změny v pozitivním i negativním smyslu. V této energii je těžké poodstoupit do pozice pozorovatele, a tak se s vámi podělím o momentální reflexi tak, jak ji cítím pár hodin před ukončením roku.
Jaký opravdu byl? Překvapivý. Přinesl mnohé příležitosti a mnohé, často nečekané těžkosti. S postupem času se ukázalo, že těžkosti představovaly příležitost, jak se zbavit nepodstatného a pomoci nám dobrat se blíže k podstatnému. To podstatné představuje spojení s pravým Já, s naší podstatou. Kdo jsem neboli Já není ani tak filosofická jednotka,
jako praktický přístup k žití. A právě zde jsme letos zaznamenali velký obrat. Rozdíl mezi pravým a nepravým se výrazně prohloubil, situace založené či vycházející z vnitřního nesouladu nás výrazně potrápily a mnoho věcí nám tak nedávalo smysl. Snaha reagovat ověřeným způsobem, ať již silou či intelektualizací pocitů a kategorizací na dobré/špatné mělo za výsledek prohloubení špatného pocitu, pocitu nedostatečnosti, viny, manipulace ať již sama sebe či druhými/druhých. Začínáme cítit a vnímat život a sebe více v jeho podstatě, a to energeticky. Ještě se nevidíme a nefungujeme jako jednotky světla, spojené s vesmírným zdrojem, začínáme ale vnímat skrze tělo své vibrační naladění. Všímáme si, že když jsme vyladění /v toku, souladu, vše plyne, harmonii, rovnováze či uvolnění/, zažíváme synchronicitní situace, v nichž zcela hmatatelně vidíme jak spolutvoříme svoji realitu. Náš fokus se tak posouvá z vnějšího snažení do vnitřního, neb je nám jasné a máme zkušenost s tím, že změna našeho přístupu /myšlenkově a pocitově/ má daleko hlubší dopad než snaha přeorganizovat události a lidi kolem sebe. To platí i obráceně, i když zde se stále ještě učíme jak to funguje. Vnímáme, že stav nevyladění znásobuje negativní okolnosti, ještě jsme ale na začátku učení se, jak se přeladit do harmoničtějšího stavu. Mělo by to být jednoduché, v praxi složitější o to, že se nejedná o mechanický proces. Naše naladění
určuje stupeň sebepřijetí a zaměření na Já, něco co teprve objevujeme že existuje, jak funguje a hlavně jak je důležité. Až nám dojde, jak určující je naše motivace, náš záměr, nepřestaneme se divit, jak rychlé dramatické a zásadě dobré změny přijdou okamžitě do našich životů.
Jakmile člověk totiž přestoupí zvně dovnitř, změní zásadně perspektivu svého vnímání a tím i priority. Mnoho lidí se o to snaží, zajímavé je, že většina způsobů snažení je kontraproduktivních. Záměr určuje duše přes lidský nástroj srdce, který dává této energii formu. Srdce a ego jsou umístěny velmi blízko, v proudění energie je mezi nimi ale zásadní rozdíl: energie srdce plyne dovnitř /a poté ven/, energie ega ven /a zvně poté živí sama sebe uvnitř/. Energeticky je to rozdíl mezi jednotkou samostatně fungující či závislou na vnějších okolnostech, nebo lze říci, že rozdíl mezi egem a duchovnem je pouze ve směru toku energie, nikoliv v energii samotné. Energie života je zásadně jedna s mnoha projevy. Ve fyzické realitě bude podléhat jiným zákonitostem než v oblasti lidské, či vesmírné. Přestože rozumíme dost dobře vesmírným či neomezeným vibracím /lidé se dnes vydávají do galaxií, za anděli, zemřelými či cestující napříč minulými životy/, určující je, jak rozumíme a žijeme současný okamžik. Jelikož jsme založeni na interakci s hmotným světem a ta je ve skutečnosti významně určující pro naší existenci, není možné přehlížet, jak žijeme v praktických záležitostech, jako je vztah k věcem, penězům, autoritám, fyzickému tělu, životnímu prostředí, o mezilidských vztazích nemluvě. Tyto oblasti jsou nejvíce podmíněné, jinými slovy to jsou místa, kde se nejvíce ukazuje vnitřní omezení
