Možná že téměř uplynulý měsíc charakterizuje nejlépe moje současná situace. Přestože dnes mám být v Indii, nečekaně sedím doma v Praze. Nějaká stále nevyjasněná administrativní chyba na vízu mi zabránila včera odcestovat. V čisté víře doufám, že se tak uskuteční za několik dní po mnoha peripetiích a obrovských výdajích.

Jedu tam totiž tentokrát zcela pro sebe, studovat něco, co mi je blízké. Ráda bych se tam přes velkou únavu a vyčerpání dostala. Dnešní doba je zvláštní v tom, že vše je možné tak jednoduše. Totéž platí pro opak. Vše se může jednoduše změnit, zastavit. Člověk se v jednom okamžiku ocitne v situaci, kterou vůbec nečekal. Jako by neexistoval a přitom je nějak dál. Vyvolalo to ve mně intenzivní pocit, že je možná jedno, co člověk dělá. Z určitého úhlu pohledu je jedno, jestli budu v Indii, v Praze nebo někde jinde. Co je potom důležité? Totˇotázka, kterou je obtěžkán tento měsíc.

Nečekaný a násilný odchod otce odkrývá více a více nesrovnalostí. Jak k nim přistoupit tak, aby dávaly smysl, to opravdu zatím nevím.  Vedle jeho smrti je třeba integrovat do sebe jeho život. Jak se ukazuje, měl ještě jiné dimenze než  ty viditelné. Nejsme upřímní před ostatními obvykle proto, že nejsme upřímní před sebou. Jak to tedy bylo, jak to tedy je? Tato otázka přede mnou leží jako poražené zvíře, které nevím, jak se ke mně dostalo a co s ním mám dělat. Kuchání nepřináší odpovědi, popírání taky ne, přijetí mi nejde bez pochopení --- a tak jsem, kde jsem.

Je to čas na praktikování všech podpůrných technik od pozitivního myšlení, přes koncentraci a tvořivou činnost až k jógické praxi. Introspekce přináší odpovědi:  problémy je možné vnímat jako příležitosti, vše je jinak, než vypadá. Zažívaná izolace je příležitost zbavit se pocitu osamělosti, moje banální chyba s dalekosáhlými následky představuje možnost pustit pocit viny a špatnosti. Horentní finanční výdaje pociťuji  jako hojnost, kterou si dám příležitost prožít a nečekané komplikace a změny plánu mi pomohou přinést uvědomění, že není tak důležité co dělám, ale jak se u toho cítím. To zní dobře, nemyslíte?

Přesto se mi zdá, že se učím novou perspektivu těžko. Možná na ni nahlížím předchozími brýlemi, které nejsou schopny rozeznat, oč tu ve skutečnosti jde. Připadám si suspendovaná v jakémsi mezičase a meziprostoru, který  mi svým momentálním hermetickým uzávěrem dává příležitost podívat se na věci jinak. Ne proto, že bych chtěla, ale protože musím. Možná je vše jednoduše výsledek dlouhodobého nakupeného vyčerpání. Vyčerpaná žena je anténou pokud ne pro negativitu, tak určitě alespoň pro pocit neharmonie. Po velkém vzepjetí přichází čas útlumu. V jedné moudré knize jsem četla, že projekty a aktivity, které jsou udržované při životě neustálým úsilím, jsou neudržitelné. Možná že stejně tak život, který je naplněný neustálými aktivitami, není dlouhodobě udržitelný. I když mnoho lidí tak žije či se zdá, že tak žije.

