Proč cesta méně než 200 km trvá celý den a vyžaduje od nás všechny síly? Tomu, kdo nezažil se to nedá vysvětlit. Třeba proto, že se silnice mnohdy ztratí, nemluvě o tom, že z jednoho pruhu se často stane čtyřproudovka. Je nutno vyhnout se stádům krav, líně ležícím psům či volně pobíhajícím opicím. Je potřeba manévrovat zacpanými malými místy, kam se vměstná hromada lidí, motorek, aut, rikš, zvířat, stánků s jídlem či zbožím. Přitom se hodně a často, vlastně neustále mačká tlakson, takže občas je hluk mimořádně vysoký. Ještě častěji se používá brzda, na kterou se šlape tak náhle a silně, že pokud se nedržíte, skončíte na předním skle. Mnoho lidí nemá nervy dívat se, jak se obrovskou rychlostí řítíte přímo proti velkému autu a na poslední chvíli se jako zázrakem vyhnete. Když se to stane každou chvíli, tak si nejen nezvyknete, ale začne se vám dělat špatně. Nám pomohla moravská hruškovice, která nejen otupila naše smysly, ale dezinfikovala naše žaludky při zastávce na oběd, kde kvalita jídla vypadala tak, že se neshodneme. A tak zázrakem a s vypětím sil jsme po posledních nekonečných serpentýnách dojely na místo do Rišikéše. Děkujeme tak Aleně, že nám velkou lahví spiritusu přispěla ke zdraví a přežití jízdy smrti.

Další dny se oddáváme životu v ašrámu. Je tu stále co dělat. Vstáváme s jogou, po snídani pomáháme v kuchyni. Poté se věnujeme vlastní duchovní praxi, večer společně ve velké hale meditujeme - posloucháme zpěvy a moudrosti. Předtím máme ještě jednu hodinu jogy, můžeme navštívit i knihovnu, hodiny filosofie či sedět v zahradě a přemýtat o tom, co je v životě důležité. Je nám tu dobře a jen co jsme se zabydlely je po pěti dnech na čase odjet. Ještě si uděláme malou nákupní vycházku do středu města, projedeme se moderním a čistým metrem, mnohokrát se vyfotíme s dětmi a dospělými a je čas balit. Máme toho podstatně více o nakoupené zboží, méně o rozdané dárky a snědené zásoby, které se při pravidelném výborném jídle v ašrámu ukážou jako zbytečné a tak raději objednáváme větší autobus, aby nás všechny uvezl. Vyrážíme na 200 km cestu do Rišikéše, která trvá celý den.

Gandhí je mimořádný fenomén světové politiky a duchovního světa. Jak uvádí ve své autobiografii My experimentation with truth, od útlého mládí měl Gandhí mimořádně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Nesnášel jakoukoliv falešnost, pravdu uváděl v teorii a praxi do takové míry, že jeho okolí bylo v šoku. Když jako mladý právník odešel do diplomatických služeb v Africe, rozhodl se tam po seznámení s místní ekonomickou situací zbavit veškerého rodinného majetku, nashromážděného po mnohé generace. Jeho příbuzní nevítali tento počin s radostí, nicméně Gándhí byl ve svém přístupu tak upřímný a působivý, že mu nemohli odolat ani se silným odporem. Tento vliv, založený na přesvědčení a mottu "Staňte se změnou, kterou chcete aby ve světě nastala" sílil během jeho života, až se Gándhí stal tím, čím skutečně byl: svatou žijící legendou. Jeho myšlenka vesnické soběstačnosti a samosprávy jako základu indického státu dodnes v praxi přetrvává a pokud život bude pokračovat dál stejným způsobem, tak i my brzy budeme v situaci, kdy se budeme moci spolehnout jen na jídlo, které si vypěstujeme, oblečení, které utkáme a malé společenství podpory, které si vytvoříme. Rod Gándiů se obětoval politice dostatečně a tento trend nadále pokračuje. Stále ještě žijí politici, kteří osobní zájmy dávají do pozadí a jako nadřazené považují zájmy obyčejných lidí, zejména těch žijících v ekonomické nevýhodě. Těm se obětují, slouží, pracují pro jejich dobro, a tím pro dobro nás všech. Kéž by se čeští politici inspirovali od některých politiků Indie.

