​Vzpomínám si přesně na ten moment. Bylo to dva roky zpět, seděli jsme vyčerpaní s bolestí hlavy pod himálajskými velikány v nadmořské výšce 4 500 metrů a já se zeptala našich průvodců, zda existuje trek, kde bychom viděli všechnu tu krásu a zároveň si ji mohli užít? Odpověď byla jasná: Khauri úžina. V tom momentě padlo rozhodnutí uspořádat další cestu, která se uskutečnila na přelomu září a října roku 2019.
 
Za dva roky se změnilo mnoho věcí. Přibylo úsilí na různých polích života, všech spojených s ájurvédou a tím pádem ubylo sil. O to víc jsem si přála, aby Khauri trek byl příjemný. Vytvořila se skupina 12ti žen v úžasném věkovém rozpětí od 27ti do 69ti let.  Většina z nich se do hor vracela, věděla, co je čeká  a tak se vše zpočátku zdálo být na dobré cestě.
 
Nicméně již od Rišikéše, brány do hor, denně pršelo. Zdálo se ale, že se  počasí umoudří a v horách bude již pouze azurové nebe. To se ukázalo být pravdou od prvního dne treku, ale jen částečně. Kolem jedenácté dopolední se každý den začalo zatahovat a každý den pršelo. První den jsme přečkaly konve vody v místní škole a byla z toho nečekaně emotivní, vítaná zastávka. Druhý den jsme vše usušily, aklimatizovaly se na nadmořskou výšku a už si slibovaly, že to problematické máme za sebou. Třetí den treku /čtvrtý cesty/ slunné dopoledne slibovalo očekávanou idylu. Nicméně jsme doputovaly za silného deště, který umocnila skutečnost, že nedorazili koně s našimi stany a spacáky. Tak jsme vytvořily akutní plán a jedině díky pozitivitě a spolupráci celé skupiny noc přečkaly relativně bez úhony. Začínaly se však objevovat první známky zátěže počasí na zdraví a těch co trpěli na nachlazení, kašel, zánět dutin či dýchacích cest přibývalo a zdravých ubývalo. 
 
Další den jsme již všechny skřípaly zuby, když převýšení 200 metrů znamenalo ve skutečnosti 17 km putování nejprve 1000 metrů ostře dolů a poté 700 metrů ostře nahoru. Poslední 2 hodiny v ukrutném lijáku. To již došly nejen síly, ale hlavně zdraví. Největší daň jsme odevzdala já ve formě horečky a infekce dýchacích cest, která nereagovala na antibiotika. Bylo zle a mělo být ještě hůř. Těžko se ten stav popisuje, kdo ho nezažil, těžko si představí jaké to je ve vysoké nadmořské výšce nemoci dýchat, nemít teplo a sucho, neboli základní životní potřeby. Naše zdraví a bezpečnost byly kompromitovány a o dobrém pocitu nemohla být ani řeč. Ku kreditu všech zúčastněných musím říci, že jejich duch zůstal veskrze pozitivní a spolupracující, což nesmírně pomohlo. Hodně jsme se nasmály, i když to byl situační a někdy i tragický humor. Zavzpomínaly jsme na právě zesnulého Karla Gotta a poslaly mu přání klidného života po životě po jedné z padajících hvězd, kterou jsme viděly v přebohaté Mléčné dráze! Noci a rána byla úchvatná na pohled, nikoliv na pocit a stav zdraví.
 
A tak jsme přemoženi nepřízní počasí a dalšími okolnostmi změnily plán, což se nakonec ukázalo jako to nejmoudřejší, co jsme mohly za daných okolností udělat. Člověk si v takových situacích uvědomí, že opravdu nic nezmůže a musí se podřídit mocným silám přírody a zde i zvířatům a má šanci jedině tehdy, když si vzájemně pomůže. Duch spolupráce byl všude s námi, i když vzdát se vidiny naplnění záměru treku bylo pro všechny zúčastněné těžké! Nicméně zdraví a bezpečnost byly priorita. Počasí se po 20ti letech dobrého standartu chovalo zcela netypicky nepříznivě bez záruky zlepšení, a tak než jít dále a výše do míst, z kterých není návratu, rozhodly jsme se sestoupit a přejet do bezpečnější oblasti.
 
Naší základnou se tak stal nečekaně Jyoshimath, místo spojené s Adi Šankačárjou a také s nejdelší lanovkou v Ásii. Výšlapy do okolí byly nádherné a výlet do lyžařského střediska Auli, odkud skupina alespoň viděla himálajské panorama byl nezapomenutelný. Já jsem čekala, až zaberou další antibiotika, bylo mi tak zle, že v úvahu připadala nemocnice, ale díky péči kvalifikovaných zdravotníků se mi nakonec ulevilo a mohla jsem pokračovat se skupinou, i když v šetřícím se modu.
 
Naší poslední zastávkou byl Badrinath. Najednou jsme se ocitly v zimě, introspektivní Neelkanth na nás udělal obrovský dojem, stejně tak jako poslední indická vesnice Mana před hranicemi s Čínou. Všude silná přítomnost indické armády, ale i hmatatelná historie, ať již faktického či mýtického rázu. Když nám náš průvodce Chandan vyprávěl o 25 km vzdáleném místě, které se považuje za vstupní bránu do nebe, neodpustila jsem si otázku, jaká je jeho zkušenost s nebem, když tam již dvakrát byl. Jeho odpověď, jako vždy, byla plná moudrosti, jednoduchosti a čistoty: „Nebe je podle mého názoru spokojenost“.
 
Spokojenost byla možná to hlavní učení, které nám tento trek nabídl. Spokojenosti ale předchází přijetí nebo možno říci odevzdání svých představ. Představy jsme museli odevzdat všichni. Ty, co se po první jízdě džípem ptaly po bezpečnostním pásu, se časem spokojily se skutečností, že existuje silnice, i když často zavalená kamením. Pravidelně jsem stály třeba i hodinu v místech, kde se odklízely závaly půdy a kamení a byly jsme rády, že existuje jakákoliv, byť hrbolatá, prašná, děravá a nebezpečná cesta. Některé účastnice a naši průvodci museli přijmout fakt, že nedojdeme, kam jsme původně chtěli a musíme změnit cestu a přizpůsobit se nepříznivým podmínkám. Já jsem se musela spokojit se skutečností, že je lepší marodit v posteli než v mokrém studeném stanu a že můj zdravotní stav mi nedovolí plnit dočasně roli vedoucí skupiny, což znamená , že místo abych se starala o ostatní, ostatní se musí starat o mě. Díky jejich spojeným silám nakonec vše dopadlo relativně dobře, i když zdraví byl slabší článek pro většinu zúčastněných.
 
Nikoliv však duch. Duch měli všichni silný, taktéž vůli, otevřenost a entusiasmus vůči tomu, co tento kout Indie nabízí. Zažily jsme velké kontrasty, třeba na silnici. Čerstvou hladkou širokou, velmi pohodlnou asfaltu vystřídala neexistující cesta plná hlubokých děr, kamenů a výmolů. Na silnici pracovaly moderní bagry, ale i skupiny žen a můžu, co trpělivě malým kladívkem rozbíjeli obrovský balvan. Do toho se motaly opice, krávy, kozy, bůvoli, traktory, jako ještěrky motorky a nekonečné množství aut, protože existuje pouze jedna silnice, jak se dostat z nížiny do hor. Všichni potřebují zásoby jídla, zboží, plynových bomb a lidí na práci, všichni potřebují pohonné hmoty. A tak nás ani moc nepřekvapilo, že snaha natankovat benzín se proměnila ve více než hodinový spektakt, který by si nezadal s průměrnou akční komedií. Tedy v případě, že máte smysl pro humor. Pokud ne, tak se neuvěřitelně vytočíte a jezdíte potom jako maniak, což se v Indii děje docela často.
 
