Milí přátelé,

Tentokrát úplně nevím, kde bych začala. Do konce měsíce zbývají ještě tři dny, většinu března jsem ale strávila v Indii, odkud píši i tato slova, tak mi přijde fair podělit se s vámi ještě odsud. Abych vám to tu nějak přiblížila, začnu s tím nejviditelnějším rozdílem – počasím.  Denní UV faktor 12 a teploty okolo 40 stupňů Celsia si jen těžko představuje našinec, chvějící se v pokračující nadměrné české zimě. Věřte mi, není co závidět – přílišné horko je zrovna tak nepříjemné jako přílišná zima. Vedle horka je typickým místním fenoménem prach, hluk a chaos. Vždy po návratu domů mám několik dní pocit, jak jsou české silnice a ulice extrémně prázdné a tiché. Chybí mi barevnost, vůně, rozmanitost indického běžného života. Pak si přivyknu na místní kolorit a po návratu do Indie si opět musím zvykat na velkou proměnlivost a barevnost.

Indii mám ráda, jinak bych sem nejezdila. Přestože to není místo, které by na mě působilo romanticky a pobyt v něm byl jednoduchý, někde hluboko zavlažuje kořínky mé existence tím nejvýživnějším způsobem. Dovedu si představit /a zažila jsem to s nejedním návštěvníkem/, že pokud nemá člověk jakýsi hlubší vztah s tímto kontinentem, návštěva ho hluboce zklame. Vidí špínu, bídu, chaos, kupy odpadků – což o to, všechno tu je v bohaté míře. Vedle toho jsou tu i skrytá bohatství, která jsou viditelná pouze vnitřním zrakem a to ještě ne úplně jasně.

V tomto směru Indie nezklamala ani tentokrát. Naopak pobyt zde mi dal mnoho příležitostí k vnitřnímu ponoru. Jeden mudrc řekl „jediná cesta ven z utrpení je cesta dovnitř“. Svatá pravda. A tak si představte situaci, kdy odjedete 7 000 kilometrů daleko a zcela nečekaně vám během té cesty odejde jeden z vašich rodičů. Odjíždíte, rodič je v nejlepším rozmaru, růžolící, žijící bez jakýchkoliv omezení. Po týdnu vaší cesty jde do nemocnice, tam pobyde krátkých intenzivních 10 dní a než se stihnete vrátit, den před vaším příjezdem, tu není. Jak šokující a pro naši lidskost, která potřebuje hmatatelný proces, těžko přijatelné. Je potom zcela pochopitelné, že při příští cestě máte v pozadí své mysli uloženou obavu, že totéž by se mohlo stát s vaším druhým rodičem /naštěstí máme jen dva, jaká to úleva v tomto slova smyslu!/

 A pokud máte to „štěstí“, tak se vám přihodí totéž, co mě: druhý rodič v těžké autonehodě utrpí vážná zranění a nad jeho dalším životem visí velký otazník. Přežije? Jakou bude mít kvalitu života? Co pro něj mohu udělat? Jaký je smysl toho, co se stalo, když nic není náhoda – pro něj a pro mě? Jak se k tomu mám postavit? Co je moje zodpovědnost a příležitost a co není? Nemluvě o praktických okolnostech. Co bude potřebovat z mého času a energie? Jak mu budu schopna dát cokoliv, když můj život je zatížen mnoha povinnostmi a právě se nacházím v procesu nutného odlehčování a zjednodušování?
 
Těch otázek je opravdu mnoho. Kde hledat odpovědi? V sobě. Určitě pomáhá obrátit se na někoho, kdo rozumí životním procesům a ideálně rozumí i vám. Když se člověk dostane do hraniční životní situace, je těžké zůstav v klidu. Proto, jak říká dr. Svoboda, by si člověk měl cvičit reakci na stres, když se nachází v klidu. Měl by si ze cvičných důvodů způsobit nějaké trauma či problém a ten vnést do absolutní pohody a cvičit si tak schopnost reagovat na zátěžové situace. To přirozeně nikdo z nás nedělá. Naopak, když je nám dobře, doufáme, že ten stav bude trvat co nejdéle. Jakmile se naruší, hledáme způsob, jak se do něj opět vrátit. To je přirozený lidský instinkt, který vychází z našeho vrozeného práva cítit se dobře, prožívat život jako obohacující zkušenost.

