Milí přátelé a příznivci ájurvédy:
Celý měsíc jsem přemýšlela o tématu k psaní. Děje se toho tolik a já chtěla reagovat na to nejdůležitější. To se stále proměňovalo a já čekala a čekala a málem se nedočkala. A tak mi dovolte dát do slov několik květnových "aktualit", jimiž nás život počastoval.
První z nich je pojetí času a tím pádem plánování. Všichni jsme v čase intenzivní proměny. Ta se vyznačuje mimo jiné tím, že věci se neustále mění. Člověk si něco naplánuje a za chvíli jeho plán vezme ze své. Mezitím se totiž změní okolnosti natolik, že plán je fuč. Nic není ale úplně ztraceno. Stejně jako se plán vypařil jako pára nad hrncem, zcela nečekaně se objeví něco jiného, co bychom si nevymysleli ani při velmi bujné fantazii. Vše se děje velmi rychle. Náš dlouho připravovaný výtvor sfoukne jedna událost jako domeček z karet a zároveň se vytvoří nová příležitost, která otevře další možnosti a cesty. Není záruka, že se tyto možnosti naplní, jelikož vše je v pohybu. Panta rei již vnímali řečtí filosoficky ladění mudrci, ale realita 21. století je ještě trochu jiná. Připomínám nám totiž, že naše takzvané jistoty ve skutečnosti žádnými jistotami nejsou.
Co je nové je fakt, že se mění vše najednou. Dříve nám popadala jedna podpěra a zbytek systému zůstal na místě. Nyní se hroutí klenba, stěny a podlaha zároveň. Zajímavé na tom je, že přestože to vypadá jako demolice, jedná se ve skutečnosti o přestavbu. Každá přestavba je náročná, ta která probíhá za pochodu je ještě náročnější. Jelikož vše je provázané, vnímáme jak jedno rozhodnutí ovlivňuje mnoho dalších věcí a to jak pozitivním tak i potenciálně negativním směrem.
Já jsem například v daném momentě, kdy píši tyto řádky bez mobilního telefonu. Byl mi ukraden v Barceloně, kde se právě nacházím. Je zajímavé sledovat nejen vlastní proměňující se reakci na tuto skutečnost a i komentáře známých doma. Ještě zajímavější jsou reakce místních lidí, které jsem potkala na meditačním programu, kvůli kterému jsem do Španělska jela. Vyslechla jsem si nejméně pět historek od nejméně pěti lidí na téma krádeže mobilu v Barceloně. Prý to je místní folklor, jakási uvítací píseň, smáli se. A já se smála nakonec s nimi.
Zjistila jsem totiž, že být bez mobilu má i určité výhody. Co se týče meditace, pozitiva jsou neoddiskutovatelná. Naštěstí je moje praktická situace taková, že při zjednodušeném modu fungování se tu bez mobilu obejdu /a kdyby ne, tak to stejně musí jít/. Až se vrátím domů, tak teprve budu moci řešit jak se zase vrátím nejenom mezi komunikující, ale třeba i účty platící lidi. Zatímco komunikace je volitelná, placení účtů nikoliv. Bez mobilu nejsem schopna ani zavolat na příslušnou instituci a vysvětlit, že nemám jak zaplatit.
Co se rozhodně změnilo během vynuceného mobilního půstu je moje vnímání času. Ukradli mi totiž s mobilem i hodinky, takže nevím ani, kolik je hodin. A překvapivě koupit hodinky není jen tak, jelikož většina lidí má mobil. Tak se ze mě stal jakýsi zloděj času --- dívám se lidem na zápěstí, cíleně koukám kolem sebe a všímám si, kde je uvedený čas. A nacházím...přirozeně vždy a vše, co potřebuji.