Jedna pevná stálice v k modernismu se měnící Indii ale zůstala, a to bylo vynikající jídlo, které nám připravoval náš kuchařský tým. Jejich schopnost vytvořit několikachodová jídla rafinované chuti a podporuplných účinků téměř z ničeho a za krátkou dobu byla až zázračná. Nakonec nás nepřekvapilo, když jsme se dozvěděli, že hlavní kuchař je oficiálním kuchařem ministerského předsedy státu Uttarpradéš, v kterém se nachází část Himaláje Garhwal, kterou jsme navštívily.
 
Takže konec dobrý, všechno dobré? Určitě, a zároveň nikoliv. Indie je vždy konfrontující. Není to místo jednoduché, odpočinkové, nabízející pouze příjemnou masáž či meditaci. Je to spíše očistný proces, který nás nutí podívat se na ty aspekty sebe, které bychom raději opominuli. Není radno je po návratu ignorovat, ze zkušenosti vlastní a ostatních účastníků vím, že nastartovaná transformace pokračuje po návratu a neskončí, dokud člověk nedojde v sobě do místa, které je žádoucí. Co si každý potřebuje zpracovat je jeho osobní věc. Pro mě to bylo jednoznačně uvědomění, že rezervy mého těla jsou doopravdy menší, než bych si ráda připustila a že je třeba se věnovat údržbě a podpoře tělesné schránky, jelikož bez jejího fungování v životě není nic možné.
Znamená to i uzpůsobit svoje aktivity svým energetickým možnostem. Ačkoliv mám hory ráda a vždy jsem do nich chodila nacházet něco, co jsem jinde nenacházela, tato zkušenost mi výrazně řekla, že je čas to nacházet jinde. Nejprve v sobě, přirozeně. Je na čase přenechat tyto aktivity mladším, silnějším, schopnějším a to s klidným pocitem dělám. Dostala jsem hodně, dala jsem taky hodně, a za vše jsem vděčná. Jak jsem řekla všem zúčastněným na konci naší společné cesty: „Možná jsem letos neviděla vrcholky Himaláje, ale zažila jsem vrcholky lidských srdcí, a to je mimořádný dar, za který děkuji“.
 
Cesta srdce je cesta, kterou jdeme všichni bez ohledu, v jakém terénu jsme. Nejdůležitější je po ni jít i v těch časech, kdy jdeme po kamení, srázech, v roklinách a temném houští. A tak nám všem přeji s přicházejícím svátkem světel Dívali, nechť nám světlo našeho srdce svítí na cestu a potkává se spolu se světlem ostatních. Děkuji za tuto zkušenost, děkuji skvělé skupině, děkuji našim mimořádným průvodcům a BAS – už dost. 

Milí přátelé a příznivky ájurvédy:

Tentokrát se s vámi chci podělit o poznatky z cesty do Indie. Byla jsem v ní necharakteristicky v létě, kdy kvůli horku tam mnoho Evropanů nejezdí. Vůbec se jim nedivím. Uvítací teplota 43 stupňů v Nové Díliji ze mě udělala milovníka klimatizace. Je sice nezdravá, ale když si člověk má vybrat mezi upečením horkem nebo bolestí v krku, volba je jasná. V Díliji jsem se zúčastnila konference o umělé inteligenci, organizované organizací Magická pro ženy z různých sektorů indické společnosti. Byla to pro mě zajímavá, i když  v mnohém, negativní zkušenost. Indická společnost, zejména ta, co žije v metropolích, jako je například Dílije, na cestě za moderním způsobem života, totiž zcela zapomněla na svoje kořeny a zažívá obrovskou krizi. Nejenom identity, ale hlavně své individuální prosperity. U tak obrovského počtu lidí to je masový problém, který potřebuje systémové řešení. I to bylo obsahem mého příspěvku na konferenci: vedle AI neboli umělé inteligence potřebujeme užívat i II – vrozenou inteligenci neboli zdravý selský rozum. Ájurvéda je systém, který je založen na používání přirozené inteligence, jež má jasno například v tom, že jakákoliv konference o zdravých řešeních  není zdravá, když se děje ve 100% umělém prostředí celý den a oběd se podává a konzumuje ve stoje v 16 hodin…asi si dovedete představit malou revoluci, kterou jsem tam způsobila.

Přišlo mi to absurdní. Jezdíme se do Indie učit, nasávat starobylou moudrost a zkušenost tisíciletí a je nyní na nás, abychom jim připomínali, co je dobře a co nikoliv? Přesně tak mi to bylo řečeno z několika zdrojů: Indie potřebuje lidi jako jsi ty, dostala jsi, tak nám něco dej zpátky. Říkej nám, co jsme zapomněli a když to bude z tvých úst, tak to uslyšíme! Silně o tom pochybuji, faktem ale zůstává, že Indie potřebuje změnit svůj směr a vrátit se k původním kořenům přirozeného, klidného a rovnovážného žití.

Další zastávka byla Mumbai. Pouhých 34 stupňů se najednou dalo relativně dobře snést, i když člověk se naučí již moc se venku v horku nepohybovat, hlavně ne rychle. Dva dny s mým mentorem, profesorem Solankim v nejstarší ájurvédské nemocnici ve státu Maharaštra Podar byly vyplněny přípravou návštěvy ájurvédské lékařské fakulty ve státě Goa, kam jsme odletěli domlouvat studijní pobyt pro členy Gurukuly. Málokdy člověk vidí instituci, která je vedena s respektem pro autenticitu, nekomerčně a s láskou k ájurvédě. Jsem ráda, že taková místa ještě existují a ještě raději, že mi můj průvodce profesor Solanki toto úžasné místo pomohl najít. Extra bonusem je fakt, že děkankou lékařské fakulty je žena, která se zdá pochopila můj záměr a loučila se se slovy: „Neboj se, uděláme všechno, co potřebujete. O vše se postaráme, vaši studenti budou mít výborný program.“ Nemám pochybností, že se to naplní a již se těším v lednu 202, jak touto zkušeností završíme několikaleté intenzivní úsilí poskytnout kvalitní ájurvédské vzdělání na terapeutické úrovni.

Třetí  v pořadí a nejdelší zastávka byla již tradičně Čenaj. Jezdím tam studovat učitelský kurz védských manter. Být v roli žáka je pro učitele velmi zajímavé a důležité. Najednou zažívá učení z druhé strany, vidí nespokojené tváře vyučujících, sleduje jejich snahu dovést nás k pochopení, slyší jejich apely na studium a dostatečnou přípravu. Tento semestr byl věnovaný mentálnímu aspektu naší existence neboli manomaja kóša. A byl to mazec! Recitace manter z Upanišád starých několik tisíc let fungovala jako čistící mechanismus pro mysl. Mnohé nánosy se uvolňovaly. Člověk se při tom necítí dobře a možná to byl důvod, proč se moje tělo uchýlilo k infekční nemoci. Mít vysokou horečku v teplotě 38 stupňů a chodit přitom do intenzivního kurzu je extra nepříjemné. Ve mně to vyvolalo pocit velké zranitelnosti a křehkosti, což vzdáleno od známosti domova ještě umocnila. Člověk se musí rozhodnout, jak k takové situaci přistoupí. Já jsem nechala rozhodnout tělo. To si určilo čas v posteli jako řádný pacient. S otevřeným srdcem a pokorou jsem přišla na závěrečné zkoušky a odešla z nich s pocitem, že někdy přijmout svoje omezení je důležitější než silou hledat cestu, jak je překonat.
​
Poslední zastávka, jež nebyla úplně v plánu, ale nakonec se ukázala jako velmi blahodárná, byla na ostrově Šrí Lanka. Jak všichni víte, o velikonocích zde proběhly teroristické útoky, které ovlivnily nejen bezpečnost v celé zemi, ale hlavně se mimořádně negativně dotkly turismu. Lidé se bojí cestovat do míst, kde se něco takového stane, a tak houfně rušili svoje cesty. Nerada podléhám panice a tak po ujištění místními, že život tam plyne mimo místa útoku nadále normálně, jsem se vydala do osvědčeného českého resortu. Pro moje unavené tělo fakt, že jsem u moře byla úplně sama, v hotelu taktéž a potkávala se jen s pár místními, byl blahodárně působící. Většinu času jsem sice strávila u počítače přípravou zkoušek do Gurukuly, nicméně moci si ráno, v poledne a večer či kdykoliv se člověku zachce do moře zaplavat a být ničím a nikým nerušený pouze s přírodními elementy je mimořádné. Přišlo mi paradoxní, kolik z nás se v létě tlačí v hlučných letoviscích a bojuje o lehátko u bazénu, když o kousíček dál za možná lepší cenu může mít vše: tropický ráj, sluníčko, příjemné stále klima, vynikající jídlo a hlavně ticho a soukromí. Vřele doporučuji, pokud chcete krásné mimořádné prázdniny, abyste se vydali na ŠríLanku. Český hotel je ideální zázemí, které naplní všechna vaše přání. Pokud zním jako reklama, tak to je i můj záměr: vezměme rozum do hrsti a jeďme tam, kam nikdo nejede…kdybyste vážně chtěli kontakt na toto místo, ozvěte se prosím.
 