Po dni klimatizace a pomoci v kuchyni ašrámu, kde se mísí vůně čerstvého koření se zpěvem manter a klábosením personálu, vyrážíme na prohlídku města. Jedeme v komfortu klimatizovaného mikrobusu, což při denní teplotě kolem 30 stupňů přijde vhod. První zastávka je Qutab Minaret, který se pyšní mimo jiné i nereznoucím kovovým sloupem, dodnes metalurgickým zázrakem Indie. Dále následuje působivá návštěva Lotosového chrámu. Moderní architektura zde navazuje na starověkou tradici vyjádření duchovních aspektů v geometrických tvarech. Máme za sebou první silné zážitky, a před sebou další. Návštěva RajPathu s věčným plamenem na uctění památky Mahatma Gandího a dalších politiků je uctíváno nejenom cizinci, ale hlavně Indy. Den završí návštěva Gandhí Smrti, posledního bydliště a památníku národního hrdiny s celosvětovým přesahem. Kromě silné působivosti většiny míst zpracováváme zázraky indické dopravy, která ač mimořádně chaotická a nebezpečně vypadající nějakým svým vlastním způsobem plyne bez viditelných nehod a karambolů.

Je neuvěřitelné jak rychle se všechno mění. Tři týdny v Indii jsou za námi. Těm co jste sledovali celou cestu mohu s radostí řici, že jsme se všechny vrátily živy a zdrávy a mnohokrát požehnány. Posledních několik hodin v Rišikéši, před odjezdem na letiště, jsem strávila psaním textu blogu. Již byl téměř dopsaný, když se porouchal počítač tak, že ho nešlo vzkříšit. Nedá se zopakovat to, co jsem napsala, tak místo toho bych vám ráda nabídla krátkou fotomontáž jako průvodce cesty.

Po ne příliš příjemném letu s Aeroflotem /vegetariánské jídlo je neuspokojivé, spolucestující hluční, personál nepříjemný/, přistáváme v noci v Dílii. Relativně snadno se dostáváme k ašrámu, který nás překvapí příjemnou a klidnou atmosferou. Není lehké se v něm ubytovat, vedení ašrámu hlídá, aby byl využit pouze k duchovním účelům nikoliv jako vhodné ubytování, možná to zaručuje mimořádně příjemnou atmosferu. Spíme v jedné místnosti, další den se k nám přidají 3, pak ještě 2 indky. Nakonec nás je 17 v místnosti pro 20 - zbylá lůžka obývají naše zavazadla. Na fotu je Šrí Aurobino a jeho věrná spolupracovnice, kterou naz

Je možné připravit se na vysokohorskou turistiku? Určitěano, alespoň částečně když zcela. Jedna z věcí jsou dobré boty. V dnešní době technických vymožeností člověk nevystačí již s klasickou koženou botou. Jednak je příliš těžká a neprodyšná. Podle výše investice je dobré
zakoupit boty, které jsou nad kotník – lépe se v nich chodí a v náročnějším terénučasto svou pevností zabrání úrazu. Boty, pokud nové, je ale nutné rozchodit. Doma v kuchyni a ještě lépe v horském terénu. O to jsem se pokusila v národním parku Durmitor, který leží na severu Černé Hory /ta se nachází mezi Chorvastskem, Srbskem a Albánií/. Kromě ledovce a několika jezer se pyšní více než dvaceti vrcholky nad 2 200 metrů nad
mořem!

Na jeden z těchto vršků zvaný Savin Kuk, výše 2315 m,  jsem se v rámci
zapracování nových pohorek vydala. Byla to cesta nepříliš plánovaná a
komplikovaná tím, že turistické značení je v Černé Hoře typicky balkánské.
Občas je, jindy není, co je na mapě neodpovídá skutečnosti. Tak jsme se jednoho
dne vydali na túru, která procházela nádhernou krajinou, a zároveň nás naučila,
že hory mají svoje pravidla. Jedno z nich je dostatek jídla a pití. Ve
vyšších nadmořských oblastech díky menší hustotě vzduchu tělo metabolizuje
jinak. Jednoduchý několikakilometrový pochod po rovince může pro tělo znamenat
náročný výstup a tudíž vyšší spotřebu energie. Tu je třeba doplňovat zejména
vodou /na den cca 3 litry tekutiny/ a vysoce energetickou stravou. My jsme
uprostřed cesty zjistili, že jsme zapomněli jídlo, a tak jsme vylezli traversou
po ocelovém laně po velmi náročném výstupu na jedné sušence. Při sestupu to bylo znát – sotva jsme pletli nohama. Po jídle a pití přestala nejen únava, ale i
bolest hlavy. 


