Milí příznivci a přátelé ájurvédy:
Je to již dlouho, co se většina z vás vrátila z odpočinkového modu do podzimního záběru. Tento se zdá být hodně výživný - po velkém zpomalení se vše vrací do běžných kolejí. Jako bychom všichni chtěli využít tohoto časového okénka před případným opětným zpomalením. Slyším od blízkých kolem a vidím to na nich, že jejich život jakoby převálcovaly povinnosti, závazky, úkoly a aktivity všemožného druhu.
Člověk v takové situaci touží po klidu. Rád by se vrátil do kontemplativnějšího rytmu svého života. Jeho život však nabírá hybný moment jako valící se koule, jež se stále větší rychlostí valí z kopce a čeká na smilování několika volných dní podzimních svátků, víkendu nebo vánočního času. Pro mnohé zastavení přijde až zase za rok, v létě, kdy si dovolí dovolenou.
Při práci s lidmi slyším zejména od žen často povzdech nad tím, že nemají žádný čas nebo dostatek času pro sebe. Ráda bych zde připomněla tu skutečnost, že veškerý čas je náš. Čas se nerozděluje na čas pro jiné a sebe, pokud ho tak nevnímáme. Může se stát - a já to zažívám právě teď, že povinností je objektivně málo a přesto má člověk stále pocit, že čas není. Cítí tlak, v hlavě má vše, co je ještě potřeba udělat a díky tomu je v neustálém napětí. To mu nedovoluje být přítomný tady a teď.
Existují způsoby, jak získat vládu nad časem zpět. Jeden z nich mám odzkoušený mnohokrát a tak vím, že zaručeně funguje. Recept je jednoduchý: čím větší časový tlak, čím více povinností se nakupí a drží nás pod krkem, nutí ke zrychlení a nenechají vydechnout, tím víc musíme zpomalit. Či se nejlépe úplně zastavit. Na chvíli. Namísto řešení tisíce úkolů posadit se k čaji nebo na kávu. Jít se projít do parku. Sednout si na lavičku nebo k oknu a pozorovat mraky. Prostě chvíli nic nedělat.
Možná se vám to zdá šílené --- kolik povinností by člověk v tomto čase zvládl! Namísto usilovné práce má lelkovat, jaký nesmysl. Ano, je to o nervy, přiznávám. Někdy si u toho okusuji nehty nebo se musím připásat k židli, abych nevyskočila a nešla zase něco dělat.
Když si ale toto zastavení dovolíme, stane se několik věcí. Předně se přestaneme řítit směrem do záhuby - víc úsilí, více aktivit vede ke sebezničení. Zpomalením dovolíme, aby i tělo přestalo vytvářet stresové chemické prostředí. To dovolí nervovým spojením odpojit se od těch co naši životní energii vypalují se a přepojit se na ty, co nám energii dávají. Ve spěchu a chaosu se objeví špetka klidu, nezbytná ingredience na to, aby člověk našel správná řešení pro danou situaci.
Nejedná se pouze o určení priorit, jde i o to, že když přestaneme vše kontrolovat, dovolíme životu, aby řešil věci za nás. Řešení nám život vždy nabídne, pokud si dovolíme chvíli nevědět. To opět v člověku vyvolává neklid, obavy a nejistotu, nicméně když se podíváme na svoje zkušenosti víme, že se vždy v minulosti našlo nějaké řešení pro naše problémy. Často to nebylo řešení, které jsme plánovali, z čehož vyplývá, že je dobré být připraven a zároveň nepřipoutám k tomu, co se stane.
Tento postoj dovolí člověku, aby byl více přítomen v daném okamžiku a vnímal, co ve spěchu nevidí. Kytičku, co roste uprostřed betonu. Ptáka, co zpívá na drátu vedle hlučné křižovatky. Úsměv neznámého kolemjdoucího. Plující oblaka mezi vysokými budovami ve městě. Dotek sluníčka na tváři, i kdyby přes sklo tramvaje. Radost dětí z toho, že prší, jejich chuť proskákat či vyválet se v každé kaluži.