A tak jsem se jakýmsi okruhem vrátila na začátek mé cesty do Indie, do paradoxu, který všichni zažíváme. Ano, máme horké léto, moc se v něm neumíme chovat. Potřebujeme se to naučit. Indové byli odpradávna společnost, která velmi dobře rozuměla tomu, co je v životě důležité a praktikovala to. Nyní to jaksi pozapomněli a možná jim to budeme muset my, cizí návštěvníci připomenout. Čeká mě další léto doma, pracovní, jak jinak. A tak nám všem přeji, aby paradoxy, které nás obklopují, byly zdrojem pochopení a uvědomění toho, co je důležité a my se podle toho chovali. Přeji nám klidný čas a pokud možno i relaxaci, pro kterou je léto jako stvořené. Na podzim zase nashledanou.
 
S láskou a úctou vaše Martina Zisková 

Je to zvláštní čas. Nepsala jsem od konce ledna, tedˇna konci dubna si uvědomuji, jak rychle čas utíká. Mnohokrát jsem psala v hlavě, témat je hodně, nicméně vždy se přihodilo něco, co si žádalo moji pozornost.

Žijeme v čase chaosu. Zdálo by se, že řízeného, pokud taková věc je možná. Určitě existují nějaké matematické rovnice, které tuto skutečnost vyjadřují. Hůře se nám s ní již vyrovnává vnitřně. Mě tedy ano a vidím kolem sebe mnoho lidí, kteří to mají stejně.

Dějí se takové věci, díky nimž jsme konfrontováni s nevyřešenými hlubokými tématy naší psyché. Někdo říká „život nás zkouší“, „to musím mít z minulých životů“ či „jak si to zasloužím, to tedy nevím!“. Já nějak tuším, že to nepříjemné, těžké, často nás vnitřně drtící si zařizujeme sami a ku své pomoci. I když si občas postesknu, že to snad již stačilo, že už toho bylo dost a že to vážně nevydržím. Sil není moc na bojování s nepřízní života, zvláště když člověk se rozhodl, že konečně bude žít své světlo.  Jenže to pravé světlo, které září stále silně a soustředěně musí proniknout všechnu temnotu, a to není lehký úkol.

Potkáváme se se „svými“ tématy, která každý z nás má zabalené do vlastního příběhu. Ta témata jsou si ale podobná. Týkají se u svých kořenů i jistot. Zdálo by se, že opakem strachu je důvěra, a to je, nicméně jistota s ní také souvisí. Důvěra je vědět, že i v nejtemnější temnotě existuje záblesk světla, jistota je světlo vnímat bez ohledu na to, jestli ho vidíme očima či nikoliv.

Tak jako jsem božské bytosti, jsme hlavně lidské bytosti. Bytosti, které potřebují v hmotném světě pevný bod, jistotu neměnnosti a stálosti. Život si je jistý neustálou změnou a konečnou podobou, nicméně to nás neuspokojuje. Málokdo žije s tímto vědomím. Většinou žijeme s vědomím předpokládané věčnosti a konfrontace s konečností nás děsí. Jistoty hledáme a do určité míry i nacházíme v hmotné podobě ve formě bydlení, peněz, rodiny, zázemí, zdraví, síly a schopnosti rozhodovat si o svém životě.

Nyní je čas, kdy se tyto jako-jistoty otřásají v základech. Když jsem rok a půl zpět byla v Indii se skupinou u pramene Gangy, abych se po 4 letech podívala, zda šála zemřelého přítele, kterou jsem tam na jeho památku pověsila tam ještě visí, byla jsem v šoku, co jsem našla. Nejenom, že po šále nebylo ani vidu ani slechu, ale celé posvátné údolí bylo zasypané kamením a pramen Gangy zmizel z dohledu. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Toto speciální místo jsem brala jako nedotknutelné. Byla to velká lekce pomíjivosti, jedna z mnoha. Na začátku března jsem se šla pomodlit ráno s kamarádkou do Notre-Damu. Paříž byla nádherně jarní a atmosféra úžasná. Nenapadlo by mě, že i tento symbol se zakrátko stane nejenom dotknutelným, ale tak citelně zranitelným. Zde utrpěla budova, i když její pevnost a stálost, již symbolizovala, zachvěla pevnost a stálost v nás.

Velikonoční neděle nás všechny milovníky tropického ostrova Šrí Lanka zastihla v opravdovém šoku. Blízcí přátelé bydlí v Negombu a chodí v neděli do kostela --- člověk si najednou uvědomí, že nevíme ani dne ani hodiny. A dnes zkrachovala indická letecká společnost Jet Airways, se kterou mám lety nejen na cestě za několik týdnů, ale celá podzimní skupina do Himaláje…

Nemusím pokračovat dál /a snad již nebude čím/. Stačí to, aby v citlivém člověku vyvolaly dané události přinejmenším nejistotu. Když to, na čem jsme závislí, považujeme za jisté a ono se ukáže, že jisté vůbec není, kde tedy nejenom hledat, ale hlavně nacházet jistotu?
A co tou jistotou vlastně je? Nemám na to v daném okamžiku odpověď. Hledám svoji perspektivu, která by mi pomohla najít či vytvořit novou rovnováhu. Když se díváte do kaleidoskopu, než se vytvoří nový obrázek, vše se sesype a chvíli je vidět jenom hromádka barevných útržků. Možná, že jsme v tomto čase, kdy se před námi ukazuje víc útržků než vnitřních harmonických obrazů.

Kvantová fyzika říká něco v tom smyslu, že chaos je míra či druh entropie, která spěje k novému uspořádání /fyzikům a matematikům se tímto omlouvám …/. V chaosu je určitý řád, který dle mého představuje jednu z jistot, jež nám pomáhá v mezifázi, která je nutnou a důležitou fází vývoje. Je to fáze změny, přeměny, možná i transformace.

Transformace není změna sama o sobě, transformace je konstruktivní postoj, se kterým jsme ke změně přistoupili. Co mě pomáhá je vyznat se v daném procesu, nějak si ho zkusit rozklíčovat, podívat se, čeho se týká uvnitř mě. K tomu může pomoci několik kroků, jež slouží jako jakési vodítko k cestě dovnitř.

Prvním krokem je uvědomit si, jaké pocity ve mně daná situace vyvolává. To, ač zní hodně jednoduše, ve skutečnosti může být hodně těžké. Pojmenovat pocity je něco jiného než si na ně rozpomenout a ještě něco úplně jiného, než je znovu prožít. A právě jedině při přímém prožitku máme možnost přinést do situace nové vědomí, jiný pohled a přístup.

Druhý krok většinou nastane sám od sebe či ho podpoříme vnitřní otázkou „odkud  tyto pocity znám?“ Obvykle nám přijde vjem, s čím daná situace souvisí. Týká se naší minulosti, nejčastěji dětství, kdy jsme neměli know how, jak k danému problému přistoupit. Zde je třeba si situaci z minulosti nejen uvědomit, ale ji i znovu prožít.

