Je to zvláštní čas. Nepsala jsem od konce ledna, tedˇna konci dubna si uvědomuji, jak rychle čas utíká. Mnohokrát jsem psala v hlavě, témat je hodně, nicméně vždy se přihodilo něco, co si žádalo moji pozornost.
Žijeme v čase chaosu. Zdálo by se, že řízeného, pokud taková věc je možná. Určitě existují nějaké matematické rovnice, které tuto skutečnost vyjadřují. Hůře se nám s ní již vyrovnává vnitřně. Mě tedy ano a vidím kolem sebe mnoho lidí, kteří to mají stejně.
Dějí se takové věci, díky nimž jsme konfrontováni s nevyřešenými hlubokými tématy naší psyché. Někdo říká „život nás zkouší“, „to musím mít z minulých životů“ či „jak si to zasloužím, to tedy nevím!“. Já nějak tuším, že to nepříjemné, těžké, často nás vnitřně drtící si zařizujeme sami a ku své pomoci. I když si občas postesknu, že to snad již stačilo, že už toho bylo dost a že to vážně nevydržím. Sil není moc na bojování s nepřízní života, zvláště když člověk se rozhodl, že konečně bude žít své světlo. Jenže to pravé světlo, které září stále silně a soustředěně musí proniknout všechnu temnotu, a to není lehký úkol.
Potkáváme se se „svými“ tématy, která každý z nás má zabalené do vlastního příběhu. Ta témata jsou si ale podobná. Týkají se u svých kořenů i jistot. Zdálo by se, že opakem strachu je důvěra, a to je, nicméně jistota s ní také souvisí. Důvěra je vědět, že i v nejtemnější temnotě existuje záblesk světla, jistota je světlo vnímat bez ohledu na to, jestli ho vidíme očima či nikoliv.
Tak jako jsem božské bytosti, jsme hlavně lidské bytosti. Bytosti, které potřebují v hmotném světě pevný bod, jistotu neměnnosti a stálosti. Život si je jistý neustálou změnou a konečnou podobou, nicméně to nás neuspokojuje. Málokdo žije s tímto vědomím. Většinou žijeme s vědomím předpokládané věčnosti a konfrontace s konečností nás děsí. Jistoty hledáme a do určité míry i nacházíme v hmotné podobě ve formě bydlení, peněz, rodiny, zázemí, zdraví, síly a schopnosti rozhodovat si o svém životě.
Nyní je čas, kdy se tyto jako-jistoty otřásají v základech. Když jsem rok a půl zpět byla v Indii se skupinou u pramene Gangy, abych se po 4 letech podívala, zda šála zemřelého přítele, kterou jsem tam na jeho památku pověsila tam ještě visí, byla jsem v šoku, co jsem našla. Nejenom, že po šále nebylo ani vidu ani slechu, ale celé posvátné údolí bylo zasypané kamením a pramen Gangy zmizel z dohledu. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Toto speciální místo jsem brala jako nedotknutelné. Byla to velká lekce pomíjivosti, jedna z mnoha. Na začátku března jsem se šla pomodlit ráno s kamarádkou do Notre-Damu. Paříž byla nádherně jarní a atmosféra úžasná. Nenapadlo by mě, že i tento symbol se zakrátko stane nejenom dotknutelným, ale tak citelně zranitelným. Zde utrpěla budova, i když její pevnost a stálost, již symbolizovala, zachvěla pevnost a stálost v nás.
Velikonoční neděle nás všechny milovníky tropického ostrova Šrí Lanka zastihla v opravdovém šoku. Blízcí přátelé bydlí v Negombu a chodí v neděli do kostela --- člověk si najednou uvědomí, že nevíme ani dne ani hodiny. A dnes zkrachovala indická letecká společnost Jet Airways, se kterou mám lety nejen na cestě za několik týdnů, ale celá podzimní skupina do Himaláje…
Nemusím pokračovat dál /a snad již nebude čím/. Stačí to, aby v citlivém člověku vyvolaly dané události přinejmenším nejistotu. Když to, na čem jsme závislí, považujeme za jisté a ono se ukáže, že jisté vůbec není, kde tedy nejenom hledat, ale hlavně nacházet jistotu?
