Proč jsem dočasně zavřela poradnu pro individuální konzultace?
Již více než rok jsem konfrontována s vážnou nemocí
v nejbližší rodině. Situace se vyvíjela nejprve k lepšímu, nyní
bohužel k horšímu, potenciálně nejhoršímu. Domácí péče vyžaduje můj čas a
energii, nicméně to samo o sobě není jediný důvod zavření poradny.
Celý proces je pro mě mimořádně konfrontující a přináší potřebu
soustředit se - kromě lidské a lékařské péče - i sama na sebe. Nejsem
v dané situaci schopna fungovat jako terapeut pro ostatní a zároveň
procházet terapeutických procesem pro sebe. Protože můj život a práce jsou velmi
úzce spojeny, daná životní situace se silně promítá do každého aspektu mého
života. Pokud funguji jako terapeut, musím přerušit, alespoň na určitou dobu,
svůj vlastní proces. To v této silné životní situaci nepovažuji pro sebe za
zdravé, ani žádoucí. Ve skutečnosti toho nejsem schopna.
Objevuje se stále více ájurvédských terapeutů či jiných přístupů,
které nabízejí efektivní pomoc všem, kdo ji hledají. S postupujícímčasem
jsem stále více a více zastáncem toho, že člověk se musí naučit pomáhat si sám.
Proto již několik let hledám vhodné formy kolektivní práce, ježpovažuji za
efektivnější. Také si jsem jistá, že až se k individuální práci vrátím,
bude o to efektivnější, o kolik mě stávající situace obohatí o pochopení, o čem
život je a co je v něm důležité.
Jelikož se nedá přesně určit, jak se bude zdravotní situace vyvíjet, předpokládám, že nejméně do léta bude poradna zcela nebo převážně uzavřena. Práci s novými zájemci plánuji nejdříve na podzim.
Proč budu nadále provádět kolektivní práci?
Kolektivní práce má jiný charakter než individuální konzultace. Neruší můj vlastní proces, někdy ho i doplňuje. Zároveň mi dává kontinuitu práce, již bych si ráda po více než 5ti letech působení v České republice udržela. Je to i způsob, jak zajistit obživu mé rodině, zároveň je nárazová, časově ne tak náročná, tudíž se dá skloubit s požadavky, jež
přestavuje současnásoukromá situace.
Ráda bych věnovala čas na přípravu nového cyklu kurzů, ježbude
mít hloubější klinický a terapeutický charakter, dále bych se ráda věnovala
psaní, publikační činnosti, propagaci knížky Áhára a osvětě, tak, jako doposud.
Vytvořený čas a prostor beru jako příležitost pro hledání nové formy individuální práce, jež budu považovat za efektivnější než doposud.
Děkuji všem za pochopení a jsem v důvěře, že všichni najdeme
pomoc a vedení tam, kde ho potřebujeme.
Tento článek jsem napsala na popud Michala Osiny, dietologa a je současně uveden na těchto a jeho webových stránkách www.dietologickyporadce.cz. Pojednání o konstituci
ÚvodÁjurvéda má specifický náhled na to, jak funguje vesmír a lidská existence. Dívá se na tělo a život člověka jako na malý vesmír neboli uspořádání, které kopíruje uspořádání vesmíru. Pro existenci života jsou dle ájurvédy potřeba tři základní síly: síla pohybu, komunikace, neustálého toku životní energie, dále síla přeměny jedné formy energie v druhou, látkové výměny, metabolismu či tepla, a nakonec síla soudržnosti, která věcem dává formu, začátek a konec a naplňuje je i obsahem. Jazykem ájurvédy je sanskrt, a tak těmto třem silám či principům říkáme princip váta od sanskrtského váju neboli vát /jako vítr vane/, princip pitta, jež znamená přibližně dávat barvu neboli zabarvovat, a princip kapha což doslova znamená hmotný výpotek, nejčastěji vodního charakteru. K těmto principům můžeme přiřadit pančabhutány neboli pět základních elementů, a to elementy vzduchu a éteru/prostoru pro vátu, element ohně ačástečně i vody pro pittu a elementy vody a země pro kaphu. Vlastnosti a tudížvliv těchto principů popisujeme pomocí dvaceti párů protichůdných vlastností neboli gunás, jež nám dávají způsob, jak se dívat na chování a projevy těchto tří principů v jejich rovnovážném a nerovnovážném stavu. Až do tohoto bodu se obvykle shodujeme ve společném náhledu na triguna a tridoša teorii ájurvédy. Co to však znamená, zejména pokud se týká naší osobní existence, je již často předmětem dohadů, které bohužel ve snaze porozumnět hlouběji sám sobě vedou paradoxně ke značné míře chaosu a zmatenosti. Ráda bych v tomto článku nabídla několik myšlenek k úvaze o tom, jak přistoupit k pochopení našeho konstitučního nastavení. Prakrti, naše konstituce Podle ájurvédy je život kombinací tří principů, váta, pitta a kapha. Nazývají se doša. Mohli bychom tudíž došu definovat jako fyzicko-psychické vyjádření těchto tří základních principů u každého člověka. Tam, kde se dá v těle či mysli vystopovat fungování a tudíž vliv těchto tří základních principů, mluvíme o doše. Jedná se tedy o projevené tendence, nikoliv skryté. Jakmile jsou projevené, můžeme je vnímat. Může se stát, že některé z těchto tendencí nejsou projevené, a tehdy si jich často ani nejsme sami vědomi. To ale neznamená, že neexistují. V momentě zplození, když se v okamžiku vyvrcholení vášnivé lásky