neboli nevyladění. Pokud budeme to, co se v našem životě děje brát jako promítací plátno toho, jak přistupujeme k věcem uvnitř, najdeme dobrý ukazatel, na co je třeba se zaměřit. Věřím, že vesmír nám v tomto směru chce výrazně pomoci a letos se zavázal opravdu k názorné spolupráci. Ukazoval nám silně nesouladné situace, tak silně, abychom si jich nemohli nevšimnout a tím pádem jsme cítili potřebu je změnit. Viděla jsem opakovaně, že
když jsme se rozhodli adekvátně nereagovat, vytvořila se tak omezující situace,
že nás donutila k žádoucí reakci. Jednouduchý příklad: vnímáme potřebu odpočívat, již netlačit život násilně před sebou, přesto naše mysl s pohledem na výši bankovního konta /či jiné okolnosti/ vyhodnotí, že musíme. Jdeme tak proti své přirozenosti, racionálně si řekneme, že musíme. Často přijde v takové situaci nemoc, ne jako korektivní lekce vesmíru, nýbrž jako způsob, jak si dovolit to, co jsme si před tím nedovolili. Najednou
to jde, musí to jít, a my jsme učinili zkušenost, kterou bychom s vhledem a moudrostí měli vyhodnotit jako principielně pozitivní a nápomocnou. Opakovaně se takto dopracovávat k pravdě je ale komplikované a vyčerpávající, tudíž poděkovat za lekci, kterou jsme si vytvořili, vyhodnotit ji a dál pokračovat již jinak je moudřejší.
Jakou roli zde hraje srdce? Ukazuje se, že klíčovou. Intelekt máme již dosti rozvinutý, dokonce stojí v cestě pravému poznání tehdy, když je nadřazený či oddělený od praktické zkušenosti, kterou si vytváříme či jí procházíme. Srdce, začíná se ukazovat, není všeléčivý nástroj, který emituje pouze harmonickou energii bezpodmínečné lásky. Srdce je plné bolesti, únavy, pochybností a zkušeností ztrát, které se v něm v průběhu nesouladného
žití nakupily. Je přirozené zažívat /a letos jsem to viděla opakovaně/, že když
se díky transformačnímu procesu pootevře či dokonce srdce otevře dokořán, že se
z něj vyvalí to, co se v něm tak dlouho hromadilo. Často to jsou právě negativní pocity, které se světlem nemají nic společného. I zde přicházejí okolnosti, které představují příležitost k opravdové změně přístupu, k té vnitřní. A tady se uzavírá kruh, neboť tuto změnu určuje vnitřní kompas, jehož ručička musí soustavně ukazovat k Já tudíž
k tomu vybírat si či vytvářet souladné žití. Můžeme jednoduše říci mít se rád, nedělat věci, které jsou proti našemu hlubokému cítění a vnímání, neubližovat si či nečinit na sobě násilí. Jakmile začneme toto zažívat, zároveň začneme zažívat negativní reakci svého okolí. My se měníme s větší láskou vůči sobě, struktury založené na nerovnováze či nelásce budou o to víc v ohrožení a budou bojovat o své místo na slunci. Jak? Nejčastěji snahou o
manipulaci pocitem viny, pocitem špatnosti, nedokonalosti. Nejbližší vztahy, ať
již partnerské, rodičovské či jiné blízké vztahy jsou ideálním místem, kde se toto drama odehrává. Totéž budeme zažívat v jakékoliv jiné oblasti reality, která představuje základní lidská témata, a to práce neboli jistota zabezpečení, peníze jako výraz této jistoty, dynamiky moci, kontroly a autority či naopak dynamiky založené na strachu. Vlastně vše popsané a takto prožité je výrazem téhož: omezené verze vnímaní a pojetí toho, kdo jsme. Je naší nejhlubší touhou a právem žít v souladu s tím, kdo jsme. Potřebujeme pochopit
důležitost tohoto kroku, co to opravdu znamená a dovolit si to. Tak jako jsme letos zažívali tuto realitu přes omezující zkušenosti, vnímám, že do budoucna si budeme tvořit život víc a víc přes zkušenosti radosti, lásky, podpory a tvořivosti.