A co tou jistotou vlastně je? Nemám na to v daném okamžiku odpověď. Hledám svoji perspektivu, která by mi pomohla najít či vytvořit novou rovnováhu. Když se díváte do kaleidoskopu, než se vytvoří nový obrázek, vše se sesype a chvíli je vidět jenom hromádka barevných útržků. Možná, že jsme v tomto čase, kdy se před námi ukazuje víc útržků než vnitřních harmonických obrazů.
Kvantová fyzika říká něco v tom smyslu, že chaos je míra či druh entropie, která spěje k novému uspořádání /fyzikům a matematikům se tímto omlouvám …/. V chaosu je určitý řád, který dle mého představuje jednu z jistot, jež nám pomáhá v mezifázi, která je nutnou a důležitou fází vývoje. Je to fáze změny, přeměny, možná i transformace.
Transformace není změna sama o sobě, transformace je konstruktivní postoj, se kterým jsme ke změně přistoupili. Co mě pomáhá je vyznat se v daném procesu, nějak si ho zkusit rozklíčovat, podívat se, čeho se týká uvnitř mě. K tomu může pomoci několik kroků, jež slouží jako jakési vodítko k cestě dovnitř.
Prvním krokem je uvědomit si, jaké pocity ve mně daná situace vyvolává. To, ač zní hodně jednoduše, ve skutečnosti může být hodně těžké. Pojmenovat pocity je něco jiného než si na ně rozpomenout a ještě něco úplně jiného, než je znovu prožít. A právě jedině při přímém prožitku máme možnost přinést do situace nové vědomí, jiný pohled a přístup.
Druhý krok většinou nastane sám od sebe či ho podpoříme vnitřní otázkou „odkud tyto pocity znám?“ Obvykle nám přijde vjem, s čím daná situace souvisí. Týká se naší minulosti, nejčastěji dětství, kdy jsme neměli know how, jak k danému problému přistoupit. Zde je třeba si situaci z minulosti nejen uvědomit, ale ji i znovu prožít.
Další krok je do daného prožitku přinést nové vědomí, vědomí opravdových hodnot či našeho vlastního pochopení, které vychází z věčného a neomezeného Já. To se nedá provést na intelektuální úrovni, ale pouze v hlubokém niterném prožitku. Ten si nemůžeme zařídit či natrénovat, ani se k němu nemůžeme dobrat vůlí. Často se tak stane za téměř absurdních, rozhodně ne příliš logických okolností. Nicméně hodnota takového prožitku je k nezaplacení. Díky němu, jedině díky němu, totiž může přijít změna vědomí, z které potom vychází změna přístupu, a tím i změna pocitů.
Je to práce, přátelé, někdy dřina. Nicméně ať jsme unavení sebe víc, po zimě vždy přijde jaro, po noci den, po tmě světlo a po samotě čas propojení. Virtuálního, skutečného nebo vnitřního. A tím se dostáváme k jádru celého pojednání, k tomu, co všichni víme. Tím je poznání, že jistoty je možné nacházet jedině uvnitř sebe. Neexistují na to návody, je to individuální cesta, naše vlastní privilegium a zároveň povinnost vůči sobě, pokud nám na sobě záleží.
Někdy na konci minulého roku jsem psala, že vnímám tento rok, rok 2019, jako rok příležitosti k zazáření našeho pravého Já. Stále cítím totéž. Jen jsem nevěděla, že se to bude dít přes proces náročné a téměř neustálé konfrontace zvenčí. Myslela jsem si, že si v klidu budeme zpracovávat vnitřní impulsy a pochopení přenášet do praktického života.
Jenže nyní se k tomu přidala míra chaosu, neustálých traumatických změn a výzev, které jsou jako čerstvě narozená kuřátka: člověk neví, kdy se které vyklube a jak jich přibývá, neví, kterému má věnovat víc pozornosti, aby se mu dobře vedlo. Je to unavující proces, zvlášť pokud jste se již chviličku prolétli s křídly nad zemí a pocítili lehkost a závrať z nové perspektivy. Zpátky na zem se vám opravdu nechce a hledat křídla, o která jste přišli mávnutím nějakého vnějšího chaosu, je více traumatické. Co nám ale zbývá? Co jiného dělat? Předstírat, že je všechno pořádku? Fatalisticky vinit to okolo za naší neštˇastnost a nedat si šanci na radost, pro kterou jsme se sem narodili? To přeci nejde! Život by nebyl životem, ale pouhým přežíváním.