potká vajíčko a spermie jako hmotná forma mužské a ženské energie, vznikne nová, další forma života. V tom momentě je dán základ nového člověka, jak bude vypadat, jak se bude chovat, co mu bude vyhovovat a co nikoliv. To vyjadřuje jakýsi diagram jeho předpokladů a nastavení, kterým říkáme prakrti neboli konstituční nastavení. Opět nám pomůže sanskrt k přiblížení se pochopení toho, co prakrti skutečně znamená. Pra je předpložka, která označuje něco původního, ryzího, základního, něco, z čeho všechno ostatní pochází a vyplývá. Kr- je kořen slova, jež znamená tvořit, dělat, vykonávat nebo i projevovat se. Mohli bychom tedy říci, že prakrti neboli naše konstituce je způsob, jakým se projevuje naše prapůvodní nastavení. Je to způsob, jakým budeme nejen ustanovani my jako jednotka lidského vědomí a hmoty, ale i jakým budeme vnímat to, co je kolem nás, a to je opět vědomí a jeho hmotné vyjádření. Proč je prakrti důležitá Z toho, co jsem napsala, vyplývá, že je důležité, abychom byli obeznámeni s tím, jak jsme nastaveni. Věřím tomu, že každému z nás je dána taková konstituce, která nejlépe slouží dharmě neboli praktické životní cestě, jež jsme si pro tuto existenci vybrali. To ještě neznamená, že ji žijeme, jinými slovy, že žijeme v souladu s tím, kdo jsme. Prakrti je nastavení, předpoklad, který se neprojevuje sám o sobě. Projevuje se buďto nevědomky, pokud máme to štěstí, že žijeme v prostředí a takovým způsobem, který nás přirozeně podporuje. Hlavně se ale projevuje na základě pochopení toho, kdo jsme, jaký je život, jak funguje, jak fungujeme my v rámci toho, co zažíváme. V tomto směru existuje mnoho nedorozumnění a částečných pochopení, která mohou být škodlivější, než úplné nepochopení. Jedno z nich je, že naše konstituce se nemění. To je v principu pravda. Neznamená to ještě ale, že jak jsou věci dané, tak se budou projevovat. Většina z nás je dvojdošových, to znamená, že ze tří hlavních principů budou dva, které výrazně zabarví to, jak se budeme chovat, jak budeme fungovat, zkrátka jací budeme. Obvykle v nich existují zabudované paradoxy, neboť polarita je ta síla, která nás pudí směrem dopředu, k neustálé touze vyrovnávat nerovnováhu. Na existenci této touhy je založená existence vesmíru, a my jako vesmírné bytosti fungujeme stejně. Abych to prakticky znázornila pro bližší pochopení, uvedu několik paradoxů zabudovaných v existenci doš. Váta je síla rozpínat se, vnímat a obsáhnout stále víc a víc, nicméně bez dobrého uzemnění, bez pevného bodu, který drží vše pohromadě /a je tudíž v přímém opaku přirozeného nastavení váty/by její existence a vliv byly velmi krátké. Totéž platí pro pittu. Pitta s její potřebou neustále směřovat velmi účelně do jednoho bodu, být co nejrychlejší a nejefektivnější v přeměně jednoho stavu na jiný vytváří svým soustředěním a účelností tolik napětí, že jedině absolutní uvolnění ji dává možnost fungovat vyrovnaně a dosáhnout žádoucího cíle. A pak je tu kapha, jež v principu neusiluje o nic, neb její přirozený stav klidu se interakcí s realitou dostává opakovaně do situací, které jí nutí jednat proti své přirozenosti, být proaktivní, řešit věci dříve, než se stanou problematickými, což je v naprostém protikladu k její přirozenosti. Je zcela jasně vidět, že v samotných došách je zabudován paradox, a což teprve, když dáme všechny tři dohromady, jak to v reálném životě je, do interakce, již já nazývám tanec doš? Jak se v tom vyznatTeorie a praxe tridoša se bohužel v ájurvédě pojímá nejčastěji následujícím způsobem, jež já považuji za přinejmenším zavádějící: dotazník v časopise, knize či na internetu na základě cílených otázek vypočítá skóre poměru jednotlivých doš. To určí naši konstituci, podle níž vyhledáme doporučení zejména pro to, co máme jíst a co nikoliv. A máme ájurvédu v kapse. Nebo se totéž podobně uděje s pomocí ájurvédského terapeuta, který udělá v zásadě totéž, jen na základě znalosti určitých fyzických znaků a vyšetření zejména pulsové diagnostiky. Vycházíme nejčastěji ze stereotypického pochopení toho, jak se věci projevujů a fungují: co se pohybuje, je váta. Co je velké, je kapha. Co je horké, je pitta. Hmmm...tohle je zrovna taková pravda, jako nikoliv. Jakto? Ájurvéda je všechno, ale není stereotypní. Pohyb váty může být tak velký, až se zastaví. Nepřítomnost pohybu neboli nehybnost může být projevem váty. Příkladem je ochrnutí hybnosti končetin po mozkové mrtvici nebo naprostá neschopnost racionálně myslet pro nadměrném používání naší mozkové kapacity /ta neschopnost se objevuje někdy i bez nadměrného přemýšlení.../. Může být vata tlustá? Určitě. Ne všechna nadváha znamená kaphu. To, že je něco velké ještě neznamená, že to je z přirozené tendence být objemné. Může to být právě výsledek nehybnosti, která je výsledkem nadměrného pohybu /analýza vede k paralýze/, a tudíž stagnace. K takové obezitě budeme přistupovat zcela jinak než u kaphy. Pokud budeme například vátu rozhýbávat, ublížili bychom ji. A jak je to s odpovídáním otázek typu jste pomalí nebo rychlí? Kdo by ve společnosti, kde rychlost je pozitivní vlastnost a pomalost negativní, rád a pravdivě odpovídal, že je pomalý. Ještě lépe: máte velké či malé oči? Moc by mězajímalo, jak se to měří? Srovnáváme velkost očí s čím? S velikostí toho, kdo posuzuje nebo s tím, co si myslíme, že je průměrná velikost očí? Na tom jsme se jako kolektiv ale nedohodli, tak jak to vlastně je? Existují přece společné fyzické znaky u jednotlivých národů, takže například všichni příslušníci orientálních národů mají malé oči a všichni obyvatelé afrického kontinentu velké? Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdáTyto úvahy uvádím záměrně. Chci tím ukázat, že nejenom náhled na konstituci, ale pochopení toho, co je váta, pitta a kapha není jednoznačné. Principy a jejich fungování jsou jednoznačné, naše pochopení, intepretace a převedení do praxe již zdaleka ne. Viděla jsem na Akademii Ájurvédských Studijí v Amsterdamu jednu studentku, která za dobu studia 5ti let posbírala 10 různých konstitucí od 10ti věhlasných ájurvédských lékařů. Že by se všichni mýlili, nebo 9 z nich nebylo fundovaných a jen jeden měl pravdu? Tato zkušenost ji přivedla ke správnému závěru, a to že se nebude zabývat tím, jakou nálepku či označení má, ale bude si všímat toho, jak fungují jednotlivé principy v jejím životě. Já po letech práce s lidmi, kteří často přicházejí na konzultaci právě za tím účelem, aby zjistili svoji typologii, shledávám tento přístup jako méně a méně nápomocný. Připadá mi důležitější to, JAK SE S DANÝMI PRINCIPY ZTOTOŽŇUJEME. Jedině tehdy pro nás mají totiž cenu, když pro nás znamenají něco konkrétního, co nám dává v životě smysl. Ještě lépe řečeno, naše konstituce pro nás má pouze takovou cenu, do jaké míry se ztotožňujeme a chápeme její působení v našem životě. Když někomu řeknu, že jedna z jeho dominantních doš je kapha a zeptám se ho, co to pro něj znamená, nejčastěji mi odpoví, že je pomalý. On se ale za pomalého nepovažuje, a objektivními měřítky se tak ani neprojevuje. Naopak, zvládne toho neuvěřitelně mnoho. Co nedělá rád je konfrontace se svými nepříjemnými pocity. Raději žije v iluzi harmonie za každou cenu, chová se ve zralém věku jako malé dítě, které se těší na všechno a věří, že všechno je krásné a zajímavé...ano, tady bychom vystopovali fungování kaphy. K čemu ale to, když se s ní člověk vědomě neidentifikuje? Jaký z toho vyvodit závěr?Většina z vás, co si přečetla tuto informaci, nejspíš v tomto bodě říká: „Dobře, to je zajímavé a možná na tom i něco je, ale co mám dělat? Jak mám k této informaci přistoupit?“ Moje doporučení je: berte informace, rady a předpisy ostatních jako jejich názor a náhled a vždy se ptejte sami sebe, jak to odpovídá vašemu pochopení, vašemu náhledu. Jinými slovy, jak se s nabídnutým náhledem ztotožňujete? Jedině míra vašeho pochopení bude totiž určovat, jak se jednotlivé životní principy budou projevovat ve vašem životě a jak, a to je ještě důležitější, je budete vědomě používat v každém aspektu vašeho života. Pamatujte přitom na to, že máme tendenci definovat žádoucí a pozitivní přes nežádoucí a nerovnovážné. To dobré bereme jako nepřítomnost toho špatného, přitom to jsou dvě zcela rozdílné věci. Zdraví není absence nemoci, nýbrž stav celistvého rovnovážného žití, který se týká daleko víc mysli, smyslů a našeho energetického stavu než jen fyzického těla. Každý z nás je originál, který se nevyskytuje nikde jinde na této planetě přesněv té podobě, v jaké jsme. Tudíž nikdo jiný než my sami nebude vědět, ani mít šanci se přiblížit k úplnému pochopení toho, kdo jsme a jak fungujeme. Prakrti je daná v momentě zplození, může být ovlivněna již během těhotenství, a proto za základní konstituci, kterou bereme jako startovní čáru, považujeme prakrti druhou a to porodní. Ani ta ale nemusí mít podmínky pro ideální naplnění, a tak člověk může žít dlouhodobě jako někdo jiný, řečeno konstitučně. Cesta k rovnováze je potom považována za cestu domů, zpět k naší přirozenosti, tak jak je vyjádřena právě konstitucí. Ještě jeden náhled na rovnovážné žití: žijeme-li v každém okamžiku to, kdo jsme neboli přistupujeme-li ke každému okamžiku z naší přirozenosti, žijeme v rovnováze. To je vědomé žití v souladu s konstitucí, to je prakrti, jež tvoří stále znovu to, co nám bylo dáno jako předpoklad. Jedině taková vědomá volba je naplněním předpokladu a cíle ájurvédy, a to vědomém žití, jež je založeno na rovnováze a rovnováhu vytváří. Stále tak opakuje samo sebe a při každém aktu tvoření objevuje nový aspekt sama sebe. V tomto směru jsme stejní jako vesmír. Dokud tato touha potrvá, potrá i život a naše existence. Nezapomínejme na to, až budeme objevovat pro sebe vlastní konstituci a co znamená. Je to daleko víc, než zda máme jíst tu či onu potravinu, či zda jsme pomalí nebo rychlí, nebo máme velké či malé oči.
