Úvod část I.
Toto je moje zatím třetí cesta do Indie. Jezdím sem vpodstatě každé dva roky, vždy poznávat více a hlouběji svět ayurvédy a srdce a duši Indie. Tentokrát jsem s sebou přivzala na část cesty svoji dceru Moniku, které je 15 let. Již léta ji slibuji Indii plnou „zářivých a usmívajících se lidí, pestrobarevných žen v sárí a nečekaných zážitků, které vezmou za srdce.“
Tak tedy vyrážíme přes Londýn /trochu mimo trasu, ale výhodná letenka to vynahradí/ do Nové Dillie. Přilétáme dopoledne, vítá nás vlahých 18 stupňů celsia, sluníčko a řidič, který si lehce přehodí moji velkou cestovní kabelu přes rameno a s úsměvem nám pokyne, abychom ho následovaly. Obcházíme snad celé letiště a když se vměstnáme do malého červeného Suzuki, řidič informuje pana M., našeho hostitele, že dámy jsou v autě a na cestě k cíli. Jak se později ukázalo, tímto způsobem byli hostitelé informováni o každém našem kroku, o každém nákupu, zastávce, otázce a zájmu, za účelem naplnění indické pohostinnosti.
Marný boj o jídlo
Existuje jedno velmi důležité přísloví, které má v Indii svůj vlastní význam. „Bůh do domu, host do domu“, zde není bráno na lehkou váhu, ale doslova. Bůh ve formě hosta se zde uctívá zejména jídlem. Bohužel na rozdíl od božstev můj apetit je poměrně malý. Jako poloviční kapha konstituce netrávím dobře těžké potraviny jako je pšenice, mléčné výrobky, sladké a další dobroty, na kterých je indická kuchyně založena. A tak začíná náš neúspěšný, téměř týdenní boj s hostitelkou, jak se vyvléknout alespoň z jednoho hlavního jídla denně. Moc se nám to nedaří, neboť slzy v očích a hluboké opravdové zklamání a nepochopení nám dává takový pocit viny, že i žaludek se na chvíli ještě naplní.
Den začíná kolem 6. hodiny ranní, kdy pomocnice, která v rodině žije, přinese masala čaj a sušenky. O hodinu či dvě později je snídaně. Ta obvykle sestává z teplých obilovin typu krupičné kaše, sladkých knedlíčků či toastů z bílého chleba, ovoce, a dalších pochutin. Kolem 11 hodin je svačina, pro kterou jsem obvykle vybojovaly pouze ovoce a dva šálky yogi čaje. Ve 13 hod oběd o nejméně 5ti chodech. Zákeřnost jídla tohoto typu je, že člověk neví, co a kolik bude mít k jídlu. Když se dojí první chod, je přinesen druhý. Pokud vám chutná a přidáte si, je to považováno za signál, že máte hlad a automaticky je vám několikrát přidáno přímo na talíř rázným kydnutím sběračky či velké lžíce. Paní hostitelka obvykle doslova a do písmene stojí za vaším ramenem a jakmile vám z talíře trochu ubyde šup, a už máte přidáno. Tedy nikoliv přidáno dle indického standartu, ale dorovnáno. Protože na začátku nevíte, kolik bude chodů, je těžké plánovat si, kolik čeho sníte. Pravidlem je, že na konci vždy přichází čistá rýže a dál, kterým se rýže jako omáčkou poleje. Hostitelé nemohli pochopit, že toto je mé oblíbené samostatné jídlo!
Totéž se opakuje k večeři, samozřejmě po svačině, pouze ve větším rozsahu. Večeří se obvykle kolem 22 hodin poté, co pracující manžel přijde domů. Na závěr následuje zákusek, kus vynikajícího sladkého obvykle z ghee, cukru a mléka či datlí a oříšků, nic co by člověk lehce strávil na noc. Když nás hostitelé zavezli poslední večer do speciální prodejny sladkostí, aby nás vybavili na cestu kilovou krabicí pochoutek z různých částí Indie, neměly jsme ani sílu protestovat ani předstírat radost. Mně se ve třípatrové moderní prodejně zalíbila dortová forma Om, nicméně naše hostitelka mi vysvětlila, že dle jejího názoru Om patří nikoliv do kuchyně ale do svatyně, a bylo. Nutno říci, že jedinou útěchou nám bylo, že další část cesty jsme trávily samy, tudíž s plnou kontrolou jídelníčku, já navíc začínala přípravu na pančakarmu, která dosti silně omezovala výběr potravin, takže jsme pět dní obžérství strávily ve volném indickém oblečení bez větší úhony. Nicméně Dilie měla ro nás další překvapení, ale za těmi jsme si již musely dojet.
