Nerada dělám věci ve spěchu. Dříve byl celý můj život ve spěchu, tak možná proto. Jelikož za několik hodin odlétám zpět do Indie a doma jsem byla opravdu jen na chvíli, zdá se být téměř nemožné zastavit se, zklidnit a obrátit se dovnitř. To je nutné, aby člověk vnímal, co se v něm doopravdy děje, co se děje kolem, o čem to hemžení, snažení a usilování ve skutečnosti je.

Dnešní konec měsíce nepřichází ve vhodný čas, co se bilancování týče. Tři týdny listopadu v Čechách byly nabité prací, učením, ukončováním věcí letošních a plánováním věcí následujících. Byly taky naplněné praktickými záležitostmi – málokdo má nejenom všechny dárky pohromadě, ale zabalené, připravené a hodně z nich již předaných! Být napřed je nutnost, když v Čechách budu v prosinci jen několik dní. Jsem tomu ráda vlastně. Letos je vše jinak, tak i vánoce budou jiné a ta změna pomůže přestát bolestnou skutečnost, že ti nejbližší s námi již nikdy nebudou.

V takovémto čase mi přišlo téměř nemožné /nejenom kvůli času, ale i okolnostem/ si sednout a psát. O čem vlastně, říkala jsem si?  Za poslední 2 dny jsem však slyšela z několika zdrojů opakovaně tu samou zprávu, tu samou myšlenku, a tak mi přišlo, že to je to poselství uplynulého času. Jedná se opět o perspektivu ega na plátně mysli a perspektivu srdce. Jak člověk ví, která z nich je právě u moci? Úplně jednoduše.

Ego prostřednictvím mysli vytváří očekávání. Člověk se o to nemusí snažit, děje se to zcela automaticky. Taky nemá smysl se snažit tohoto očekávání zbavit. Zbavit se ho chceme či potřebujeme tehdy, když se naše očekávání nenaplní a my jsme zklamaní. To nám způsobí bolest, a pokud se máme rádi a nejsme v pozici oběti, hledáme cestu k lepšímu pocitu, k lepší perspektivě. Tu nám automaticky dává krajina srdce. Srdce nemá žádná očekávání, má určitý druh otevřenosti, která s sebou přináší naději. Naději ve smyslu, že co přijde, to přijde a je v pořádku. Ono to zní dost nesmyslně, samozřejmě, že co se děje se prostě a jednoduše děje, nicméně to tak vnímáme jen do té doby, než nás to nepříjemně zasáhne. A jsme opět u očekávání, připoutanosti, zklamání a bolesti.

Musím upřímně říci, že tuhle smyčku velmi dobře znám. Zažívám ji docela často. Teď se to odehrává tak, že jsem ve svém radostném žití, ve svém vlastním modu bytí a najednou z čista jasna se uděje něco, co otevře staré hluboké rány a z nich se vyvalí silná dávka bolesti. Vždycky je to o tomtéž: o pocitu nelásky, nepochopení, odmítnutí, zranění, ublížení z nelásky. Jako toxin z chapadel chobotnice bolest zakalí moje vnímání a radostné žití je pryč. Jestli jsem něco slyšela opakovaně během uplynulého měsíce, tak to byl pokyn, že je třeba pustit svoji minulost, odpoutat se od těchto bolestných vazeb, propustit očekávání, na nichž jsou vystavěna a dovolit tak srdci, aby jeho perspektiva byla pocítitelná. Vlastně dovolit sobě vnímat život kolem sebe skrz otevřené srdce. Ti, co jste to zažili či zažíváte, víte, jaká to je lahoda, jaká úleva a přirozenost, jež s tímto vnímáním přichází.