Milí přátelé a příznivci ájurvédy:
Je 2. ledna, sotva jsem vstoupili do nového roku a čas jako by se
nezastavil. Kromě dunících petard a pěkně barevných ohňostrojových šou jsme vklouzli do letošního roku téměř nepozorovaně. Předpokládám, že většina z nás si oddychla, že rok 2011 je za námi. Byl to rok mimořádně dynamický adramatický. Můj předchozí rok začal v identickém čase oznámením pokročilé rakoviny u jednoho ze dvou nejbližších lidí. Dvanáct měsíců bylo v tomto smyslu naplněno zkušeností s moderní medicínou, tím nejlepším, co může nabídnout ve smyslu chemoterapie a radioterapie. Po úvodním velmi dobrém úspěchu nemoc pokračuje, nyní v posledním stadiu a bez možnosti následující moderní léčby. Na posledním stadiu je dobré, že je poslední! Dobrý zpráva je, že další již není, jinými slovy hůř už nemůže být.
Jak jsem nedávno slyšela v jednom americkém filmu, poslední, čtvrté stadium znamená jenom to, že člověk prošel předchozími třemi stádii. Kam kráčí dál? To nikdo neví. Podle lékařů k zaručené smrti, podle duchovně věřících k vnitřní obrodě. Podle mě neznámo kam.
Tato zkušenost mi ukázala neuvěřitelně názorně to, co všichni
víme, ale ne již tak 100% praktikujeme: totiž že osobní zkušenost je nepřenositelná a není zcela a jen logická. Setkala jsem se za tu dobu s velmi rozmanitým spektrem reakcí a přístupů lidí, systémů a institucí. Přestože většina či dokonce všechny byly motivovány pozitivní snahou pomoci, málokterý z nich ve skutečnosti pomoc přinesl. Na koncích obou spekter stál definitivní ortel smrti vyslovený na základě statistik moderní medicíny v kontrastu s duchovním přístupem založeným na přesvědčení, že když člověk zůstane pozitivní, vytvoří svou myslí cokoliv, včetně okamžitého
uzdravení se z jakékoliv, včetně smrtelné nemoci. Já sama jsem se několik měsíců potácela mezi dvěma polaritami podobného přístupu, a to konkrétně přijetím všeobecného, nás jednotlivce přesahujícího plánu, který je daný, a na druhé straně mou osobní vůlí, která si tvoří vše - a tudíž může přicházející smrt změnit na život. A nebo obráceně. Neříkám, že jsem našla definitivní odpověď, neboť jakákoliv odpověď je dílčí a moje. Nicméně jsem si všimla určitých obecně použitelných parametrů, o které bych se zde s vámi ráda rozdělila. Jsou to lekce, kterou mi udělila rakovina, za což jí tímto nutno poděkovat.
Žití v přítomném okamžiku
O způsobu života či lépe řečeno přístupu k životu, který je
soustředěn do přítomného okamžiku toho bylo napsáno a řečeno již dost. Nejsem si ale jistá, že opravdu a do hloubky rozumíme, co to ve skutečnosti znamená. Žití v přítomném okamžiku je závislé na jednom parametru, a to důvěře. Důvěře v neviditelné, nehmatatelné, v to, co se nám zdá neskutečné. A přesto
reálné. Hmatatelné a viditelné nikoliv pro rozum, ale pro vnitřní mysl. Vnitřní mysl je ta část naší bytosti, která není uložena v mozku, nýbrž vnímá hlubší a trvalejší impulsy, informace a vjemy, ježvycházejí z neracionální části osobnosti a nehmotného světa. Mohou přicházet i ze světa hmotného, nicméně jejich způsob projevování a vnímání je jiný než běžně navyklý. Přemýšlení či
přemítání nebo analýza nejsou způsoby, jak se dostat k vnitřní mysli. Dveře k ní otvírá naopak inspirace, intuice, a imaginace. To jsou cesty, jak vnímat vnitřní pocitové impulsy, které registrujeme skrze obrazy a vjemy často symbolického rázu či charakteru. Vnitřní mysl tak zkrátka používá svůj vlastní jazyk, který je naprosto odlišný od jazyka racionálního.
