„Bež na Avatara, je to revoluce, nové náboženství. Ale určitě 3D, jinak to nestojí za to“, tak znělo doporučení mého filmu znalého známého. Nerada slyším takové akolády na komerčně zdatný trhák, ale argumentovat se dá jedině poté, co udělám vlastní zkušenost, a tak se bojovně odebírám do velkého biáku, usedám, nasadím si tmavé brýle a čekám, co se bude dít.
Děje se toho hodně. Nejenom na plátně, ale i uvnitř. Více mé hlavy než srdce, která po většinu filmu analyzuje, co se tu vlastně děje, protože tolik rovin symbolismu jsme naposledy viděli v miniaturním podání v Harry Pottrovi. Pokud čekáte užasné vizuelní efekty, pastvu pro smysly, akčnost a romantiku, tak se dočkáte. Pokud máte rádi fantazii, představujete si, co by se tak mohlo dít roku 2541, rádi nacházíte hlubší význam ve spojení technologie, která zavede lidstvo na nové planety a tím zničí sama sebe, dočkáte se snad ještě víc. Nejvíc se ale dočkáte hluboké, mnohovrstevné sondy do lidského nitra, které propojeno s vesmírem, předkládá základní filosofické, morální a praktické otázky v symbolické náloži, jíž se doposud pravděpodobně nic nevyrovná ani zdaleka nepřiblíží. Neboť tohle není cesta do budoucnosti na jakousi planetu, ale obyčejná cesta do vlastního nitra, které v sobě bortí, staví, a zase bortí a staví celý vesmír až do té doby, než dojde k jednotě, k celistvosti vnitřní bytosti po boji, jež je odpravádna popisovám a dosahován ršiji, védskými zřeci, podle jejichž vzoru hlavní hrdinové prohlašují „zřím tě“ nikoliv očima, ale zrakem vnitřním, daleko vidoucím.
Děje se toho hodně. Nejenom na plátně, ale i uvnitř. Více mé hlavy než srdce, která po většinu filmu analyzuje, co se tu vlastně děje, protože tolik rovin symbolismu jsme naposledy viděli v miniaturním podání v Harry Pottrovi. Pokud čekáte užasné vizuelní efekty, pastvu pro smysly, akčnost a romantiku, tak se dočkáte. Pokud máte rádi fantazii, představujete si, co by se tak mohlo dít roku 2541, rádi nacházíte hlubší význam ve spojení technologie, která zavede lidstvo na nové planety a tím zničí sama sebe, dočkáte se snad ještě víc. Nejvíc se ale dočkáte hluboké, mnohovrstevné sondy do lidského nitra, které propojeno s vesmírem, předkládá základní filosofické, morální a praktické otázky v symbolické náloži, jíž se doposud pravděpodobně nic nevyrovná ani zdaleka nepřiblíží. Neboť tohle není cesta do budoucnosti na jakousi planetu, ale obyčejná cesta do vlastního nitra, které v sobě bortí, staví, a zase bortí a staví celý vesmír až do té doby, než dojde k jednotě, k celistvosti vnitřní bytosti po boji, jež je odpravádna popisovám a dosahován ršiji, védskými zřeci, podle jejichž vzoru hlavní hrdinové prohlašují „zřím tě“ nikoliv očima, ale zrakem vnitřním, daleko vidoucím.
Kde začít v spletité mozaice lidské psychiky, kterou snad nejlépe zmapoval velikán Carl Jung, když hovořil o odvrácenné stránce vědomí, která zastiňuje naší zářivou božskou podstatu. Tohle se přihodí velmi konkrétně i hlavnímu hrdinovi, když za peníze svolí k výletu na planetu Pandora, aby zastoupil svého zemřelého bratra a jeho misii. Dostává se tak do prvního z mnoha následujících konfliktů mezi vyšším a nižším principem, zde zastoupeným například armádou jako prvkem mocenské manipulace za účelem zisku a ovládnutí a biologického výzkumu s cílem pochopit a přijmout život domorodců a přispět tak k všeobecnému blahu. Pandora je symbolický psychologický název pro tu neznámou část naší psychologie, která nás nutí k boji mezi vnitřním a vnějším a skrze sérii zvyšujících se osobních krizí nás nutí ponořit se hloub a hloub k pravému významu věcí.