Další poučení je natřít si rty jelením lojem či krémem. Lehce se
spálí a přestože celé tělo bylo od moře nasluněné, v této výšce se vše, co
vykukovalo spálilo. Nejhůře dopadly rty, které po několik dní chutnaly jako
slané syrové maso...nic příjemného. Totéž platí pro šátek či přikrývku hlavy –
člověk nikdy neví, kdy ji bude potřebovat, ať již jako ochranu před teplem nebo
naopak chladem. Doporučuji i dostatek náplastí. Při výstupu není rando se
zastavovat a vytahovat nohy z bot, nicméně připravit je na cestu a dle
potřeby ošetřit náplastí je absolutní nutnost, zejména pokud půjdete několik dní
za sebou. Není snad nutné ani říkat, že je dobré nepřepísknout rychlost a spíše
jít pomaleji a plynule než vyrazit jako na sprintu. Pocit, který člověk má ať
již v tichu, které ho obklopuje, kdy jediné co slyší je vlastní dech a
občasné skřekoty dravého ptactva, se dá nazvat snad jedině euforií. Je to jakési
vzrušené ticho, které v něm nastane a čím víc ho vnímá, tím víc je součástí
krajiny, kterou putuje. Rozhodně to stojí za to. Boty jsou zasvěcené, zkušenosti
– alespoň počáteční – nabrané. Před námi již další a větší přípravy na další a
větší hory, Himaláje.

Eva týden před odjezdem píše toto:
Chystám se hlavně těšením. Jinak stále u příležitosti svých narozenin připravuji
slavnosti jablek a pak jsem zaujala zodpovědné stanovisko k volbě presidenta a
aktivně podporuji Taťanu Fišerovou.Jednou v noci jsem oslovila 50 lidí s prosbou
o finanční pomoc k nasycení pár lidí v Indii . Je to úžasné neboť lidi s přijmem
nad 100 tis měsičně nic, ale nemajetní posílají po 100-300 Kč. Moc mne to baví.
Při těchto aktivitách se snažím rozchodit boty. Jo a již mám inst polévku a
baťoh.

Je možné připravit se na vysokohorskou turistiku? Určitě ano, alespoň částečně když zcela. Jedna z věcí jsou dobré boty. V dnešní době technických vymožeností člověk nevystačí již s klasickou koženou botou. Jednak je příliš těžká a neprodyšná. Podle výše investice je dobré
zakoupit boty, které jsou nad kotník – lépe se v nich chodí a v náročnějším terénučasto svou pevností zabrání úrazu. Boty, pokud nové, je ale nutné rozchodit. Doma v kuchyni a ještě lépe v horském terénu. O to jsem se pokusila v národním parku Durmitor, který leží na severu Černé Hory /ta se nachází mezi Chorvastskem, Srbskem a Albánií/. Kromě ledovce a několika jezer se pyšní více než dvaceti vrcholky nad 2 200 metrů nad
mořem!

Na jeden z těchto vršků zvaný Savin Kuk, výše 2315 m,  jsem se v rámci zapracování nových pohorek vydala. Byla to cesta nepříliš plánovaná a komplikovaná tím, že turistické značení je v Černé Hoře typicky balkánské. Občas je, jindy není, co je na mapě neodpovídá skutečnosti. Tak jsme se jednoho dne vydali na túru, která procházela nádhernou krajinou, a zároveň nás naučila, že hory mají svoje pravidla. Jedno z nich je dostatek jídla a pití. Ve
vyšších nadmořských oblastech díky menší hustotě vzduchu tělo metabolizuje
jinak. Jednoduchý několikakilometrový pochod po rovince může pro tělo znamenat
náročný výstup a tudíž vyšší spotřebu energie. Tu je třeba doplňovat zejména
vodou /na den cca 3 litry tekutiny/ a vysoce energetickou stravou. My jsme
uprostřed cesty zjistili, že jsme zapomněli jídlo, a tak jsme vylezli traversou
po ocelovém laně po velmi náročném výstupu na jedné sušence. Při sestupu to bylo znát – sotva jsme pletli nohama. Po jídle a pití přestala nejen únava, ale i bolest hlavy. 


