Cestou do Rišikéše se zastavujeme v Haridváru. Je to jedno z posvátných míst na Ganze, kam míří doslova miliony poutíků ve víře, že vykoupání v řece je zbaví všech hříchů. Tak jsme se taky zbavily a protože bylo vedro, docela rychle oschly. Pro mě je v Haridváru chaotická energie, protkaná množstvím potulujících se duchovních i jiných individuí, a tak dávám přednost Rišikéši. Vzhledem k významu Haridváru je ale dobré se tu zastavit a poznat místní atmosféru, i kdyby jen na chvíli. Řece vévodí obrovská socha Šivy a mnoho ghatů, kde se kromě rituálního koupání děje někdy celý život. V tomto případě nechám fotografie mluvit za sebe...

Proč cesta méně než 200 km trvá celý den a vyžaduje od nás všechny síly? Tomu, kdo nezažil se to nedá vysvětlit. Třeba proto, že se silnice mnohdy ztratí, nemluvě o tom, že z jednoho pruhu se často stane čtyřproudovka. Je nutno vyhnout se stádům krav, líně ležícím psům či volně pobíhajícím opicím. Je potřeba manévrovat zacpanými malými místy, kam se vměstná hromada lidí, motorek, aut, rikš, zvířat, stánků s jídlem či zbožím. Přitom se hodně a často, vlastně neustále mačká tlakson, takže občas je hluk mimořádně vysoký. Ještě častěji se používá brzda, na kterou se šlape tak náhle a silně, že pokud se nedržíte, skončíte na předním skle. Mnoho lidí nemá nervy dívat se, jak se obrovskou rychlostí řítíte přímo proti velkému autu a na poslední chvíli se jako zázrakem vyhnete. Když se to stane každou chvíli, tak si nejen nezvyknete, ale začne se vám dělat špatně. Nám pomohla moravská hruškovice, která nejen otupila naše smysly, ale dezinfikovala naše žaludky při zastávce na oběd, kde kvalita jídla vypadala tak, že se neshodneme. A tak zázrakem a s vypětím sil jsme po posledních nekonečných serpentýnách dojely na místo do Rišikéše. Děkujeme tak Aleně, že nám velkou lahví spiritusu přispěla ke zdraví a přežití jízdy smrti.

Další dny se oddáváme životu v ašrámu. Je tu stále co dělat. Vstáváme s jogou, po snídani pomáháme v kuchyni. Poté se věnujeme vlastní duchovní praxi, večer společně ve velké hale meditujeme - posloucháme zpěvy a moudrosti. Předtím máme ještě jednu hodinu jogy, můžeme navštívit i knihovnu, hodiny filosofie či sedět v zahradě a přemýtat o tom, co je v životě důležité. Je nám tu dobře a jen co jsme se zabydlely je po pěti dnech na čase odjet. Ještě si uděláme malou nákupní vycházku do středu města, projedeme se moderním a čistým metrem, mnohokrát se vyfotíme s dětmi a dospělými a je čas balit. Máme toho podstatně více o nakoupené zboží, méně o rozdané dárky a snědené zásoby, které se při pravidelném výborném jídle v ašrámu ukážou jako zbytečné a tak raději objednáváme větší autobus, aby nás všechny uvezl. Vyrážíme na 200 km cestu do Rišikéše, která trvá celý den.

Gandhí je mimořádný fenomén světové politiky a duchovního světa. Jak uvádí ve své autobiografii My experimentation with truth, od útlého mládí měl Gandhí mimořádně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Nesnášel jakoukoliv falešnost, pravdu uváděl v teorii a praxi do takové míry, že jeho okolí bylo v šoku. Když jako mladý právník odešel do diplomatických služeb v Africe, rozhodl se tam po seznámení s místní ekonomickou situací zbavit veškerého rodinného majetku, nashromážděného po mnohé generace. Jeho příbuzní nevítali tento počin s radostí, nicméně Gándhí byl ve svém přístupu tak upřímný a působivý, že mu nemohli odolat ani se silným odporem. Tento vliv, založený na přesvědčení a mottu "Staňte se změnou, kterou chcete aby ve světě nastala" sílil během jeho života, až se Gándhí stal tím, čím skutečně byl: svatou žijící legendou. Jeho myšlenka vesnické soběstačnosti a samosprávy jako základu indického státu dodnes v praxi přetrvává a pokud život bude pokračovat dál stejným způsobem, tak i my brzy budeme v situaci, kdy se budeme moci spolehnout jen na jídlo, které si vypěstujeme, oblečení, které utkáme a malé společenství podpory, které si vytvoříme. Rod Gándiů se obětoval politice dostatečně a tento trend nadále pokračuje. Stále ještě žijí politici, kteří osobní zájmy dávají do pozadí a jako nadřazené považují zájmy obyčejných lidí, zejména těch žijících v ekonomické nevýhodě. Těm se obětují, slouží, pracují pro jejich dobro, a tím pro dobro nás všech. Kéž by se čeští politici inspirovali od některých politiků Indie.