Další krok je do daného prožitku přinést nové vědomí, vědomí opravdových hodnot či našeho vlastního pochopení, které vychází z  věčného a neomezeného Já. To se nedá provést na intelektuální úrovni, ale pouze v hlubokém niterném prožitku. Ten si nemůžeme zařídit či natrénovat, ani se k němu nemůžeme dobrat vůlí. Často se tak stane za téměř absurdních, rozhodně ne příliš logických okolností. Nicméně hodnota takového prožitku je k nezaplacení. Díky němu, jedině díky němu, totiž může přijít změna vědomí, z které potom vychází změna přístupu, a tím i změna pocitů.

Je to práce, přátelé, někdy dřina. Nicméně ať jsme unavení sebe víc, po zimě vždy přijde jaro, po noci den, po tmě světlo a po samotě čas propojení. Virtuálního, skutečného nebo vnitřního. A tím se dostáváme k jádru celého pojednání, k tomu, co všichni víme. Tím je poznání, že jistoty je možné nacházet jedině uvnitř sebe. Neexistují na to návody, je to individuální cesta, naše vlastní privilegium a zároveň povinnost vůči sobě, pokud nám na sobě záleží.

Někdy na konci minulého roku jsem psala, že vnímám tento rok, rok 2019, jako rok příležitosti k zazáření našeho pravého Já. Stále cítím totéž. Jen jsem nevěděla, že se to bude dít přes proces náročné a téměř neustálé konfrontace zvenčí. Myslela jsem si, že si v klidu budeme zpracovávat vnitřní impulsy a pochopení přenášet do praktického života.

Jenže nyní se k tomu přidala míra chaosu, neustálých traumatických změn a výzev, které jsou jako čerstvě narozená kuřátka: člověk neví, kdy se které vyklube a jak jich přibývá, neví, kterému má věnovat víc pozornosti, aby se mu dobře vedlo. Je to unavující proces, zvlášť pokud jste se již chviličku prolétli s křídly nad zemí a pocítili lehkost a závrať z nové perspektivy. Zpátky na zem se vám opravdu nechce a hledat křídla, o která jste přišli mávnutím nějakého vnějšího chaosu, je více traumatické. Co nám ale zbývá? Co jiného dělat? Předstírat, že je všechno pořádku? Fatalisticky vinit to okolo za naší neštˇastnost a nedat si šanci na radost, pro kterou jsme se sem narodili? To přeci nejde! Život by nebyl životem, ale pouhým přežíváním.

Vždy jsem věřila, že život je vzácný dar, s kterým se celý život učíme zacházet. Hledáme a nacházíme. Najdeme a objeví se něco nového a hledáme dál. Proto je možná dobré nedívat se na život jako na konečný cíl, pro který když najdeme řešení, budeme žít nadosmrti bez problémů. Pokud minulost má hodnotu jedině v tom, že nám ukazuje, odkud jsme přišli a co si s sebou neseme, tak přítomnost má ten dar, že je v ní možnost volby. A tou volbou, zdá se, určujeme naši budoucnost. I když je mnoho okolností, nad nimiž nemáme kontrolu a to v nás vyvolává někdy pocit nejistoty, tak jednou z našich jistot je, že si vždy můžeme zvolit, jak k dané situaci přistoupíme. Ze strachu nebo z jistoty? S důvěrou nebo s podezřívavostí? Z celistvosti nebo oddělenosti? Z rozumu nebo srdce? Z lásky nebo z nenávisti?

Pravda, někdy se k těm podporuplným pocitům propracujeme skrze hodně rozporuplné postoje, nicméně vždy je možnost, že nakonec pocítíme přijetí, úlevu a záblesk světla naděje a eventuální radosti. Tyto zkušenosti nám dávají víru v sebe a jakousi přetrvávající inteligenci života, která říká, že vše, opravdu vše v tomto hmotném světě pomine. Jediné, co zůstane, jsou naše pocity, zkušenosti a vzpomínky, které v sobě nesou zase jenom pocity. Na nás je, zda to budou pocity radosti a naděje či nikoliv.
​
Přeji nám v tomto čase chaosu, abychom našli opravdovou oporu v sobě a v porozumění, že to, co se děje kolem nás a dotýká se nás, je odrazem našich vnitřních témat. Když k sobě přistoupíme s láskou a podporou, máme šanci, že objevíme opravdové vnitřní světlo, které nejen že zabliká, ale bude zářit víc a víc, až z něj bude stálé, pevné a silné světlo. To je potom opravdová jistota.
 
Přeji nám všem v tomto procesu hodně sil, odvahy a podporuplných zkušeností. 

Milí příznivci a přátelé ájurvédy:
Ne často se nám poštěstí uvítat na naší půdě žijící legendy. Jedním z nich bezesporu je dr. Robert Svoboda. Podařilo se nám ho pozvat v rámci jeho evropského působení na krátkou návštěvu, což vzhledem k jeho vytíženosti je malý zázrak.

Dr. Svobodu uvítáme na veřejnou přednášku v úterý, 25. června 2019 v 18 hodin. Hovořit bude na téma Esence ájurvédy a to včetně vašich dotazů 2 hodiny. Přednáška bude v angličtině s překladem do češtiny. Vstupné pro veřejnost je 900 Kč.

Vzhledem k tomu, že nevíme, jak velký bude váš zájem a kapacita Gurukuly je omezená, závazné přihlášení je z vaší strany nutné do 30. 3. 2019. Dokud do tohoto data bude váš zájem převyšovat naši kapacitu, budeme hledat jiné prostory. Pokud nikoliv, toto setkání se uskuteční v prostorách Gurukuly.

Chcete-li zažít tuto mimořádnou událost, přihlaste se prosím co nejdříve. Pošlete email na ajurvedskagurukula@gmail.com, do záhlaví napište Svoboda veřejná. Napište nám, kolik osob přihlašujete. Poté převeďte příslušné vstupné na účet Gurukuly, který najdete na www.ajurvedskagurukula.cz.

Jakmile toto proběhne, dostanete potvrzení, které přineste s sebou na přednášku. Díky tomu, že budeme mít vaše údaje, vás budeme moci informovat o potenciální změně prostor, kde se přednášku uskuteční.
​
Budeme se těšit na vaši návštěvu. 

Mimořádná přednáška na téma Ájurvédská chirurgie - Prof. Yunus Solanki, Mumbai, Indie
29. 4. 2019, 18 – 21 hodin
 
Téma ájurvédské chirurgie bylo doposud v našich končinách tabu. Důvodem byl předpoklad, že metody tohoto oboru jsou neaplikovatelné mimo Indii a mimo akutní nemocniční zařízení. Rádi bychom ukázali, že tento předpoklad je veskrze mylný a podělili se s vámi o informace, co šalja – ájurvédská chirurgie jako obor představuje, jaké možnosti nabízí, a to i pro laiky.

Za tímto účelem jsme pozvali jako hosta profesora Yunuse Solankiho, primáře oddělení ájurvédské chirurgie z Podarské nemocnice v Mumbaji, Indie. Profesor Solanki zde vede nejen klinické oddělení, je i hlavním školitelem v postgraduálním specializovaném studiu budoucích ájurvédských lékařů a koordinuje klinický výzkum. Jeho zkušenost je mimořádná a proto je častým hostem na mezinárodních konferencích, kde seznamuje posluchače s výsledky práce v jeho oboru.

Pokud se chcete dozvědět něco mimořádného, rozšířit si svoje odborné a laické obzory, využijte této ojedinělé příležitosti a přijďte na veřejnou přednášku prof. Solankiho. Výklad bude v angličtině s odborným překladem do češtiny.

Přednáška se koná v pondělí 29. 4. 2019 od 18 hodin v prostorách Ájurvédské gurukuly. Poplatek za účast je 650 Kč. Těšíme se na vaší účast.
​
V případě zájmu nám prosím napište email na ajurvedskagurukula@gmail.com a převeďte poplatek na účet Gurukuly /viz www.ajurvedskagurukula.cz/. Po zprávy napište chirurgie. Uzávěrka přihlášek je 30. 3. 2019. 

