Vzpomínám si přesně na ten moment. Bylo to dva roky zpět, seděli jsme vyčerpaní s bolestí hlavy pod himálajskými velikány v nadmořské výšce 4 500 metrů a já se zeptala našich průvodců, zda existuje trek, kde bychom viděli všechnu tu krásu a zároveň si ji mohli užít? Odpověď byla jasná: Khauri úžina. V tom momentě padlo rozhodnutí uspořádat další cestu, která se uskutečnila na přelomu září a října roku 2019.
Za dva roky se změnilo mnoho věcí. Přibylo úsilí na různých polích života, všech spojených s ájurvédou a tím pádem ubylo sil. O to víc jsem si přála, aby Khauri trek byl příjemný. Vytvořila se skupina 12ti žen v úžasném věkovém rozpětí od 27ti do 69ti let. Většina z nich se do hor vracela, věděla, co je čeká a tak se vše zpočátku zdálo být na dobré cestě.
Nicméně již od Rišikéše, brány do hor, denně pršelo. Zdálo se ale, že se počasí umoudří a v horách bude již pouze azurové nebe. To se ukázalo být pravdou od prvního dne treku, ale jen částečně. Kolem jedenácté dopolední se každý den začalo zatahovat a každý den pršelo. První den jsme přečkaly konve vody v místní škole a byla z toho nečekaně emotivní, vítaná zastávka. Druhý den jsme vše usušily, aklimatizovaly se na nadmořskou výšku a už si slibovaly, že to problematické máme za sebou. Třetí den treku /čtvrtý cesty/ slunné dopoledne slibovalo očekávanou idylu. Nicméně jsme doputovaly za silného deště, který umocnila skutečnost, že nedorazili koně s našimi stany a spacáky. Tak jsme vytvořily akutní plán a jedině díky pozitivitě a spolupráci celé skupiny noc přečkaly relativně bez úhony. Začínaly se však objevovat první známky zátěže počasí na zdraví a těch co trpěli na nachlazení, kašel, zánět dutin či dýchacích cest přibývalo a zdravých ubývalo.
Další den jsme již všechny skřípaly zuby, když převýšení 200 metrů znamenalo ve skutečnosti 17 km putování nejprve 1000 metrů ostře dolů a poté 700 metrů ostře nahoru. Poslední 2 hodiny v ukrutném lijáku. To již došly nejen síly, ale hlavně zdraví. Největší daň jsme odevzdala já ve formě horečky a infekce dýchacích cest, která nereagovala na antibiotika. Bylo zle a mělo být ještě hůř. Těžko se ten stav popisuje, kdo ho nezažil, těžko si představí jaké to je ve vysoké nadmořské výšce nemoci dýchat, nemít teplo a sucho, neboli základní životní potřeby. Naše zdraví a bezpečnost byly kompromitovány a o dobrém pocitu nemohla být ani řeč. Ku kreditu všech zúčastněných musím říci, že jejich duch zůstal veskrze pozitivní a spolupracující, což nesmírně pomohlo. Hodně jsme se nasmály, i když to byl situační a někdy i tragický humor. Zavzpomínaly jsme na právě zesnulého Karla Gotta a poslaly mu přání klidného života po životě po jedné z padajících hvězd, kterou jsme viděly v přebohaté Mléčné dráze! Noci a rána byla úchvatná na pohled, nikoliv na pocit a stav zdraví.
A tak jsme přemoženi nepřízní počasí a dalšími okolnostmi změnily plán, což se nakonec ukázalo jako to nejmoudřejší, co jsme mohly za daných okolností udělat. Člověk si v takových situacích uvědomí, že opravdu nic nezmůže a musí se podřídit mocným silám přírody a zde i zvířatům a má šanci jedině tehdy, když si vzájemně pomůže. Duch spolupráce byl všude s námi, i když vzdát se vidiny naplnění záměru treku bylo pro všechny zúčastněné těžké! Nicméně zdraví a bezpečnost byly priorita. Počasí se po 20ti letech dobrého standartu chovalo zcela netypicky nepříznivě bez záruky zlepšení, a tak než jít dále a výše do míst, z kterých není návratu, rozhodly jsme se sestoupit a přejet do bezpečnější oblasti.
Naší základnou se tak stal nečekaně Jyoshimath, místo spojené s Adi Šankačárjou a také s nejdelší lanovkou v Ásii. Výšlapy do okolí byly nádherné a výlet do lyžařského střediska Auli, odkud skupina alespoň viděla himálajské panorama byl nezapomenutelný. Já jsem čekala, až zaberou další antibiotika, bylo mi tak zle, že v úvahu připadala nemocnice, ale díky péči kvalifikovaných zdravotníků se mi nakonec ulevilo a mohla jsem pokračovat se skupinou, i když v šetřícím se modu.
Naší poslední zastávkou byl Badrinath. Najednou jsme se ocitly v zimě, introspektivní Neelkanth na nás udělal obrovský dojem, stejně tak jako poslední indická vesnice Mana před hranicemi s Čínou. Všude silná přítomnost indické armády, ale i hmatatelná historie, ať již faktického či mýtického rázu. Když nám náš průvodce Chandan vyprávěl o 25 km vzdáleném místě, které se považuje za vstupní bránu do nebe, neodpustila jsem si otázku, jaká je jeho zkušenost s nebem, když tam již dvakrát byl. Jeho odpověď, jako vždy, byla plná moudrosti, jednoduchosti a čistoty: „Nebe je podle mého názoru spokojenost“.
