Milí přátelé a příznivci ájurvédy:
Je to již taková tradice, že na konci roku usedám, ohlížím se za uplynulým rokem a podílím se o postřehy, poznatky a zkušenosti. Je to vlastně takové rozjímání, pohled za záda a výhled kousek dopředu.
Letos usedám ve velmi zvláštním rozpoložení, neklidu a vnitřní zmatenosti. Nerozumím tomu, co se děje kolem nás a nerozumím ani tomu, co se děje ve mně. Stalo se mnoho věcí, které ze začátku vypadaly jako nepovedený vtip či tak, že se nikdy nemohou stát. A přesto se staly. Takové okolnosti zrelativizují vše, co známe, co si myslíme, jak si myslíme, že vše funguje. Jedním z příznaků naší doby je komunikativnost. Komunikujeme o všem, i o tom, co se ještě nestalo a někdy ani nestane. Výsledkem je, že slovo nic neznamená. Je možno říci cokoliv bez jakéhokoliv následku. Co řekneme /a že toho říkáme hodně/ je bez jakéholiv významu, hlavně není závazné. Čím se budeme řídit, když co říkáme a vyjadřujeme, neznamená to, co vyjadřuje a znamená? Nevím.
Rozhodně nás to nutí k jiným formám dorozumívání se. Vnitřní hlas, vnitřní vize, vnitřní cítění a vnímání se zdá být absolutně nutné a nezbytné k tomu, abychom se nějak orientovali v současném dění a životě. K tomu potřebujeme obrátit se dovnitř, přirozené plynutí a naslouchání sami sobě. Už chápete, proč stále dokola opakované obrácení se dovnitř a naslouchání sobě je nezbytné? Jak jinak budeme vědět, co následovat a čím se řídit? Dříve to byly činy, které ukazovaly, co je co a kdo je kdo. Dnes již často nemáme příležitost činy se prokazovat či je vykazovat. Potřebujeme kompas a tím je vnitřní vedení. Začíná být absolutně nezbytné, stejně tak jako dnes bez navigace /nějakého druhu a typu/ již nemáte šanci dostat se na určené, vzdálené místo.
Můžeme tomu říkat vnitřní GPS, navigační systém, který nám říká, kde se nacházíme. Jsem napojeni na www vesmírného vědomí, tu nejrozsáhlejší síť, která existuje? Pokud ano, budeme dostávat souřadnice, informace, pokyny, kudy ano a kudy ne. Pokud nejsme napojeni, budeme se řídit svým zaslepeným systémem a často se točit dokola. Ještě častěji si budeme myslet, že jsme on-line a ve skutečnosti se budeme prohánět svými proježděnými cestami. Proč? Protože je umíme, jsme na ně zvyklí a ač nepřináší kýžený výsledek, tento způsob ježdění je pohodlný.
Mám pocit, že příští rok přinese rozhřešení, že to bude jakési buď a nebo. Takovouto urgenci jsem necítila nikdy předtím. Je to možná více tlak potřeby než cokoliv jiného. Tlak nutnosti v těch malých nekonečných stálých rozhodnutí vybírat si vyšší perspektivu namísto nižší. Tu, o které víme, že může bolet, že riskujeme, že není žádná záruka úspěchu a přesto se do ní pouštíme z jednoho důvodu a žádného jiného: cítíme, že to je správná cesta.
Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by nevěděl, co je jeho správná cesta v životě. Lidé mají jasno ve svých tužbách, přáních, vizích. Co jim brání je brzda či brzdy obav, strachu, navyklého přemýšlení typu „co by, kdyby“, „musím“ či „nesmím“ nebo „neměl bych…“ Ani „měl bych“ nepomáhá. Co je třeba, a to přinese rok 2017, je jasné rozhodnutí a činy, které toto rozhodnutí podporují. Nic méně, nic více. Neváhat, nepřemýtat, nepochybovat. Rozhodnout se, zůstat soustředěn, konat v souladu a život ukáže, zda tudy ano či ne a jak dál. Důvěra místo strachu, pozitivní přemýšlení místo negace, soustředění namísto těkání, rozhodnutí místo pochybností, čin místo slov.
Předpokladem je vnitřní vedení. Bez něj se očividně nepohneme dopředu. Krásné na tomto systému je, že jak se vyvíjí, tak se zároveň mění náš život v praktických aspektech. Znamená to odvahu následovat co cítíme, co víme, o čem jsme někde uvnitř za širokým nánosem racionálních myšlenek přesvědčeni, že to tak je.
Je to dlouhá cesta. Co jiného nám zbývá? Máme dvě možnosti: buďto spolupracovat s vedením života a s důvěrou následovat, kam nás vede nebo jít nadále hlavou proti zdi a vytvářet si opakovaně ty samé neuspokojivé zkušenosti, které tak dobře známe.