Milí přátelé,

Aniž bych to věděla, vytvořila jsem si minulý rok nový návyk, který je příjemný: každý měsíc se s vámi spojit a podělit se o něco, co mě zaujalo a z nějakého důvodu by mohlo zaujmout i vás. Jedna ze čtenářek dokonce navrhla, abych své úvahy vydala knižně, což mě zavedlo k opravdové úvaze o tom, jaký smysl moje sdílení má. Jak by řekla moje kamarádka „to je strašná otázka, kterou si nepokládej“, jelikož na strašnou otázku člověk dostane přirozeně jenom strašnou odpověď.

Několikrát během uplynulého měsíce se mi v hlavě formovala slova do vět, které jsem cítila, že chci předat vám. Bylo to často ale třeba v metru a než jsem došla a udělala, co jsem měla v plánu, tak tvořivý impuls zmizel. Tvořivost, jak si stále víc a víc uvědomuji, je největší dar, co máme. Je to vloha, kterou se odlišujeme od ostatních živých bytostí. Díky tvořivosti přetváříme naší životní realitu do umění, které může nabýt formy nového obrazu, hradu vystavěného z písku nebo nového receptu na buchty.

Předpokladem tvořivosti je inspirace. Mohli bychom říci, že inspirace je jakýsi záblesk světla vědomí, živá forma životní síly, která osvěcuje naše bytí a pudí nás k originálnímu vyjádření. Nedílnou součástí inspirace je imaginace. To, co si nedokážeme představit, nejsme schopni vytvořit. Pokud se stane v našem životě něco, co bychom si nikdy nepředstavili /ať již raději/ tak to je jenom proto, že někdo jiný byl schopen si vytvořit danou představu. Očividně, jinak by nebyla stvořena! Na otázku proč se stala tato zhmotněná představa součástí mé životní reality, když to je to poslední, co bych si přál nebo přála, odpovídá védská filosofie uniformě jedinou odpovědí, a to je karma.

Karma je zákon příčiny a následku, který má tak hluboké kořeny, že ani Bohové nejsou schopni ho dohlédnout. Naše pochopení je velmi zjednodušené a v zásadě nesprávné. Možná co nám nejvíce pomůže je představit si sebe jako jednu ze součástí obrovského skvěle fungující stroje, něco jako strojek švýcarských hodinek. Hýbe se tam synchronně mnoho koleček, každé z nich je důležité a přitom nikoliv samo o sobě. Je součástí velkého celku, který do sebe musí perfektně zapadat. Jak? To možná nedohlédne ani dobrý mistr hodinář. Stejně tak i my jsme součástí obrovského funkčního mechanismu zvaného život, ve kterém máme jak individuální, tak kolektivní roli.

Všimli jste si někdy, že podle toho na co myslíte, přitahujete dané myšlenky do vaší životní reality? Když zemřel můj partner /jeho cestu jsem popsala v knížce Střemhlav srdcem/, viděla jsem všude jeho značku auta. Ať jsem byla v daleké Černé hoře, v New Yorku nebo v Praze, vždy se zjevilo černé auto stejné značky, jakou řídil a měl on rád. Já jsem věděla, že je poblíž. V jedné situaci několik měsíců po jeho smrti, s níž jsem si nevěděla rady i, jsem ho žádala o pomoc. Když se na osamělé vesnické silnici objevil černý Mercedes, věděla jsem, že mi pomůže, protože tu je se mnou.
 
Ve své práci s lidmi jsem mnohokrát viděla, že jak muži, tak zejména ženy, potřebují ve svém životě zdroj tvořivosti. Nebo přesněji bych měla říci potřebují se napojit se na svůj vlastní zdroj tvořivosti. Je to jako pramen živé vody. Viděla jsem ženy, které se uzdravily z vážných nemocí či nešťastností v životě tím, že našly pomocí inspirace svůj zdroj tvořivosti. Je to energie, která se projevuje jasným, nikoliv však logickým způsobem. Vzpomínám si, jak Jiří Pomeje, na začátku své nemoci, řekl, že cítí absurdní potřebu sázet stromy. Měla jsem tu čest sdílet kus cesty s mladou ženou, která onemocněla rakovinou tlustého střeva. V průběhu nemoci v sobě  objevila talent malování, uspořádala výstavu a sérii přednášek na téma Tvořivost a její důležitost v onkologických onemocněních. Dodnes mám nad pracovním stolem mandalu, kterou mi věnovala, jako připomínku této skutečnosti.  
 
Tvořivost je výrazem síly, která přináší život a je individuálním vyjádřením naší osobnosti. Není originálnější síla a vyjádření než je naše tvořivost. Může nabývat a nabývá jakékoliv formy, pokud jít to dovolíme. Nemusí to být hned velká umělecká díla, může to být způsob, jakým člověk uspořádá květiny ve váze či zametá místnost. To, co je důležité, je že to je JEHO vlastní vyjádření, které vychází z jeho Já. Není podmíněné ani zatížené výchovou, vzděláním, společností. Je to jeho vlastní hlas, který stejně jako DNA a otisk palce, jsou nezaměnitelné  a patří jen a jenskému nositeli.
 
Čas, kterým procházíme, nás přímo nutí obrátit se dovnitř, do nitra, ke svému zdroji. Cesta dovnitř se děje prostřednictvím inspirace, intuice a imaginace. To jsou všechno hlasy tvořivosti. Tvořivost je síla, kterou vyjadřujeme, že jsme naživu, kdo jsme a jak vnímáme život. Pokud se od této síly odpojíme, budeme mít stále pocit, že nám něco zásadního v životě chybí. Jakmile se s ní spojíme, budeme mít přístup ke kohoutku živé vody, která nás vždy osvěží. Neznamená to, že náš život bude bez problému, znamená to, že nás život bude plynout směrem k smysluplnému naplnění.
 
Ze studia sanskrtu na indologii před lety si pamatuji velmi zajímavě jednu jedinou  větu, která ve mně zůstala až doteď. Z přepisu zní Sarve nadyáh samudram drávanti. V překladu znamená Všechny řeky plynou do moře. A tak stejně jako kolečko ve švýcarských hodinkách je nutnou součástí velkého dobře sladěného strojku, tak i my, jako živé bytosti se schopní sebereflexe jsem v pozici, kdy si nejprve musíme uvědomit Sebe, abychom pochopili, jak jsme propojení s životem. Tento proces probíhá zároveň – čím víc se díváme na sebe, tím víc si uvědomujeme naše místo v soukolí života, v osudu, v dannosti. Z tohoto procesu se paradoxně vynořuje  svobodná vůle, naše schopnost a nutnost reagovat na to, co přichází do našeho života. Stáváme se tak víc a víc spolustvořiteli našeho života a to je tvořivost ve své nejryzejší podobě.
 
Přeji nám mnoho inspirace na této cestě. Nechť slyšíme hlas intuice a jsme otevřeni obrazům, které nás vedou směrem ke zdroji.
 
Děkuji za sdílení.

​ S údivem nad bílou krásou za okny Martina Zisková
 

Milí přátelé a příznivci ájurvédy:

Celý rok každý měsíc usedám, abych se podělila o to, co přinesl daný čas. Je to určitý druh disciplíny, zdá se, neboť můj život není až tak pravidelný a předvídatelný. V několika posledních měsících jsem díky cestování měla pocit více povinnosti než radosti ze sdílení, a tak si nejsem jistá, zda v tomto formátu budu pokračovat příští rok. Navíc, po přečtení předchozích jedenácti vstupů, mám pocit menšího jasna než na začátku.

Byl to těžký rok v mnoha ohledech. Pracovně cítím velký postup kupředu.  Ne že by se podařilo zmaterializovat moji vizi ájurvédy pro Čechy, to opravdu ne. Naopak jsem svoje představy pustila a přizpůsobila se stále se měnícím podmínkám a impulzům z okolí. Říká se tomu snad moudrost nebo nutnost nebo pochopení, že silou se nedá vše utáhnout. Když člověk odloží břímě, které si sám naložil, hodně se mu uleví. Pravda je, že neví, jak se cesta bude vyvíjet dál, ono se to ale dříve nebo později ukáže.

