V cíli, katedrála v Santiagu de Compostela Lidé vykonávali poutě odpradávna. Sám život
je vlastně takovou poutí: někam spějeme, nevíme kam. Nevíme, co se na naší životní cestě uděje, víme ale, jak skončí. Všechno ostatní je otevřené. Záleží na okolnostech, cíli naší cesty, kam a jak putujeme, i jaké stěští máme, na koho narazíme a jaké tempo a směr zvolíme. S jednou poutí za zády a další před sebou, bych se s vámi ráda podělila o některé zkušenosti a poznatky, jež mohou být přínosné atˇse někam chystáme či nikoliv.
Každá cesta má svoje parametry
Ano, každá cesta má svoje dannosti, které je třeba zjistit a respektovat. Ale i překračovat. Na naší /doprovázela mě dcera/ pouti do Santiaga de Compostela jsem od chvíle, kdy jsem se o existenci cesty dozvěděla, věděla, že chci jít podél pobřeží. Viděla jsem v sobě obrazy vody /moře či oceánu, v tomto případě oceánu/, podé něhož putuji. Později jsem zjistila, že se jedná o portugalskou nebo-li severní trasu, kterou jsem si dopředu naplánovala podlečasových a fyzických možností, které jsme na cestu měly. Nakonec, a to je pro poutě typické, jsme na popud dcery trasu změnily den před zahájením cesty. Moje marné snahy koupit mapy se nakonec ukázaly opodstatnělé, neboť pobřežní cesta caminho portugues da costa je teprve 2 roky stará a mapy pro ni neexistují. Jak jsme později zjistily, neexistují ani označení, a tak jsme často putovaly jen tak, směrem na sever se znalostí, že nás vede pobřeží a jméno města, kam potřebujeme dojít. Co bylo fascinující, že na 17 dní trvající cestu jsem si nesla na zádech v malém baťohu vše, co jsem potřebovala. 6 kg váhy zabralo oblečení, ručník, telefon a nabíječka, kartáček na zuby a malá pasta, pláštěnka, láhev na vodu, doklady a peníze zabalené proti dešti, knížka popisující pozdější část cesty, hodně náplastí na puchýře, balsám na chodidla, deník, a oříšky, jablka a sušené banány, jako naše energetické rezervy. Chybělo nám toho sice hodně /v některých ubytovnách nebyložádné povlečení, deky ani polštáře, a tak jsme spaly pod ručníkem, já ubrusem z kuchyňského stolu a utřely se do spodního prádla, které druhý den uschlo přímo na těle/. To je jeden z parametrů poutě: člověk se ocitne v podmínkách, které jsou jiné než je zvyklý, zažije určitá omezení, to vše proto, aby se postupněvyprázdnil, tedy zbavil všeho, čím je naplněn.
Na pouti je vše jinak
Nejprve pár faktů o naší cestě: výchozí bod Porto v Portugalsku. Putování směrem na sever podél Atlantiku, denně 20 až 30 km. Přespáváme ve Vila do Conde, Esposende, Viana do Castelo, a Caminha. Za 4 dny urážíme 104 km. Nastává den odpočinku, kdy se potřebujeme dopravit přes hranice do Španělka. Není to jednuduché, řeka Minho se vlévá hluboko do vnitrozemí, možná je loď a vlak. Loď jede až odpoledne a poté není známé
spojení, volíme tedy vlak. Dojíždíme do města Vigo, kterému se přezdívá město emocí. Ubytování v hostelu s dvěma dalšími muži není odpočinkové. Další den vyrážíme na španělskou část cesty. První zastávka Redontela, tam se napojujeme na populární část cesty, kterou jde většina poutníků. Do té doby jsme prakticky osamělé v putování, což nám vyhovuje. Nyní následuje již osvědčená cesta se zastávkami Redontela, Ponteverda /tam se nám moc líbí/, Caldas de Reis /tam se nám hodně nelíbí/, Padron a konečněSantiago. Urážíme dalších 106 km, dohromady tedy 210 km za 9 dní. Jíme, co je k dispozici, vybírat si příliš není možné. Jíst lehce