Končí školní rok. Vzpomínám si na dny dětství, kdy se před námi rozprostíraly dva měsíce prázdnin. Prázdno bylo obvykle rozplánováno na cesty za poznáním, odpočinkem, a přípravou na další část roku, návrat do školy. Byl to čas jahod, třešní, rybníků a letních táborů, čas pohlednic, odjezdů a návratů na neobvyklá místa. Ne úplně bezstarostný čas.
Volno mělo v sobě zabudovanou časomíru stresu. Cítila jsem tlak využít ten drahocenný čas co nejvíce a zároveň na mě čekaly pracovní úkoly: dohnat, na co nebyl čas, udělat něco dopředu, vykonat to extra co vyžaduje více času. Vzpomínám si, jak každým rokem prázdniny uběhly příliš rychle, a na počátku srpna jsem s hrůzou zjistila, že se „to“ již nezadržitelně blíží.
Stejně se cítím i letos. Čekají mě totiž pracovní prázdniny. Během šesti týdnů mám za úkol připravit výuku pro dva ročníky, úkol vhodný pro tým zdatných pracovníků. Zároveň cítím potřebu využít léto k tomu, k čemu je stvořené: k uvolněnému bytí, k vypřáhnutí. Jak se s tím popasuji, to ukáže čas budoucí.
Vrátila jsem se totiž z jiné planety. Ano, vážně, dá se to tak říci. Cesta do Indie, ponoření se do védských manter, které byly subjektem mého studia, mi totiž objevily úplně nový svět. Člověk pozná, když potká to „svoje“. Cítí se dobře, je doma. To se nedá popsat ani vysvětlit. Je to jakýsi niterně hluboce známý pocit, i když jste tam třeba poprvé. Reprodukovat tisíce let staré mantry není jenom koupání se v moři nekonečného nedotčeného vědomí, je to i detailní práce, která vyžaduje veškerou pozornost a tím pádem je značně unavující. Když člověk ale vkládá energii do něčeho, co je mu vlastní, co je mu blízké, co je tak říkajíc jeho, není to práce. Pokud ano, tak to je „labor of love“. Objevovat tento svět znamená poznávat sebe. Potkávat se v známé i zcela nové podobě. Znamená to nacházet to, co nás spojuje se vším, co existuje a spočinout v tom. To je dar. Znamená to taky vidět zcela jasně překážky, které si vytváříme vůči tomuto spojení, ať již vycházejí z minulosti nebo z nevědomí. Díky nim k tomuto spojení nedojde nebo se přeruší a člověk to úžasné, čeho se právě dotkl, opět ztratí. Jak si znovu otevřít vnitřní cestu a udržet se na ní, to je jedna z věcí, kterou každý v tomto procesu musíme pro sebe objevit.
Jak tuto zkušenost přinést zpět do Evropy, do Prahy, do mé omezené existence, do každodenního praktického života, to budou moje letošní prázdniny. Prázdno ve smyslu nenaplněno, neznámého, čekající na objevení. Ne, že bych věděla jak na to. Mám však důvěru, že jakmile začnu, něco se ukáže. To mi bude vodítkem dál. A tak se těším, jakou cestu podniknu, aniž bych se pohnula z místa, protože nakonec ta nejdůležitější, nejvíce vzrušující a nejobjevnější cesta je cesta k sobě.
Přeji nám všem na prahu letošního léta ty nejpodařenější cesty. Bon voyage a příznivý vítr do plachet!
Vaše Martina Zisková
Volno mělo v sobě zabudovanou časomíru stresu. Cítila jsem tlak využít ten drahocenný čas co nejvíce a zároveň na mě čekaly pracovní úkoly: dohnat, na co nebyl čas, udělat něco dopředu, vykonat to extra co vyžaduje více času. Vzpomínám si, jak každým rokem prázdniny uběhly příliš rychle, a na počátku srpna jsem s hrůzou zjistila, že se „to“ již nezadržitelně blíží.
Stejně se cítím i letos. Čekají mě totiž pracovní prázdniny. Během šesti týdnů mám za úkol připravit výuku pro dva ročníky, úkol vhodný pro tým zdatných pracovníků. Zároveň cítím potřebu využít léto k tomu, k čemu je stvořené: k uvolněnému bytí, k vypřáhnutí. Jak se s tím popasuji, to ukáže čas budoucí.
Vrátila jsem se totiž z jiné planety. Ano, vážně, dá se to tak říci. Cesta do Indie, ponoření se do védských manter, které byly subjektem mého studia, mi totiž objevily úplně nový svět. Člověk pozná, když potká to „svoje“. Cítí se dobře, je doma. To se nedá popsat ani vysvětlit. Je to jakýsi niterně hluboce známý pocit, i když jste tam třeba poprvé. Reprodukovat tisíce let staré mantry není jenom koupání se v moři nekonečného nedotčeného vědomí, je to i detailní práce, která vyžaduje veškerou pozornost a tím pádem je značně unavující. Když člověk ale vkládá energii do něčeho, co je mu vlastní, co je mu blízké, co je tak říkajíc jeho, není to práce. Pokud ano, tak to je „labor of love“. Objevovat tento svět znamená poznávat sebe. Potkávat se v známé i zcela nové podobě. Znamená to nacházet to, co nás spojuje se vším, co existuje a spočinout v tom. To je dar. Znamená to taky vidět zcela jasně překážky, které si vytváříme vůči tomuto spojení, ať již vycházejí z minulosti nebo z nevědomí. Díky nim k tomuto spojení nedojde nebo se přeruší a člověk to úžasné, čeho se právě dotkl, opět ztratí. Jak si znovu otevřít vnitřní cestu a udržet se na ní, to je jedna z věcí, kterou každý v tomto procesu musíme pro sebe objevit.
Jak tuto zkušenost přinést zpět do Evropy, do Prahy, do mé omezené existence, do každodenního praktického života, to budou moje letošní prázdniny. Prázdno ve smyslu nenaplněno, neznámého, čekající na objevení. Ne, že bych věděla jak na to. Mám však důvěru, že jakmile začnu, něco se ukáže. To mi bude vodítkem dál. A tak se těším, jakou cestu podniknu, aniž bych se pohnula z místa, protože nakonec ta nejdůležitější, nejvíce vzrušující a nejobjevnější cesta je cesta k sobě.
Přeji nám všem na prahu letošního léta ty nejpodařenější cesty. Bon voyage a příznivý vítr do plachet!
Vaše Martina Zisková
RSS Feed