A tak hledáme. Smysl, odpovědi, směr, kterým se ubrat, další krok či postoj, který v sobě zaujmout. Nemusíme chodit daleko pro odpovědi. Jedním z nejvýmluvnějších nástrojů, které máme, je naše tělo. Vždycky mě fascinovala jeho mluva, jeho specifický výrazový slovník. Tělo hovoří zcela jasně. Nepříjemným faktem je, že když tělo hodně bolí, těžko se člověku jde dovnitř, do ticha, k vnitřnímu vedení a tím pádem pochopení a přijetí. Tělo to nedělá ale jako prostředek narušení či diverse, tělo pouze reaguje svým vlastním způsobem na to, co se děje. Pro lepší názornost zkusím uvést příklad. Řekněme, že váš rodič je v procesu ohrožení života. Máte o něj strach, bojíte se o jeho život. Upřímně se ale nebojíte o něj, protože nevíte, co je jeho životní příběh, co je pro něj dobré. Bojíte se o sebe, o svoji příležitost mít s ním naplňující vztah, o jeho lásku, pozornost, přijetí a přítomnost. Čím méně máte pocit, že tuto část máte naplněnou, tím více se budete bát. Tato ohrožující situace vynese váš strach zcela napovrch, zcela do vašeho vědomí  a když budete mít štěstí, budete prožívat v přímém přenosu a přítomném čase bolestné vzpomínky, které zhmotní vaše pocity do zcela konkrétních situací. To vše se děje za účelem očištění těchto zasutých zkušeností a tím pádem jejich přijetí. Děje se tak přes tělo, které bolí jako čert a nepustí vás pozorností jinam do té doby, než dojdete k prožití, uvědomění a přijetí. Někdy to stačí, jindy musíte použít léky, jakékoliv léky, protože mimořádné situace si žádají mimořádné intervence.
 
Jedná se o mimořádně bolestivý proces. Jelikož tělo má v sobě zabudované mechanismy, jež nás chrání před utrpením, někdy nám pomáhat tak, že tento proces blokuje. Jak? Velmi jednoduše tím, že vytvoří fyzickou bolest, která nám nepustí do samé hloubky té původní emotivní bolesti, hlubokého zoufalství a deprese. Intenzivní fyzická bolest nás vlastně chrání tím, že odvede pozornost od bolesti původní, niterné, vnitřní. Nevím, zda máte zkušenost se situací, již popisuji. Je velmi niterná, hluboká a intenzivní a děje se pouze těm, kdo jsou na opravdové cestě hledání a nacházení. Tato cesta je lemovaná opravdovou bolestí a v určité fázi vnitřní transformace člověk nenachází pocit úlevy téměř nikde. Naštěstí toto období netrvá věčně a co se v něm neztrácí je hluboký pocit důvěry, že přestože člověk je zcela ztracen je na cestě k nalezení Sebe.
Tato skutečnost je jiná než logická či psychologicky uchopitelná záležitost. Odehrává se opravdu na jakési jiné planetě, než na jakou jsme zvyklí. A tak tentokrát píši nejenom o jiné realitě z jiného kontinentu, ale i z jiné planety, té veskrze vnitřní. Světlo v temnotě je nikdy nehasnoucí záře vnitřního vedení, které i když ztrácíme víru, má vždy důvěru v to, kudy, kam a jak vede naše cesta.
 
A tak za okny tropické horko, hluk a žvatlající hlásky dětí v marátštině, vnější život ohrožující situace s nejasným rozuzlením, a přesto – nebo možná právě proto – někde hluboko ve mně sílí pocit, že vše, co se děje, je ku dobru všech zúčastněných, tedy i mě. A to mi dává sílu do tohoto okamžiku, do neznáma, do bolesti, která čas od času zaplavuje mé srdce s takovou intenzitou, že sotva lapám po dechu. V takových chvílích si uvědomuji víc než kdy jindy, že jediné, co je v životě důležité, co se počítá, co má smysl, je to co si nesu uvnitř stále s sebou. Že jediná cesta ven je doopravdy do slova a písmene dovnitř.
Nechtˇjsou tudíž naše vnitřní cesty uspokojivé pro to v nás, co potřebuje pohlazení a povzbuzení.
​
S láskou Martina

Milí přátelé, píši tento text popravdě prvního březnového dne. Dnes je úplněk a Holi, radostný svátek v Indii, a energie začátku měsíce je rozhodně optimističtější než předchozí měsíc. Přesto mi dovolte krátké ohlédnutí a možná i určité odhlédnutí od uplynulého času.