A tak mě to vrací k otázce, kterou tento měsíc reklamuje na velkém billboardu u vnitřní silnice, otázce možná nejpodstatnější v našem životě: co je důležité? A jak to žít? Co v životě děláme, vychází z našeho pochopení. To je výsledkem zkušeností, jak jsme je strávili, v co jsme je přetavili. Za vším projeveným je myšlenková forma, která je spojena s pocitem a obojí je vyjádřením touhy. Co je moje touha, touha každého z nás, pro tuto existenci? Spojit se se Zdrojem, to je moje odpověď. Jak to uděláme, to je naše osobní volba a tvoření.
​
Ano, a vedle toho je moje momentální banální touha odjet v klidu do Indie a zažít tam, proč tam jedu. A pochopit, co je třeba, aby mě hermetická komora propustila celistvější, vědomější a tím pádem i radostnější. Jelikož vím, že podstatou všeho bytí, vší existence je láska, tak o co v tomto čase v mém životě, v životech nás všech jde, je najít svoji verzi, svoji cestu, svoji formu láskyplného života  – a žít je s odvahou a na 100%. Tak možná ten čas nečekaných problémů nebyl úplně k zahození. Co se stane navenek, to se ukáže.
 
Dovolte mi rozloučit se slovy moudrého muže, který ví  a proto říká: „Pravda má mnoho cest a proto je nekonečně proměnlivá a nese v sobě vše, co se kdy stalo. Moudrý hledač nesleduje utvořenou představu o pravdě, ale je otevřen všem možnostem.“
 
Na čtenou za měsíc se v hluboké pokoře těší Martina 
 

Dnes je prvního máje, máj lásky čas. Vše se zelená, kvete, voní intenzivně, vše jde tak trochu mimo. Moji vnitřní i vnější krajinu zaplnil proces, který bude probíhat ještě dlouho. Vnitřní zrak je rozmazaný, vše je příliš nedávné, blízké a moc velké na to, abych tomu jakkoliv rozuměla.

A tak tentokrát píši z potřeby reflexe a vnitřního závazku poohlédnutí se za uplynulým měsícem.
​
Přistála jsem z Indie zpět do velikonočního času. Byl to čas plný nadějí, možnost znovuvzkříšení vypadala reálně. Nádherné setkání s tátou, mluvil očima, jinak nemohl, já mu žvatlala o fotbalové lize a jiném sportovním dění, abych mu tak dala alespoň kousíček toho, co má rád a k čemu se nemůže dostat. Vše vypadalo nejdříve nadějně, pak se zhlouplo. Tělo bylo vyčerpané, zranění příliš velká. Něco v nás ví dříve, než je jasno. To, co vědělo, plakalo, loučilo se a bylo mu neskutečně teskno. Pomohla mi hudba. A pak, jedním pohledem, z očí do očí, jsme si řekli všechno. Byla tam jenom láska. Takový dar…
 
Ten moment přišel, když jsem zapalovala svíčku v kostele Sacre de Coure. Myslela jsem na tátu, ať ho na druhé straně přijmou s otevřenou náručí a nás, co tu zůstaneme, ať žijeme tak, abychom mu dělali radost. Probíhala mše, zpíval sbor, já si četla o andělích a v tom zazvonil telefon. Volala nemocnice. Nemohl si vybrat nádhernější okamžik. Byla polovina dubna.
 
Zbytek měsíce si vzal proces, který následoval. Praktické věci, rozhodování, rozmotávání, které nastane, když se člověk na takovou věc nepřipraví. Je možné se připravit? Nevím. Mnoho procesů zároveň, práce, která se nezastaví, život, kde možná na chvilinku udělá maličkou pauzu…a stále jde dál. Bolest, smutek střídající se s vděčností. Dary, dary, mnoho darů. Ten největší je v srdci. Ten proces bude pokračovat dál, nevím, jak ho sdílet s vámi, anonymními čtenáři. Upřímně nevím ani, jak ho sdílet v sobě. Je to o mnoho větší okamžik, než jaký jsem schopna do sebe pojmout. A tak mi dovolte vyjádřit toto a ne víc z respektu pro tu skutečnost, že to, co je v životě důležité, je nesdělitelné.
 
V tomto okamžiku, kdy píši tato slova, cítím velkou sílu, vnitřní potřebu obrátit se do sebe, do ticha a respektovat to, co život tak nečekaně přinesl. Rozrazil srdce velkou silou --- nádherný máj, lásky čas. Příležitost pro nás všechny.
 
Vaše s úctou M.