Milí přátelé a příznivci ájurvédy:
Celý rok každý měsíc usedám, abych se podělila o to, co přinesl daný čas. Je to určitý druh disciplíny, zdá se, neboť můj život není až tak pravidelný a předvídatelný. V několika posledních měsících jsem díky cestování měla pocit více povinnosti než radosti ze sdílení, a tak si nejsem jistá, zda v tomto formátu budu pokračovat příští rok. Navíc, po přečtení předchozích jedenácti vstupů, mám pocit menšího jasna než na začátku.
Byl to těžký rok v mnoha ohledech. Pracovně cítím velký postup kupředu. Ne že by se podařilo zmaterializovat moji vizi ájurvédy pro Čechy, to opravdu ne. Naopak jsem svoje představy pustila a přizpůsobila se stále se měnícím podmínkám a impulzům z okolí. Říká se tomu snad moudrost nebo nutnost nebo pochopení, že silou se nedá vše utáhnout. Když člověk odloží břímě, které si sám naložil, hodně se mu uleví. Pravda je, že neví, jak se cesta bude vyvíjet dál, ono se to ale dříve nebo později ukáže.
V oblasti srdce byl celý rok naplněný ztrátou těch nejbližších, předefinovávaním rodinných vazeb, konfrontací s minulostí a vzorci vnímání a zkušenostmi z dětství. Vánoce byly těžké, poprvé bez obou rodičů, kdy člověk opravdu cítí, jak v těch lidských mezerách hodně fouká a nepříjemně studí. Tohle vnitřní břímě se možná dá odložit lehčeji, než se mi daří. Na druhou stranu se ne nadarmo některým problémům říká celoživotní. Jsou totiž opravdu na celý život. Člověk může doufat maximálně v částečné zlepšení podmínek nebo v jejich přijetí. Kdy se snažit něco změnit a kdy se naopak sklonit a přijmout situaci tak, jak je, totˇjedno ze životních umění.
Ne všechno putování letošní krajinou bylo temné. Prosincová cesta do Indie přinesla intenzivní zkušenost s mantrami, které člověka vtahují do zcela nových vnitřních prostorů. Tentokrát fokus na pránické tělo chtěl ticho, absolutní soustředění a ochranu ášramů, v kterých jsem pobývala. Nitro hovořilo, vesměs vlídným jazykem, otvíralo nové perspektivy, pocity a zkušenosti. Zažila jsem chvíle prosvětlení, záblesků laskavosti, požehnání a zázraky. Chvíle, jež jsou důležité, zcela naplňující, čas a esenci definující. Nechávají člověka, mě tedy alespoň, toužit se k těmto vzácným okamžikům přiblížit, vrátit.
Albert Eistein řekl něco ve smyslu, že stejný typ myšlení a přístupu, který vytvořil problém, není schopen danou situaci vyřešit. Mám pocit, že jsem za letošní rok prošla vnitřním údolím možná z jedné strany na druhou, Boží milostí nezahynula na cestě, nicméně ještě nejsem z kaňonu venku. Občasné prosvětlení působí více jako příslovečná mrkev před kozou. V každém okamžiku je přede mnou možnost rozhodnutí, čemu budu důvěřovat víc: strachu nebo důvěře. To zní absurdně, když to člověk takto řekne, nicméně to je přesně tak: strach znamená absolutní důvěra v tento pocit, důvěra znamená absolutní důvěru v opačný pocit. Oba představují absolutní důvěru.
To je, předpokládám, moje učení do příštího roku. Cítím, že rok 2019 bude rok vyššího Já, rok kdy pravé já bude zářit víc a víc, jak ho budeme očišťovat od nánosů nepravostí. Tak jako diamant se vybrušuje do absolutní dokonalosti, tak příští rok představuje příležitost, kdy jednotlivé situace, to, čím budeme procházet, nás bude očišťovat, aby naše pravé já, to, kdo opravdu jsme, zářilo jasněji a silněji. Máme před sebou obrovskou příležitost zúročit nekonečné množství předchozích zkušeností a konečně si sáhnout na největší diamant na světě, Hvězdu Afriky, kterou každý z nás máme v sobě. Je to cesta osobní a osobitá, a přesto si můžeme vzájemně pomáhat ve společenství stejně smýšlejících lidí, nechat se inspirovat, učit se jeden od druhého, podporovat se na této nejdůležitější a nejdobrodružnější cestě.
Přeji nám všem čisté a otevřené srdce, to je jediný kompas na této vnitřní cestě. Sílu stát za tím pravým a odvahu bez uhnutí kráčet po cestě bez ohledu na to, jak svízelná je. Vnitřní cesta nemá daná pravidla, a tak nemohu říci, co se stane. Přiznávám, že tentokrát opravdu nevím.
Asi to nejdůležitější, co nám všem přeji, je ŠRADDHÁ. Šraddhá je neochvějná víra, skálopevné přesvědčení, absolutní důvěra.
Úžasný rok 2019 s díky za vaši tichou podporu nám všem přeji ze srdce s láskou a pokorou.
