Dnes je prvního máje, máj lásky čas. Vše se zelená, kvete, voní intenzivně, vše jde tak trochu mimo. Moji vnitřní i vnější krajinu zaplnil proces, který bude probíhat ještě dlouho. Vnitřní zrak je rozmazaný, vše je příliš nedávné, blízké a moc velké na to, abych tomu jakkoliv rozuměla.
A tak tentokrát píši z potřeby reflexe a vnitřního závazku poohlédnutí se za uplynulým měsícem.
Přistála jsem z Indie zpět do velikonočního času. Byl to čas plný nadějí, možnost znovuvzkříšení vypadala reálně. Nádherné setkání s tátou, mluvil očima, jinak nemohl, já mu žvatlala o fotbalové lize a jiném sportovním dění, abych mu tak dala alespoň kousíček toho, co má rád a k čemu se nemůže dostat. Vše vypadalo nejdříve nadějně, pak se zhlouplo. Tělo bylo vyčerpané, zranění příliš velká. Něco v nás ví dříve, než je jasno. To, co vědělo, plakalo, loučilo se a bylo mu neskutečně teskno. Pomohla mi hudba. A pak, jedním pohledem, z očí do očí, jsme si řekli všechno. Byla tam jenom láska. Takový dar…
Ten moment přišel, když jsem zapalovala svíčku v kostele Sacre de Coure. Myslela jsem na tátu, ať ho na druhé straně přijmou s otevřenou náručí a nás, co tu zůstaneme, ať žijeme tak, abychom mu dělali radost. Probíhala mše, zpíval sbor, já si četla o andělích a v tom zazvonil telefon. Volala nemocnice. Nemohl si vybrat nádhernější okamžik. Byla polovina dubna.
Zbytek měsíce si vzal proces, který následoval. Praktické věci, rozhodování, rozmotávání, které nastane, když se člověk na takovou věc nepřipraví. Je možné se připravit? Nevím. Mnoho procesů zároveň, práce, která se nezastaví, život, kde možná na chvilinku udělá maličkou pauzu…a stále jde dál. Bolest, smutek střídající se s vděčností. Dary, dary, mnoho darů. Ten největší je v srdci. Ten proces bude pokračovat dál, nevím, jak ho sdílet s vámi, anonymními čtenáři. Upřímně nevím ani, jak ho sdílet v sobě. Je to o mnoho větší okamžik, než jaký jsem schopna do sebe pojmout. A tak mi dovolte vyjádřit toto a ne víc z respektu pro tu skutečnost, že to, co je v životě důležité, je nesdělitelné.
V tomto okamžiku, kdy píši tato slova, cítím velkou sílu, vnitřní potřebu obrátit se do sebe, do ticha a respektovat to, co život tak nečekaně přinesl. Rozrazil srdce velkou silou --- nádherný máj, lásky čas. Příležitost pro nás všechny.
Vaše s úctou M.
A tak tentokrát píši z potřeby reflexe a vnitřního závazku poohlédnutí se za uplynulým měsícem.
Přistála jsem z Indie zpět do velikonočního času. Byl to čas plný nadějí, možnost znovuvzkříšení vypadala reálně. Nádherné setkání s tátou, mluvil očima, jinak nemohl, já mu žvatlala o fotbalové lize a jiném sportovním dění, abych mu tak dala alespoň kousíček toho, co má rád a k čemu se nemůže dostat. Vše vypadalo nejdříve nadějně, pak se zhlouplo. Tělo bylo vyčerpané, zranění příliš velká. Něco v nás ví dříve, než je jasno. To, co vědělo, plakalo, loučilo se a bylo mu neskutečně teskno. Pomohla mi hudba. A pak, jedním pohledem, z očí do očí, jsme si řekli všechno. Byla tam jenom láska. Takový dar…
Ten moment přišel, když jsem zapalovala svíčku v kostele Sacre de Coure. Myslela jsem na tátu, ať ho na druhé straně přijmou s otevřenou náručí a nás, co tu zůstaneme, ať žijeme tak, abychom mu dělali radost. Probíhala mše, zpíval sbor, já si četla o andělích a v tom zazvonil telefon. Volala nemocnice. Nemohl si vybrat nádhernější okamžik. Byla polovina dubna.
Zbytek měsíce si vzal proces, který následoval. Praktické věci, rozhodování, rozmotávání, které nastane, když se člověk na takovou věc nepřipraví. Je možné se připravit? Nevím. Mnoho procesů zároveň, práce, která se nezastaví, život, kde možná na chvilinku udělá maličkou pauzu…a stále jde dál. Bolest, smutek střídající se s vděčností. Dary, dary, mnoho darů. Ten největší je v srdci. Ten proces bude pokračovat dál, nevím, jak ho sdílet s vámi, anonymními čtenáři. Upřímně nevím ani, jak ho sdílet v sobě. Je to o mnoho větší okamžik, než jaký jsem schopna do sebe pojmout. A tak mi dovolte vyjádřit toto a ne víc z respektu pro tu skutečnost, že to, co je v životě důležité, je nesdělitelné.
V tomto okamžiku, kdy píši tato slova, cítím velkou sílu, vnitřní potřebu obrátit se do sebe, do ticha a respektovat to, co život tak nečekaně přinesl. Rozrazil srdce velkou silou --- nádherný máj, lásky čas. Příležitost pro nás všechny.
Vaše s úctou M.
RSS Feed