Takto to funguje se vším. Ať tomu věříme či nikoliv, je to pravda. V každém okamžiku, v kterém se nacházíme, máme vše, co potřebujeme. Pokud nám něco schází, je to obvykle proto, že myslíme dopředu...co bude potom. Někdy je to i minulost, která přináší obavu, že až dospějeme dále v čase, něco nám bude scházet. Pokud jde ale o tady a teď, máme vždy přesně to, co v daném okamžiku potřebujeme.
Jak se můj život na jednu stranu zkomplikovat /sama v cizí zemi bez mobilu - představte si to na chvíli, stačí obvykle, když si zapomenete mobil doma nebo v práci/, tak některé věci razantně zjednodušil. Přinesl menší rozsah možností a zároveň větší fokus. A vděčnost za to, že mám s sebou počítač. Bez něj by moje možnosti byly ještě více omezené a moje izolace pocítitelná mnohonásobně víc.
V tomto bodě mám pocit, že buďto potřebuji přeměnit název tohoto zamyšlení nebo začít psát o lásce. Původní idea byla, že květen je měsíc lásky a tak psát o ní je téměř povinnost. Ale o čem psát? O těch, kdo se drží za ruce, objímají či líbají? Nebo o malých nikoliv zanedbatelných aktech laskavosti, které jsou všude kolem nás?
Sanskrtské slovo hrdajá nám silně připomíná českou hruď. Hrdajá znamená jak hrudˇ, tak hlavně co je v ní: srdce. A to nejen srdce jako orgán sestávající ze svalu, ale srdce jako sídlo cítění, vnímání a prožívání. Máme výrazy jako těžko u srdce, ale i poskočilo mu radostí srdce nebo srdce jí zaplesalo. Máme i krásné přídavné jméno srdečně. Srdečně znamená ze srdce vycházející a do srdce se navracející. Srdečně má blízko k upřímně a to je zase na dotek od pravdivě. Staré nauky říkají, že v srdci přebývá pravda. My víme, že srdce je domovem, místem kde se rodí a přebývá láska. Ono totiž pravda a láska jsou jedno a totéž. Pravda je, že život je založený na lásce a láska je výrazem pravdy či skutečnosti co je podstatou života.
Pokud člověk obývá toto místo, opravdu je v něm zabydlen, prochází jak pocity pozitivními, tak i negativními. Ty jak víme se proměňují podle okolností. Když se ale dostaneme za ně, pocítíme něco velmi vzácného a důležitého: pocítíme, že za touto proměnlivostí je místo, které je stabilní. Místo, které uprostřed ruchu zůstává v klidu. Místo, které ví, že vše má nějaké řešení, tedy i to, co zatím nevidíme. Když se člověk dostane do tohoto místa v sobě , setrvá v něm a nechá se jím vést, zjistí že vše co se děje je dostačující pro daný okamžik. To nám přináší pocit jistoty, kotvu pro naši psyché, pevný bod, který nás podporuje v čase neustálých změn. Paradoxně se potom přestavba přes svoji nestabilitu stává jistotu přinášejícím procesem. Musíme k tomu použít ale vnitřní zrak, oči obrácené dovnitř namísto ven. Dívat se kolem sebe je důležité, třeba pro mě v dané situaci to je způsob jak vím, kolik je hodin. Ale kolik je hodin ještě neznamená, že člověk ví něco o čase a jak s ním zacházet. Stejně tak mít srdce ještě neznamená, že jsme srdeční, vnímaví a prožívající.
Láska nemá časové omezení. Přestože je jí vyhrazen květen, ráda pokračuje i do dalších měsíců, nejlépe stále. A tak nám v tomto zvláštním čase přeji, abychom našli nejenom to místo, kde přebývá naše srdce, ale hlavně si dovolili ho vnímat s láskou a srdečností. Pokud budeme vnímat lásku a srdečnost, budeme se tak i chovat. Radost budou mít nejenom ptáci a včely, ale i květiny a stromy a tím pádem všechny živé bytosti kolem nás.
