Dovolte mi začít tuto úvahu o moudrosti otázkou týkající se vývoje poznání.
Všichni víme ze zkušenosti, že během života získáváme vědomosti o více věcech. Když to vztáhneme k evoluci vědění, máme na mysli jak kvantitu, tak kvalitu.
Nicméně se můžeme na poznání podívat ještě jinak – pod lupou védského mikroskopu.
Všichni se shodneme na tom, že zdrojem informací o okolním světě i o našem těle jsou smysly. Problém je, že smysly jsou ovlivňovány stavem mysli, která zase odráží naše emocionální a mentální stavy. Když jsme rozrušení, vnímáme věci jinak, než když jsme klidní. To, k čemu jsme neutrální, k čemu nemáme žádné pouto, má jiný vliv než to, kde je pouto silné. Když se dozvíte, že někdo, koho nemáte rádi, je nemocný, máte jinou reakci, než když onemocní váš oblíbený člověk. Ještě jinak reagujete, pokud se nemoc týká vás, pokud jste to vy, kdo onemocní.
Smysly bezpochyby zabarvují naše vnímání. Védský systém používá pro poznání získané prostřednictvím smyslů nejčastěji termín džňána. Na procesu vnímání se podílejí tři části: objekt vnímání, ten, kdo vnímá neboli vnímající, a proces vnímání. Dovedete si představit, kolik věcí se v této triádě může pokazit. Není divu, že často končíme ve zmatku, když tentýž objekt vnímáme či prožíváme pokaždé jinak.
Propracovat se tímto bludištěm a dostat se k podstatě, k pravdivému pochopení skutečné povahy věcí je to, co představuje vidžňána. Vidžňánu můžeme nazvat vyšším poznáním. Je to poznání, které získáváme z přímé zkušenosti, nejen prostřednictvím smyslů. Když něco zažijeme, VÍME, jaké to je, více tomu rozumíme. S rostoucím porozuměním dosahujeme úrovně moudrosti.
Moudrost znamená mít schopnost poznat, co je důležité a co ne. Odlišit trvalé a neměnné od měnícího a pomíjejícího se je ještě důležitější. Pomoc a podpora přítele v nemoci představuje určitou zkušenost, ta se dramaticky mění, když se jedná přímo o nás – tím nemocným jsme my. Pro nabytí moudrosti o tom, proč jsme nemoc dostali a jak se s ní vypořádat není nutné, abychom jí procházeli opakovaně. Záleží na úrovni porozumění a přístupu, který máme a jak se ke každé situaci postavíme. Pro většinu z nás je třeba, abychom prošli určitými situacemi opakovaně, než dojdeme k celistvějšímu pochopení. Jsou i jedinci, kterým nepomůže ani mnohonásobná opakující se zkušenost. Z toho jasně vidíme, že co rozhoduje je úroveň našeho vědomí.
Vývoj poznání se nezastavuje u vidžňány. Může jít ještě dál až k něčemu, co sanskrt nazývá pradžňána. Pradžňána označuje nejvyšší úroveň poznání, jiskru porozumění, která vnímá společnou podstatu všeho, vědomí. Toto poznání se popisuje jako uvědomění si, že v srdci či jádru všech tvorů, všeho, co existuje, leží vědomí. Vědomí je samotnou podstatou věcí a právě toto vědomí je stvořením /včetně samotného stvořitele/. Není nic jiného, co by se dalo poznat, toto je poznání v celé úplnosti. Zahrnuje vše ve své podstatě, je to átma svarúpa, samotná duše všeho.
Vše znamená všechno, včetně nás, lidí. Svadžňána je poznání své podstavy, svého pravého Já. Víme, že Já je v nás, o tom není pochyb. Když je Já v nás stále přítomno, proč je tak těžké ho neustále vnímat?
Jako začarovaném kruhu se tu dostáváme zpět ke stavu vnímání. Když vnímáme prostřednictvím smyslů a vidíme fyzické tělo, které je živé a funkční a pak mrtvé a nefunkční, předpokládáme, že to je jediná realita, která existuje. Hmotná realita je jedinou realitou pro stav vnímání zabarvený tamasem.