při takovém fyzickém výkonu se nedá a tak opouštím svá omezení /maso nikoliv/ a k obědu si dám i vaječnou omeletu se zeleninou. Pijeme kávu s kofeinem, taky něco co nedělám. Jednak ani portugalci, ani španělé neznají a nevaří bez kofeinu, jednak podpora kofeinu se zdá dělat tělu dobře. Hlavně odpočíváme, jak se dá. Cesta po betonu, někdy i podél frekvetované silnice je vyčerpávající pro klouby, tělo si stěžuje a vše si vynahrazuje v eukalyptových hájích, kde 10 km ubíhá lehce. Vytvořily jsme si rutinu: po snídani /oříšky a ovoce, kde není jiná možnost či káva a něco k tomu, kde
možnost je či při chladu a dešti/, vyrážíme co nejdříve a snažíme se ujít co nejvíce do oběda. Sil je ráno více, obvykle ujdeme cca 15 a více km dopoledne. Po obědě to je horší, tělo si stěžuje, musíme si dát přestávku, po které si tělo stěžuje ještě více. Když dorazíme do místa, kde spíme, nejprve vyhledáme „íčko“, turistické informace, získáme mapu a někdy i tip na ubytování, ubytujeme se, převlékneme do neputovního, jdeme zrelaxovat a něčeho pojíst a poté již odpočinek a brzy spánek. Pro mě bohužel spaní na hlučných místech nevede ke spaní, a tak po prvních čtyřech probdělých nocích hledám typ ubytování, který je klidnější a jednou se mi podaří zaspat dokonce celou noc. Vše, co nepotřebujeme, jako je mapa z předchozího města, necháváme za sebou, je radno nosit na
zádech co nejméně...vše se pronese. Obvykle jdeme v tichu, občas mluvíme o něčem, co nás napadne, co vidíme kolem, nebo diskutujeme, kudy dál. Cesta není totiž vždy přehledná. Nutné je jít dál, stále dál dopředu.
Kudy jít
Žluté šipky´či mušle na modrém pozadí jsou synonymem pro svatojakubskou cestu. Doslova a do písmene ukazují cestu. Člověk se tak neřídí mapami /ani to moc nejde/, ale cestu mu ukazují šipky. Představa, že cestu někdo prošel a označkoval pro poutníky, mě naplňuje úžasem a vděčností. Jak jsem po čase zjistila, jako každý systém, existuje systém v systému. Tak například tam, kde je cesta jasná, jinými slovy se nedá zajít či sejít
z cesty či se pomýlit jak dál, šipky neexistují. To pro mě bylo ze začátku
nezvyklé, chtěla jsem nacházet šipky, které by mi potvrzovaly správný směr. Dále když jdete špatně, objeví se žlutý křížek, něco jako x, který vám říká tudy ne. A, pro mě to bylo nejzajímavější zjištění, někdy člověk musí vyjít šipce naproti, aby ji viděl. Musí být ve správném úhlu vůči místu, kde je šipka umístěna, aby na ni dohlédl. Na velkých rozcestích to znamená, že se musí postavit do středu, aby měl co nejširší záběr pohledu a odtud teprve vidí, kam jít dál. Někdy to znamenalo popojít vstříc určitým směrům a teprve tam bylo vidět, zda cesta vede dál či nikoliv. Věřte mi, že když člověk takto putuje, naučí se šetřit síly tolik, že několik kroků zbytečné zacházky si rozmyslí. Systém šipek je stejný, jako vnitřní navigace, náš vnitřní hlas, který nám říká, zda žijeme v souladu s naším záměrem či nikoliv. Člověk musí být flexibilní a ochotný se rozhlížet všemi směry, aby věděl, kam dál a pokud vnímá, že jde správným směrem, musí důvěřovat a ne čekat na potvrzení, že to tak
opravdu je. Směru se nám dostává vždy, pokud říkáme, že nevíme, jak dál, je to proto, že nejsme ve správné pozici vůči signalizaci: buďto pobíháme kolem a snažíme se zjistit kam dál, nebo se díváme tak zmateně, že směr přehlédneme nebo nejčastěji směr vidíme, ale zdá se nám, že bychom měli jít jinam, a tak s ním argumentujeme.
