Je možné připravit se na vysokohorskou turistiku? Určitě ano, alespoň částečně když zcela. Jedna z věcí jsou dobré boty. V dnešní době technických vymožeností člověk nevystačí již s klasickou koženou botou. Jednak je příliš těžká a neprodyšná. Podle výše investice je dobré
zakoupit boty, které jsou nad kotník – lépe se v nich chodí a v náročnějším terénučasto svou pevností zabrání úrazu. Boty, pokud nové, je ale nutné rozchodit. Doma v kuchyni a ještě lépe v horském terénu. O to jsem se pokusila v národním parku Durmitor, který leží na severu Černé Hory /ta se nachází mezi Chorvastskem, Srbskem a Albánií/. Kromě ledovce a několika jezer se pyšní více než dvaceti vrcholky nad 2 200 metrů nad
mořem!
Na jeden z těchto vršků zvaný Savin Kuk, výše 2315 m, jsem se v rámci zapracování nových pohorek vydala. Byla to cesta nepříliš plánovaná a komplikovaná tím, že turistické značení je v Černé Hoře typicky balkánské. Občas je, jindy není, co je na mapě neodpovídá skutečnosti. Tak jsme se jednoho dne vydali na túru, která procházela nádhernou krajinou, a zároveň nás naučila, že hory mají svoje pravidla. Jedno z nich je dostatek jídla a pití. Ve
vyšších nadmořských oblastech díky menší hustotě vzduchu tělo metabolizuje
jinak. Jednoduchý několikakilometrový pochod po rovince může pro tělo znamenat
náročný výstup a tudíž vyšší spotřebu energie. Tu je třeba doplňovat zejména
vodou /na den cca 3 litry tekutiny/ a vysoce energetickou stravou. My jsme
uprostřed cesty zjistili, že jsme zapomněli jídlo, a tak jsme vylezli traversou
po ocelovém laně po velmi náročném výstupu na jedné sušence. Při sestupu to bylo znát – sotva jsme pletli nohama. Po jídle a pití přestala nejen únava, ale i bolest hlavy.
Další poučení je natřít si rty jelením lojem či krémem. Lehce se
spálí a přestože celé tělo bylo od moře nasluněné, v této výšce se vše, co
vykukovalo spálilo. Nejhůře dopadly rty, které po několik dní chutnaly jako
slané syrové maso...nic příjemného. Totéž platí pro šátek či přikrývku hlavy –
člověk nikdy neví, kdy ji bude potřebovat, ať již jako ochranu před teplem nebo
naopak chladem. Doporučuji i dostatek náplastí. Při výstupu není rando se
zastavovat a vytahovat nohy z bot, nicméně připravit je na cestu a dle
potřeby ošetřit náplastí je absolutní nutnost, zejména pokud půjdete několik dní
za sebou. Není snad nutné ani říkat, že je dobré nepřepísknout rychlost a spíše
jít pomaleji a plynule než vyrazit jako na sprintu. Pocit, který člověk má ať
již v tichu, které ho obklopuje, kdy jediné co slyší je vlastní dech a
občasné skřekoty dravého ptactva, se dá nazvat snad jedině euforií. Je to jakési
vzrušené ticho, které v něm nastane a čím víc ho vnímá, tím víc je součástí
krajiny, kterou putuje. Rozhodně to stojí za to. Boty jsou zasvěcené, zkušenosti
– alespoň počáteční – nabrané. Před námi již další a větší přípravy na další a
větší hory, Himaláje.
zakoupit boty, které jsou nad kotník – lépe se v nich chodí a v náročnějším terénučasto svou pevností zabrání úrazu. Boty, pokud nové, je ale nutné rozchodit. Doma v kuchyni a ještě lépe v horském terénu. O to jsem se pokusila v národním parku Durmitor, který leží na severu Černé Hory /ta se nachází mezi Chorvastskem, Srbskem a Albánií/. Kromě ledovce a několika jezer se pyšní více než dvaceti vrcholky nad 2 200 metrů nad
mořem!
Na jeden z těchto vršků zvaný Savin Kuk, výše 2315 m, jsem se v rámci zapracování nových pohorek vydala. Byla to cesta nepříliš plánovaná a komplikovaná tím, že turistické značení je v Černé Hoře typicky balkánské. Občas je, jindy není, co je na mapě neodpovídá skutečnosti. Tak jsme se jednoho dne vydali na túru, která procházela nádhernou krajinou, a zároveň nás naučila, že hory mají svoje pravidla. Jedno z nich je dostatek jídla a pití. Ve
vyšších nadmořských oblastech díky menší hustotě vzduchu tělo metabolizuje
jinak. Jednoduchý několikakilometrový pochod po rovince může pro tělo znamenat
náročný výstup a tudíž vyšší spotřebu energie. Tu je třeba doplňovat zejména
vodou /na den cca 3 litry tekutiny/ a vysoce energetickou stravou. My jsme
uprostřed cesty zjistili, že jsme zapomněli jídlo, a tak jsme vylezli traversou
po ocelovém laně po velmi náročném výstupu na jedné sušence. Při sestupu to bylo znát – sotva jsme pletli nohama. Po jídle a pití přestala nejen únava, ale i bolest hlavy.
Další poučení je natřít si rty jelením lojem či krémem. Lehce se
spálí a přestože celé tělo bylo od moře nasluněné, v této výšce se vše, co
vykukovalo spálilo. Nejhůře dopadly rty, které po několik dní chutnaly jako
slané syrové maso...nic příjemného. Totéž platí pro šátek či přikrývku hlavy –
člověk nikdy neví, kdy ji bude potřebovat, ať již jako ochranu před teplem nebo
naopak chladem. Doporučuji i dostatek náplastí. Při výstupu není rando se
zastavovat a vytahovat nohy z bot, nicméně připravit je na cestu a dle
potřeby ošetřit náplastí je absolutní nutnost, zejména pokud půjdete několik dní
za sebou. Není snad nutné ani říkat, že je dobré nepřepísknout rychlost a spíše
jít pomaleji a plynule než vyrazit jako na sprintu. Pocit, který člověk má ať
již v tichu, které ho obklopuje, kdy jediné co slyší je vlastní dech a
občasné skřekoty dravého ptactva, se dá nazvat snad jedině euforií. Je to jakési
vzrušené ticho, které v něm nastane a čím víc ho vnímá, tím víc je součástí
krajiny, kterou putuje. Rozhodně to stojí za to. Boty jsou zasvěcené, zkušenosti
– alespoň počáteční – nabrané. Před námi již další a větší přípravy na další a
větší hory, Himaláje.
RSS Feed