Většina z nás, většina z vás, co čtete tato slova, patří do další kategorie vnímání ovlivněné radžasem. Tušíme, že existuje něco víc než tělo a hmotná existence. Pátráme po tom, studujeme a zkoušíme různé systémy, abychom získali odpovědi. Přesto máme pochybnosti, nejistoty, otázky. Jasno nám přinese až přímá zkušenost. Pak bezpochyby víme, že naší podstatou, tím, kým jsme, je vědomí. Jsme vědomé cítící a myslící bytosti, nikoliv fyzické tělo fungující jako chemická továrna.
A nejen to! Pravdou je, že takoví jsou i ostatní tvorové kolem nás. Veškeré stvoření je založeno na vědomí. Když si to uvědomíme, vše, co vnímáme, je jednota. Když vše pochází z jednoho vědomí, a není tedy ničím jiným než jedním vědomím v mnoha podobách, pak vše co cítíme, vidíme, vnímáme, chápeme , a prožíváme je JEDNOTA. Nejedná se o intelektuální pochopení, ale o přímou zkušenost. Tato zkušenost přináší zásadní proměnu našeho vědomí.
I když to může znít velmi abstraktně nebo esotericky /nehmatatelně/, dovolte mi, abych to uvedl na praktickém příkladu. Řekněme, že se vydáte na pouť na posvátné místo. Může to být místo Boží přítomnosti v nějaké budově nebo v přírodě, na tom nezáleží. Pokud je vaše vnímání, a tedy celý postoj na úrovni džňány, smyslového vnímání, nepřináší návštěva žádnou změnu ve vašem chápání. Byla jsem svědkem takových situací v minulosti jako organizátorka poutí do Indie. Jeden účastník byl po několika dnech pobytu v posvátné zemi nejstarší moudrosti naprosto zklamán tím, že se neproměnil. Necítil v sobě žádnou změnu a dával to za vinu Indii a přirozeně mně. Podle něj to byla naše vina, že nedošlo ke změně jeho vědomí. To je tamas pracující přesčas a odvádějící skvělou práci.
Když stejná osoba vykoná stejnou pouť a v jejím přístupu převládá radžas, prožitek je jiný. Dostane se jí určitého pochopení, ale také se možná objeví stejné množství otázek. Možná si přečte něco o daném místě, o tradicích, pokládá otázky, snaží se získat více informací v naději, že získají více vědomostí. To je typický vzorec převládající radžas guny. Takový člověk si uvědomuje, že pouť není jen o návštěvě svatého místa, že to je i cesta za svým Já. To je zhmotněná vidžňána, její dotek.
Pravé vědění souvisí se sattvou. Jeho silou je jasnost vnímání, jasnost v tom, o jaký prožitek se jedná, kdo je prožívající a prostřednictvím jakého procesu prožitek nastává. To vše se děje v dokonalé jednotě, která je nejvyšší pravdou. Teprve tato pravda přináší hlubokou proměnu na všech úrovních naší existence, především proměnu našeho chápání.
Nejběžnější cestou k dosažení pradžňány, nejvyšší úrovně poznání, je jóga sádhana, cesta jógové praxe. Prvním krokem je tu úplná kontrola smyslů umožňující soustředěnou mysl. Jejím výsledkem je přesné, vnímání, nezabarvené radžas či tamas. Zkuste studovat, jak vypadá moucha, když kolem vás neustále bzučí - to je nemožné. Teprve v okamžiku, kdy si moucha sedne a je v klidu, si můžeme všimnout, kolik má nohou, jak vypadá její tělo a dalších detailů. Abychom tedy měli šanci na správné a komplexní pochopení, musí být proces pozorování, objekt i pozorovatel v klidu. V ideálním případě se všichni spojí v jedno. Tak dospějeme k pravdivému poznání: víme, že je to tak, jak to je, není pochyb o tom, co vnímáme a není co jiného poznat. Pochopíme veškerou existence - stav pradžňány.
Miluji slovní hříčky a zde se jedna přímo nabízí. Místo pohledu, toho co vidíme či vnímáme tu je vhled. Vhled je něco víc než pouhé vidění. Při vhledu nepřemýšlíme, neanalyzujeme, nededukujeme. Bez přemýšlení prostě víme. Nevíme, jak to víme, ale máme přímý a jasný vhled do reality. Vhled tak potvrzuje existenci Já, lokalizovaného zdroje univerzálního vědomí, které je v nás již přítomno a bez něhož by k žádnému vhledu nemohlo dojít.