Zbavit se všeho, nač jsme zvyklí
Účelem pouti je nechat se zcela naplnit energií putování. To je zčásti nutné neboť pokud den za dnem jdete stále dál a dál, musíte se zbavovat předchozích dojmů, neb stále přicházejí nové. My jsme často následující den nevěděly ani, kde jsme byly den předešlý. Nutí to člověka zcela se soustředit na přítomný okamžik, což je jinéžité, než na jaké jsme
zvyklí. Není co řešit, kromě toho kudy jít, kde jíst a spát a kam jít dále. Člověk v také situaci ani neřeší obvyklé problémy z domova, cesta dává jinou perspektivu jeho životu. Vše, nač je zvyklý, přestává existovat. Každý den prochází místy, kam se nikdy nevrátí, spí v posteli, která mu nepatří a kterou již nikdy nenavštíví, jediné co je důležité, aby šel v tichém rozpoložení mysli dopředu. Nemá smysl se k něčemu upínat či plánovat, vše
může být za několik kilometrů jinak. Jak se člověk vyprazdňuje od svých zvyklostí, otvírá se v něm prostor pro něco jiného, nového. Mě při cestě přicházely večer spontánní vizualizace jako řešení bolestí a ran, které mé nitro přinášelo do prázdného prostoru. Každý den putování jsem věnovala jedné osobě, ať žijící či nikoliv, která v mém životě něco znamenala /ta myšlenka mi přišla spotánně na třetím kilometru cesty/, a bylo zajímavé, jak byl každý den jiný a přitom měl co do činění s charakterem člověka, jehož energie mě
doprovázela. Poslední den jsem věnovala sobě a když na mě majitelka restaurace
volala policii proto, že jsem odmítla čekat další půlhodinu na sandwič, tak to byl hluboký impuls k zamyšlení. Po dosažení cíle jsem cítila úlevu /pár hodin/, radost /pár minut/ a únavu /pár dní/, které nepomohl fakt, že trasu, kterou jsme tak dlouho šlapaly ujel autobus v obráceném směru na dálnici za necelé 4 hodiny!!! Vše se tak zrelativizovalo a další den slunění na městské pláži v Portu byl ve znamení 15km chůze /člověk se přeji jen nemůže hned tak zastavit/ a klidu, kdy tělo do sebe soukalo sluníčko a nepohyb.
Další zastávka: Himaláje
Aby pouť nebyla jen mechanickou záležitostí, je dobré, řekla bych dokonce po zkušenosti se Santiagem nutné, mít pro putování záměr. Ve védském systému se mu říká sankalpa, což je pozitivní krátké vyjádření našeho záměru pro danou aktivitu. Můj záměr pro Santiago byl vyrovnat se svými evropskými historicko-náboženskými kořeny, a to se podařilo. Je dobré provádět i duchovní praxi, ať to znamená modlitby, putování v tichu či soustředění se na přítomný okamžik. Jakmilečlověk takovou cestu podnikne, potřebuje jít dále. Zkušenost mu zůstane napořád, jeho nitro potřebuje další zastávky, další cesty. Poutě jsou cesty za něčím, naplněné nejlépe ničím, aby se to něco /často i něco jiného/ mohlo naplnit. Snad toto vyjádření je po předchozím popisu alespoň trochu srozumitelné. To nejdůležitější se nedá vyjádřit slovy: pro mě to je vůně eukalyptu, kterou cítím intezivně, když zavřu oči a pocit tichého rytmického pohybu, kdy já a moje okolí jsme jedno a zároveň nic z toho neexistuje tak, aby bylo centrem pozornosti. Ta je upřena a zároveň není. Z tohoto rozpoložení člověka vytrhne potřeba jíst, pít, zastavit se, zjistit, jak ještě
daleko má dnes před sebou. Naše další cesta /tentokrát se mezinárodní skupinou
10 mužů a žen/ je v říjnu do Himalájí k prameni řeky Gangy. Nejde o délku, nýbrž výšku. 5 000 metrů nad mořem již něco znamená, pramen nejpostávnějšířeky hinduistů taky. Vzpomínám si na nedávný zážitek u pramene Labe /v rámci tréninku na Himaláje/, kde asi 5ti letý německý chlapeček nechápavě zíral na betonovou skruž s malým pramínkem, o kterém jeho maminka tvrdila „das is die Elbe“. Ganga vyvěrá z ledovce, což samo o sobě je
zajímavý fenomén. Jaké bylo toto putování ráda posdílím, až se nám všem podaří
cestu úspěšně podniknout. Zatím mohu jen říci, že se připravuji jak na těle, tak na duchu. Tak přeji nám všem, co jsme na cestě životem a nitrem: požehnané putování! Nechť se ve zdraví opět sejdeme.
je vlastně takovou poutí: někam spějeme, nevíme kam. Nevíme, co se na naší životní cestě uděje, víme ale, jak skončí. Všechno ostatní je otevřené. Záleží na okolnostech, cíli naší cesty, kam a jak putujeme, i jaké stěští máme, na koho narazíme a jaké tempo a směr zvolíme. S jednou poutí za zády a další před sebou, bych se s vámi ráda podělila o některé zkušenosti a poznatky, jež mohou být přínosné atˇse někam chystáme či nikoliv.