Pokud se vám tento popis zdá poněkud vágní a složitý, máte
pravdu. Z racionálního hlediska je naprosto nedostačující. Mohla bych také říci, že žití v přítomném okamžiku je založeno na vnímání reality a sebe sama velmi jemným způsobem, který je rozdílný od způsobu racionálního. Například v něm neexistuje dobré a špatné, paradigma duality. Existuje v něm spíše to, co je spojeno s pocitem úlevy, klidu a růstu, nebo naopak pocitem obrany, těžkosti a stresu. Vše co je v tomto světě,existuje zároveň a má svoji hodnotu podle toho, jak je používáno. Přítomný okamžik nám tak nedává
možnost naplánovat a připravit vše dopředu s cílem určitého výsledku. Funguje více na záměru a přání formulovaném v souladu s vnitřní myslí /to samo o sobě je umění/, posléze na pocitovém a myšlenkovém sladění s tímto přáním. Důvěra vychází z toho, že vše bude v součinnosti vesmírného organismu učiněno pro to, aby nám bylo dáno, co si přejeme. Co je pro nás dobré, jinými slovy, v souladu s naší vnitřní myslí či bytostí, se ukazuje v každém okamžiku, tedy okamžik od okamžiku.
V současném žití je tedy plno volných momentů a míst, která nejsou naplněna vlastním usilováním, prací či snažením. Naopak, hlavní práce se děje na úrovni myšlenkové a pocitové vibrace. Realizace nebo-li naplnění daného záměru přenecháno geniálnímu stroji
vesmíru.
Příklad? Řekněme, že člověk zčista jasna onemocní vážnou nemocí,
například rakovinou. Moderní medicína mu říká, že jeho šance na přežití je mizivá, lépe řečeno žádná. On se však cítí jinak. Určitě nechce zemřít /málokdo ve skutečnosti chce/, nicméně má bezdůvodně silný pocit, že nemoc ho nepřišla vyhnat z těla. A tak začne hledat. Oba procesy –racionální a vnitřní se odehrávají zároveň a velmi často oba protichůdnými směry. Fakta ukazují na katastrofu, vnitřní pocit prokousávající se labyrintem myšlenek,
emocí, zkušeností a prožitků míří víc a víc směrem k tomu, že se tu jedná o život, nikoliv smrt. A teď přijde ten hlavní prvek, důvěra. Jak řekl nedávno zemřelý Václav Havel, parafrázuji: „důvěra není důkaz toho, že se něco stane, ale stav bytí, který dává smysl, lhostejno, jak dopadne“. Ano, a to je to hlavní. Nejde o to přesvědčovat se o tom, že věci mohou být, budou nebo dokonce jsou jinak než jak se navenek ukazují být. Důvěra je mít v sobě pocit klidu, pocit, že co se děje, dává smysl, je v souladu s něčím, co je pro nás hodně důležité v situaci, kdy se to zdá být naopak.
Funguje to tak i v jednoduchých případech každodenního žití.
Opakovaně se mi stalo, že mi vnitřní pocit při odchodu z domova ráno při pohledu na deštník pokynul, abych si ho vzala. Jak předpověď, tak pohled na slunečnou oblohu řekly, že deštník je nesmysl. Později se mi vždy zpětně potvrdilo, že nevzít si deštník byla chyba. Nebo pocit říká jeď do práce autem, i když vím, že mám odpolední schůzky ve městě, kam auto nepatří. Teprve během dne se ukáže, že buďto schůzky jsou zrušeny nebo je naruší jiná událost, pro kterou je důležité mít auto u sebe. A tak se člověk učí pomalu a postupně poslouchat nikoliv racionální jazyk, ale vnitřní mysl mluvící prostřednictvím pocitů. Aby se nám to dařilo, potřebujeme se ale zbavit jedné velmi rozšířené nemoci, a to pocitu strachu. Strach a důvěra nejdou dohromady. Možná jdou jen tolik, že v daném okamžiku máne větší důvěru ve strach než v důvěru samotnou. Strach přináší neklid, opak vnitřního klidu, který člověku dává možnost být naladěn na svůj vnitřní radar a přes něj napojen na vesmírný satelit. Jsme v tomto smyslu vibrační bytosti, které jsou buďto napojeny na satelitní vesmírný systém či ztratily signál. Výhodou napojení je, že nám ukazuje směr, tak jako GPS systém ukazuje cestu do žádané destinace. Věřím, že si v principu volíme všichni tytéž konečné cíle, a to klid, radost a lásku.
V mnoha duchovních a filosofických systémech se hovoří o
lásce jako o základní transformační ingredienci. Žijeme v duchovní tradici křesťanství, jejíž hlavní představitel, Ježíš, byl nositelem poselství lásky. Ježíš byl ve skutečnosti dokonalým bhakti jogínem, praktikujícím cestu absolutního naplnění srdce a mysli láskou. Většina z nás usiluje o pocit lásky, povětšinou s trvalým neúspěchem. Moje pochopení toho, co je láska, se během let měnilo a stále mění. Při první cestě do Indie v roce 2006, když jsem s úžasem hleděla na nebe plné hvězd v nádherném prostředí Indického oceánu a v srdci cítila všeobjímající a přijímající pocit lásky pro veškerou existenci, ptala jsem se právě hvězdného nebe, proč se tak nemůžu cítit stále. Bylo mi řečeno: „protože málo miluješ“. Byla jsem tou odpovědí překvapena, ba dokonce popuzena. Já, která většinu času trávím prací s lidmi, hledáním jejich - i mého dobra, že neumím milovat?
