Gándhího Smrití - socha v nadživotní velikosti v jeho domě a památníku v Nové Díliji.
Na konci jednoho kurzu vyslovila účastnice přání jet do Indie. Se mnou. Přidalo se několik žen, které by se tam samy neodvážily. Mně se ta myšlenka líbila. Mám ráda nové zkušenosti, tuto ještě nemám, tak proč si to nezkusit. Zorganizovat cestu do Indie pro skupinu lidí, kteří tam jedou poprvé, ukázat jim moji zkušenost, využít kontaktů a známostí, které mám, bez nichž se totiž taková cesta organizovat nedá.
Hned od začátku jsem měla jasno v několika věcech: ráda bych jim ukázala několik věcí v Nové Díliji, politickém a administrativním hlavním městě Indie, dále je zavezla do nepříliš daleké Rišikéše, posvátného města na Ganze a využila možností k učení se jogy, masáží a ájurvédy, a nakonec se vydala na krátkou cestu pod Himaláje a zažila tak ticho a majestátnost přírody, která je domovem mnoha duchovních mistrů. Délka 3 týdny a podzim, jako dobré období pro cestování do Indie byly určeny také hned.
Během měsíce se zformovala skupina 11ti žen, ve věku od 26ti do více než 60ti let. Můj přístup "splním vám jakékoliv přání" se zakrátko ukázal jako nemožný. Hlavně jsem nemohla splnit uklidnění strachu, které neznámo ve většině cestovatelek vyvolalo. První zatěžkávací zkouška přišla jednu noc z pátka na sobotu, kdy jsem všem účastnicím poslala mail, že do neděle potřebuji velkou sumu na letenku, kterou musím koupit v pondělí. V neděli v 21 hod jsem měla 3 odpovědi, v pondělí ráno v 9:38 již 4 bankovní převody a v 18 hod po návštěvě mé banky všechny letenky. Tím byly indické kostky vrženy. Letíme v polovině října, vracíme se začátkem listopadu, po třech týdnech.
Dále jsem začala pracovat na náplni cesty. Zjednodušila jsem ji, neb v Indii je složité cestovat. Nedá se to vysvětlit, že cesta na vlak, 4 hodiny v něm, a potom hodinová cesta do hotelu vás natolik vyčerpá, že nejste schopni již nic jiného po celý den dělat. Alespoň to je moje zkušenost. Takže prvních 5 dní v Nové Díliji, pak přejezd do Rišikéše, tam týden soustředěného poznávání zvolené disciplíny, poté výšlap pod Himaláje a nakonec po třech dnech cesta zpět domů, již jiný člověk, protože z Indie se nikdo nevrací nedotčený.
Jelikož mám již nějaké zkušenosti s Indií /toto bude moje 7má cesta/, některé věci mě nepřekvapí. Tato země mě naučila nepoužívat racionální mysl /nejde to/ a nechat věci běžet. Poddat se toku událostí a vzdát se očekávání. Proto mě nepřekvapí, když po dvouhodinovém vyplňování elektronických registrací do ašrámu v Dilijí přijde 12 zamítavých odpovědí. Ne, ubytovat nás nemůžou, neb jsem vyplnila že jedeme jako skupina a zatrhla jsem tak špatnou kolonku. Musím to udělat ještě jednou, radí emailem. Než ztratím další dvě hodiny času ptám se jak to tedy vyplnit. Nikdo neodpovídá, po dvou dnech to dělám znovu z nervozity, abychom se do ašrámu dostaly. Tentokrát nás ubytují 9, dvě se vrátí opět jako odmítnuté. Na otázku proč, jim prý selhal server. Tak znovu. Napotřetí a konečně po 2 týdnech, máme všechny střechu v Díliji nad hlavou. Jak to píši, napadá mě, že to není přesné. Znamená to, že máme na papíře, že máme střechu nad hlavou. Jak to ve je skutečnosti se dozvíme teprve tehdy, až přicestujeme. Vzhledem k tomu, že to bude ve 4 hodiny ráno budu doufat a podporovat myšlenku, že to je vpořádku.
Dílije je totiž jednou z nejdražších lokalit na světě, co se realitního trhu týče, a i ubytování v duchovních střediscích, jakými jsou ašrámy, nejsou právě nejlevnější. My s českou korunou máme 20x až 30x nižší kupní schopnost než má například euro, měna, která před 6ti lety nebyla vítána, nyní má kurz o hodně výhodnější než například americký dolar. Pro Indy jsme ale cizinci, tudíž relativně bohatí, tak nemají pochopení pro naše finanční omezení. Snažím se jim vysvětlit, že pro většinu žen je cesta splněním jejich celoživotního snu, že na ní musí šetřit nebo si na ní půjčit, tudíž že nejsme bohaté západní turistky, které hledí na pohodlí a chtějí za drahou valutu dostat co nejvíce. Jak to ve skutečnosti bude se ukáže až na místě, protože slovo Inda znamená, že všechno je možné. Zítra znamená kdykoliv a možná nikdy, souhlas znamená že se věci můžou, ale nemusí, a často ani nestanou. Inu, Indie je zajímavá země, proto většina z nás trpí tím, co někdo nazval "indickým syndromem": když jste v ní, toužíte po pohodlí domova, jakmile jste doma, sníte o tom, vrátit se znovu do chaosu, hluku a špíny, neboť přes to všechno tam cítíte něco, co jste jinde nepocítili. Pro nás to bude taky tak, znásobeno 11ti a na to se těším. Těšíme se teď již všechny, radost před další vlnou starostí, které určitě budou následovat. Pro teď ale jen vzrušení a očekávání dobrodružství, které zaručeně přichází.