Vždy jsem věřila, že život je vzácný dar, s kterým se celý život učíme zacházet. Hledáme a nacházíme. Najdeme a objeví se něco nového a hledáme dál. Proto je možná dobré nedívat se na život jako na konečný cíl, pro který když najdeme řešení, budeme žít nadosmrti bez problémů. Pokud minulost má hodnotu jedině v tom, že nám ukazuje, odkud jsme přišli a co si s sebou neseme, tak přítomnost má ten dar, že je v ní možnost volby. A tou volbou, zdá se, určujeme naši budoucnost. I když je mnoho okolností, nad nimiž nemáme kontrolu a to v nás vyvolává někdy pocit nejistoty, tak jednou z našich jistot je, že si vždy můžeme zvolit, jak k dané situaci přistoupíme. Ze strachu nebo z jistoty? S důvěrou nebo s podezřívavostí? Z celistvosti nebo oddělenosti? Z rozumu nebo srdce? Z lásky nebo z nenávisti?
Pravda, někdy se k těm podporuplným pocitům propracujeme skrze hodně rozporuplné postoje, nicméně vždy je možnost, že nakonec pocítíme přijetí, úlevu a záblesk světla naděje a eventuální radosti. Tyto zkušenosti nám dávají víru v sebe a jakousi přetrvávající inteligenci života, která říká, že vše, opravdu vše v tomto hmotném světě pomine. Jediné, co zůstane, jsou naše pocity, zkušenosti a vzpomínky, které v sobě nesou zase jenom pocity. Na nás je, zda to budou pocity radosti a naděje či nikoliv.
Přeji nám v tomto čase chaosu, abychom našli opravdovou oporu v sobě a v porozumění, že to, co se děje kolem nás a dotýká se nás, je odrazem našich vnitřních témat. Když k sobě přistoupíme s láskou a podporou, máme šanci, že objevíme opravdové vnitřní světlo, které nejen že zabliká, ale bude zářit víc a víc, až z něj bude stálé, pevné a silné světlo. To je potom opravdová jistota.
Přeji nám všem v tomto procesu hodně sil, odvahy a podporuplných zkušeností.
Žijeme v čase chaosu. Zdálo by se, že řízeného, pokud taková věc je možná. Určitě existují nějaké matematické rovnice, které tuto skutečnost vyjadřují. Hůře se nám s ní již vyrovnává vnitřně. Mě tedy ano a vidím kolem sebe mnoho lidí, kteří to mají stejně.
Dějí se takové věci, díky nimž jsme konfrontováni s nevyřešenými hlubokými tématy naší psyché. Někdo říká „život nás zkouší“, „to musím mít z minulých životů“ či „jak si to zasloužím, to tedy nevím!“. Já nějak tuším, že to nepříjemné, těžké, často nás vnitřně drtící si zařizujeme sami a ku své pomoci. I když si občas postesknu, že to snad již stačilo, že už toho bylo dost a že to vážně nevydržím. Sil není moc na bojování s nepřízní života, zvláště když člověk se rozhodl, že konečně bude žít své světlo. Jenže to pravé světlo, které září stále silně a soustředěně musí proniknout všechnu temnotu, a to není lehký úkol.
Potkáváme se se „svými“ tématy, která každý z nás má zabalené do vlastního příběhu. Ta témata jsou si ale podobná. Týkají se u svých kořenů i jistot. Zdálo by se, že opakem strachu je důvěra, a to je, nicméně jistota s ní také souvisí. Důvěra je vědět, že i v nejtemnější temnotě existuje záblesk světla, jistota je světlo vnímat bez ohledu na to, jestli ho vidíme očima či nikoliv.
Tak jako jsem božské bytosti, jsme hlavně lidské bytosti. Bytosti, které potřebují v hmotném světě pevný bod, jistotu neměnnosti a stálosti. Život si je jistý neustálou změnou a konečnou podobou, nicméně to nás neuspokojuje. Málokdo žije s tímto vědomím. Většinou žijeme s vědomím předpokládané věčnosti a konfrontace s konečností nás děsí. Jistoty hledáme a do určité míry i nacházíme v hmotné podobě ve formě bydlení, peněz, rodiny, zázemí, zdraví, síly a schopnosti rozhodovat si o svém životě.