To se přesně děje hlavnímu hrdinovi, když skrze sérií výletů na Pandoru začne žít dvojí život a dvojí misii až dojde do bodu, kdy život na planetě se mu začne zdát skutečnější než život tzv. Skutečný neboli hmotný. Každý hledač, a ani označení Avatar, zde není vybráno náhodně, dojde dříve nebo později do tohoto bodu. Při cestě dovnitř /ava tarati ze sanskritu nésti dovnitř/ narazí na instintivní část své bytosti, která bude v ostrém kontrastu s jeho logickou složkou. Dojde k přímé konfrontaci, ale jedině poté, co je člověk náležitě připraven neboli vycvičen na bojovníka. Zajímavé je, že ho provází a cvičí žena, nikoliv možná žena z masa a kostí, ale ženský princip cítění a vnímání. Proto se zde hovoří o energii, spojení, naslouchání, vnímání, a propojení, které kolektivně představují atributy ženského principu. Mužský princip je zde představován jako nevyzrálý, omezený, dokonce i hloupý, což obrazně vzato při konfrontaci vnímání a myšlení tak často vypadá.
Má-li člověk odvahu, a tou byl hlavní hrdina vybaven a za ní i odměněn, dojde k rituálu, kdy se stane mužem. Nebo-li celým člověkem, plnohodnotným vnitřním bojovníkem. Musí si najít a osedlat Ingrane, jakéhosi mýtického ptáka, který až příliš připomíná Pottrovského Buckbeeka, a ovládnout ho. Pozná ho zaručeně podle toho, že ho jeho pozdější stoupenec chce nejprve zabít. Jaká nádherná analogie kundalini a ega, které představují nejsilnější potenciál člověka, a liší se podle směru, který udává sankalpa neboli záměr. Ani zde včak nekončí boj, naopak se stupňuje. V dalším boji nelze již pokračovat sám, neboť se jedná o globální válku. Potřebujeme přátele, spojence, rodiny, i předky, vše, co je k dispozici, abychom prošli další fází osobního vývoje, ve kterém se střetává boj mezi nižším a vyšším principem.
Průvodcem nám je nadále ženský princip, tentokrát ve formě moudré šamanky, která vidí dále, než je možné obvykle dohlédnouti. Ty největší ztráty nás čekají...ztratíme podporu logického myšlení, bezpečnost fyzického zázemí, a společenství a přijetí lidí. Staneme se vyvrženci vlastního společenství a náležet opět někam chce nový přístup, jak správně odtuší hlavní hrdina. To jenom vybudí hlavní boj, kdy veškeré zbraně jsou povolány do boje. Pouze přímá konfrontace, mnoho ztrát, a ovládnutí těch nejsilnějších pudů a instinktů, uchopení té největší síly, jež leží v největší temnotě, je způsob, jakým lze do tohoto boje bojů vytáhnout. Potřeba je i podpora neviditelného božstva, jakéhosi vyššího principu, který je schopen fungovat mimo obvyklou realitu a dá se vzývat pokorou, čistotou a vírou.
A přesto to není procházka magickou džunglí, i když šelmy, které nás atakovaly, zkrocené vlastním pochopením se stávají našimi spolubojovníky, ani to téměř nestačí. Co nakonec zvítězí. Světe div se, ale jednoduchý akt lásky. Lásky jako principu základně lidského i všeobsažného, který jde napříč srdcem, klínem, i duchem každého člověka, který vdechuje život přírodě, spojuje nás se vším a všemi, a hlavně nás nakonec spojí s tím nejdůležitějším co máme: vnitřním avatarem. Tak se setřou hranice mezi vnějším a vnitřím a život pokračuje, po mnoha ztrátách ve své základní podobě dál...v dechu, tepu, písni, modlitbě, úsměvu, polibku...zkrátka dál a dál a nekonečně dál.