Každá cesta má svoje parametry
Ano, každá cesta má svoje dannosti, které je třeba zjistit a respektovat. Ale i překračovat. Na naší /doprovázela mě dcera/ pouti do Santiaga de Compostela jsem od chvíle, kdy jsem se o existenci cesty dozvěděla, věděla, že chci jít podél pobřeží. Viděla jsem v sobě obrazy vody /moře či oceánu, v tomto případě oceánu/, podé něhož putuji. Později jsem zjistila, že se jedná o portugalskou nebo-li severní trasu, kterou jsem si dopředu naplánovala podlečasových a fyzických možností, které jsme na cestu měly. Nakonec, a to je pro poutě typické, jsme na popud dcery trasu změnily den před zahájením cesty. Moje marné snahy koupit mapy se nakonec ukázaly opodstatnělé, neboť pobřežní cesta caminho portugues da costa je teprve 2 roky stará a mapy pro ni neexistují. Jak jsme později zjistily, neexistují ani označení, a tak jsme často putovaly jen tak, směrem na sever se znalostí, že nás vede pobřeží a jméno města, kam potřebujeme dojít. Co bylo fascinující, že na 17 dní trvající cestu jsem si nesla na zádech v malém baťohu vše, co jsem potřebovala. 6 kg váhy zabralo oblečení, ručník, telefon a nabíječka, kartáček na zuby a malá pasta, pláštěnka, láhev na vodu, doklady a peníze zabalené proti dešti, knížka popisující pozdější část cesty, hodně náplastí na puchýře, balsám na chodidla, deník, a oříšky, jablka a sušené banány, jako naše energetické rezervy. Chybělo nám toho sice hodně /v některých ubytovnách nebyložádné povlečení, deky ani polštáře, a tak jsme spaly pod ručníkem, já ubrusem z kuchyňského stolu a utřely se do spodního prádla, které druhý den uschlo přímo na těle/. To je jeden z parametrů poutě: člověk se ocitne v podmínkách, které jsou jiné než je zvyklý, zažije určitá omezení, to vše proto, aby se postupněvyprázdnil, tedy zbavil všeho, čím je naplněn.
Na pouti je vše jinak
Nejprve pár faktů o naší cestě: výchozí bod Porto v Portugalsku. Putování směrem na sever podél Atlantiku, denně 20 až 30 km. Přespáváme ve Vila do Conde, Esposende, Viana do Castelo, a Caminha. Za 4 dny urážíme 104 km. Nastává den odpočinku, kdy se potřebujeme dopravit přes hranice do Španělka. Není to jednuduché, řeka Minho se vlévá hluboko do vnitrozemí, možná je loď a vlak. Loď jede až odpoledne a poté není známé
spojení, volíme tedy vlak. Dojíždíme do města Vigo, kterému se přezdívá město emocí. Ubytování v hostelu s dvěma dalšími muži není odpočinkové. Další den vyrážíme na španělskou část cesty. První zastávka Redontela, tam se napojujeme na populární část cesty, kterou jde většina poutníků. Do té doby jsme prakticky osamělé v putování, což nám vyhovuje. Nyní následuje již osvědčená cesta se zastávkami Redontela, Ponteverda /tam se nám moc líbí/, Caldas de Reis /tam se nám hodně nelíbí/, Padron a konečněSantiago. Urážíme dalších 106 km, dohromady tedy 210 km za 9 dní. Jíme, co je k dispozici, vybírat si příliš není možné. Jíst lehce při takovém fyzickém výkonu se nedá a tak opouštím svá omezení /maso nikoliv/ a k obědu si dám i vaječnou omeletu se zeleninou. Pijeme kávu s kofeinem, taky něco co nedělám. Jednak ani portugalci, ani španělé neznají a nevaří bez kofeinu, jednak podpora kofeinu se zdá dělat tělu dobře. Hlavně odpočíváme, jak se dá. Cesta po betonu, někdy i podél frekvetované silnice je vyčerpávající pro klouby, tělo si stěžuje a vše si vynahrazuje v eukalyptových hájích, kde 10 km ubíhá lehce. Vytvořily jsme si rutinu: po snídani /oříšky a ovoce, kde není jiná možnost či káva a něco k tomu, kde