Je to stejné jako s příkladem člověka ovládaného tamasem, který cestuje do Indie v naději na osvícení, ale obráceně. Když jsme v čistém vnímání, nezastírajícím Já, vnímáme podstatu všeho. To automaticky přináší změnu vědomí. Když jsme zahaleni radžasem, hledáme, pracujeme, studujeme a pátráme po tom, co tušíme, že v nás někde přebývá. Tamas způsobuje, že bez ohledu na to, kolik cest do Indie podnikneme, kolik moudrých knih přečteme a učitelů máme, jiskra vnitřního světla pochopení nám uniká a zanechává nás v zoufalství a závisti.
Běžnou metodou vývoje poznání je odstranění závojů, které umožní prožít hlubokou intuitivní v nás přebývající moudrost. Cesta jógy je technologie, která je určena výhradně k tomuto účelu. Jóga je především o disciplíně a praxi, dlouhodobém soustavném úsilí bez připoutanosti k cestě nebo výsledku. Různí mistři popisují cestu jógy různě. Nejpropracovanější systém vypracoval otec moderní jógy Pataňdžali ve svých Jóga sútrách. Tento text hovoří o postupném způsobu kultivace vědomí.
Každá cesta k moudrosti začíná šraddhou. Šraddha je pevné přesvědčení ve smyslu víry, neochvějný postoj, který není ovlivněn ničím, co se děje kolem nás. Můžeme říci, že šraddha je osobní pevné odhodlání, postoj, který pohání to, proč a jak jdeme po cestě poznání vědomí. Jelikož se jedná o tak klíčový pojem, probereme jej podrobněji příště.
Šraddha začíná naším rozhodnutím zkoumat, co je třeba vědět, a nepřestat, dokud nedostaneme úplnou odpověď. K tomuto procesu potřebujeme vynaložit energii, vyvinout úsilí, vypěstovat si schopnost překonávat překážky, zůstat soustředěni na cestu a nesejít z ní. Tomu všemu se říká vírja - vnitřní síla. Ta dává základ pro smrti- vzpomínku na zážitky, které posilují naše rozhodnutí pokračovat v cestě bez ohledu na cokoli. Pouze to přináší realizaci/úplné uvědomění, jež tento myšlenkový systém nazývá samádhi. To je pradžňána.
Existuje ještě jedna možnost, jak dosáhnout cíle. Tento způsob nemůžeme zařídit my. Je to dar, který dostáváme bez konkrétního důvodu. Říká se mu pratibha - spontánní záblesk vhledu či uvědomění si. Toto uvědomění není prostřednictvím smyslů, ani mysli. Nejlépe se pratibha neboli záblesk vědomí popisuje jako vjem, který vychází přímo z Já. Duchovní učitelé a nauky dávají návod, jak vytvořit podmínky pro tento vhled. Učitelé a jejich učení pak ustoupí - to je důležitá část - a nechají v nás probudit světlo. Vědí – stejně jako my, že pratibhu může zařídit pouze Boží milosti.
Bůh nepodléhá našim domluvám, přáním, záchvatům vzteku ani úplatkům. Nad tímto procesem nemáme žádnou kontrolu. Někteří říkají, že pratibha je výsledkem našeho minulého duchovního úsilí, dávno zapomenuté investice, která přináší ovoce až nyní bez zjevného důvodu. Jelikož tento proces neovládáme, nemůžeme se při vývoji vědomí spoléhat na tento záblesk uvědomění. Musíme se uchýlit k dobře prošlapané cestě, kterou prošli mnozí před námi a mnozí ji půjdou po nás: cesta odstraňování překážek pravého pochopení prostřednictvím jogické praxe.
Mé vnitřní Já říká, že při chůzi po této cestě se zvyšuje pravděpodobnost pratibhy. Je to logické. Když pobýváte v oblasti, kde jsou časté bouře, je pravděpodobné, že je zažijete. Dělejme tedy to nejlepší, čeho jsme schopni: soustřeďme se na svou cestu, kráčejme po ní soustředěně a vykonávejme jogickou praxi pilně. Nezapomínejme při tom, že vše důležité je v nás, nikoliv mimo nás.
Přeji nám všem radost z jara navzdory těžkým časům vycházejícím z nepochopení.