S láskou bez mobilu a tím pádem obrázku tady a teď Vaše Martina Ziska
Celý měsíc jsem přemýšlela o tématu k psaní. Děje se toho tolik a já chtěla reagovat na to nejdůležitější. To se stále proměňovalo a já čekala a čekala a málem se nedočkala. A tak mi dovolte dát do slov několik květnových "aktualit", jimiž nás život počastoval.
První z nich je pojetí času a tím pádem plánování. Všichni jsme v čase intenzivní proměny. Ta se vyznačuje mimo jiné tím, že věci se neustále mění. Člověk si něco naplánuje a za chvíli jeho plán vezme ze své. Mezitím se totiž změní okolnosti natolik, že plán je fuč. Nic není ale úplně ztraceno. Stejně jako se plán vypařil jako pára nad hrncem, zcela nečekaně se objeví něco jiného, co bychom si nevymysleli ani při velmi bujné fantazii. Vše se děje velmi rychle. Náš dlouho připravovaný výtvor sfoukne jedna událost jako domeček z karet a zároveň se vytvoří nová příležitost, která otevře další možnosti a cesty. Není záruka, že se tyto možnosti naplní, jelikož vše je v pohybu. Panta rei již vnímali řečtí filosoficky ladění mudrci, ale realita 21. století je ještě trochu jiná. Připomínám nám totiž, že naše takzvané jistoty ve skutečnosti žádnými jistotami nejsou.
Co je nové je fakt, že se mění vše najednou. Dříve nám popadala jedna podpěra a zbytek systému zůstal na místě. Nyní se hroutí klenba, stěny a podlaha zároveň. Zajímavé na tom je, že přestože to vypadá jako demolice, jedná se ve skutečnosti o přestavbu. Každá přestavba je náročná, ta která probíhá za pochodu je ještě náročnější. Jelikož vše je provázané, vnímáme jak jedno rozhodnutí ovlivňuje mnoho dalších věcí a to jak pozitivním tak i potenciálně negativním směrem.
Já jsem například v daném momentě, kdy píši tyto řádky bez mobilního telefonu. Byl mi ukraden v Barceloně, kde se právě nacházím. Je zajímavé sledovat nejen vlastní proměňující se reakci na tuto skutečnost a i komentáře známých doma. Ještě zajímavější jsou reakce místních lidí, které jsem potkala na meditačním programu, kvůli kterému jsem do Španělska jela. Vyslechla jsem si nejméně pět historek od nejméně pěti lidí na téma krádeže mobilu v Barceloně. Prý to je místní folklor, jakási uvítací píseň, smáli se. A já se smála nakonec s nimi.
Zjistila jsem totiž, že být bez mobilu má i určité výhody. Co se týče meditace, pozitiva jsou neoddiskutovatelná. Naštěstí je moje praktická situace taková, že při zjednodušeném modu fungování se tu bez mobilu obejdu /a kdyby ne, tak to stejně musí jít/. Až se vrátím domů, tak teprve budu moci řešit jak se zase vrátím nejenom mezi komunikující, ale třeba i účty platící lidi. Zatímco komunikace je volitelná, placení účtů nikoliv. Bez mobilu nejsem schopna ani zavolat na příslušnou instituci a vysvětlit, že nemám jak zaplatit.
Co se rozhodně změnilo během vynuceného mobilního půstu je moje vnímání času. Ukradli mi totiž s mobilem i hodinky, takže nevím ani, kolik je hodin. A překvapivě koupit hodinky není jen tak, jelikož většina lidí má mobil. Tak se ze mě stal jakýsi zloděj času --- dívám se lidem na zápěstí, cíleně koukám kolem sebe a všímám si, kde je uvedený čas. A nacházím...přirozeně vždy a vše, co potřebuji.