Po dni klimatizace a pomoci v kuchyni ašrámu, kde se mísí vůně čerstvého koření se zpěvem manter a klábosením personálu, vyrážíme na prohlídku města. Jedeme v komfortu klimatizovaného mikrobusu, což při denní teplotě kolem 30 stupňů přijde vhod. První zastávka je Qutab Minaret, který se pyšní mimo jiné i nereznoucím kovovým sloupem, dodnes metalurgickým zázrakem Indie. Dále následuje působivá návštěva Lotosového chrámu. Moderní architektura zde navazuje na starověkou tradici vyjádření duchovních aspektů v geometrických tvarech. Máme za sebou první silné zážitky, a před sebou další. Návštěva RajPathu s věčným plamenem na uctění památky Mahatma Gandího a dalších politiků je uctíváno nejenom cizinci, ale hlavně Indy. Den završí návštěva Gandhí Smrti, posledního bydliště a památníku národního hrdiny s celosvětovým přesahem. Kromě silné působivosti většiny míst zpracováváme zázraky indické dopravy, která ač mimořádně chaotická a nebezpečně vypadající nějakým svým vlastním způsobem plyne bez viditelných nehod a karambolů.

Je neuvěřitelné jak rychle se všechno mění. Tři týdny v Indii jsou za námi. Těm co jste sledovali celou cestu mohu s radostí řici, že jsme se všechny vrátily živy a zdrávy a mnohokrát požehnány. Posledních několik hodin v Rišikéši, před odjezdem na letiště, jsem strávila psaním textu blogu. Již byl téměř dopsaný, když se porouchal počítač tak, že ho nešlo vzkříšit. Nedá se zopakovat to, co jsem napsala, tak místo toho bych vám ráda nabídla krátkou fotomontáž jako průvodce cesty.

Po ne příliš příjemném letu s Aeroflotem /vegetariánské jídlo je neuspokojivé, spolucestující hluční, personál nepříjemný/, přistáváme v noci v Dílii. Relativně snadno se dostáváme k ašrámu, který nás překvapí příjemnou a klidnou atmosferou. Není lehké se v něm ubytovat, vedení ašrámu hlídá, aby byl využit pouze k duchovním účelům nikoliv jako vhodné ubytování, možná to zaručuje mimořádně příjemnou atmosferu. Spíme v jedné místnosti, další den se k nám přidají 3, pak ještě 2 indky. Nakonec nás je 17 v místnosti pro 20 - zbylá lůžka obývají naše zavazadla. Na fotu je Šrí Aurobino a jeho věrná spolupracovnice, kterou naz

Je možné připravit se na vysokohorskou turistiku? Určitěano, alespoň částečně když zcela. Jedna z věcí jsou dobré boty. V dnešní době technických vymožeností člověk nevystačí již s klasickou koženou botou. Jednak je příliš těžká a neprodyšná. Podle výše investice je dobré
zakoupit boty, které jsou nad kotník – lépe se v nich chodí a v náročnějším terénučasto svou pevností zabrání úrazu. Boty, pokud nové, je ale nutné rozchodit. Doma v kuchyni a ještě lépe v horském terénu. O to jsem se pokusila v národním parku Durmitor, který leží na severu Černé Hory /ta se nachází mezi Chorvastskem, Srbskem a Albánií/. Kromě ledovce a několika jezer se pyšní více než dvaceti vrcholky nad 2 200 metrů nad
mořem!

Na jeden z těchto vršků zvaný Savin Kuk, výše 2315 m,  jsem se v rámci
zapracování nových pohorek vydala. Byla to cesta nepříliš plánovaná a
komplikovaná tím, že turistické značení je v Černé Hoře typicky balkánské.
Občas je, jindy není, co je na mapě neodpovídá skutečnosti. Tak jsme se jednoho
dne vydali na túru, která procházela nádhernou krajinou, a zároveň nás naučila,
že hory mají svoje pravidla. Jedno z nich je dostatek jídla a pití. Ve
vyšších nadmořských oblastech díky menší hustotě vzduchu tělo metabolizuje
jinak. Jednoduchý několikakilometrový pochod po rovince může pro tělo znamenat
náročný výstup a tudíž vyšší spotřebu energie. Tu je třeba doplňovat zejména
vodou /na den cca 3 litry tekutiny/ a vysoce energetickou stravou. My jsme
uprostřed cesty zjistili, že jsme zapomněli jídlo, a tak jsme vylezli traversou
po ocelovém laně po velmi náročném výstupu na jedné sušence. Při sestupu to bylo znát – sotva jsme pletli nohama. Po jídle a pití přestala nejen únava, ale i
bolest hlavy. 


Další poučení je natřít si rty jelením lojem či krémem. Lehce se
spálí a přestože celé tělo bylo od moře nasluněné, v této výšce se vše, co
vykukovalo spálilo. Nejhůře dopadly rty, které po několik dní chutnaly jako
slané syrové maso...nic příjemného. Totéž platí pro šátek či přikrývku hlavy –
člověk nikdy neví, kdy ji bude potřebovat, ať již jako ochranu před teplem nebo
naopak chladem. Doporučuji i dostatek náplastí. Při výstupu není rando se
zastavovat a vytahovat nohy z bot, nicméně připravit je na cestu a dle
potřeby ošetřit náplastí je absolutní nutnost, zejména pokud půjdete několik dní
za sebou. Není snad nutné ani říkat, že je dobré nepřepísknout rychlost a spíše
jít pomaleji a plynule než vyrazit jako na sprintu. Pocit, který člověk má ať
již v tichu, které ho obklopuje, kdy jediné co slyší je vlastní dech a
občasné skřekoty dravého ptactva, se dá nazvat snad jedině euforií. Je to jakési
vzrušené ticho, které v něm nastane a čím víc ho vnímá, tím víc je součástí
krajiny, kterou putuje. Rozhodně to stojí za to. Boty jsou zasvěcené, zkušenosti
– alespoň počáteční – nabrané. Před námi již další a větší přípravy na další a
větší hory, Himaláje.