S láskou a nadějí, že světlo převládne nad tmou – Vaše dr. Martina Ziska
Všichni víme ze zkušenosti, že během života získáváme vědomosti o více věcech. Když to vztáhneme k evoluci vědění, máme na mysli jak kvantitu, tak kvalitu.
Nicméně se můžeme na poznání podívat ještě jinak – pod lupou védského mikroskopu.
Všichni se shodneme na tom, že zdrojem informací o okolním světě i o našem těle jsou smysly. Problém je, že smysly jsou ovlivňovány stavem mysli, která zase odráží naše emocionální a mentální stavy. Když jsme rozrušení, vnímáme věci jinak, než když jsme klidní. To, k čemu jsme neutrální, k čemu nemáme žádné pouto, má jiný vliv než to, kde je pouto silné. Když se dozvíte, že někdo, koho nemáte rádi, je nemocný, máte jinou reakci, než když onemocní váš oblíbený člověk. Ještě jinak reagujete, pokud se nemoc týká vás, pokud jste to vy, kdo onemocní.
Smysly bezpochyby zabarvují naše vnímání. Védský systém používá pro poznání získané prostřednictvím smyslů nejčastěji termín džňána. Na procesu vnímání se podílejí tři části: objekt vnímání, ten, kdo vnímá neboli vnímající, a proces vnímání. Dovedete si představit, kolik věcí se v této triádě může pokazit. Není divu, že často končíme ve zmatku, když tentýž objekt vnímáme či prožíváme pokaždé jinak.
Propracovat se tímto bludištěm a dostat se k podstatě, k pravdivému pochopení skutečné povahy věcí je to, co představuje vidžňána. Vidžňánu můžeme nazvat vyšším poznáním. Je to poznání, které získáváme z přímé zkušenosti, nejen prostřednictvím smyslů. Když něco zažijeme, VÍME, jaké to je, více tomu rozumíme. S rostoucím porozuměním dosahujeme úrovně moudrosti.
Moudrost znamená mít schopnost poznat, co je důležité a co ne. Odlišit trvalé a neměnné od měnícího a pomíjejícího se je ještě důležitější. Pomoc a podpora přítele v nemoci představuje určitou zkušenost, ta se dramaticky mění, když se jedná přímo o nás – tím nemocným jsme my. Pro nabytí moudrosti o tom, proč jsme nemoc dostali a jak se s ní vypořádat není nutné, abychom jí procházeli opakovaně. Záleží na úrovni porozumění a přístupu, který máme a jak se ke každé situaci postavíme. Pro většinu z nás je třeba, abychom prošli určitými situacemi opakovaně, než dojdeme k celistvějšímu pochopení. Jsou i jedinci, kterým nepomůže ani mnohonásobná opakující se zkušenost. Z toho jasně vidíme, že co rozhoduje je úroveň našeho vědomí.
Vývoj poznání se nezastavuje u vidžňány. Může jít ještě dál až k něčemu, co sanskrt nazývá pradžňána. Pradžňána označuje nejvyšší úroveň poznání, jiskru porozumění, která vnímá společnou podstatu všeho, vědomí. Toto poznání se popisuje jako uvědomění si, že v srdci či jádru všech tvorů, všeho, co existuje, leží vědomí. Vědomí je samotnou podstatou věcí a právě toto vědomí je stvořením /včetně samotného stvořitele/. Není nic jiného, co by se dalo poznat, toto je poznání v celé úplnosti. Zahrnuje vše ve své podstatě, je to átma svarúpa, samotná duše všeho.
Vše znamená všechno, včetně nás, lidí. Svadžňána je poznání své podstavy, svého pravého Já. Víme, že Já je v nás, o tom není pochyb. Když je Já v nás stále přítomno, proč je tak těžké ho neustále vnímat?
Jako začarovaném kruhu se tu dostáváme zpět ke stavu vnímání. Když vnímáme prostřednictvím smyslů a vidíme fyzické tělo, které je živé a funkční a pak mrtvé a nefunkční, předpokládáme, že to je jediná realita, která existuje. Hmotná realita je jedinou realitou pro stav vnímání zabarvený tamasem.