Takto to funguje se vším. Ať tomu věříme či nikoliv, je to pravda. V každém okamžiku, v kterém se nacházíme, máme vše, co potřebujeme. Pokud nám něco schází, je to obvykle proto, že myslíme dopředu...co bude potom. Někdy je to i minulost, která přináší obavu, že až dospějeme dále v čase, něco nám bude scházet. Pokud jde ale o tady a teď, máme vždy přesně to, co v daném okamžiku potřebujeme.
Jak se můj život na jednu stranu zkomplikovat /sama v cizí zemi bez mobilu - představte si to na chvíli, stačí obvykle, když si zapomenete mobil doma nebo v práci/, tak některé věci razantně zjednodušil. Přinesl menší rozsah možností a zároveň větší fokus. A vděčnost za to, že mám s sebou počítač. Bez něj by moje možnosti byly ještě více omezené a moje izolace pocítitelná mnohonásobně víc.
V tomto bodě mám pocit, že buďto potřebuji přeměnit název tohoto zamyšlení nebo začít psát o lásce. Původní idea byla, že květen je měsíc lásky a tak psát o ní je téměř povinnost. Ale o čem psát? O těch, kdo se drží za ruce, objímají či líbají? Nebo o malých nikoliv zanedbatelných aktech laskavosti, které jsou všude kolem nás?
Sanskrtské slovo hrdajá nám silně připomíná českou hruď. Hrdajá znamená jak hrudˇ, tak hlavně co je v ní: srdce. A to nejen srdce jako orgán sestávající ze svalu, ale srdce jako sídlo cítění, vnímání a prožívání. Máme výrazy jako těžko u srdce, ale i poskočilo mu radostí srdce nebo srdce jí zaplesalo. Máme i krásné přídavné jméno srdečně. Srdečně znamená ze srdce vycházející a do srdce se navracející. Srdečně má blízko k upřímně a to je zase na dotek od pravdivě. Staré nauky říkají, že v srdci přebývá pravda. My víme, že srdce je domovem, místem kde se rodí a přebývá láska. Ono totiž pravda a láska jsou jedno a totéž. Pravda je, že život je založený na lásce a láska je výrazem pravdy či skutečnosti co je podstatou života.
Pokud člověk obývá toto místo, opravdu je v něm zabydlen, prochází jak pocity pozitivními, tak i negativními. Ty jak víme se proměňují podle okolností. Když se ale dostaneme za ně, pocítíme něco velmi vzácného a důležitého: pocítíme, že za touto proměnlivostí je místo, které je stabilní. Místo, které uprostřed ruchu zůstává v klidu. Místo, které ví, že vše má nějaké řešení, tedy i to, co zatím nevidíme. Když se člověk dostane do tohoto místa v sobě , setrvá v něm a nechá se jím vést, zjistí že vše co se děje je dostačující pro daný okamžik. To nám přináší pocit jistoty, kotvu pro naši psyché, pevný bod, který nás podporuje v čase neustálých změn. Paradoxně se potom přestavba přes svoji nestabilitu stává jistotu přinášejícím procesem. Musíme k tomu použít ale vnitřní zrak, oči obrácené dovnitř namísto ven. Dívat se kolem sebe je důležité, třeba pro mě v dané situaci to je způsob jak vím, kolik je hodin. Ale kolik je hodin ještě neznamená, že člověk ví něco o čase a jak s ním zacházet. Stejně tak mít srdce ještě neznamená, že jsme srdeční, vnímaví a prožívající.
Láska nemá časové omezení. Přestože je jí vyhrazen květen, ráda pokračuje i do dalších měsíců, nejlépe stále. A tak nám v tomto zvláštním čase přeji, abychom našli nejenom to místo, kde přebývá naše srdce, ale hlavně si dovolili ho vnímat s láskou a srdečností. Pokud budeme vnímat lásku a srdečnost, budeme se tak i chovat. Radost budou mít nejenom ptáci a včely, ale i květiny a stromy a tím pádem všechny živé bytosti kolem nás.
S láskou bez mobilu a tím pádem obrázku tady a teď Vaše Martina Ziska
RSS Feed