Pokud vám to připadá šílené, věřte, že není. Je to jiné než stále chvátat zodpovědně k plnění jednoho úkolu za druhým a večer padnout vyčerpáním, aniž by si člověk uvědomil, jakou příležitost k radosti mu dnešní den přinesl. Musíme se za tuto možnost postavit, někdy i zabojovat, nenechat si ji vzít. Práce vždy byla a bude, radost může být, není však zaručena.
Závisí na naší všímavosti, na našem životním tempu, na tom čemu věnujeme pozornost. Možná bychom si měli vzít příklad z koček. Ty jsou známy tím, že ví, co potřebují k tomu, aby se cítily dobře. Nedávno mě opravdu rozesmála vědecká studie z Nového Zélandu, která zjistila, že v době pandemie kočky trpěly silnou depresí. Zatímco 100% psů, domácích mazlíčků zažívalo dobrý pocit, víc než 50% koček upadlo do deprese. Důvodem byl fakt, že jejich majitelé trávili většinu času doma a narušovali jim tak jejich klid! To mi přišlo fenomenální, co se následku Covidu týče. Jinými slovy, vezměme si příklad z koček, které si za každé situaci vyžadují to, co je přirozené: nerušený klid.
V souvislosti s Covidem bych ještě ráda zmínila jeden fakt. Ukázalo se, že určitý typ kuřáků má menší pravděpodobnost onemocnět Covidem ve srovnání s nekouřící populací. Je to tím, že jejich nosohltan představuje již tak nepřátelské prostředí, že se tomuto mikroorganismu v něm nedaří. Další paradoxní benefit, řekla bych. Vzpomínám si na březen 2020, první vlnu a uzávěru normálního života. Tehdy jsem vítali klid a volno, i když zároveň zažívali stres z neznámé nemoci a zároveň z násilného zastavení života. Já v té době při pravidelných procházkách potkávala buďto lidi spěchající do práce nebo - a nebylo jich málo - právě vyklidněné a rozesmáté kuřáky. Už tehdy jsem věděla, že tato populace projde Covidem jinak, než zbytek nás zdravých nekuřáků.
Ráda bych připomínkou těchto vědeckých faktů poukázala na sílu paradoxu. Ten mě vrací k současnému stavu a situaci. Nenechme se vtáhnout vírem tlaku, okolností, názorů či povinností do stavu zrychleného automatického žití, ve kterém nejsme schopni vnímat nic víc, než další úkol, který čeká na naše heroické úsilí.
Zkuste proto čím víc váš život nabírá na rychlosti tím víc zpomalit. Či ještě lépe se úplně zastavit. Pokud v tom čase zavnímáte to hezké kolem sebe a v sobě, třeba jen radost z toho, že jste našli odvahu k této volbě, pocítíte vděčnost. Vděčnost funguje jako změkčovadlo v našem životě. Rozpouští ta zatuhlá místa v nás a kolem nás, otupuje hroty, odstraňuje trny a kameny z naší cesty. Vděčnost přináší měkkost, poddajnost a přizpůsobivost. A ocenění všeho, co je. Nakonec člověk cítí vděk i za ten shon. Přinutil ho totiž zpomalit, uvědomit si, co je důležité. Dal mu tak šanci být - i když třeba u stroje - jako cítící vnímající bytost a ne robot. To samo o sobě je velké vítězství. A když se uděje na chvíli, může se stát znovu, a příště třeba déle.
A kdyby váš dobrý pocit byl nedostatečnou motivací, myslete na to, že pokud vyrazíte na procházku, uděláte tím dobře vašim kočkám. Možná tam potkáte rozesmáté kuřáky, kteří vám připomenou, že není úplně důležité, co člověk dělá, daleko důležitější je, jak se u toho cítí.
Nádherný podzim plný klidu, obdivu pro měnící se přírodu a radosti z paradoxů, kterých je kolem a v nás stále dost nám tímto všem přeji.