Při další cestě o rok později moje vzdělání na téma, co je láska,
pokračovalo. Při sestupu z Párvatí chrámu po 108 schodech po vydatném pláči plném bolesti, jsem kolem sebe jako ve filmu vnímala hrající si děti, ležící muže a mezi nimi poskakující zvířata, život pulsující svým vlastním tempem. A hlas řekl: „Láska je přijímat vše, co se děje.“ Další návštěva mi ukázala jiné podoby lásky, tradiční i netradiční pro Indii, jako je zařízené manželství, kastovní systém a homosexualita v silně duchovním kontextu.
Zatím poslední návštěva vloni v létě mi upřesnila vnímání lásky na závazek nesoudit. To je praxe lásky jako vyšitá. Nedělat soud o tom, co je správné a co je špatné. Všechno je relativní, je nějak, je jak je.
To mě ostatně učila celý rok rakovina. Učila mě, že co si myslím,
je jedna věc, a co si myslí ten, koho se to týká, je jiná. A že vlastně nevím. V racionálním světě je láska stále ještě podle mého láskyplná volba, to znamená zvolit si to, co je v souladu s námi, s naší trvalejší verzí, kterou nám ukazuje vnitřní bytost prostřednictvím vnitřní mysli. Nicméně ani tato definice neobstojí v zrcadle předchozího roku. Moje současné pojmenování toho, jak vnímám, co je láska pro vnitřní mysl, je rozpouštění. Nikoliv usilování něčeho dosáhnout, třeba stavu klidu či lásky, ale rozpouštění i tohoto úsilí. O lásku se nedá usilovat, láska se dá pouze dovolit. To, co ji stojí v cestě, jsme ve skutečnosti my sami. A tak láska je v této definici pro mě vnitřní
stav, ve kterém rozpouštíme úsilí a otevíráme tak prostor pro přítomný okamžik. Ten ho naplní klidem, tichou živostí, něčím, co bychom mohli v tom jemném slova smyslu naplnit láskou --- přítomným přijetím či přijetím přítomnosti. Soustředění se na žádoucí
Třetí, nedílnou součástí přítomnosti, k níž patří důvěra,
jež vytváří klid a přijetí, neboli pocit lásky, je vědomé zaměřování se na žádoucí část reality, tedy pokud ji chceme zažívat. Každý objekt, situace, zkušenost má dvě části: žádoucí a nežádoucí. Vše, co existuje, existuje na základě duality v projeveném světě. Zde přichází s jistotou jedna z našich možností spoluvytvářet realitu, a to zásadním způsobem dle zaměření naší mysli. Vesmír funguje na základě zákona přitažlivosti. Tak si ve skutečnosti spoluvytváříme naší zkušenost. Ví to kvantová fyzika, dnes již do určité míry i biologie, zejména molekulární. Nechce se nám použít toto poznání na lidskou biologii a už vůbec ne na medicínu. Proč? Znamenalo by to uzavření kruhu v tom, co tvrdí duchovně zaměření lidé v teorii. A skutečné převedení poznání, že jsme myslící a cítící bytosti, do praxe. Opravdové uchopení toho, že naše biologie, včetně genů, je do největší míry ovlivňována myšlenkami a pocity! Nextonovská fyzika a pojetí živé hmoty jako fixní chemické továrny jsou tak zcela zastaralé. Přestože to víme, nepracujeme s touto
myšlenkou do důsledku. Není to totiž tak jednoduché. V principu to je jednoduché, asi jako když už se naučíte trojitý salchow, není složité ho dělat. Dostat se k němu však vyžaduje plno kroků a většina z nás na bruslích sotva stojí, nemluvě o těch, co je nikdy nevzali na nohy. Ne každý se může stát šampionem v krasobruslení. Mistry našeho myšlení, znalci toho, jak fungujeme, se ale potřebujeme stát všichni bez výjimky. Každý ve svém vlastním rámci, o němž málokdo jiný než my sami, ví. A ti ,co ví, často nemají chuť ani potřebu hodnotit proces ostatních lidí, neb sami ví, že i to, co se jim zdá jasné, často bývá zcela jinak, než jak vypadá. Takže, co my vlastně víme?
Žití založené na tomto, jednoduše řečeno neracionálním přístupu,
však není iracionální a chaotické. Má své zákonitosti, cestu a vývoj, který se dá dokonce odečíst podle určitých jemných známek. Jednou z nich je rozhodně zaměření energie a pozornosti na vnitřní svět. Racionálně fungující člověk se soustředí výlučně na svět kolem sebe, žádný jiný pro něj ve skutečnosti neexistuje, a pokud ano, má jen minimální důležitost nebo ho vnímá jako podporu pro rozvoj a úspěch ve světě vnějším. Naopak vnitřně fungující člověk
vnímá se vzrůstajícím pochopením, že svět kolem něj se stále mění, nedá se kontrolovat - ani zásadním způsobem ovlivnit. Dojde na základě zkušeností k poznání, že soustředit se na vnitřní svět je důležitější v tom slova smyslu, že to je místo, odkud tvoříme svoji životní zkušenost, a ve skutečnosti jediné místo, odkud ji můžeme zásadně změnit.
