Je možné připravit se na vysokohorskou turistiku? Určitě ano, alespoň částečně když zcela. Jedna z věcí jsou dobré boty. V dnešní době technických vymožeností člověk nevystačí již s klasickou koženou botou. Jednak je příliš těžká a neprodyšná. Podle výše investice je dobré
zakoupit boty, které jsou nad kotník – lépe se v nich chodí a v náročnějším terénučasto svou pevností zabrání úrazu. Boty, pokud nové, je ale nutné rozchodit. Doma v kuchyni a ještě lépe v horském terénu. O to jsem se pokusila v národním parku Durmitor, který leží na severu Černé Hory /ta se nachází mezi Chorvastskem, Srbskem a Albánií/. Kromě ledovce a několika jezer se pyšní více než dvaceti vrcholky nad 2 200 metrů nad
mořem!

Na jeden z těchto vršků zvaný Savin Kuk, výše 2315 m,  jsem se v rámci zapracování nových pohorek vydala. Byla to cesta nepříliš plánovaná a komplikovaná tím, že turistické značení je v Černé Hoře typicky balkánské. Občas je, jindy není, co je na mapě neodpovídá skutečnosti. Tak jsme se jednoho dne vydali na túru, která procházela nádhernou krajinou, a zároveň nás naučila, že hory mají svoje pravidla. Jedno z nich je dostatek jídla a pití. Ve
vyšších nadmořských oblastech díky menší hustotě vzduchu tělo metabolizuje
jinak. Jednoduchý několikakilometrový pochod po rovince může pro tělo znamenat
náročný výstup a tudíž vyšší spotřebu energie. Tu je třeba doplňovat zejména
vodou /na den cca 3 litry tekutiny/ a vysoce energetickou stravou. My jsme
uprostřed cesty zjistili, že jsme zapomněli jídlo, a tak jsme vylezli traversou
po ocelovém laně po velmi náročném výstupu na jedné sušence. Při sestupu to bylo znát – sotva jsme pletli nohama. Po jídle a pití přestala nejen únava, ale i bolest hlavy. 


Další poučení je natřít si rty jelením lojem či krémem. Lehce se
spálí a přestože celé tělo bylo od moře nasluněné, v této výšce se vše, co
vykukovalo spálilo. Nejhůře dopadly rty, které po několik dní chutnaly jako
slané syrové maso...nic příjemného. Totéž platí pro šátek či přikrývku hlavy –
člověk nikdy neví, kdy ji bude potřebovat, ať již jako ochranu před teplem nebo
naopak chladem. Doporučuji i dostatek náplastí. Při výstupu není rando se
zastavovat a vytahovat nohy z bot, nicméně připravit je na cestu a dle
potřeby ošetřit náplastí je absolutní nutnost, zejména pokud půjdete několik dní
za sebou. Není snad nutné ani říkat, že je dobré nepřepísknout rychlost a spíše
jít pomaleji a plynule než vyrazit jako na sprintu. Pocit, který člověk má ať
již v tichu, které ho obklopuje, kdy jediné co slyší je vlastní dech a
občasné skřekoty dravého ptactva, se dá nazvat snad jedině euforií. Je to jakési
vzrušené ticho, které v něm nastane a čím víc ho vnímá, tím víc je součástí
krajiny, kterou putuje. Rozhodně to stojí za to. Boty jsou zasvěcené, zkušenosti
– alespoň počáteční – nabrané. Před námi již další a větší přípravy na další a
větší hory, Himaláje.

Za přibližně 2 měsíce budeme na cestě. Čas se nezadržitelně blíží.
Až tak, že je dobré zajít na ambasádu pro vízum. Je to takový obrácený postup:
člověk si musí koupit letenku, ukázat ji na ambasádě včetně důkazu, že má vše
zařízené v Indii s důvěrou, že potom mu bude dáno to, bez čeho jet
nemůže: vízum. Naštěstí tvář tohoto v minulosti často velmi přísného úřadu
se v létě polidštila, za přepážkou sedí milá česká mladá slečna, která má
ke strohosti indického úředníka daleko. Místo strachu se sem teď člověk těší.
Jdu opakovaně pro sebe a s menšími skupinkami cestovatelek. Je hezké vidět,
jak se zajímají, i připravují na cestu, i když některé jejich otázky ukazují, že
vůbec nemají představu o tom, kam se chystají.