A co se týče slov, je možná ještě jedna varianta: mlčet. Nepoužívat je jako protiváhu lži. Když hodně lidí tvrdí totéž, a není to pravda, zdá se to být skutečností. Je v tom přece souhlas mnoha. I v tomto přichází čas buď a nebo. Ještě jsem neviděla žádný úspěch /přesto, že se o to opakovaně a marně v netrpělivosti svého srdce snažím ve svém nejbližším okolí/ ve snaze přemluvit někoho ze lži k jinému postoji. Když někdo vnímá skutečnosti života řekněme z druhé čakry, nebude nikdy rozumět jazyku čakry srdeční či krční. A každá čakra má vyšší a nižší aspekt, tudíž ani na stejné úrovni se nemusíme být schopni domluvit.
Schopnost domluvit se je základní nutnost v rámci fungování jakéhokoliv společenství. Já vidím nutnost nejprve se domluvit sám se sebou. Je to možná věkem, životními zkušenostmi či vším dokola, nicméně védské moudro po tisíciletí říká totéž: staň se změnou, kterou chceš, aby nastala ve světě. Ano, my jsme nositelé individuálního vědomí, moudrosti, která je kousíčkem vesmírného vědomí, nekonečné inteligence, která řídí, řídila a bude nadále řídit existenci na všech úrovních. Je naší možností, úkolem a v současné době i nutností, spojovat se s touto veličinou a nechat ji prostoupit naše životy. Jinak budeme nadále vrávorat v mlze najasna a plést si ty základní hodnoty naší existence.
Cestu máme.
Potřebujeme rozhodnutí, odhodlání a vytrvalost. Přesně tak to popsal otec jogické psychologie, šrí Patandžali ve svých sútrách. Temno nezná odhodlání a pevnost. Neochvějnost, tak bych to nazvala. Zůstaňme soustředěni na světlo vědomí, podporujme se vzájemně, berme zodpovědnost za svůj život a spočiňme v pochopení, které přichází pouze tehdy, když se naše invidivuální vědomí přiblíží vesmírnému.
To je můj záměr do roku 2017. Mohla bych ho prozaicky vyjádřit „no more bullshit“ či konec nesmyslům. Již se nebudu zaobírat problémy, nejasnostmi, názory či preferencemi ostatních. Svoji energii budu věnovat tomu podstatnému v životě: duchovní praxi, jednoduchému žití v přirozeném plynutí s důvěrou, že co je důležité mi bude ukázáno.
Mám plnou důvěru, že přístí půl rok vnitřního ústranní mi přinese, co je třeba a vynořím se na druhé straně obohacena zkušenostmi, kterými poté budu schopna obohatit i váš život. Rok plný zásadních rozhodnutí, správných směrů a neochvějného následování vnitřního vedení nám všem ze srdce s díky a pokorou přeji.
Vaše Martina D. Zisková
Je to již taková tradice, že na konci roku usedám, ohlížím se za uplynulým rokem a podílím se o postřehy, poznatky a zkušenosti. Je to vlastně takové rozjímání, pohled za záda a výhled kousek dopředu.
Letos usedám ve velmi zvláštním rozpoložení, neklidu a vnitřní zmatenosti. Nerozumím tomu, co se děje kolem nás a nerozumím ani tomu, co se děje ve mně. Stalo se mnoho věcí, které ze začátku vypadaly jako nepovedený vtip či tak, že se nikdy nemohou stát. A přesto se staly. Takové okolnosti zrelativizují vše, co známe, co si myslíme, jak si myslíme, že vše funguje. Jedním z příznaků naší doby je komunikativnost. Komunikujeme o všem, i o tom, co se ještě nestalo a někdy ani nestane. Výsledkem je, že slovo nic neznamená. Je možno říci cokoliv bez jakéhokoliv následku. Co řekneme /a že toho říkáme hodně/ je bez jakéholiv významu, hlavně není závazné. Čím se budeme řídit, když co říkáme a vyjadřujeme, neznamená to, co vyjadřuje a znamená? Nevím.
Rozhodně nás to nutí k jiným formám dorozumívání se. Vnitřní hlas, vnitřní vize, vnitřní cítění a vnímání se zdá být absolutně nutné a nezbytné k tomu, abychom se nějak orientovali v současném dění a životě. K tomu potřebujeme obrátit se dovnitř, přirozené plynutí a naslouchání sami sobě. Už chápete, proč stále dokola opakované obrácení se dovnitř a naslouchání sobě je nezbytné? Jak jinak budeme vědět, co následovat a čím se řídit? Dříve to byly činy, které ukazovaly, co je co a kdo je kdo. Dnes již často nemáme příležitost činy se prokazovat či je vykazovat. Potřebujeme kompas a tím je vnitřní vedení. Začíná být absolutně nezbytné, stejně tak jako dnes bez navigace /nějakého druhu a typu/ již nemáte šanci dostat se na určené, vzdálené místo.
Můžeme tomu říkat vnitřní GPS, navigační systém, který nám říká, kde se nacházíme. Jsem napojeni na www vesmírného vědomí, tu nejrozsáhlejší síť, která existuje? Pokud ano, budeme dostávat souřadnice, informace, pokyny, kudy ano a kudy ne. Pokud nejsme napojeni, budeme se řídit svým zaslepeným systémem a často se točit dokola. Ještě častěji si budeme myslet, že jsme on-line a ve skutečnosti se budeme prohánět svými proježděnými cestami. Proč? Protože je umíme, jsme na ně zvyklí a ač nepřináší kýžený výsledek, tento způsob ježdění je pohodlný.