To se přesně děje hlavnímu hrdinovi, když skrze sérií výletů na Pandoru začne žít dvojí život a dvojí misii až dojde do bodu, kdy život na planetě se mu začne zdát skutečnější než život tzv. Skutečný neboli hmotný. Každý hledač, a ani označení Avatar, zde není vybráno náhodně, dojde dříve nebo později do tohoto bodu. Při cestě dovnitř /ava tarati ze sanskritu nésti dovnitř/ narazí na instintivní část své bytosti, která bude v ostrém kontrastu s jeho logickou složkou. Dojde k přímé konfrontaci, ale jedině poté, co je člověk náležitě připraven neboli vycvičen na bojovníka. Zajímavé je, že ho provází a cvičí žena, nikoliv možná žena z masa a kostí, ale ženský princip cítění a vnímání. Proto se zde hovoří o energii, spojení, naslouchání, vnímání, a propojení, které kolektivně představují atributy ženského principu. Mužský princip je zde představován jako nevyzrálý, omezený, dokonce i hloupý, což obrazně vzato při konfrontaci vnímání a myšlení tak často vypadá.
Má-li člověk odvahu, a tou byl hlavní hrdina vybaven a za ní i odměněn, dojde k rituálu, kdy se stane mužem. Nebo-li celým člověkem, plnohodnotným vnitřním bojovníkem. Musí si najít a osedlat Ingrane, jakéhosi mýtického ptáka, který až příliš připomíná Pottrovského Buckbeeka, a ovládnout ho. Pozná ho zaručeně podle toho, že ho jeho pozdější stoupenec chce nejprve zabít. Jaká nádherná analogie kundalini a ega, které představují nejsilnější potenciál člověka, a liší se podle směru, který udává sankalpa neboli záměr. Ani zde včak nekončí boj, naopak se stupňuje. V dalším boji nelze již pokračovat sám, neboť se jedná o globální válku. Potřebujeme přátele, spojence, rodiny, i předky, vše, co je k dispozici, abychom prošli další fází osobního vývoje, ve kterém se střetává boj mezi nižším a vyšším principem.
Průvodcem nám je nadále ženský princip, tentokrát ve formě moudré šamanky, která vidí dále, než je možné obvykle dohlédnouti. Ty největší ztráty nás čekají...ztratíme podporu logického myšlení, bezpečnost fyzického zázemí, a společenství a přijetí lidí. Staneme se vyvrženci vlastního společenství a náležet opět někam chce nový přístup, jak správně odtuší hlavní hrdina. To jenom vybudí hlavní boj, kdy veškeré zbraně jsou povolány do boje. Pouze přímá konfrontace, mnoho ztrát, a ovládnutí těch nejsilnějších pudů a instinktů, uchopení té největší síly, jež leží v největší temnotě, je způsob, jakým lze do tohoto boje bojů vytáhnout. Potřeba je i podpora neviditelného božstva, jakéhosi vyššího principu, který je schopen fungovat mimo obvyklou realitu a dá se vzývat pokorou, čistotou a vírou.
A přesto to není procházka magickou džunglí, i když šelmy, které nás atakovaly, zkrocené vlastním pochopením se stávají našimi spolubojovníky, ani to téměř nestačí. Co nakonec zvítězí. Světe div se, ale jednoduchý akt lásky. Lásky jako principu základně lidského i všeobsažného, který jde napříč srdcem, klínem, i duchem každého člověka, který vdechuje život přírodě, spojuje nás se vším a všemi, a hlavně nás nakonec spojí s tím nejdůležitějším co máme: vnitřním avatarem. Tak se setřou hranice mezi vnějším a vnitřím a život pokračuje, po mnoha ztrátách ve své základní podobě dál...v dechu, tepu, písni, modlitbě, úsměvu, polibku...zkrátka dál a dál a nekonečně dál.
RSS Feed