Martina
Celý rok každý měsíc usedám, abych se podělila o to, co přinesl daný čas. Je to určitý druh disciplíny, zdá se, neboť můj život není až tak pravidelný a předvídatelný. V několika posledních měsících jsem díky cestování měla pocit více povinnosti než radosti ze sdílení, a tak si nejsem jistá, zda v tomto formátu budu pokračovat příští rok. Navíc, po přečtení předchozích jedenácti vstupů, mám pocit menšího jasna než na začátku.
Byl to těžký rok v mnoha ohledech. Pracovně cítím velký postup kupředu. Ne že by se podařilo zmaterializovat moji vizi ájurvédy pro Čechy, to opravdu ne. Naopak jsem svoje představy pustila a přizpůsobila se stále se měnícím podmínkám a impulzům z okolí. Říká se tomu snad moudrost nebo nutnost nebo pochopení, že silou se nedá vše utáhnout. Když člověk odloží břímě, které si sám naložil, hodně se mu uleví. Pravda je, že neví, jak se cesta bude vyvíjet dál, ono se to ale dříve nebo později ukáže.
V oblasti srdce byl celý rok naplněný ztrátou těch nejbližších, předefinovávaním rodinných vazeb, konfrontací s minulostí a vzorci vnímání a zkušenostmi z dětství. Vánoce byly těžké, poprvé bez obou rodičů, kdy člověk opravdu cítí, jak v těch lidských mezerách hodně fouká a nepříjemně studí. Tohle vnitřní břímě se možná dá odložit lehčeji, než se mi daří. Na druhou stranu se ne nadarmo některým problémům říká celoživotní. Jsou totiž opravdu na celý život. Člověk může doufat maximálně v částečné zlepšení podmínek nebo v jejich přijetí. Kdy se snažit něco změnit a kdy se naopak sklonit a přijmout situaci tak, jak je, totˇjedno ze životních umění.
Ne všechno putování letošní krajinou bylo temné. Prosincová cesta do Indie přinesla intenzivní zkušenost s mantrami, které člověka vtahují do zcela nových vnitřních prostorů. Tentokrát fokus na pránické tělo chtěl ticho, absolutní soustředění a ochranu ášramů, v kterých jsem pobývala. Nitro hovořilo, vesměs vlídným jazykem, otvíralo nové perspektivy, pocity a zkušenosti. Zažila jsem chvíle prosvětlení, záblesků laskavosti, požehnání a zázraky. Chvíle, jež jsou důležité, zcela naplňující, čas a esenci definující. Nechávají člověka, mě tedy alespoň, toužit se k těmto vzácným okamžikům přiblížit, vrátit.
Albert Eistein řekl něco ve smyslu, že stejný typ myšlení a přístupu, který vytvořil problém, není schopen danou situaci vyřešit. Mám pocit, že jsem za letošní rok prošla vnitřním údolím možná z jedné strany na druhou, Boží milostí nezahynula na cestě, nicméně ještě nejsem z kaňonu venku. Občasné prosvětlení působí více jako příslovečná mrkev před kozou. V každém okamžiku je přede mnou možnost rozhodnutí, čemu budu důvěřovat víc: strachu nebo důvěře. To zní absurdně, když to člověk takto řekne, nicméně to je přesně tak: strach znamená absolutní důvěra v tento pocit, důvěra znamená absolutní důvěru v opačný pocit. Oba představují absolutní důvěru.
To je, předpokládám, moje učení do příštího roku. Cítím, že rok 2019 bude rok vyššího Já, rok kdy pravé já bude zářit víc a víc, jak ho budeme očišťovat od nánosů nepravostí. Tak jako diamant se vybrušuje do absolutní dokonalosti, tak příští rok představuje příležitost, kdy jednotlivé situace, to, čím budeme procházet, nás bude očišťovat, aby naše pravé já, to, kdo opravdu jsme, zářilo jasněji a silněji. Máme před sebou obrovskou příležitost zúročit nekonečné množství předchozích zkušeností a konečně si sáhnout na největší diamant na světě, Hvězdu Afriky, kterou každý z nás máme v sobě. Je to cesta osobní a osobitá, a přesto si můžeme vzájemně pomáhat ve společenství stejně smýšlejících lidí, nechat se inspirovat, učit se jeden od druhého, podporovat se na této nejdůležitější a nejdobrodružnější cestě.
Přeji nám všem čisté a otevřené srdce, to je jediný kompas na této vnitřní cestě. Sílu stát za tím pravým a odvahu bez uhnutí kráčet po cestě bez ohledu na to, jak svízelná je. Vnitřní cesta nemá daná pravidla, a tak nemohu říci, co se stane. Přiznávám, že tentokrát opravdu nevím.
Asi to nejdůležitější, co nám všem přeji, je ŠRADDHÁ. Šraddhá je neochvějná víra, skálopevné přesvědčení, absolutní důvěra.
Úžasný rok 2019 s díky za vaši tichou podporu nám všem přeji ze srdce s láskou a pokorou.
Martina
RSS Feed
