Toto je poslední příspěvek do blogu. Některé věci je nutné nepojmenovávat...zůstávají tak nedotčené. Jsou totiž příliš mimořádné než aby se vešly do slov. Takový pro nás všechny byl výstup do Himalájí. Mnohá požehnání, nepopsatelná krása a atmosféra, nádherné počasí, neskutečná výška 4000 m, kterou jsme zvládly překvapivě dobře. Srdíčkový průvodce Chandan, jež se o nás společně s jeho týmem tak skvěle staral, že příští rok určitě využijeme jeho pohostinnosti ještě jednou. Naše cesta byla totiž tak mimořádná, že by byla škoda nevydat je na ní ještě jednou. V zásadě není co měnit, pouze doladit a měnit podle potřeb. Inu, to je Indie. Nic nezůstává stejné. Ani vzpomínky v nás...pokud vás tento blog zaujal, jsem ráda. Pokud vás přivedl k zamyšlení, jsem ještě raději...ke změnám v životě, tleskám...s cestě do Indie s námi na podzim 2013 - těším se. Dejte vědět, přípravy začínají již nyní.

Rišikéš --- první a poslední velké město na Ganze. Chce-li se člověk vydat na cestu do Himalájí, zejména oblasti Garhwal, Rišikéš je výchozí stanice. Sestupuje-li člověk z hor, zastaví se v Rišikéši. Od nedávna toto město, nyní světové centrum jogy, bylo místem pro poutníky, svaté, potulné i hledající. Jeho mírná, přímo klidná atmosféra je balsámem na duši. Město rozdělují a spojují dva mosty, Ram Jhula a Lakšman Jhula. Jeden z nich dokonce vystatěl v 50tých letech Swami Šivananda, jehož organizace má v Rišikéši velké zastoupení. Do té doby prý bylo nutné přeplavat řeku, když se někdo chtěl dostat na druhou stranu. Ganga město spojuje, je jeho ústřední tepnou. Po tisíce let se zde každý večer koná Aarti - duchovní slavnost, jejímž účelem je poděkovat a uctit řeku, kterou Indové nazývají Ma - Matka. Účast na obřadu, kdy stovky lidí jedním hlasem vroucně zpívají mantry, pak se téměř perou o dotek posvátného ohně, který jim žehná, je zážitkem, který se dotkne srdce každého. Oddanost, s kterou k řece jak duchovní, tak obyčejní lidé přistupují je pro nás objevná a pokoru přinášející. Přestože po ulicích proudí davy poutníků, návstěvníků, místních, krav, opic a lecčeho jiného, tiše plynoucí síla řeky člověka vždy vrací tam, kam patří: do ticha sebe. V Rišikéši jsme strávily 10 dní toulkami, meditací, denní joga praxí, ájurvédskými procedurami, kurzy vaření, masáží, védské psychologie nebo jen tak přemýtáním o všem a ničem. Atmosféru zkusím dokreslit fotografiemi.