Jsem na cestě. Mnoho z nás je na cestě. A není pochyb o tom, že toto je čas zázraků, požehnání a mimořádných příležitostí. Cítím, že příští rok bude nejenom důležitý, ale dobře zlomový, dá-li se to tak říct. S čím do něj vstoupíme, jaké perspektivy vnímání si s sebou přineseme a co zanecháme za sebou, na to přátelé máme poslední rok tohoto měsíce, který začíná zítra. Já ho budu trávit ve společnosti zvuků posvátných manter v tropickém horku s péřovkou v tašce a vědomím, že někdy ta největší moudrost života je zároveň či zejména ta nejjednodušší. Dala by se vyjádřit takto: srdce nebo ego? To není otázka výběru ale vnímání.

 Přeji nám úžasný finiš tohoto neméně úžasného a zároveň hodně těžkého roku a šťastnou ruku při vybírání toho, co si s sebou přibalit do roku 2019 a co s láskou a vděčností nechat již vážně a opravdu jednou pro vždy za sebou.
​
Krásný adventní čas v sobě nám všem přeji s kufrem v ruce.
Martina

Milí přátelé.

 Ještě možná v mnohých z vás doznívají dušičky, a pokud ne ty, tak Halloween. Obojí svátky představují napojení se na neviditelný svět, svět těch, co již nejsou v těle, nicméně pokračují dále ve formě energie. Je to čas v mnoha tradicích, i těch našich, kdy se – ať chceme či nikoliv – spojujeme s tímto světem nebo možná spíše se tento svět spojuje s námi.

Pro mě to je intenzivní a zvláštní čas. Jsou to tři roky, kdy jsem odjížděla do Himaláje od usmívající se maminky a vrátila se pouze ke vzpomínkám na ni. O den jsem ji nestihla v těle, a i když její energetická přítomnost poté mnoho vynahradila, přeci jen mi chyběla ta zkušenost být u ní. Možná to bylo důležitější pro mě než pro ní, ale dle zkušenosti, že umírající si řídí svoje odchody a já ji dala svobodnou vůli v tomto rozhodnutí, tak odešla kdy ona potřebovala, nikoliv jak já jsem si to přála.

Tátova situace byla jiná. Opět v Indii letos v březnu mě zastihla zpráva o vážné autonehodě, jejíž obětí se stal. Strávil poté ještě měsíc v nemocnici a já měla příležitost uzavřít si, co jsem potřebovala, mnohokrát mu poděkovat, požádat o odpuštění, hladit ho, pomoci mu přejít na druhou stranu a hlavně říci si beze slov to nejdůležitější: láska že je základní energií našich životů a že zůstává, když vše ostatní odejde.

To bylo šest měsíců zpět. Od té doby to nebyl lehký čas. Padlo na nás se sestrou pořádání 55ti let společného života rodičů. Jak se citlivě postarat o to, co jim bylo drahé, co tak dlouho shromažďovali a co v některých případech patřilo pouze jim a nikomu jinému? Objevovat tajemství svých nejbližších není v současném čase nic neobvyklého. Od překvapivě mnoha lidí kolem sebe slyším o zásadně se měnících rodinných dynamikách. Otvírají se dlouho uzavřená témata, která jsou nepříjemná, objevují se dlouho skryté či přímo utajené skutečnosti, které zásadně mění perspektivu toho, co jsme si mysleli, že žijeme a někdy i toho, kdo si myslíme, že jsme.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak kromě těch okolností uchopitelných navenek máme ještě mnohé, které jsou zvnitřnělé. Jak říká brillantní Alice Miller v jedné z jejích psychologických pojednání: „Je to jakoby člověk musel v sobě objevit „špatnost“ rodičů, která mu způsobila maximální utrpení v dětství a které se chtěl za každých okolností v sobě vyhnout. Musí ji objevit v sobě, aby měl šanci na usmíření.“