možnost je či při chladu a dešti/, vyrážíme co nejdříve a snažíme se ujít co nejvíce do oběda. Sil je ráno více, obvykle ujdeme cca 15 a více km dopoledne. Po obědě to je horší, tělo si stěžuje, musíme si dát přestávku, po které si tělo stěžuje ještě více. Když dorazíme do místa, kde spíme, nejprve vyhledáme „íčko“, turistické informace, získáme mapu a někdy i tip na ubytování, ubytujeme se, převlékneme do neputovního, jdeme zrelaxovat a něčeho pojíst a poté již odpočinek a brzy spánek. Pro mě bohužel spaní na hlučných místech nevede ke spaní, a tak po prvních čtyřech probdělých nocích hledám typ ubytování, který je klidnější a jednou se mi podaří zaspat dokonce celou noc. Vše, co nepotřebujeme, jako je mapa z předchozího města, necháváme za sebou, je radno nosit na
zádech co nejméně...vše se pronese. Obvykle jdeme v tichu, občas mluvíme o něčem, co nás napadne, co vidíme kolem, nebo diskutujeme, kudy dál. Cesta není totiž vždy přehledná. Nutné je jít dál, stále dál dopředu.
Kudy jít
Žluté šipky´či mušle na modrém pozadí jsou synonymem pro svatojakubskou cestu. Doslova a do písmene ukazují cestu. Člověk se tak neřídí mapami /ani to moc nejde/, ale cestu mu ukazují šipky. Představa, že cestu někdo prošel a označkoval pro poutníky, mě naplňuje úžasem a vděčností. Jak jsem po čase zjistila, jako každý systém, existuje systém v systému. Tak například tam, kde je cesta jasná, jinými slovy se nedá zajít či sejít
z cesty či se pomýlit jak dál, šipky neexistují. To pro mě bylo ze začátku
nezvyklé, chtěla jsem nacházet šipky, které by mi potvrzovaly správný směr. Dále když jdete špatně, objeví se žlutý křížek, něco jako x, který vám říká tudy ne. A, pro mě to bylo nejzajímavější zjištění, někdy člověk musí vyjít šipce naproti, aby ji viděl. Musí být ve správném úhlu vůči místu, kde je šipka umístěna, aby na ni dohlédl. Na velkých rozcestích to znamená, že se musí postavit do středu, aby měl co nejširší záběr pohledu a odtud teprve vidí, kam jít dál. Někdy to znamenalo popojít vstříc určitým směrům a teprve tam bylo vidět, zda cesta vede dál či nikoliv. Věřte mi, že když člověk takto putuje, naučí se šetřit síly tolik, že několik kroků zbytečné zacházky si rozmyslí. Systém šipek je stejný, jako vnitřní navigace, náš vnitřní hlas, který nám říká, zda žijeme v souladu s naším záměrem či nikoliv. Člověk musí být flexibilní a ochotný se rozhlížet všemi směry, aby věděl, kam dál a pokud vnímá, že jde správným směrem, musí důvěřovat a ne čekat na potvrzení, že to tak
opravdu je. Směru se nám dostává vždy, pokud říkáme, že nevíme, jak dál, je to proto, že nejsme ve správné pozici vůči signalizaci: buďto pobíháme kolem a snažíme se zjistit kam dál, nebo se díváme tak zmateně, že směr přehlédneme nebo nejčastěji směr vidíme, ale zdá se nám, že bychom měli jít jinam, a tak s ním argumentujeme.