V oblasti srdce byl celý rok naplněný ztrátou těch nejbližších, předefinovávaním rodinných vazeb, konfrontací s minulostí a vzorci vnímání a zkušenostmi z dětství. Vánoce byly těžké, poprvé bez obou rodičů, kdy člověk opravdu cítí, jak v těch lidských mezerách hodně fouká a nepříjemně studí. Tohle vnitřní břímě se možná dá odložit lehčeji, než se mi daří. Na druhou stranu se ne nadarmo některým problémům říká celoživotní. Jsou totiž opravdu na celý život. Člověk může doufat maximálně v částečné zlepšení podmínek nebo v jejich přijetí. Kdy se snažit něco změnit a kdy se naopak sklonit a přijmout situaci tak, jak je, totˇjedno ze životních umění.

Ne všechno putování letošní krajinou bylo temné. Prosincová cesta do Indie přinesla intenzivní zkušenost s mantrami, které člověka vtahují do zcela nových vnitřních prostorů. Tentokrát fokus na pránické tělo chtěl ticho, absolutní soustředění a ochranu ášramů, v kterých jsem pobývala. Nitro hovořilo, vesměs vlídným jazykem, otvíralo nové perspektivy, pocity a zkušenosti. Zažila jsem chvíle prosvětlení, záblesků laskavosti, požehnání a zázraky. Chvíle, jež jsou důležité, zcela naplňující, čas a esenci definující. Nechávají člověka, mě tedy alespoň, toužit se k těmto vzácným okamžikům přiblížit, vrátit.

Albert Eistein řekl něco ve smyslu, že stejný typ myšlení a přístupu, který vytvořil problém, není schopen danou situaci vyřešit. Mám pocit, že jsem za letošní rok prošla vnitřním údolím možná z jedné strany na druhou, Boží milostí nezahynula na cestě, nicméně ještě nejsem z kaňonu venku. Občasné prosvětlení působí více jako příslovečná mrkev před kozou. V každém okamžiku je přede mnou možnost rozhodnutí, čemu budu důvěřovat víc: strachu nebo důvěře. To zní absurdně, když to člověk takto řekne, nicméně to je přesně tak: strach znamená absolutní důvěra v tento pocit, důvěra znamená absolutní důvěru v opačný pocit. Oba představují absolutní důvěru.

To je, předpokládám, moje učení do příštího roku. Cítím, že rok 2019 bude rok vyššího Já, rok kdy pravé já bude zářit víc a víc, jak ho budeme očišťovat od nánosů nepravostí. Tak jako diamant se vybrušuje do absolutní dokonalosti, tak příští rok představuje příležitost, kdy jednotlivé situace, to, čím budeme procházet, nás bude očišťovat, aby naše pravé já, to, kdo opravdu jsme, zářilo jasněji a silněji. Máme před sebou obrovskou příležitost zúročit nekonečné množství předchozích zkušeností a konečně si sáhnout na největší diamant na světě, Hvězdu Afriky, kterou každý z nás máme v sobě. Je to cesta osobní a osobitá, a přesto si můžeme vzájemně pomáhat ve společenství stejně smýšlejících lidí, nechat se inspirovat, učit se jeden od druhého, podporovat se na této nejdůležitější a nejdobrodružnější cestě.
​
Přeji nám všem čisté a otevřené srdce, to je jediný kompas na této vnitřní cestě. Sílu stát za tím pravým a odvahu bez uhnutí kráčet po cestě bez ohledu na to, jak svízelná je. Vnitřní cesta nemá daná pravidla, a tak nemohu říci, co se stane. Přiznávám, že tentokrát opravdu nevím.
Asi to nejdůležitější, co nám všem přeji, je ŠRADDHÁ. Šraddhá je neochvějná víra, skálopevné přesvědčení, absolutní důvěra.
 
Úžasný rok 2019 s díky za vaši tichou podporu nám všem přeji ze srdce s láskou a pokorou.
 Martina

Nerada dělám věci ve spěchu. Dříve byl celý můj život ve spěchu, tak možná proto. Jelikož za několik hodin odlétám zpět do Indie a doma jsem byla opravdu jen na chvíli, zdá se být téměř nemožné zastavit se, zklidnit a obrátit se dovnitř. To je nutné, aby člověk vnímal, co se v něm doopravdy děje, co se děje kolem, o čem to hemžení, snažení a usilování ve skutečnosti je.

Dnešní konec měsíce nepřichází ve vhodný čas, co se bilancování týče. Tři týdny listopadu v Čechách byly nabité prací, učením, ukončováním věcí letošních a plánováním věcí následujících. Byly taky naplněné praktickými záležitostmi – málokdo má nejenom všechny dárky pohromadě, ale zabalené, připravené a hodně z nich již předaných! Být napřed je nutnost, když v Čechách budu v prosinci jen několik dní. Jsem tomu ráda vlastně. Letos je vše jinak, tak i vánoce budou jiné a ta změna pomůže přestát bolestnou skutečnost, že ti nejbližší s námi již nikdy nebudou.

V takovémto čase mi přišlo téměř nemožné /nejenom kvůli času, ale i okolnostem/ si sednout a psát. O čem vlastně, říkala jsem si?  Za poslední 2 dny jsem však slyšela z několika zdrojů opakovaně tu samou zprávu, tu samou myšlenku, a tak mi přišlo, že to je to poselství uplynulého času. Jedná se opět o perspektivu ega na plátně mysli a perspektivu srdce. Jak člověk ví, která z nich je právě u moci? Úplně jednoduše.

Ego prostřednictvím mysli vytváří očekávání. Člověk se o to nemusí snažit, děje se to zcela automaticky. Taky nemá smysl se snažit tohoto očekávání zbavit. Zbavit se ho chceme či potřebujeme tehdy, když se naše očekávání nenaplní a my jsme zklamaní. To nám způsobí bolest, a pokud se máme rádi a nejsme v pozici oběti, hledáme cestu k lepšímu pocitu, k lepší perspektivě. Tu nám automaticky dává krajina srdce. Srdce nemá žádná očekávání, má určitý druh otevřenosti, která s sebou přináší naději. Naději ve smyslu, že co přijde, to přijde a je v pořádku. Ono to zní dost nesmyslně, samozřejmě, že co se děje se prostě a jednoduše děje, nicméně to tak vnímáme jen do té doby, než nás to nepříjemně zasáhne. A jsme opět u očekávání, připoutanosti, zklamání a bolesti.

Musím upřímně říci, že tuhle smyčku velmi dobře znám. Zažívám ji docela často. Teď se to odehrává tak, že jsem ve svém radostném žití, ve svém vlastním modu bytí a najednou z čista jasna se uděje něco, co otevře staré hluboké rány a z nich se vyvalí silná dávka bolesti. Vždycky je to o tomtéž: o pocitu nelásky, nepochopení, odmítnutí, zranění, ublížení z nelásky. Jako toxin z chapadel chobotnice bolest zakalí moje vnímání a radostné žití je pryč. Jestli jsem něco slyšela opakovaně během uplynulého měsíce, tak to byl pokyn, že je třeba pustit svoji minulost, odpoutat se od těchto bolestných vazeb, propustit očekávání, na nichž jsou vystavěna a dovolit tak srdci, aby jeho perspektiva byla pocítitelná. Vlastně dovolit sobě vnímat život kolem sebe skrz otevřené srdce. Ti, co jste to zažili či zažíváte, víte, jaká to je lahoda, jaká úleva a přirozenost, jež s tímto vnímáním přichází.