Únor je nejkratší měsíc v roce a ten co máme sotva za sebou byl zvláštní v tom, že neměl žádný úplněk. To se děje 4x za sto let a my jsme právě měli tu čest. Vypadá to jako absolutně zanedbatelný detail či intelektuální zajímavost, nicméně dopad tohoto faktu je obrovský. Máme-li se dívat na to, co se děje na obloze jako na představitele určité energie /a védská astrologie se na planety, hvězdy a jiné vesmírné úkazy tak dívá/, pak měsíc bez úplňku, tj. doslova Měsíc bez úplňku znamená maximální osvětlení jinak neviditelných vesmírných těles, tudíž toho, co je za normálních okolností nepostřehnutelné. Pro naši psyché to znamená zejména to, co je skryto v největší hloubce a temnotě, tedy to, co je ukryto v nevědomí. Ne nadarmo přichází uprostřed tohoto času tmy – a díky tomu příležitosti pro největší objevy světla vědomí – Mahašivaratri neboli velká Šivova noc. Je to čas intenzivní duchovní praxe, čas usebrání se do sebe, kdy energie nebes mnohonásobně zvyšuje a posiluje účinky našich mentálních činů. Tradičně se doporučuje trávit tento čas v komunitě stejně smýšlejících lidí, v našich končinách obvykle stačí, když tento čas věnujeme introspekci, meditaci či jiným dovnitř-obracejícím aktivitám.

Přijde mi symptomatické, že ihned po této masivní dávce zvnitřňující energie následuje masivní dávka energie zcela opačné, a to svátek Svatého Valentýna. Málokdo si vzpomene, že vlastně oslavuje hrdinskou mučednickou smrt čokoládou, růžemi a sklenicí červeného vína. Ano, tak se my stavíme k naší lidskosti. Hledáme ideál, hledáme lásku a v tento den ji máme či musíme demonstrovat masivně. Zamilované páry ji vítají jako další příležitost k vyjádření náklonnosti. Nezadaným či párům, u nichž zamilovanost již vyprchala, tento den připomíná jen neuspokojivý stav a ti, co nejvíc trpí, předstírají, že je jim to úplně jedno, že komerce tohoto dne je pod jejich úroveň. Je jenom pár statečných, kteří oplývají přirozeným pocitem, že „love is all around“, láska je doopravdy všude kolem a ve všem kolem. Nejvíc a nejblíže je láska v nás samých.

Lásku sami v sobě ale hledáme úplně nejtíž. O tom jsme se mohli přesvědčit tento únor či tento únor nás o tom opakovaně přesvědčoval. Když bych měla použít pranostiku únor bílý, pole sílí, příroda nám říká, že v tomto čase se v ní děje mnoho co není vidět. Je to jako semínko, které zasadíme a ono začne pomalinku růst. Uvnitř semínka je v neviditelném zárodku celý strom, keř, rostlinka, která se tam zázračně vměstnala. Za vhodných podmínek co je ukryto vevnitř začne růst…pomaloučku a opatrně. Podmínky musí být právě takové, jak je třeba, jinak rostlinka zahyne dřív, než vyroste nebo sice vyroste a nebude kvést či rodit plody nebo její plody budou místo sladkých kyselé. Možností vyskytujících se problémů je tolik, že člověk musí smeknout před silou záměru a inteligencí přírody, která každý rok, každý den, vlastně každý okamžik to přes všechno naše opačné úsilí dokáže. She pulls it off, asi tak zázračně jako naše mladá osobitá sportovkyně dokázala přepsat dějiny olympijského sportu. Zdá se, že kromě běžných ingrediencí k nim přidala ještě jednu mimořádně vzácnou, a to je důvěru v své Já a svůj osobní proces a přístup! A to vše v útlém věku pouhých 22let – mimořádně inspirující!