Nyní je čas, kdy se tyto jako-jistoty otřásají v základech. Když jsem rok a půl zpět byla v Indii se skupinou u pramene Gangy, abych se po 4 letech podívala, zda šála zemřelého přítele, kterou jsem tam na jeho památku pověsila tam ještě visí, byla jsem v šoku, co jsem našla. Nejenom, že po šále nebylo ani vidu ani slechu, ale celé posvátné údolí bylo zasypané kamením a pramen Gangy zmizel z dohledu. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Toto speciální místo jsem brala jako nedotknutelné. Byla to velká lekce pomíjivosti, jedna z mnoha. Na začátku března jsem se šla pomodlit ráno s kamarádkou do Notre-Damu. Paříž byla nádherně jarní a atmosféra úžasná. Nenapadlo by mě, že i tento symbol se zakrátko stane nejenom dotknutelným, ale tak citelně zranitelným. Zde utrpěla budova, i když její pevnost a stálost, již symbolizovala, zachvěla pevnost a stálost v nás.
Velikonoční neděle nás všechny milovníky tropického ostrova Šrí Lanka zastihla v opravdovém šoku. Blízcí přátelé bydlí v Negombu a chodí v neděli do kostela --- člověk si najednou uvědomí, že nevíme ani dne ani hodiny. A dnes zkrachovala indická letecká společnost Jet Airways, se kterou mám lety nejen na cestě za několik týdnů, ale celá podzimní skupina do Himaláje…
Nemusím pokračovat dál /a snad již nebude čím/. Stačí to, aby v citlivém člověku vyvolaly dané události přinejmenším nejistotu. Když to, na čem jsme závislí, považujeme za jisté a ono se ukáže, že jisté vůbec není, kde tedy nejenom hledat, ale hlavně nacházet jistotu?
A co tou jistotou vlastně je? Nemám na to v daném okamžiku odpověď. Hledám svoji perspektivu, která by mi pomohla najít či vytvořit novou rovnováhu. Když se díváte do kaleidoskopu, než se vytvoří nový obrázek, vše se sesype a chvíli je vidět jenom hromádka barevných útržků. Možná, že jsme v tomto čase, kdy se před námi ukazuje víc útržků než vnitřních harmonických obrazů.
Kvantová fyzika říká něco v tom smyslu, že chaos je míra či druh entropie, která spěje k novému uspořádání /fyzikům a matematikům se tímto omlouvám …/. V chaosu je určitý řád, který dle mého představuje jednu z jistot, jež nám pomáhá v mezifázi, která je nutnou a důležitou fází vývoje. Je to fáze změny, přeměny, možná i transformace.
Transformace není změna sama o sobě, transformace je konstruktivní postoj, se kterým jsme ke změně přistoupili. Co mě pomáhá je vyznat se v daném procesu, nějak si ho zkusit rozklíčovat, podívat se, čeho se týká uvnitř mě. K tomu může pomoci několik kroků, jež slouží jako jakési vodítko k cestě dovnitř.
Prvním krokem je uvědomit si, jaké pocity ve mně daná situace vyvolává. To, ač zní hodně jednoduše, ve skutečnosti může být hodně těžké. Pojmenovat pocity je něco jiného než si na ně rozpomenout a ještě něco úplně jiného, než je znovu prožít. A právě jedině při přímém prožitku máme možnost přinést do situace nové vědomí, jiný pohled a přístup.
Druhý krok většinou nastane sám od sebe či ho podpoříme vnitřní otázkou „odkud tyto pocity znám?“ Obvykle nám přijde vjem, s čím daná situace souvisí. Týká se naší minulosti, nejčastěji dětství, kdy jsme neměli know how, jak k danému problému přistoupit. Zde je třeba si situaci z minulosti nejen uvědomit, ale ji i znovu prožít.
Další krok je do daného prožitku přinést nové vědomí, vědomí opravdových hodnot či našeho vlastního pochopení, které vychází z věčného a neomezeného Já. To se nedá provést na intelektuální úrovni, ale pouze v hlubokém niterném prožitku. Ten si nemůžeme zařídit či natrénovat, ani se k němu nemůžeme dobrat vůlí. Často se tak stane za téměř absurdních, rozhodně ne příliš logických okolností. Nicméně hodnota takového prožitku je k nezaplacení. Díky němu, jedině díky němu, totiž může přijít změna vědomí, z které potom vychází změna přístupu, a tím i změna pocitů.