Jsem na cestě. Mnoho z nás je na cestě. A není pochyb o tom, že toto je čas zázraků, požehnání a mimořádných příležitostí. Cítím, že příští rok bude nejenom důležitý, ale dobře zlomový, dá-li se to tak říct. S čím do něj vstoupíme, jaké perspektivy vnímání si s sebou přineseme a co zanecháme za sebou, na to přátelé máme poslední rok tohoto měsíce, který začíná zítra. Já ho budu trávit ve společnosti zvuků posvátných manter v tropickém horku s péřovkou v tašce a vědomím, že někdy ta největší moudrost života je zároveň či zejména ta nejjednodušší. Dala by se vyjádřit takto: srdce nebo ego? To není otázka výběru ale vnímání.

 Přeji nám úžasný finiš tohoto neméně úžasného a zároveň hodně těžkého roku a šťastnou ruku při vybírání toho, co si s sebou přibalit do roku 2019 a co s láskou a vděčností nechat již vážně a opravdu jednou pro vždy za sebou.
​
Krásný adventní čas v sobě nám všem přeji s kufrem v ruce.
Martina

Milí přátelé.

 Ještě možná v mnohých z vás doznívají dušičky, a pokud ne ty, tak Halloween. Obojí svátky představují napojení se na neviditelný svět, svět těch, co již nejsou v těle, nicméně pokračují dále ve formě energie. Je to čas v mnoha tradicích, i těch našich, kdy se – ať chceme či nikoliv – spojujeme s tímto světem nebo možná spíše se tento svět spojuje s námi.

Pro mě to je intenzivní a zvláštní čas. Jsou to tři roky, kdy jsem odjížděla do Himaláje od usmívající se maminky a vrátila se pouze ke vzpomínkám na ni. O den jsem ji nestihla v těle, a i když její energetická přítomnost poté mnoho vynahradila, přeci jen mi chyběla ta zkušenost být u ní. Možná to bylo důležitější pro mě než pro ní, ale dle zkušenosti, že umírající si řídí svoje odchody a já ji dala svobodnou vůli v tomto rozhodnutí, tak odešla kdy ona potřebovala, nikoliv jak já jsem si to přála.

Tátova situace byla jiná. Opět v Indii letos v březnu mě zastihla zpráva o vážné autonehodě, jejíž obětí se stal. Strávil poté ještě měsíc v nemocnici a já měla příležitost uzavřít si, co jsem potřebovala, mnohokrát mu poděkovat, požádat o odpuštění, hladit ho, pomoci mu přejít na druhou stranu a hlavně říci si beze slov to nejdůležitější: láska že je základní energií našich životů a že zůstává, když vše ostatní odejde.

To bylo šest měsíců zpět. Od té doby to nebyl lehký čas. Padlo na nás se sestrou pořádání 55ti let společného života rodičů. Jak se citlivě postarat o to, co jim bylo drahé, co tak dlouho shromažďovali a co v některých případech patřilo pouze jim a nikomu jinému? Objevovat tajemství svých nejbližších není v současném čase nic neobvyklého. Od překvapivě mnoha lidí kolem sebe slyším o zásadně se měnících rodinných dynamikách. Otvírají se dlouho uzavřená témata, která jsou nepříjemná, objevují se dlouho skryté či přímo utajené skutečnosti, které zásadně mění perspektivu toho, co jsme si mysleli, že žijeme a někdy i toho, kdo si myslíme, že jsme.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak kromě těch okolností uchopitelných navenek máme ještě mnohé, které jsou zvnitřnělé. Jak říká brillantní Alice Miller v jedné z jejích psychologických pojednání: „Je to jakoby člověk musel v sobě objevit „špatnost“ rodičů, která mu způsobila maximální utrpení v dětství a které se chtěl za každých okolností v sobě vyhnout. Musí ji objevit v sobě, aby měl šanci na usmíření.“

Ti co ví či alespoň tuší, o čem Alice Miller hovoří, s jistotou ví či mají osobní zkušenost s tím, že právě toto je mimořádně obtížné. Neexistují jednoduché terapie či řešení. Kdo věří, že několik sezení s jakýmkoliv terapeutem mu odpomohlo od všech obtížích nesených nitrně z dětství, tomu blahopřeji k jeho přesvědčení a ráda mu ho ponechám. Zbytek nás ví, že ač často hodně intenzivně hledáme lék na svoje rány, takový úlevný balzám se nachází jen velmi těžko a aplikuje ještě tížeji. Co jsme ale zakusili je opět slovy A. Miller „ten, kdo je osvobozen od traumat dětství necítí žádnou potřebu zabít či ublížit komukoliv kolem sebe a hlavně sobě.“ A neubližovat si neboli žít s klidu a míru sám se sebou a tím pádem vším kolem, to je stav, po němž všichni toužíme, většina z nás ho niterně potřebuje, málokdo je ale schopen ho zažívat víc než jen náhodně.

Kde člověk hledá a nachází léky na hluboké vnitřní rány z nelásky a nepochopení v dětství? Niterné porozumění na základě různých duchovních a filosofických směrů přináší úlevu. Utrpení, které má smysl, se vždy nese lehčeji. Ve védském systému existují rituály, které specifickým způsobem vytváření energii, jejím účelem je čistit tyto karmické uzly a uvolňovat tak cestu našemu vlastnímu žití.

Právě jsem se z takové cesty vrátila. Pitr dóš či pitru dóšam znamená v překladu narušení /dóš/ předky /pitru/. Znamená to, že v naší rodové linii byli předci, kteří jako děti nebyli šťastní či spokojení se svými rodiči. Pokud vám tato myšlenka přijde zvláštní, zkuste si ji jednoduše přiblížit tím, že si připomenete, kdy vy sami jste nebyli spokojení či dokonce nešťastní ze svých rodičů. Obvykle o této skutečnosti přemýšlíme obráceně, co se směru týče: naši rodiče náš činí nešťastnými. To má blízko k pozici oběti. Když obrátíme směrový vektor, dojdeme k téže zkušenosti, nicméně její fokus je jinde: přímo na nás. Kdy my sami jsme nebyli spokojení se svými rodiči? Kdy nám rodiče způsobili bolest či nešťastnost?

Toto obrácení fokusu je důležité, jelikož nám dává možnost se k situaci postavit aktivně /když pomineme tu možnost, že viníme rodiče a opět se kruhem vrátíme do pozice oběti/. Hlavní ingrediencí v tomto procesu je sebeláska. Hluboce intenzivně cítíme osobní právo na to být štˇastný, celistvý, žít život nezatížený traumaty tak, že se svobodně rozhodujeme, co a jak bude žít a prožívat.

Jak se tam dopracovat? Není na to jednoduchý návod. Stručně řečeno se domnívám, že je jedná o individuální medicínu, osobní léky tako říkajíc. Terapie, které někdo provádí za nás a pro nás obvykle fungují do určité míry. Ani rituály nejsou zárukou, že se zbavíme vší bolesti. Mohou nebýt provedeny dobře a naopak se může stát, že je člověku po nich hůř. Nicméně to základní zůstává: člověk  stále hledá, jak si ulevit, stále hledá, jak si dát co potřebuje. Možná někdy z frustrace, že té vnitřní bolesti bylo již dost, nebo ze skutečnosti, že nemá sílu snášet nepřízeň a silné protitlaky již déle, ale hlavně ze sílícího niterného pocitu, že jeho podstata je láska, světlo a harmonie. Láska nebojuje, světlo se nepere s tmou, harmonie neusiluje o to, aby si vydobila svoje místo. Tyto stavy jsou přirozené a představují to, co možná Alice Miller myslí pod slovy „přestat si ubližovat“.

V každém případě se jedná o cestu, o proces, nikoliv o dosažení určitého cíle. Je to navýsost osobní, individuální a originální cesta, na které si každý z nás dělá svoje objevy, které jsou nejenom že nesdělitelné a těžko vysvětlitelné ostatním, často nejsou ani pochopitelné nám samotným.