To, co se děje kolem nás /hlavně na obloze/, se děje i v nás. Samovolně, zdá se, že i masivně přicházejí, spíš jako zamrzlé praskající kry, se uvolňují s velkým duněním nánosy z nevědomí a podvědomí, které si chtějí prodrat cestu do vědomí. Je to bolestný proces, ach…ti, co jím procházíte či jste se ho někdy dotkli, víte, o čem mluvím. Člověk se smaží ve vlastní šťávě bolesti, zmatenosti, častého pocitu marnosti a opravdu neví kudy kam. Dosavadní strategie, přístupy a pochopení mu nepomáhají. I když se snaží najít cestu, cítí, uvnitř sebe ví s jistotou, že tudy cesta nevede. Kudy vede, nevidí. Zatím tedy. To, že ze semínka nevystrkuje hlavičku klíček neznamená, že tam není…je třeba vytvořit ty správné podmínky, tu správnou zárodečnou půdu, aby se mohlo urodit. Klíčí v nás nové vědomí, o tom není pochyb. Potřebujeme důvěru, absolutní důvěru v proces, který není ani z nehtu možný bez vnitřního náhledu. Slunce a jeho energie nás nutí do hodnocení, plánování, řešení a maximálního úsilí. Luna nás drží ve tmě až do momentu, kdy jsme mentálně tak přidušení, že začneme lapat po vnitřním dechu…dostat se tam není jednoduché a je to jeden z procesů, která činí člověka Člověkem.

Ještě mi přichází jeden obraz, kterým bych mohla popsat uplynulých 28 dní. Místo semínek máme pod sebou vejce. Hodně se jich líhne, člověk často nestačí ani sledovat kdo kde a jak se klube, co se děje, protože se toho děje tolik moc. Některá vajíčka, která vypadají tak krásně, žluťounce a něžně, se překvapivě docela rychle změní v pukavce. Jiná jsou kukaččí a některá se zase na chvilinku zázračně blýsknou zlatem. Moje inspirace jinými kraji pokračovala i v tomto čase, kdy cesty do Říma a Amsterdamu daly mnoho podnětů k zrcadlení vnějšího ve vnitřním a opačně. Film Prezident Blaník nás uvedl do neustálého smíchu, až nám najednou ztuhlo v jedné velké křeči z toho, jak když je před člověka předložen pospojovaný obrázek v jedné fotografii, jak ošklivě ve skutečnosti vypadá! A to je ještě obrázek s maximální retuší…jak vypadá po proflámované noci bez make-upu nemáme ani zdání! Náš projekt Ájurvédské Gurukuly také prochází zásadní proměnou, můžeme říct generální rekonstrukcí a to přímo za provozu. Datum ukončení a výsledku není zatím vůbec jasné.

A tak je nad Slunce /či spíše v tomto případě Měsíc/ jasné, že jediné, co nám v té temnotě, která nás pohlcuje a zároveň dává největší šanci na vidění toho podstatného pomáhá, je absolutní důvěra v proces a sebe sama v něm. To je již vyšší odborná praxe sebelásky v tom pravém smyslu s přirozenou pokorou, vděčností a přijetím.

 Co bude dál, opravdu nevím. Snad vedle poohlédnutí či nahlédnutí se tu rodí první klíček, a to je odhlédnutí /čeština je v tomto smyslu půvabný jazyk/. Odhlédnutí znamená vnitřní odstup od situace, vytvoření prostoru pro cokoliv, co inteligence vesmíru potřebuje přinést. A samozřejmě důvěra v to, co se děje bez pochopení, co to přesně je a už vůbec ne, jak to dopadne. Pozice svědka je mimořádně důležitá, a jelikož stojíme na prahu, na úplném začátku nového měsíce, který stejně jako leden oplývá hned dvěma úplňky, můj březnový radar říká, že to je směr, kterým by se daný měsíc mohl ubírat.
​
Jak to bylo doopravdy si řekneme za měsíc. Já ho většinu strávím v Indii, zemi maximálních kontrastů a kolébce moudrosti, v níž se urodila i ájurvéda, a tak to bude bezpochyby zajímavé vyprávění. Sama jsem na něj zvědavá. Nechť z temnoty vzejde světlo a nechť se vnějším světlem nenecháme oslnit tak, aby nás odvedlo od temnoty!
 
Krásný čas nám všem přeji s upřímností a láskou.
Martina Zisková