Další známkou přechodu z racionální do vnitřní mysli je vzrůstající nezávislost na vnějším světě. Souvisí to nejenom s uvědoměním, jak věci fungují, ale i se zkušeností, že vnitřní svět je daleko zajímavější, rozmanitější a tvárnější než svět kolem nás. Svět kolem nás je fascinující a zajímavý, nicméně v určitém slova smyslu jsou vnější zkušenosti jedna druhé podobné a tudíž nenaplňující. Experimentovat s tím, co je naše mysl schopna vytvořit ve vnější realitě, je daleko poučnější a ve skutečnosti i zábavnější. S tím souvisí vzrůstající lehkost vůči problematickým vnějším okolnostem, vzrůstající lehkost vůči sobě samému a vzrůstající spontaneita, tvořivost, život a nadhled, často ve formě humoru. Člověk se dostane do určitého bodu ve své vnitřní cestě, kdy si života váží a žije ho, jak nejlépe umí, nicméně je si velmi dobře vědom, že svět kolem něj je do určité míry sled divadelních představení, která jednou začala, jednou také skončí. A on bude eixtovat dál --- možná nebo určitě, to nikdo neví. Pro vnitřní mysl není důležité hledat důkazy. Místo toho je důležité hledat takový systém praktického filosofického přístupu k životu, který dává předpoklady k tomu, abychom životem prošli jako maximální zkušeností.
Mám pocit, že zatímco rok 2011 odštipoval a odlamoval, často za
velkého třesku to, co do naší autentické životní zkušenosti nepatří, letošní rok bude již založen na vědomí a důvěře v Já a v součinnost vesmíru. Budeme se učit tvořit svoji realitu. Ne, že bychom ji netvořili, budeme se ji učit tvořit vědomě a na základě lásky, tj. v souladu s naším nejvyšším dobrem. Budeme si také jasně vědomi toho, že čím se ve své mysli zaobíráme, to si zveme do své zkušenosti. Tak se budeme soustředit na žádoucí část naší zkušenosti.
To, co je pro nás dobré, se ukáže teprve za dalším rohem, neboť žití v přítomnosti je teď. Nespekuluje o tom, co bude potom, ani nepřemýšlí, co bylo předtím. Mohlo by, ale nedělá to. Čím dříve pochopíme, že to je naše cesta, privilegium a příležitost, pro kterou jsme se sem narodili, tím větší pocit důvěry v sobě budeme mít. Důvěra přináší klid, klid lásku, láska radost a radost zdraví. Do právě začínajícího roku nám všem přeji z důvodu výše popsaných dvě ingredience, které mi rok 2011 ukázal jako nezbytné: zdraví a lásku. Nechť jimi oplýváme, a pokud je ztratíme, nechť nacházíme cestu, jak se k nim vrátit. A zároveň děkujme vnitřnímu vedení, že nás vždy vrací směrem, který je pro nás přirozený: k životu plnému živosti a tepla nebo-li opět ke zdraví a lásce. Za rok si možná řekneme, jak daleko jsem se dostali a co nás čeká za dalším rohem. Nechť je tedy letošní rok plný okamžiků přítomnosti. To přeji nám všem ze srdce s láskou přeji.
Toto je velmi zajímavý záznam přednášky francouze Henriho Monforta o praxi breatheriánství, způsobu živení se přímo pránickou energií. I když nejsem na cestě za touto praxí, přístup a praxe je to tak zajímavá, že v ní každý najde kousek inspirace na cestě své současné. http://www.youtube.com/watch?v=LI_EmGYV_3Q
Tento film je jedním z nejpřesvědčivějších dokumentů o léčivém účinku rostlinné stravy. Fakta jež uvádějí sami lékaři jsou neoodiskutovatelná. Berte ho jako informaci, inspiraci a hlavně impuls k přehodnocení vašeho vlastního přístupu k tomu, co jíte. Vánoce nevánoce, na dobrou změnu je vždycky vhodný čas. A když ne tedˇ, tak kdy? http://www.youtube.com/watch?v=TzvIGcvel-w
Milí zájemci o klinickou práci s ájurvédou:
V poslední době jsem doslova zavalena zájmem o konzultace
v klinické poradně. Děje se tak díky zviditelnění mé práce v zářijovém
čísle časopisu Meduňka,říjnového vysílání v Českém rozhlase stanice Praha
2, pořadu Evy Kvasničkové Je jaká je, a nejvíce snad díky tomu, že stále víc a
víc z vás hledá pomoc se zdravotními či životními
obtížemi.
Váš zájem mě těší, nicméně nejsem ho schopna uspokojit. Sama se nacházím v období, které si vyžaduje značnou část mých životních sil a celkově mě
nutí ubrat spíše než přidávat. Práce s jednotlivci je velmi intezivní a po
téměř 15ti letech musím přiznat, i vyčerpávající. Hledám proto již nějakou dobu
formy práce, jež mohou oslovit větší množství zájemců zároveň a dát jim přitom
individuální návod, jak se sebou zacházet nikoliv obecně, ale specificky
v jejich osobní situaci. Z toho důvodu jsem napsala knížku Výživa a
ořádám Školu osobní transformace, kde nabízím ve víkendových tématických
blocích možnost seznámení se se všemi aspekty, jež považuji
v individuální práci za klíčové. Zvažte proto prosím jiné nežindividuální formy práce na sobě.