Přeji nám v tomto čase zvyšující se vnější tmy, aby vnitřní světlo zářilo tak, že se nebudeme na této cestě cítit ztraceni.
​
S pokorou Martina

Milí přátelé:

Když jsem s koncem měsíce přemýšlela, o čem budu tentokrát psát, stále se mi vracelo jedno téma. Přišlo mi zvláštní psát o lásce, není květen. Rok se naopak po létu a chvátajícím září přehoupl ke svému konci a já cítím potřebu zhodnocujícího pohledu. O čem ten letošní rok doposud byl? Jaké trendy a směry se v něm ukazují a na co se tedy máme zaměřit po zbylé tři měsíce?

Letošní rok je zcela jednoznačně o novém vědomí. Ne že bychom byli doposud v bezvědomí či málo vědomí, zdá se ale, že jsme byli JINAK vědomí. Ne úplně celistvě. Doposud jsme hledali cesty, jak dosáhnout zdraví, štěstí, lásky a radosti. Letos jsme myslím konečně pochopili, že se takových věcí dosáhnout nedá. V životě nejde o dokonalost, ale o celistvost. Život nám všem přinášel a přináší různé těžké situace a nové okolnosti, které nám dávají příležitost pilovat právě toto nové vědomí. Čím se vyznačuje?

Řekla bych, že je založené na sebelásce. To je velké slovo, ještě větší koncept a všeobsahující realita. Můžeme říci, že sebeláska sestává ze sebepodpory, sebeporozumění a sebepřijetí. Podpora sebe je třeba to, že co cítíme, naše sny, touhy, preference a přirozenost jsou pro nás důležité. Tak důležité, že se za ně postavíme. A tak se podpoříme. Porozumět sám sobě je projekt na celý život a naštěstí není nikdy nudný. Člověk vždy překvapí sám sebe a vidět sebe a ostatní pokaždé nově je zárukou věčně mladého prožívání našeho času tady a teď. Porozumět sám sobě s láskou znamená, že se nehodnotím, podporuji se v těch tendencích, které jsou zdravé, přirozené a harmonické a hledám cestu pryč od těch opačných. Dělám to s nekonečnou trpělivostí, soucitem a bez jakéhokoliv soudu. Humor je zde velkým přítelem, upřímně čím víc člověk ví o sobě a životě, tím víc zjišťuje, jak je nedokonalý. Naše lidská „situace“ není nijak záviděníhodná: každým dnem naše tělo doslova a do písmene tleje o kousíček víc, a jak říkal guru dr. Svobody, swami Vimalananda:“ V životě jsme jednou nohou neustále v hrobě a ta druhá čeká jen na to, kdy uklouzne tímtéž směrem po šlupce od banánu…“ Sebepřijetí znamená přesně to, co označuje dané slovo: láskyplné přijetí, úplné přijetí sebe bez podmínky.
 
Myslím, že se shodneme na tom, že v životě nám jde všem o totéž: o lásku. Ať je to cítit se dobře, být úspěšný, být pochopený či někomu podat pomocnou ruku, nakonec se všechny pocity přetaví v jeden společný, a tím je láska. Předstupněm lásky je laskavost. Laskavost znamená například, že od sebe neočekáváme příliš, jdeme spát, když jsme unavení nebo nevypijeme druhou kávu, když nám po ní není dobře. Jednoduché činy a přístupy, přirozené tendence a konání v souladu s naší přirozeností a kapacitou je to čemu ájurvéda říká harmonické žití. Příroda se tak chová, pokud jí to nenarušíme. Má svůj řád, přirozený chod, dává a bere. My jsme její součástí, a přesto jaksi pozapomínáme, že ač naše schopnost sebereflexe a tvořivosti nás vyděluje od ostatních tvorů, tak jsme tu díky láskyplné milosti velkého vesmírného plánu.
​
A právě toto vědomí je možná ono nové vědomí. Ne že bychom toto nevěděli dřív. Četli jsme to, diskutovali jsme o tom, nějak si to představovali. Nyní to však zažíváme a učíme se to systematicky žít. Nové vědomí bych mohla pojmenovat i on-line stav naší mysli. Logicky to předchozí či dosavadní vědomí přestavuje off-line stav. Není to jen technicistní přirovnání, je to doslovný popis. Co znamená on a off-line z hlediska lásky? Za prvé představuje pocit propojenosti a otevřenosti. Cítíme se průchodní, plyneme s tím, co se děje, neklademe odpor, ani nemáme strach či očekávání. Znáte tento stav? Určitě jste ho alespoň někdy zažili, ať již při meditaci nebo pomocí přírodních látek rozšiřujících vědomí. Někomu stačí pobýt v přírodě či pomilovat se s drahým protějškem. Všechny tyto okolnosti způsobují jedno jediné a to je otevřené srdce. A tak bychom mohli říci, že láska je neustálé vnímání prostřednictvím otevřeného srdce. Láska je otevřené srdce.
 
Off-line stav snad nemusím popisovat, všichni ho známe až moc dobře. Přemýšlení, argumentace, pocit odpojení se, strach, hodnocení, plánování či dosahování, to vše přináší naplno pracující mysl a ego a uzavřené srdce. Určitě nejde žít neustále se srdcem dokořán otevřeným, svět je někdy nepříznivé místo. Hovořím tu o stavu otevřenosti vůči sobě. Vesmír, život, Bůh v mém vnímání je všeobsažný. Jelikož jsme miniaturní verze téhož, všeobsažnost je přirozený stav pro nás. Popisuje se tak rozšířené vědomí dosažené avatáry, jogíny a sádhuy. Pro mě je to ale stav dosažitelný pro nás všechny v tomto praktickém životě tady a teď. A nejen dosažitelný, ale potřebný. Chceme se tak cítit, máme na pocit celistvosti právo. A proč bychom nemohli? Nikdo nám ho neupírá, jedině naše omezené podmíněnosti nám stojí v cestě. Překonat je, s láskou integrovat na základě pochopení do svého života, osvobodit se tak a žít s rozšířeným vědomím každodenní realitu praktického životě představuje dle mého ono nové vědomí.
 
Možná zbytek roku je na pilování, kdo ví? Hezké je, že toto není jen moje zkušenost, ale mnohých z vás. Ve své práci, u lidí s nimiž se potkávám, v knihách a svém životě vnímám toto nové vědomí víc a víc. Je krásné, že ho lidé zažívají například v partnerských vztazích nebo v přístupu k těžkým životním okolnostem, nicméně vychází a vztahuje se ke každému z nás, k našemu nitru. Neexistuje návod, jak toto nové vědomí „pěstovat“, ve skutečnosti každá účelná snaha je marná. Přichází samo o sobě jako produkt láskyplného přístupu k sobě, který je přirozeně možný jedině tehdy, když jsme kus toho důležitého o sobě pochopili a bez podmínek přijali.
 
Pak myslím, že může přijít či přichází poslední stupeň lásky, a to je compassion. Není to soucit, české slovo tu není výstižné. Je to přístup k životu s /com/ vášní. Vášnivé zaujetí pro život. Vnímání života jako daru.  Posvátnost v samotné existenci, v čistém bytí. Neomezená tvořivost bez potřeby cokoliv dělat. Člověk již nehledá lásku, stává se jí. O těchto věcech se nedá psát – žádná slova nejsou dost výstižná. Ti, co jste se tohoto aspektu dotkli, víte, co se snažím tak neuměle vyjádřit. Tam směřujeme a naše on-line vědomí je cesta či způsob nikoliv jak se tam dostat /to je opět snažení/, ale jak tam být.
 
A tak nám všem přeji co nejvíce online momentů, času propojenosti a přítomného bytí. Pak není co řešit, dosahovat, dělat či vytvářet neboť vše již je. Vše stejně je jak je, to víme…žít to, toť jiná. Nejlepší na tom je, že naše připojení nepotřebuje žádný satelit, internetového providera či hard drive. Vše máme k dispozici kdykoliv a kdekoliv. Pokud nevíme úplně přesně jak na to, tak doporučuji začít se sebeláskou. Zaručuji vám, že si s ní vystačíte alespoň do konce tohoto roku.
 
Tentokrát s mírným úsměvem Vaše Martina Zisková