Další poučení je natřít si rty jelením lojem či krémem. Lehce se
spálí a přestože celé tělo bylo od moře nasluněné, v této výšce se vše, co
vykukovalo spálilo. Nejhůře dopadly rty, které po několik dní chutnaly jako
slané syrové maso...nic příjemného. Totéž platí pro šátek či přikrývku hlavy –
člověk nikdy neví, kdy ji bude potřebovat, ať již jako ochranu před teplem nebo
naopak chladem. Doporučuji i dostatek náplastí. Při výstupu není rando se
zastavovat a vytahovat nohy z bot, nicméně připravit je na cestu a dle
potřeby ošetřit náplastí je absolutní nutnost, zejména pokud půjdete několik dní
za sebou. Není snad nutné ani říkat, že je dobré nepřepísknout rychlost a spíše
jít pomaleji a plynule než vyrazit jako na sprintu. Pocit, který člověk má ať
již v tichu, které ho obklopuje, kdy jediné co slyší je vlastní dech a
občasné skřekoty dravého ptactva, se dá nazvat snad jedině euforií. Je to jakési
vzrušené ticho, které v něm nastane a čím víc ho vnímá, tím víc je součástí
krajiny, kterou putuje. Rozhodně to stojí za to. Boty jsou zasvěcené, zkušenosti
– alespoň počáteční – nabrané. Před námi již další a větší přípravy na další a
větší hory, Himaláje.

Za přibližně 2 měsíce budeme na cestě. Čas se nezadržitelně blíží.
Až tak, že je dobré zajít na ambasádu pro vízum. Je to takový obrácený postup:
člověk si musí koupit letenku, ukázat ji na ambasádě včetně důkazu, že má vše
zařízené v Indii s důvěrou, že potom mu bude dáno to, bez čeho jet
nemůže: vízum. Naštěstí tvář tohoto v minulosti často velmi přísného úřadu
se v létě polidštila, za přepážkou sedí milá česká mladá slečna, která má
ke strohosti indického úředníka daleko. Místo strachu se sem teď člověk těší.
Jdu opakovaně pro sebe a s menšími skupinkami cestovatelek. Je hezké vidět,
jak se zajímají, i připravují na cestu, i když některé jejich otázky ukazují, že
vůbec nemají představu o tom, kam se chystají.

Na Indii se nedá připravit. Nebo dá? Nevím. Když se
člověk dívá na filmy, ve většině případů neukazují to, co člověk zažije a vnímá
v Indii tak silně a smyslově: hluk, pachy, barvy, pohyb, teplo...pocity,
které v něm vyvolává to, co se děje kolem něj. Je to syrová země, vlastně
se nedá mluvit ani o zemi. Je to kontinent. Chtít postihnout kontinent jako
jednu zemi asi nejde. Přesto – z neznalosti – děláme lehce úsudky o
informacích, které se k nám dostanou. Například nedávná zpráva, že více
Indů má mobilní telefon než toaletu pro neznalého poměrů znamená jen jakousi
zajímavou perličku. V praxi to znamená, že většina chudších domácností nemá
vlastní sociální zařízení. Kam chodí vykonávat potřebu? Muži a děti kamkoliv, na
ulici, přímo před vámi /a to jak malou, tak i velkou/. Ženy většinou vyžadují
soukromí a tak se po setmění odebírají do křoví, polí či nějakého porostu, který
schová nejen je, ale i to, co z nich vyšlo. Nedávno se jedna novomanželka
proti tomuto stavu postavila a odmítla den po svatbě bydlet u ženicha, jak je
běžným zvykem. Řekla mu, že se nastěhuje teprve tehdy, až v novém domě bude
toaleta. Získala na to finanční podporu skupiny, která má na starosti právě tuto
vymoženost a tak za přibližně 2 týdny mohla sdílet nový domov, i novou toaletu.
Její manžel se nejprve styděl, nyní  je rád, že má ženu doma a i klid. Jen mě tak napadá, co ho čeká – 16tiletá nevěsta je velmi emancipovaná a silná, a tak se dá předpokládat, že
toto je jen začátek jejich rovnoprávného vztahu. Inu, modernizace Indie
v jedné ze svých podob.