Našich problémů přibývá, a to jak u klientů, tak i terapeutů. Nejsem
zastáncem pomoci druhým na úkor sama sebe, považuji ji dokonce za značně
nevhodnou zejména pro toho, komu pomáhám. Když bych se měla podívat na trend několika posledních let, vnímám, že řešením není někdo, kdo nám pomůže, ale pomoc, kterou přivedeme doživota sami. Sami jsme zodpovědni za své zdraví, za to, jak se nám vede, zda jsme spokojení či nikoliv. Různé systémy či terapeuti
nám mohou v jednotlivých fázích této cesty pomoci, navést nás dále či
inspirovat, nicméně cesta je naše, osobní a individuální. Dnes již existuje
mnoho zdrojů,kvalitních či méně, informací a způsobů, jak se dostat k té
pomoci, kterou potřebujeme. Spoléhat však můžeme jen a jen na sebe. Z toho
důvodu, z důvodu mé nízké časové a energetické kapacity, budu i nadále
omezovat svoji klinickou praxi do takové míry, která je rovnovážná a zdravá pro
všechny zůčastněné.
Dále bych chtěla připoměnout, že moje práce je velmi specifická
v tom směru, že se zaměřuje nikoliv na fyzickou pomoc, ale na hledání
příčin fyzických problémův mentálních a emotivních přístupech, které jsou
návodem, jak se dostat k duši. Je to velmi specifická práce, která není
vhodná, ani přístupná pro každého. Naštěstí existuje velké množství terapeutů,
kteří poskytují pomoc na té úrovni, na které ji hledáme a potřebujeme. Píši toto
na vysvětlenou v dobré víře, že se nakonec potkám s těmi, kteří jsou
na tuto práci připraveni, je pro ně vhodná a cenní si ji. Přeji nám všem
v těchto dynamických časech požehnaný závěr roku 2011 a start a průběh roku
2012. Nechťjsme požehnáni světlem, klidem a vědomím
duše.
Mí přátelé, ona intalka, on němec, žijící spolu a jejich 7miletým synem
v Nizozemí, mě nedávno překvapili neobvyklou prosbou. Budou se prý brát a
jestli bych nebyla jejich svědek. Určitě, odvětila jsem s radostí, a jižsi
plánovala účast na jedné z příjemnějších oslav v našem životě. Má to
prý jeden háček: svatba bude v Indii, bude to pravý védský rituál a budu
jediný svědek pro oba. Zaváhala jsem jen na chvíli, rozum říkal neblázni, až do
Indie na svatbu, vnitřní hlas řekl jeď, bude to důležité, a tak jsem překvapila
sebe a je rychlým a závazným ano. Po poradě s védským astrologem znalým
džjotiše bylo určeno datum úplňku v polovině srpna jako nejvhodnější čas
pro tento obřad. Nastávající si našli místo v Rišikéši na severu Indie na
řece Ganze pod Himalájemi a agenturu, která jim poskytne všechny náležitosti
k tomu, aby mohli uzavřít védský sňatek.
Byliny z Jeseníků
Snažíme se přinést Vám byliny v co nejčistší podobě. Byliny mají lidem pomáhat a léčit, proto je třeba jim věnovat péči a šetrné zacházení, aby obsahovaly jen dobré látky a žádné nevhodné příměsi a znečištění. Byliny jsou pěstovány, sklízeny, sušeny, zpracovány a baleny bez použití hnojiv, strojů, ropy i elektřiny, pouze ručně. Díky tomu nedochází ke znečištění bylin prachem, exhalacemi, ani k jejich mechanickému poškození či častému kontaktu s kovem. Naší činností nedochází k degradaci půdy (např. orbou), ani ke znečišťování a zátěži životního prostředí (např. užíváním ropy). Citlivý přístup k půdě a přírodě a kvalita produktů jsou naší hlavní snahou. Věříme, že kvalitu sami oceníte.
Většina bylin pochází z přirozeného výskytu na jižním svahu Jeseníků z výšky 600 m n. m. Sbírány jsou ve vhodnou dobu roku i dobu dne. Sušeny jsou téměř výhradně proudícím vzduchem bez použití plynu či pevných paliv. Také drhnuty a baleny jsou ručně nikoli strojově. Mnoho bylin obsahuje léčivé látky v celé nati, proto je přirozený občasný výskyt menších tvrdších částí stonku. Byliny balíme co nejjednodušeji, ale skladujte je, prosím, uzavřené ve skle na temném, suchém a chladném místě.
Vážíme si toho, co nám příroda dává. Užívejte těchto darů s námi.
Vaše ohlasy jsou pro nás důležité, piště prosím i dotazy a objednávky na bylinyzJ@seznam.cz. Jiří Drbal.
Úvod
Již několik měsíců se chystám k sepsání svých pocitů a myšlenek ohledně toho, co přináší rok 2011. Vzhledem k tomu, že máme za sebou druhý měsíc roku, je nejvyšší čas, abych tak učinila. Je to důležité ještě z jednoho důvodu, a to je s ohledem na stále se měnící realitu. K tomu je třeba zmínit, že tak jako mi na přelomu roku bylo jasné, o čem následující rok bude, tak po prožití prvních 60ti dní moje zdánlivě jasné pochopení již tak jasné není. Možná i nejasné, ale rozhodně jiné. Proto berte prosím následující řádky jako v čase a prostoru se vyvíjející úhel pohledu, který odráží momentální náhled spíše než nadčasové pravdy a poznatky. Právě to považuji za jeden z charakteristických znaků letošního roku.
|
RSS Feed