S láskou Vaše
Martina Ziska
Je to již dlouho, co se většina z vás vrátila z odpočinkového modu do podzimního záběru. Tento se zdá být hodně výživný - po velkém zpomalení se vše vrací do běžných kolejí. Jako bychom všichni chtěli využít tohoto časového okénka před případným opětným zpomalením. Slyším od blízkých kolem a vidím to na nich, že jejich život jakoby převálcovaly povinnosti, závazky, úkoly a aktivity všemožného druhu.
Člověk v takové situaci touží po klidu. Rád by se vrátil do kontemplativnějšího rytmu svého života. Jeho život však nabírá hybný moment jako valící se koule, jež se stále větší rychlostí valí z kopce a čeká na smilování několika volných dní podzimních svátků, víkendu nebo vánočního času. Pro mnohé zastavení přijde až zase za rok, v létě, kdy si dovolí dovolenou.
Při práci s lidmi slyším zejména od žen často povzdech nad tím, že nemají žádný čas nebo dostatek času pro sebe. Ráda bych zde připomněla tu skutečnost, že veškerý čas je náš. Čas se nerozděluje na čas pro jiné a sebe, pokud ho tak nevnímáme. Může se stát - a já to zažívám právě teď, že povinností je objektivně málo a přesto má člověk stále pocit, že čas není. Cítí tlak, v hlavě má vše, co je ještě potřeba udělat a díky tomu je v neustálém napětí. To mu nedovoluje být přítomný tady a teď.
Existují způsoby, jak získat vládu nad časem zpět. Jeden z nich mám odzkoušený mnohokrát a tak vím, že zaručeně funguje. Recept je jednoduchý: čím větší časový tlak, čím více povinností se nakupí a drží nás pod krkem, nutí ke zrychlení a nenechají vydechnout, tím víc musíme zpomalit. Či se nejlépe úplně zastavit. Na chvíli. Namísto řešení tisíce úkolů posadit se k čaji nebo na kávu. Jít se projít do parku. Sednout si na lavičku nebo k oknu a pozorovat mraky. Prostě chvíli nic nedělat.
Možná se vám to zdá šílené --- kolik povinností by člověk v tomto čase zvládl! Namísto usilovné práce má lelkovat, jaký nesmysl. Ano, je to o nervy, přiznávám. Někdy si u toho okusuji nehty nebo se musím připásat k židli, abych nevyskočila a nešla zase něco dělat.
Když si ale toto zastavení dovolíme, stane se několik věcí. Předně se přestaneme řítit směrem do záhuby - víc úsilí, více aktivit vede ke sebezničení. Zpomalením dovolíme, aby i tělo přestalo vytvářet stresové chemické prostředí. To dovolí nervovým spojením odpojit se od těch co naši životní energii vypalují se a přepojit se na ty, co nám energii dávají. Ve spěchu a chaosu se objeví špetka klidu, nezbytná ingredience na to, aby člověk našel správná řešení pro danou situaci.
Nejedná se pouze o určení priorit, jde i o to, že když přestaneme vše kontrolovat, dovolíme životu, aby řešil věci za nás. Řešení nám život vždy nabídne, pokud si dovolíme chvíli nevědět. To opět v člověku vyvolává neklid, obavy a nejistotu, nicméně když se podíváme na svoje zkušenosti víme, že se vždy v minulosti našlo nějaké řešení pro naše problémy. Často to nebylo řešení, které jsme plánovali, z čehož vyplývá, že je dobré být připraven a zároveň nepřipoutám k tomu, co se stane.
Tento postoj dovolí člověku, aby byl více přítomen v daném okamžiku a vnímal, co ve spěchu nevidí. Kytičku, co roste uprostřed betonu. Ptáka, co zpívá na drátu vedle hlučné křižovatky. Úsměv neznámého kolemjdoucího. Plující oblaka mezi vysokými budovami ve městě. Dotek sluníčka na tváři, i kdyby přes sklo tramvaje. Radost dětí z toho, že prší, jejich chuť proskákat či vyválet se v každé kaluži.