Mám pocit, že příští rok přinese rozhřešení, že to bude jakési buď a nebo. Takovouto urgenci jsem necítila nikdy předtím. Je to možná více tlak potřeby než cokoliv jiného. Tlak nutnosti v těch malých nekonečných stálých rozhodnutí vybírat si vyšší perspektivu namísto nižší. Tu, o které víme, že může bolet, že riskujeme, že není žádná záruka úspěchu a přesto se do ní pouštíme z jednoho důvodu a žádného jiného: cítíme, že to je správná cesta.
Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by nevěděl, co je jeho správná cesta v životě. Lidé mají jasno ve svých tužbách, přáních, vizích. Co jim brání je brzda či brzdy obav, strachu, navyklého přemýšlení typu „co by, kdyby“, „musím“ či „nesmím“ nebo „neměl bych…“ Ani „měl bych“ nepomáhá. Co je třeba, a to přinese rok 2017, je jasné rozhodnutí a činy, které toto rozhodnutí podporují. Nic méně, nic více. Neváhat, nepřemýtat, nepochybovat. Rozhodnout se, zůstat soustředěn, konat v souladu a život ukáže, zda tudy ano či ne a jak dál. Důvěra místo strachu, pozitivní přemýšlení místo negace, soustředění namísto těkání, rozhodnutí místo pochybností, čin místo slov.
Předpokladem je vnitřní vedení. Bez něj se očividně nepohneme dopředu. Krásné na tomto systému je, že jak se vyvíjí, tak se zároveň mění náš život v praktických aspektech. Znamená to odvahu následovat co cítíme, co víme, o čem jsme někde uvnitř za širokým nánosem racionálních myšlenek přesvědčeni, že to tak je.
Je to dlouhá cesta. Co jiného nám zbývá? Máme dvě možnosti: buďto spolupracovat s vedením života a s důvěrou následovat, kam nás vede nebo jít nadále hlavou proti zdi a vytvářet si opakovaně ty samé neuspokojivé zkušenosti, které tak dobře známe.
A co se týče slov, je možná ještě jedna varianta: mlčet. Nepoužívat je jako protiváhu lži. Když hodně lidí tvrdí totéž, a není to pravda, zdá se to být skutečností. Je v tom přece souhlas mnoha. I v tomto přichází čas buď a nebo. Ještě jsem neviděla žádný úspěch /přesto, že se o to opakovaně a marně v netrpělivosti svého srdce snažím ve svém nejbližším okolí/ ve snaze přemluvit někoho ze lži k jinému postoji. Když někdo vnímá skutečnosti života řekněme z druhé čakry, nebude nikdy rozumět jazyku čakry srdeční či krční. A každá čakra má vyšší a nižší aspekt, tudíž ani na stejné úrovni se nemusíme být schopni domluvit.
Schopnost domluvit se je základní nutnost v rámci fungování jakéhokoliv společenství. Já vidím nutnost nejprve se domluvit sám se sebou. Je to možná věkem, životními zkušenostmi či vším dokola, nicméně védské moudro po tisíciletí říká totéž: staň se změnou, kterou chceš, aby nastala ve světě. Ano, my jsme nositelé individuálního vědomí, moudrosti, která je kousíčkem vesmírného vědomí, nekonečné inteligence, která řídí, řídila a bude nadále řídit existenci na všech úrovních. Je naší možností, úkolem a v současné době i nutností, spojovat se s touto veličinou a nechat ji prostoupit naše životy. Jinak budeme nadále vrávorat v mlze najasna a plést si ty základní hodnoty naší existence.
Cestu máme.
Potřebujeme rozhodnutí, odhodlání a vytrvalost. Přesně tak to popsal otec jogické psychologie, šrí Patandžali ve svých sútrách. Temno nezná odhodlání a pevnost. Neochvějnost, tak bych to nazvala. Zůstaňme soustředěni na světlo vědomí, podporujme se vzájemně, berme zodpovědnost za svůj život a spočiňme v pochopení, které přichází pouze tehdy, když se naše invidivuální vědomí přiblíží vesmírnému.
To je můj záměr do roku 2017. Mohla bych ho prozaicky vyjádřit „no more bullshit“ či konec nesmyslům. Již se nebudu zaobírat problémy, nejasnostmi, názory či preferencemi ostatních. Svoji energii budu věnovat tomu podstatnému v životě: duchovní praxi, jednoduchému žití v přirozeném plynutí s důvěrou, že co je důležité mi bude ukázáno.
Mám plnou důvěru, že přístí půl rok vnitřního ústranní mi přinese, co je třeba a vynořím se na druhé straně obohacena zkušenostmi, kterými poté budu schopna obohatit i váš život. Rok plný zásadních rozhodnutí, správných směrů a neochvějného následování vnitřního vedení nám všem ze srdce s díky a pokorou přeji.
Vaše Martina D. Zisková
RSS Feed