Na Indii se nedá připravit. Nebo dá? Nevím. Když se
člověk dívá na filmy, ve většině případů neukazují to, co člověk zažije a vnímá
v Indii tak silně a smyslově: hluk, pachy, barvy, pohyb, teplo...pocity,
které v něm vyvolává to, co se děje kolem něj. Je to syrová země, vlastně
se nedá mluvit ani o zemi. Je to kontinent. Chtít postihnout kontinent jako
jednu zemi asi nejde. Přesto – z neznalosti – děláme lehce úsudky o
informacích, které se k nám dostanou. Například nedávná zpráva, že více
Indů má mobilní telefon než toaletu pro neznalého poměrů znamená jen jakousi
zajímavou perličku. V praxi to znamená, že většina chudších domácností nemá
vlastní sociální zařízení. Kam chodí vykonávat potřebu? Muži a děti kamkoliv, na
ulici, přímo před vámi /a to jak malou, tak i velkou/. Ženy většinou vyžadují
soukromí a tak se po setmění odebírají do křoví, polí či nějakého porostu, který
schová nejen je, ale i to, co z nich vyšlo. Nedávno se jedna novomanželka
proti tomuto stavu postavila a odmítla den po svatbě bydlet u ženicha, jak je
běžným zvykem. Řekla mu, že se nastěhuje teprve tehdy, až v novém domě bude
toaleta. Získala na to finanční podporu skupiny, která má na starosti právě tuto
vymoženost a tak za přibližně 2 týdny mohla sdílet nový domov, i novou toaletu.
Její manžel se nejprve styděl, nyní  je rád, že má ženu doma a i klid. Jen mě tak napadá, co ho čeká – 16tiletá nevěsta je velmi emancipovaná a silná, a tak se dá předpokládat, že
toto je jen začátek jejich rovnoprávného vztahu. Inu, modernizace Indie
v jedné ze svých podob.

To, že téměř 2/3 Indů má mobil je pěkná informace, znamená ale ještě jednu skutečnost. Odčerpávání velkého množství elektrického proudu /dohromady s televizí, internetem, auty, a – to hlavně – klimatizací/. A tak se před pár dny stalo něco neslýchaného: velká část Indie byla bez proudu, právě proto, že přečerpala. A to hned na několik dní. Bylo to
v době monsunů,kdy je tak teplé a vlhké počasí, že 35 stupňů vnímá člověk
jako 45 /kdo zažil, ví o čem je řeč/. V Indii je běžné, že právě díky
šetření s elektrickou energií se pravidelně vypíná proud. V různých
částech Indie je to v jinýčas, obvykle každý den po dobu několika hodin. Po
těcho hodinách, které jsou známé, se dodávka obnoví. Tentokrát to ale bylo
neplánované a ochromilo metro, které jen v Díliji přepraví denně 1 až 2
miliony lidí, nejezdily vlaky, o tom, že netekla teplá voda či nešel internet
nemluvě. Jenže: když si člověk uvědomí, že se jedná o miliardu lidí /neskutečné
číslo/, tak spíš obdivuje jejich schopnost postarat se v principu o sebe, i
kdyby jen nedokonale. Lehce se potom řekne /jak jsem to slyšela/, že kdyby třeba
byli Indové lépe organizovaní či měli aktivnější přístup, tohle by se jim
nestalo. S tímto pocitem je dobré do Indie nejezdit, neboť člověk v ní
bude trpět. Neplatí tam totiž to, že věci se dějí tak, jak si myslíme, že by
měly. Vše se tam děje nějak. Když už si člověk myslí, že to je hrozné, nečekaně
 se stane něco úžasného, co by ho
nikdy nenapadlo. Je to jakýsi indický fenomén, který je dobré přijmout, že
existuje a nesnažit se mu rozumnět. Ono se to totiž nedá.




Stejně tak jako jsem byla překvapena a pobavena mou včerejší
  zkušeností, která není indická nicméně s Indií souvisí. V rámci
přípravy na cestu jsem si šla koupit horskou obuv. Ve specializované sportovní
prodejněse mně mladý prodavač ptá, kam s pohorkami budu chodit. Odpovídám,
že do Himalájí. A on na to že vážně, kam že budu s těmi botami chodit? A já
že vážně do Himalájí. Tak se omluvil, že myslel, že si dělám srandu. Jenže já
ne, já to myslím vážně. I když, bez ohledu na to, kolik toho o Himalájích čtu,
  nedokážu si to představit. Zrovna tak jako ti, co v Indii nebyli. Proto
  tam jedeme. Ještě tak měsíc a dostaneme cestovní horečku. Do té doby, užíváme
  příjemného léta. Podvědomě včak počítáme dny do odjezdu.