Na konci jednoho kurzu vyslovila účastnice přání jet do Indie. Se mnou. Přidalo se několik žen, které by se tam samy neodvážily. Mně se ta myšlenka líbila. Mám ráda nové zkušenosti, tuto ještě nemám, tak proč si to nezkusit. Zorganizovat cestu do Indie pro skupinu lidí, kteří tam jedou poprvé, ukázat jim moji zkušenost, využít kontaktů a známostí, které mám, bez nichž se totiž taková cesta organizovat nedá.
Hned od začátku jsem měla jasno v několika věcech: ráda bych jim ukázala několik věcí v Nové Díliji, politickém a administrativním hlavním městě Indie, dále je zavezla do nepříliš daleké Rišikéše, posvátného města na Ganze a využila možností k učení se jogy, masáží a ájurvédy, a nakonec se vydala na krátkou cestu pod Himaláje a zažila tak ticho a majestátnost přírody, která je domovem mnoha duchovních mistrů. Délka 3 týdny a podzim, jako dobré období pro cestování do Indie byly určeny také hned.
Během měsíce se zformovala skupina 11ti žen, ve věku od 26ti do více než 60ti let. Můj přístup "splním vám jakékoliv přání" se zakrátko ukázal jako nemožný. Hlavně jsem nemohla splnit uklidnění strachu, které neznámo ve většině cestovatelek vyvolalo. První zatěžkávací zkouška přišla jednu noc z pátka na sobotu, kdy jsem všem účastnicím poslala mail, že do neděle potřebuji velkou sumu na letenku, kterou musím koupit v pondělí. V neděli v 21 hod jsem měla 3 odpovědi, v pondělí ráno v 9:38 již 4 bankovní převody a v 18 hod po návštěvě mé banky všechny letenky. Tím byly indické kostky vrženy. Letíme v polovině října, vracíme se začátkem listopadu, po třech týdnech.
Dále jsem začala pracovat na náplni cesty. Zjednodušila jsem ji, neb v Indii je složité cestovat. Nedá se to vysvětlit, že cesta na vlak, 4 hodiny v něm, a potom hodinová cesta do hotelu vás natolik vyčerpá, že nejste schopni již nic jiného po celý den dělat. Alespoň to je moje zkušenost. Takže prvních 5 dní v Nové Díliji, pak přejezd do Rišikéše, tam týden soustředěného poznávání zvolené disciplíny, poté výšlap pod Himaláje a nakonec po třech dnech cesta zpět domů, již jiný člověk, protože z Indie se nikdo nevrací nedotčený.
Jelikož mám již nějaké zkušenosti s Indií /toto bude moje 7má cesta/, některé věci mě nepřekvapí. Tato země mě naučila nepoužívat racionální mysl /nejde to/ a nechat věci běžet. Poddat se toku událostí a vzdát se očekávání. Proto mě nepřekvapí, když po dvouhodinovém vyplňování elektronických registrací do ašrámu v Dilijí přijde 12 zamítavých odpovědí. Ne, ubytovat nás nemůžou, neb jsem vyplnila že jedeme jako skupina a zatrhla jsem tak špatnou kolonku. Musím to udělat ještě jednou, radí emailem. Než ztratím další dvě hodiny času ptám se jak to tedy vyplnit. Nikdo neodpovídá, po dvou dnech to dělám znovu z nervozity, abychom se do ašrámu dostaly. Tentokrát nás ubytují 9, dvě se vrátí opět jako odmítnuté. Na otázku proč, jim prý selhal server. Tak znovu. Napotřetí a konečně po 2 týdnech, máme všechny střechu v Díliji nad hlavou. Jak to píši, napadá mě, že to není přesné. Znamená to, že máme na papíře, že máme střechu nad hlavou. Jak to ve je skutečnosti se dozvíme teprve tehdy, až přicestujeme. Vzhledem k tomu, že to bude ve 4 hodiny ráno budu doufat a podporovat myšlenku, že to je vpořádku.
Dílije je totiž jednou z nejdražších lokalit na světě, co se realitního trhu týče, a i ubytování v duchovních střediscích, jakými jsou ašrámy, nejsou právě nejlevnější. My s českou korunou máme 20x až 30x nižší kupní schopnost než má například euro, měna, která před 6ti lety nebyla vítána, nyní má kurz o hodně výhodnější než například americký dolar. Pro Indy jsme ale cizinci, tudíž relativně bohatí, tak nemají pochopení pro naše finanční omezení. Snažím se jim vysvětlit, že pro většinu žen je cesta splněním jejich celoživotního snu, že na ní musí šetřit nebo si na ní půjčit, tudíž že nejsme bohaté západní turistky, které hledí na pohodlí a chtějí za drahou valutu dostat co nejvíce. Jak to ve skutečnosti bude se ukáže až na místě, protože slovo Inda znamená, že všechno je možné. Zítra znamená kdykoliv a možná nikdy, souhlas znamená že se věci můžou, ale nemusí, a často ani nestanou. Inu, Indie je zajímavá země, proto většina z nás trpí tím, co někdo nazval "indickým syndromem": když jste v ní, toužíte po pohodlí domova, jakmile jste doma, sníte o tom, vrátit se znovu do chaosu, hluku a špíny, neboť přes to všechno tam cítíte něco, co jste jinde nepocítili. Pro nás to bude taky tak, znásobeno 11ti a na to se těším. Těšíme se teď již všechny, radost před další vlnou starostí, které určitě budou následovat. Pro teď ale jen vzrušení a očekávání dobrodružství, které zaručeně přichází.
RSS Feed