To je mým cílem do nadcházejícího roku. Přivede mě na počátek astrologického cyklu trvajícího dvě dekády, který představuje význačný posun směrem dovnitř. Již letos jsem pocítila po počáteční expanzi potřebu víc a víc se obracet dovnitř a hlavně do hloubky. To není možné, když člověk věnuje energii mnoha věcem zároveň a pracuje na několika úrovních. Jak to jde dohromady s veřejnou prací s lidmi či službou? Nevím přesně, cítím,že
sloužit se dá i tak, že člověk opravdu vezme zodpovědnost za svůj život do spolupracujícího schématu /víc a víc se mi ukazuje, že spolupráce s vesmírem je mimořádněji výhodnější než vlastní verze tvoření/ a režii nechá na osudu. To vyžaduje obrovskou dávku důvěry v neznámo, žití založené na kauzalitě, s kterou spolupracuji jak nejlépe umím namísto
toho, že já určuji jak se bude můj život oddívat. Cítím v tomto ohledu velký posun, stejně tak jako cítím potřebu namísto expanze jít do hloubky. Hloubky sebe, ticha, bytí, existence...opačně než ven. Stále cítím potřebu dělit se o to, co na takové cestě potkávám, způsoby se ale mění. Kniha Střemhlav Srdcem, doprovázena semináři na téma Tranformace aneb těžké životní události jako příležitost k přeměně našla své posluchače, většinu si stále hledá. Stále ještě raději řešíme zda jíst to či ono než jak přistupovat
k věcem pravdivě /a čehož automaticky vyplyne, zda jíst to či ono,
mimochodem/. I já hledám nové formy, odpovídající měnícím se obsahům, nyní je
čas soustředit se na obsahy, spíše na podstatu obsahů, zdá se. Těžko se plánuje,
těžko se dává energie nepodstatným věcem, těžko se v takové situaci
vysvětluje těm, co jsou v jiném rytmu, proč zrovna tak a ne jinak. Přesto věřím, ne jsem přesvědčena o vesmírné synchronicitě a respektuji přirozený rytmus, v němž jsou věci vytvářeny. Každý den, ne každý okamžik je těhotný příležitostmi k plnému prožití, k bytí. Méně činit, více být a činit z bytí je mod, k němuž mě vedou šipky mého života. Věřím, že se na té cestě budu potkávat s ostatními, že si budeme ze srdce a porozumnění předávat
zkušenosti a vzájemně se tak inspirovat. Věřím, že nadále budou růst příležitosti podporující vnitřní cestu vnějšími putováními jako byla například cesta k prameni řeky Gangy /o níž si můžete přečíst článek v únorovém vydání časopisu Meduňka/, za níž jsem hluboce vděčná. Nemám tedy žádný jiný záměr pro rok 2014 než přistupovat k životním okolnostem jako k příležitosti pročistit srdce, postoupit blíže k Já a dovolit si být
tvořivou bytostí světla, pro níž je naplňující, že je. Za takové žití cítím velkou vděčnost a těším se na setkávání založená na této energii. Jednou z příležitostí bude védský rituál
u příležitosti Prague Spirit Festival 20. 3. 2014 v Praze /viz kalendář webu/ a další jistě přijdou.
Přeji nám všem otevřenost vůči procesu, kterým procházíme, dostatek sebelásky a podpory a pozici pozorovatele, abychom tu silnou dynamiku, jež bude nadále pokračovat, v dobrém ustáli. Nechť rok 2014 přinese příležitosti pro žití v pravdě a nechť tyto příležitosti využijeme pro svoje dobro a tím i dobro celého vesmíru. Om Jaya Ganga Ma, om žití
v tichu a světle.
S láskou a zvědavostí , Martina Zisková