Toto je moje zatím třetí cesta do Indie. Jezdím sem vpodstatě každé dva roky, vždy poznávat více a hlouběji svět ayurvédy a srdce a duši Indie. Tentokrát jsem s sebou přivzala na část cesty svoji dceru Moniku, které je 15 let. Již léta ji slibuji Indii plnou „zářivých a usmívajících se lidí, pestrobarevných žen v sárí a nečekaných zážitků, které vezmou za srdce.“
Tak tedy vyrážíme přes Londýn /trochu mimo trasu, ale výhodná letenka to vynahradí/ do Nové Dillie. Přilétáme dopoledne, vítá nás vlahých 18 stupňů celsia, sluníčko a řidič, který si lehce přehodí moji velkou cestovní kabelu přes rameno a s úsměvem nám pokyne, abychom ho následovaly. Obcházíme snad celé letiště a když se vměstnáme do malého červeného Suzuki, řidič informuje pana M., našeho hostitele, že dámy jsou v autě a na cestě k cíli. Jak se později ukázalo, tímto způsobem byli hostitelé informováni o každém našem kroku, o každém nákupu, zastávce, otázce a zájmu, za účelem naplnění indické pohostinnosti.
Marný boj o jídlo
Existuje jedno velmi důležité přísloví, které má v Indii svůj vlastní význam. „Bůh do domu, host do domu“, zde není bráno na lehkou váhu, ale doslova. Bůh ve formě hosta se zde uctívá zejména jídlem. Bohužel na rozdíl od božstev můj apetit je poměrně malý. Jako poloviční kapha konstituce netrávím dobře těžké potraviny jako je pšenice, mléčné výrobky, sladké a další dobroty, na kterých je indická kuchyně založena. A tak začíná náš neúspěšný, téměř týdenní boj s hostitelkou, jak se vyvléknout alespoň z jednoho hlavního jídla denně. Moc se nám to nedaří, neboť slzy v očích a hluboké opravdové zklamání a nepochopení nám dává takový pocit viny, že i žaludek se na chvíli ještě naplní.
Den začíná kolem 6. hodiny ranní, kdy pomocnice, která v rodině žije, přinese masala čaj a sušenky. O hodinu či dvě později je snídaně. Ta obvykle sestává z teplých obilovin typu krupičné kaše, sladkých knedlíčků či toastů z bílého chleba, ovoce, a dalších pochutin. Kolem 11 hodin je svačina, pro kterou jsem obvykle vybojovaly pouze ovoce a dva šálky yogi čaje. Ve 13 hod oběd o nejméně 5ti chodech. Zákeřnost jídla tohoto typu je, že člověk neví, co a kolik bude mít k jídlu. Když se dojí první chod, je přinesen druhý. Pokud vám chutná a přidáte si, je to považováno za signál, že máte hlad a automaticky je vám několikrát přidáno přímo na talíř rázným kydnutím sběračky či velké lžíce. Paní hostitelka obvykle doslova a do písmene stojí za vaším ramenem a jakmile vám z talíře trochu ubyde šup, a už máte přidáno. Tedy nikoliv přidáno dle indického standartu, ale dorovnáno. Protože na začátku nevíte, kolik bude chodů, je těžké plánovat si, kolik čeho sníte. Pravidlem je, že na konci vždy přichází čistá rýže a dál, kterým se rýže jako omáčkou poleje. Hostitelé nemohli pochopit, že toto je mé oblíbené samostatné jídlo!
Totéž se opakuje k večeři, samozřejmě po svačině, pouze ve větším rozsahu. Večeří se obvykle kolem 22 hodin poté, co pracující manžel přijde domů. Na závěr následuje zákusek, kus vynikajícího sladkého obvykle z ghee, cukru a mléka či datlí a oříšků, nic co by člověk lehce strávil na noc. Když nás hostitelé zavezli poslední večer do speciální prodejny sladkostí, aby nás vybavili na cestu kilovou krabicí pochoutek z různých částí Indie, neměly jsme ani sílu protestovat ani předstírat radost. Mně se ve třípatrové moderní prodejně zalíbila dortová forma Om, nicméně naše hostitelka mi vysvětlila, že dle jejího názoru Om patří nikoliv do kuchyně ale do svatyně, a bylo. Nutno říci, že jedinou útěchou nám bylo, že další část cesty jsme trávily samy, tudíž s plnou kontrolou jídelníčku, já navíc začínala přípravu na pančakarmu, která dosti silně omezovala výběr potravin, takže jsme pět dní obžérství strávily ve volném indickém oblečení bez větší úhony. Nicméně Dilie měla ro nás další překvapení, ale za těmi jsme si již musely dojet.
RSS Feed