Ti co ví či alespoň tuší, o čem Alice Miller hovoří, s jistotou ví či mají osobní zkušenost s tím, že právě toto je mimořádně obtížné. Neexistují jednoduché terapie či řešení. Kdo věří, že několik sezení s jakýmkoliv terapeutem mu odpomohlo od všech obtížích nesených nitrně z dětství, tomu blahopřeji k jeho přesvědčení a ráda mu ho ponechám. Zbytek nás ví, že ač často hodně intenzivně hledáme lék na svoje rány, takový úlevný balzám se nachází jen velmi těžko a aplikuje ještě tížeji. Co jsme ale zakusili je opět slovy A. Miller „ten, kdo je osvobozen od traumat dětství necítí žádnou potřebu zabít či ublížit komukoliv kolem sebe a hlavně sobě.“ A neubližovat si neboli žít s klidu a míru sám se sebou a tím pádem vším kolem, to je stav, po němž všichni toužíme, většina z nás ho niterně potřebuje, málokdo je ale schopen ho zažívat víc než jen náhodně.

Kde člověk hledá a nachází léky na hluboké vnitřní rány z nelásky a nepochopení v dětství? Niterné porozumění na základě různých duchovních a filosofických směrů přináší úlevu. Utrpení, které má smysl, se vždy nese lehčeji. Ve védském systému existují rituály, které specifickým způsobem vytváření energii, jejím účelem je čistit tyto karmické uzly a uvolňovat tak cestu našemu vlastnímu žití.

Právě jsem se z takové cesty vrátila. Pitr dóš či pitru dóšam znamená v překladu narušení /dóš/ předky /pitru/. Znamená to, že v naší rodové linii byli předci, kteří jako děti nebyli šťastní či spokojení se svými rodiči. Pokud vám tato myšlenka přijde zvláštní, zkuste si ji jednoduše přiblížit tím, že si připomenete, kdy vy sami jste nebyli spokojení či dokonce nešťastní ze svých rodičů. Obvykle o této skutečnosti přemýšlíme obráceně, co se směru týče: naši rodiče náš činí nešťastnými. To má blízko k pozici oběti. Když obrátíme směrový vektor, dojdeme k téže zkušenosti, nicméně její fokus je jinde: přímo na nás. Kdy my sami jsme nebyli spokojení se svými rodiči? Kdy nám rodiče způsobili bolest či nešťastnost?

Toto obrácení fokusu je důležité, jelikož nám dává možnost se k situaci postavit aktivně /když pomineme tu možnost, že viníme rodiče a opět se kruhem vrátíme do pozice oběti/. Hlavní ingrediencí v tomto procesu je sebeláska. Hluboce intenzivně cítíme osobní právo na to být štˇastný, celistvý, žít život nezatížený traumaty tak, že se svobodně rozhodujeme, co a jak bude žít a prožívat.

Jak se tam dopracovat? Není na to jednoduchý návod. Stručně řečeno se domnívám, že je jedná o individuální medicínu, osobní léky tako říkajíc. Terapie, které někdo provádí za nás a pro nás obvykle fungují do určité míry. Ani rituály nejsou zárukou, že se zbavíme vší bolesti. Mohou nebýt provedeny dobře a naopak se může stát, že je člověku po nich hůř. Nicméně to základní zůstává: člověk  stále hledá, jak si ulevit, stále hledá, jak si dát co potřebuje. Možná někdy z frustrace, že té vnitřní bolesti bylo již dost, nebo ze skutečnosti, že nemá sílu snášet nepřízeň a silné protitlaky již déle, ale hlavně ze sílícího niterného pocitu, že jeho podstata je láska, světlo a harmonie. Láska nebojuje, světlo se nepere s tmou, harmonie neusiluje o to, aby si vydobila svoje místo. Tyto stavy jsou přirozené a představují to, co možná Alice Miller myslí pod slovy „přestat si ubližovat“.

V každém případě se jedná o cestu, o proces, nikoliv o dosažení určitého cíle. Je to navýsost osobní, individuální a originální cesta, na které si každý z nás dělá svoje objevy, které jsou nejenom že nesdělitelné a těžko vysvětlitelné ostatním, často nejsou ani pochopitelné nám samotným.

Přeji nám v tomto čase zvyšující se vnější tmy, aby vnitřní světlo zářilo tak, že se nebudeme na této cestě cítit ztraceni.
​
S pokorou Martina