Většina z nás, většina z vás, co čtete tato slova, patří do další kategorie vnímání ovlivněné radžasem. Tušíme, že existuje něco víc než tělo a hmotná existence. Pátráme po tom, studujeme a zkoušíme různé systémy, abychom získali odpovědi. Přesto máme pochybnosti, nejistoty, otázky. Jasno nám přinese až přímá zkušenost. Pak bezpochyby víme, že naší podstatou, tím, kým jsme, je vědomí. Jsme vědomé cítící a myslící bytosti, nikoliv fyzické tělo fungující jako chemická továrna.
A nejen to! Pravdou je, že takoví jsou i ostatní tvorové kolem nás. Veškeré stvoření je založeno na vědomí. Když si to uvědomíme, vše, co vnímáme, je jednota. Když vše pochází z jednoho vědomí, a není tedy ničím jiným než jedním vědomím v mnoha podobách, pak vše co cítíme, vidíme, vnímáme, chápeme , a prožíváme je JEDNOTA. Nejedná se o intelektuální pochopení, ale o přímou zkušenost. Tato zkušenost přináší zásadní proměnu našeho vědomí.
I když to může znít velmi abstraktně nebo esotericky /nehmatatelně/, dovolte mi, abych to uvedl na praktickém příkladu. Řekněme, že se vydáte na pouť na posvátné místo. Může to být místo Boží přítomnosti v nějaké budově nebo v přírodě, na tom nezáleží. Pokud je vaše vnímání, a tedy celý postoj na úrovni džňány, smyslového vnímání, nepřináší návštěva žádnou změnu ve vašem chápání. Byla jsem svědkem takových situací v minulosti jako organizátorka poutí do Indie. Jeden účastník byl po několika dnech pobytu v posvátné zemi nejstarší moudrosti naprosto zklamán tím, že se neproměnil. Necítil v sobě žádnou změnu a dával to za vinu Indii a přirozeně mně. Podle něj to byla naše vina, že nedošlo ke změně jeho vědomí. To je tamas pracující přesčas a odvádějící skvělou práci.
Když stejná osoba vykoná stejnou pouť a v jejím přístupu převládá radžas, prožitek je jiný. Dostane se jí určitého pochopení, ale také se možná objeví stejné množství otázek. Možná si přečte něco o daném místě, o tradicích, pokládá otázky, snaží se získat více informací v naději, že získají více vědomostí. To je typický vzorec převládající radžas guny. Takový člověk si uvědomuje, že pouť není jen o návštěvě svatého místa, že to je i cesta za svým Já. To je zhmotněná vidžňána, její dotek.
Pravé vědění souvisí se sattvou. Jeho silou je jasnost vnímání, jasnost v tom, o jaký prožitek se jedná, kdo je prožívající a prostřednictvím jakého procesu prožitek nastává. To vše se děje v dokonalé jednotě, která je nejvyšší pravdou. Teprve tato pravda přináší hlubokou proměnu na všech úrovních naší existence, především proměnu našeho chápání.
Nejběžnější cestou k dosažení pradžňány, nejvyšší úrovně poznání, je jóga sádhana, cesta jógové praxe. Prvním krokem je tu úplná kontrola smyslů umožňující soustředěnou mysl. Jejím výsledkem je přesné, vnímání, nezabarvené radžas či tamas. Zkuste studovat, jak vypadá moucha, když kolem vás neustále bzučí - to je nemožné. Teprve v okamžiku, kdy si moucha sedne a je v klidu, si můžeme všimnout, kolik má nohou, jak vypadá její tělo a dalších detailů. Abychom tedy měli šanci na správné a komplexní pochopení, musí být proces pozorování, objekt i pozorovatel v klidu. V ideálním případě se všichni spojí v jedno. Tak dospějeme k pravdivému poznání: víme, že je to tak, jak to je, není pochyb o tom, co vnímáme a není co jiného poznat. Pochopíme veškerou existence - stav pradžňány.
Miluji slovní hříčky a zde se jedna přímo nabízí. Místo pohledu, toho co vidíme či vnímáme tu je vhled. Vhled je něco víc než pouhé vidění. Při vhledu nepřemýšlíme, neanalyzujeme, nededukujeme. Bez přemýšlení prostě víme. Nevíme, jak to víme, ale máme přímý a jasný vhled do reality. Vhled tak potvrzuje existenci Já, lokalizovaného zdroje univerzálního vědomí, které je v nás již přítomno a bez něhož by k žádnému vhledu nemohlo dojít.