Pokud vám to připadá šílené, věřte, že není. Je to jiné než stále chvátat zodpovědně k plnění jednoho úkolu za druhým a večer padnout vyčerpáním, aniž by si člověk uvědomil, jakou příležitost k radosti mu dnešní den přinesl. Musíme se za tuto možnost postavit, někdy i zabojovat, nenechat si ji vzít. Práce vždy byla a bude, radost může být, není však zaručena.
Závisí na naší všímavosti, na našem životním tempu, na tom čemu věnujeme pozornost. Možná bychom si měli vzít příklad z koček. Ty jsou známy tím, že ví, co potřebují k tomu, aby se cítily dobře. Nedávno mě opravdu rozesmála vědecká studie z Nového Zélandu, která zjistila, že v době pandemie kočky trpěly silnou depresí. Zatímco 100% psů, domácích mazlíčků zažívalo dobrý pocit, víc než 50% koček upadlo do deprese. Důvodem byl fakt, že jejich majitelé trávili většinu času doma a narušovali jim tak jejich klid! To mi přišlo fenomenální, co se následku Covidu týče. Jinými slovy, vezměme si příklad z koček, které si za každé situaci vyžadují to, co je přirozené: nerušený klid.
V souvislosti s Covidem bych ještě ráda zmínila jeden fakt. Ukázalo se, že určitý typ kuřáků má menší pravděpodobnost onemocnět Covidem ve srovnání s nekouřící populací. Je to tím, že jejich nosohltan představuje již tak nepřátelské prostředí, že se tomuto mikroorganismu v něm nedaří. Další paradoxní benefit, řekla bych. Vzpomínám si na březen 2020, první vlnu a uzávěru normálního života. Tehdy jsem vítali klid a volno, i když zároveň zažívali stres z neznámé nemoci a zároveň z násilného zastavení života. Já v té době při pravidelných procházkách potkávala buďto lidi spěchající do práce nebo - a nebylo jich málo - právě vyklidněné a rozesmáté kuřáky. Už tehdy jsem věděla, že tato populace projde Covidem jinak, než zbytek nás zdravých nekuřáků.
Ráda bych připomínkou těchto vědeckých faktů poukázala na sílu paradoxu. Ten mě vrací k současnému stavu a situaci. Nenechme se vtáhnout vírem tlaku, okolností, názorů či povinností do stavu zrychleného automatického žití, ve kterém nejsme schopni vnímat nic víc, než další úkol, který čeká na naše heroické úsilí.
Zkuste proto čím víc váš život nabírá na rychlosti tím víc zpomalit. Či ještě lépe se úplně zastavit. Pokud v tom čase zavnímáte to hezké kolem sebe a v sobě, třeba jen radost z toho, že jste našli odvahu k této volbě, pocítíte vděčnost. Vděčnost funguje jako změkčovadlo v našem životě. Rozpouští ta zatuhlá místa v nás a kolem nás, otupuje hroty, odstraňuje trny a kameny z naší cesty. Vděčnost přináší měkkost, poddajnost a přizpůsobivost. A ocenění všeho, co je. Nakonec člověk cítí vděk i za ten shon. Přinutil ho totiž zpomalit, uvědomit si, co je důležité. Dal mu tak šanci být - i když třeba u stroje - jako cítící vnímající bytost a ne robot. To samo o sobě je velké vítězství. A když se uděje na chvíli, může se stát znovu, a příště třeba déle.
A kdyby váš dobrý pocit byl nedostatečnou motivací, myslete na to, že pokud vyrazíte na procházku, uděláte tím dobře vašim kočkám. Možná tam potkáte rozesmáté kuřáky, kteří vám připomenou, že není úplně důležité, co člověk dělá, daleko důležitější je, jak se u toho cítí.
Nádherný podzim plný klidu, obdivu pro měnící se přírodu a radosti z paradoxů, kterých je kolem a v nás stále dost nám tímto všem přeji.
S láskou Vaše
Martina Ziska
RSS Feed