To, že téměř 2/3 Indů má mobil je pěkná informace, znamená ale ještě jednu skutečnost. Odčerpávání velkého množství elektrického proudu /dohromady s televizí, internetem, auty, a – to hlavně – klimatizací/. A tak se před pár dny stalo něco neslýchaného: velká část Indie byla bez proudu, právě proto, že přečerpala. A to hned na několik dní. Bylo to
v době monsunů,kdy je tak teplé a vlhké počasí, že 35 stupňů vnímá člověk
jako 45 /kdo zažil, ví o čem je řeč/. V Indii je běžné, že právě díky
šetření s elektrickou energií se pravidelně vypíná proud. V různých
částech Indie je to v jinýčas, obvykle každý den po dobu několika hodin. Po
těcho hodinách, které jsou známé, se dodávka obnoví. Tentokrát to ale bylo
neplánované a ochromilo metro, které jen v Díliji přepraví denně 1 až 2
miliony lidí, nejezdily vlaky, o tom, že netekla teplá voda či nešel internet
nemluvě. Jenže: když si člověk uvědomí, že se jedná o miliardu lidí /neskutečné
číslo/, tak spíš obdivuje jejich schopnost postarat se v principu o sebe, i
kdyby jen nedokonale. Lehce se potom řekne /jak jsem to slyšela/, že kdyby třeba
byli Indové lépe organizovaní či měli aktivnější přístup, tohle by se jim
nestalo. S tímto pocitem je dobré do Indie nejezdit, neboť člověk v ní
bude trpět. Neplatí tam totiž to, že věci se dějí tak, jak si myslíme, že by
měly. Vše se tam děje nějak. Když už si člověk myslí, že to je hrozné, nečekaně
 se stane něco úžasného, co by ho
nikdy nenapadlo. Je to jakýsi indický fenomén, který je dobré přijmout, že
existuje a nesnažit se mu rozumnět. Ono se to totiž nedá.




Stejně tak jako jsem byla překvapena a pobavena mou včerejší
  zkušeností, která není indická nicméně s Indií souvisí. V rámci
přípravy na cestu jsem si šla koupit horskou obuv. Ve specializované sportovní
prodejněse mně mladý prodavač ptá, kam s pohorkami budu chodit. Odpovídám,
že do Himalájí. A on na to že vážně, kam že budu s těmi botami chodit? A já
že vážně do Himalájí. Tak se omluvil, že myslel, že si dělám srandu. Jenže já
ne, já to myslím vážně. I když, bez ohledu na to, kolik toho o Himalájích čtu,
  nedokážu si to představit. Zrovna tak jako ti, co v Indii nebyli. Proto
  tam jedeme. Ještě tak měsíc a dostaneme cestovní horečku. Do té doby, užíváme
  příjemného léta. Podvědomě včak počítáme dny do odjezdu.

Cesta do Indie vznikla z čista jasna, jako mé přání, tj. zažít koření v zemi
původu, nechat se provonět esencí magie rostlin, plodů, vnímat, barvu,
dotyk, cítit, prožívat jejich živost a energii. Vnitřně cítím, že neznámo
spojené s Indií je mi blízké, že jsem tam již někdy asi v minulosti pobývala
a proto se těším, že budu aktivní pozorovatelkou dění, každé chvilky v
naladění na nové, tvůrčí prožívání v přijetí toho, co přijde a pokud možno
bez přílišného očekávání.
Ráda bych během této cesty pokorně s díky odevzdala svoji minulost s
láskou a důvěrou požádala o podporu a otevřenost k novým
příležitostem, jakým způsobem, jakou formou mohu být prospěšná pro
 dobro všech, abych naplnila svojí dharmu, vaření. Vnímám, že tato
cesta rituálu žen je velkou poctou ženství, hledáním, nalézáním a
hlavně projevením vlastní tvořivosti, vlastní hodnoty a kvality,
víry v sebe sama.

Uvědomuji si, že jako tvůrkyně svého života je těžké přijímat a
nechávat skrze sebe procházet chaos, nejistotu, zvraty v každodenním
životě a jak je pro mne cenné věnovat se svým pocitům, nacházet v
překážkách možnosti jiné, blahodárné, být otevřená vnitřnímu vedení,
i když jsou třeba na první pohled nelogické. Proto vybízím sebe a
ostatní ženy k naladění se na cestu a těšení se na ni (např.
scházejme se s lidmi, kteří již mají osobní zkušenost s Indií,
nechme si vyprávět jejich příběhy, v následujících
dnech osobně mám takovéto setkání. Cítím, že toto putování do Indie nám všem změní
 život, vlastně se přetváří již dnes. Vřele doporučuji knihu Červené sárí od
Javier Moro, která vypráví skutečný příběh života Sonii Gándhíové, které si
velmi vážím. Příběh dává také nahlédnout pod pokličku kulturního,
náboženského a politického dění Indie 20. století.