Zbavit se všeho, nač jsme zvyklí
Účelem pouti je nechat se zcela naplnit energií putování. To je zčásti nutné neboť pokud den za dnem jdete stále dál a dál, musíte se zbavovat předchozích dojmů, neb stále přicházejí nové. My jsme často následující den nevěděly ani, kde jsme byly den předešlý. Nutí to člověka zcela se soustředit na přítomný okamžik, což je jinéžité, než na jaké jsme
zvyklí. Není co řešit, kromě toho kudy jít, kde jíst a spát a kam jít dále. Člověk v také situaci ani neřeší obvyklé problémy z domova, cesta dává jinou perspektivu jeho životu. Vše, nač je zvyklý, přestává existovat. Každý den prochází místy, kam se nikdy nevrátí, spí v posteli, která mu nepatří a kterou již nikdy nenavštíví, jediné co je důležité, aby šel v tichém rozpoložení mysli dopředu. Nemá smysl se k něčemu upínat či plánovat, vše
může být za několik kilometrů jinak. Jak se člověk vyprazdňuje od svých zvyklostí, otvírá se v něm prostor pro něco jiného, nového. Mě při cestě přicházely večer spontánní vizualizace jako řešení bolestí a ran, které mé nitro přinášelo do prázdného prostoru. Každý den putování jsem věnovala jedné osobě, ať žijící či nikoliv, která v mém životě něco znamenala /ta myšlenka mi přišla spotánně na třetím kilometru cesty/, a bylo zajímavé, jak byl každý den jiný a přitom měl co do činění s charakterem člověka, jehož energie mě
doprovázela. Poslední den jsem věnovala sobě a když na mě majitelka restaurace
volala policii proto, že jsem odmítla čekat další půlhodinu na sandwič, tak to byl hluboký impuls k zamyšlení. Po dosažení cíle jsem cítila úlevu /pár hodin/, radost /pár minut/ a únavu /pár dní/, které nepomohl fakt, že trasu, kterou jsme tak dlouho šlapaly ujel autobus v obráceném směru na dálnici za necelé 4 hodiny!!! Vše se tak zrelativizovalo a další den slunění na městské pláži v Portu byl ve znamení 15km chůze /člověk se přeji jen nemůže hned tak zastavit/ a klidu, kdy tělo do sebe soukalo sluníčko a nepohyb.
Další zastávka: Himaláje
Aby pouť nebyla jen mechanickou záležitostí, je dobré, řekla bych dokonce po zkušenosti se Santiagem nutné, mít pro putování záměr. Ve védském systému se mu říká sankalpa, což je pozitivní krátké vyjádření našeho záměru pro danou aktivitu. Můj záměr pro Santiago byl vyrovnat se svými evropskými historicko-náboženskými kořeny, a to se podařilo. Je dobré provádět i duchovní praxi, ať to znamená modlitby, putování v tichu či soustředění se na přítomný okamžik. Jakmilečlověk takovou cestu podnikne, potřebuje jít dále. Zkušenost mu zůstane napořád, jeho nitro potřebuje další zastávky, další cesty. Poutě jsou cesty za něčím, naplněné nejlépe ničím, aby se to něco /často i něco jiného/ mohlo naplnit. Snad toto vyjádření je po předchozím popisu alespoň trochu srozumitelné. To nejdůležitější se nedá vyjádřit slovy: pro mě to je vůně eukalyptu, kterou cítím intezivně, když zavřu oči a pocit tichého rytmického pohybu, kdy já a moje okolí jsme jedno a zároveň nic z toho neexistuje tak, aby bylo centrem pozornosti. Ta je upřena a zároveň není. Z tohoto rozpoložení člověka vytrhne potřeba jíst, pít, zastavit se, zjistit, jak ještě
daleko má dnes před sebou. Naše další cesta /tentokrát se mezinárodní skupinou
10 mužů a žen/ je v říjnu do Himalájí k prameni řeky Gangy. Nejde o délku, nýbrž výšku. 5 000 metrů nad mořem již něco znamená, pramen nejpostávnějšířeky hinduistů taky. Vzpomínám si na nedávný zážitek u pramene Labe /v rámci tréninku na Himaláje/, kde asi 5ti letý německý chlapeček nechápavě zíral na betonovou skruž s malým pramínkem, o kterém jeho maminka tvrdila „das is die Elbe“. Ganga vyvěrá z ledovce, což samo o sobě je
zajímavý fenomén. Jaké bylo toto putování ráda posdílím, až se nám všem podaří
cestu úspěšně podniknout. Zatím mohu jen říci, že se připravuji jak na těle, tak na duchu. Tak přeji nám všem, co jsme na cestě životem a nitrem: požehnané putování! Nechť se ve zdraví opět sejdeme.
Radost z první šipky kousek od Porta
Opouštíme Portugalsko, 104 km
2 baťohy, k životu stačí málo
Ranní světlo, jezero u Redontella, Španělsko
Typická krajina pouti mezi vinicemi, poli a lesy
Již jen 50 km do cíle
Téměř v Santiagu
Vděčnost botám a nohám...
...a mobilu za fotodokumentaci
RSS Feed
