Proč cesta méně než 200 km trvá celý den a vyžaduje od nás všechny síly? Tomu, kdo nezažil se to nedá vysvětlit. Třeba proto, že se silnice mnohdy ztratí, nemluvě o tom, že z jednoho pruhu se často stane čtyřproudovka. Je nutno vyhnout se stádům krav, líně ležícím psům či volně pobíhajícím opicím. Je potřeba manévrovat zacpanými malými místy, kam se vměstná hromada lidí, motorek, aut, rikš, zvířat, stánků s jídlem či zbožím. Přitom se hodně a často, vlastně neustále mačká tlakson, takže občas je hluk mimořádně vysoký. Ještě častěji se používá brzda, na kterou se šlape tak náhle a silně, že pokud se nedržíte, skončíte na předním skle. Mnoho lidí nemá nervy dívat se, jak se obrovskou rychlostí řítíte přímo proti velkému autu a na poslední chvíli se jako zázrakem vyhnete. Když se to stane každou chvíli, tak si nejen nezvyknete, ale začne se vám dělat špatně. Nám pomohla moravská hruškovice, která nejen otupila naše smysly, ale dezinfikovala naše žaludky při zastávce na oběd, kde kvalita jídla vypadala tak, že se neshodneme. A tak zázrakem a s vypětím sil jsme po posledních nekonečných serpentýnách dojely na místo do Rišikéše. Děkujeme tak Aleně, že nám velkou lahví spiritusu přispěla ke zdraví a přežití jízdy smrti.
RSS Feed