Je to stejné jako s příkladem člověka ovládaného tamasem, který cestuje do Indie v naději na osvícení, ale obráceně. Když jsme v čistém vnímání, nezastírajícím Já, vnímáme podstatu všeho. To automaticky přináší změnu vědomí. Když jsme zahaleni radžasem, hledáme, pracujeme, studujeme a pátráme po tom, co tušíme, že v nás někde přebývá. Tamas způsobuje, že bez ohledu na to, kolik cest do Indie podnikneme, kolik moudrých knih přečteme a učitelů máme, jiskra vnitřního světla pochopení nám uniká a zanechává nás v zoufalství a závisti.
Běžnou metodou vývoje poznání je odstranění závojů, které umožní prožít hlubokou intuitivní v nás přebývající moudrost. Cesta jógy je technologie, která je určena výhradně k tomuto účelu. Jóga je především o disciplíně a praxi, dlouhodobém soustavném úsilí bez připoutanosti k cestě nebo výsledku. Různí mistři popisují cestu jógy různě. Nejpropracovanější systém vypracoval otec moderní jógy Pataňdžali ve svých Jóga sútrách. Tento text hovoří o postupném způsobu kultivace vědomí.
Každá cesta k moudrosti začíná šraddhou. Šraddha je pevné přesvědčení ve smyslu víry, neochvějný postoj, který není ovlivněn ničím, co se děje kolem nás. Můžeme říci, že šraddha je osobní pevné odhodlání, postoj, který pohání to, proč a jak jdeme po cestě poznání vědomí. Jelikož se jedná o tak klíčový pojem, probereme jej podrobněji příště.
Šraddha začíná naším rozhodnutím zkoumat, co je třeba vědět, a nepřestat, dokud nedostaneme úplnou odpověď. K tomuto procesu potřebujeme vynaložit energii, vyvinout úsilí, vypěstovat si schopnost překonávat překážky, zůstat soustředěni na cestu a nesejít z ní. Tomu všemu se říká vírja - vnitřní síla. Ta dává základ pro smrti- vzpomínku na zážitky, které posilují naše rozhodnutí pokračovat v cestě bez ohledu na cokoli. Pouze to přináší realizaci/úplné uvědomění, jež tento myšlenkový systém nazývá samádhi. To je pradžňána.
Existuje ještě jedna možnost, jak dosáhnout cíle. Tento způsob nemůžeme zařídit my. Je to dar, který dostáváme bez konkrétního důvodu. Říká se mu pratibha - spontánní záblesk vhledu či uvědomění si. Toto uvědomění není prostřednictvím smyslů, ani mysli. Nejlépe se pratibha neboli záblesk vědomí popisuje jako vjem, který vychází přímo z Já. Duchovní učitelé a nauky dávají návod, jak vytvořit podmínky pro tento vhled. Učitelé a jejich učení pak ustoupí - to je důležitá část - a nechají v nás probudit světlo. Vědí – stejně jako my, že pratibhu může zařídit pouze Boží milosti.
Bůh nepodléhá našim domluvám, přáním, záchvatům vzteku ani úplatkům. Nad tímto procesem nemáme žádnou kontrolu. Někteří říkají, že pratibha je výsledkem našeho minulého duchovního úsilí, dávno zapomenuté investice, která přináší ovoce až nyní bez zjevného důvodu. Jelikož tento proces neovládáme, nemůžeme se při vývoji vědomí spoléhat na tento záblesk uvědomění. Musíme se uchýlit k dobře prošlapané cestě, kterou prošli mnozí před námi a mnozí ji půjdou po nás: cesta odstraňování překážek pravého pochopení prostřednictvím jogické praxe.
Mé vnitřní Já říká, že při chůzi po této cestě se zvyšuje pravděpodobnost pratibhy. Je to logické. Když pobýváte v oblasti, kde jsou časté bouře, je pravděpodobné, že je zažijete. Dělejme tedy to nejlepší, čeho jsme schopni: soustřeďme se na svou cestu, kráčejme po ní soustředěně a vykonávejme jogickou praxi pilně. Nezapomínejme při tom, že vše důležité je v nás, nikoliv mimo nás.
Přeji nám všem radost z jara navzdory těžkým časům vycházejícím z nepochopení.
S láskou a nadějí, že světlo převládne nad tmou – Vaše dr. Martina Ziska
RSS Feed