Je to práce, přátelé, někdy dřina. Nicméně ať jsme unavení sebe víc, po zimě vždy přijde jaro, po noci den, po tmě světlo a po samotě čas propojení. Virtuálního, skutečného nebo vnitřního. A tím se dostáváme k jádru celého pojednání, k tomu, co všichni víme. Tím je poznání, že jistoty je možné nacházet jedině uvnitř sebe. Neexistují na to návody, je to individuální cesta, naše vlastní privilegium a zároveň povinnost vůči sobě, pokud nám na sobě záleží.
Někdy na konci minulého roku jsem psala, že vnímám tento rok, rok 2019, jako rok příležitosti k zazáření našeho pravého Já. Stále cítím totéž. Jen jsem nevěděla, že se to bude dít přes proces náročné a téměř neustálé konfrontace zvenčí. Myslela jsem si, že si v klidu budeme zpracovávat vnitřní impulsy a pochopení přenášet do praktického života.
Jenže nyní se k tomu přidala míra chaosu, neustálých traumatických změn a výzev, které jsou jako čerstvě narozená kuřátka: člověk neví, kdy se které vyklube a jak jich přibývá, neví, kterému má věnovat víc pozornosti, aby se mu dobře vedlo. Je to unavující proces, zvlášť pokud jste se již chviličku prolétli s křídly nad zemí a pocítili lehkost a závrať z nové perspektivy. Zpátky na zem se vám opravdu nechce a hledat křídla, o která jste přišli mávnutím nějakého vnějšího chaosu, je více traumatické. Co nám ale zbývá? Co jiného dělat? Předstírat, že je všechno pořádku? Fatalisticky vinit to okolo za naší neštˇastnost a nedat si šanci na radost, pro kterou jsme se sem narodili? To přeci nejde! Život by nebyl životem, ale pouhým přežíváním.
Vždy jsem věřila, že život je vzácný dar, s kterým se celý život učíme zacházet. Hledáme a nacházíme. Najdeme a objeví se něco nového a hledáme dál. Proto je možná dobré nedívat se na život jako na konečný cíl, pro který když najdeme řešení, budeme žít nadosmrti bez problémů. Pokud minulost má hodnotu jedině v tom, že nám ukazuje, odkud jsme přišli a co si s sebou neseme, tak přítomnost má ten dar, že je v ní možnost volby. A tou volbou, zdá se, určujeme naši budoucnost. I když je mnoho okolností, nad nimiž nemáme kontrolu a to v nás vyvolává někdy pocit nejistoty, tak jednou z našich jistot je, že si vždy můžeme zvolit, jak k dané situaci přistoupíme. Ze strachu nebo z jistoty? S důvěrou nebo s podezřívavostí? Z celistvosti nebo oddělenosti? Z rozumu nebo srdce? Z lásky nebo z nenávisti?
Pravda, někdy se k těm podporuplným pocitům propracujeme skrze hodně rozporuplné postoje, nicméně vždy je možnost, že nakonec pocítíme přijetí, úlevu a záblesk světla naděje a eventuální radosti. Tyto zkušenosti nám dávají víru v sebe a jakousi přetrvávající inteligenci života, která říká, že vše, opravdu vše v tomto hmotném světě pomine. Jediné, co zůstane, jsou naše pocity, zkušenosti a vzpomínky, které v sobě nesou zase jenom pocity. Na nás je, zda to budou pocity radosti a naděje či nikoliv.
Přeji nám v tomto čase chaosu, abychom našli opravdovou oporu v sobě a v porozumění, že to, co se děje kolem nás a dotýká se nás, je odrazem našich vnitřních témat. Když k sobě přistoupíme s láskou a podporou, máme šanci, že objevíme opravdové vnitřní světlo, které nejen že zabliká, ale bude zářit víc a víc, až z něj bude stálé, pevné a silné světlo. To je potom opravdová jistota.
Přeji nám všem v tomto procesu hodně sil, odvahy a podporuplných zkušeností.
RSS Feed