Spokojenost byla možná to hlavní učení, které nám tento trek nabídl. Spokojenosti ale předchází přijetí nebo možno říci odevzdání svých představ. Představy jsme museli odevzdat všichni. Ty, co se po první jízdě džípem ptaly po bezpečnostním pásu, se časem spokojily se skutečností, že existuje silnice, i když často zavalená kamením. Pravidelně jsem stály třeba i hodinu v místech, kde se odklízely závaly půdy a kamení a byly jsme rády, že existuje jakákoliv, byť hrbolatá, prašná, děravá a nebezpečná cesta. Některé účastnice a naši průvodci museli přijmout fakt, že nedojdeme, kam jsme původně chtěli a musíme změnit cestu a přizpůsobit se nepříznivým podmínkám. Já jsem se musela spokojit se skutečností, že je lepší marodit v posteli než v mokrém studeném stanu a že můj zdravotní stav mi nedovolí plnit dočasně roli vedoucí skupiny, což znamená , že místo abych se starala o ostatní, ostatní se musí starat o mě. Díky jejich spojeným silám nakonec vše dopadlo relativně dobře, i když zdraví byl slabší článek pro většinu zúčastněných.
Nikoliv však duch. Duch měli všichni silný, taktéž vůli, otevřenost a entusiasmus vůči tomu, co tento kout Indie nabízí. Zažily jsme velké kontrasty, třeba na silnici. Čerstvou hladkou širokou, velmi pohodlnou asfaltu vystřídala neexistující cesta plná hlubokých děr, kamenů a výmolů. Na silnici pracovaly moderní bagry, ale i skupiny žen a můžu, co trpělivě malým kladívkem rozbíjeli obrovský balvan. Do toho se motaly opice, krávy, kozy, bůvoli, traktory, jako ještěrky motorky a nekonečné množství aut, protože existuje pouze jedna silnice, jak se dostat z nížiny do hor. Všichni potřebují zásoby jídla, zboží, plynových bomb a lidí na práci, všichni potřebují pohonné hmoty. A tak nás ani moc nepřekvapilo, že snaha natankovat benzín se proměnila ve více než hodinový spektakt, který by si nezadal s průměrnou akční komedií. Tedy v případě, že máte smysl pro humor. Pokud ne, tak se neuvěřitelně vytočíte a jezdíte potom jako maniak, což se v Indii děje docela často.
Jedna pevná stálice v k modernismu se měnící Indii ale zůstala, a to bylo vynikající jídlo, které nám připravoval náš kuchařský tým. Jejich schopnost vytvořit několikachodová jídla rafinované chuti a podporuplných účinků téměř z ničeho a za krátkou dobu byla až zázračná. Nakonec nás nepřekvapilo, když jsme se dozvěděli, že hlavní kuchař je oficiálním kuchařem ministerského předsedy státu Uttarpradéš, v kterém se nachází část Himaláje Garhwal, kterou jsme navštívily.
Takže konec dobrý, všechno dobré? Určitě, a zároveň nikoliv. Indie je vždy konfrontující. Není to místo jednoduché, odpočinkové, nabízející pouze příjemnou masáž či meditaci. Je to spíše očistný proces, který nás nutí podívat se na ty aspekty sebe, které bychom raději opominuli. Není radno je po návratu ignorovat, ze zkušenosti vlastní a ostatních účastníků vím, že nastartovaná transformace pokračuje po návratu a neskončí, dokud člověk nedojde v sobě do místa, které je žádoucí. Co si každý potřebuje zpracovat je jeho osobní věc. Pro mě to bylo jednoznačně uvědomění, že rezervy mého těla jsou doopravdy menší, než bych si ráda připustila a že je třeba se věnovat údržbě a podpoře tělesné schránky, jelikož bez jejího fungování v životě není nic možné.
Znamená to i uzpůsobit svoje aktivity svým energetickým možnostem. Ačkoliv mám hory ráda a vždy jsem do nich chodila nacházet něco, co jsem jinde nenacházela, tato zkušenost mi výrazně řekla, že je čas to nacházet jinde. Nejprve v sobě, přirozeně. Je na čase přenechat tyto aktivity mladším, silnějším, schopnějším a to s klidným pocitem dělám. Dostala jsem hodně, dala jsem taky hodně, a za vše jsem vděčná. Jak jsem řekla všem zúčastněným na konci naší společné cesty: „Možná jsem letos neviděla vrcholky Himaláje, ale zažila jsem vrcholky lidských srdcí, a to je mimořádný dar, za který děkuji“.
Cesta srdce je cesta, kterou jdeme všichni bez ohledu, v jakém terénu jsme. Nejdůležitější je po ni jít i v těch časech, kdy jdeme po kamení, srázech, v roklinách a temném houští. A tak nám všem přeji s přicházejícím svátkem světel Dívali, nechť nám světlo našeho srdce svítí na cestu a potkává se spolu se světlem ostatních. Děkuji za tuto zkušenost, děkuji skvělé skupině, děkuji našim mimořádným průvodcům a BAS – už dost.
Za dva roky se změnilo mnoho věcí. Přibylo úsilí na různých polích života, všech spojených s ájurvédou a tím pádem ubylo sil. O to víc jsem si přála, aby Khauri trek byl příjemný. Vytvořila se skupina 12ti žen v úžasném věkovém rozpětí od 27ti do 69ti let. Většina z nich se do hor vracela, věděla, co je čeká a tak se vše zpočátku zdálo být na dobré cestě.
Nicméně již od Rišikéše, brány do hor, denně pršelo. Zdálo se ale, že se počasí umoudří a v horách bude již pouze azurové nebe. To se ukázalo být pravdou od prvního dne treku, ale jen částečně. Kolem jedenácté dopolední se každý den začalo zatahovat a každý den pršelo. První den jsme přečkaly konve vody v místní škole a byla z toho nečekaně emotivní, vítaná zastávka. Druhý den jsme vše usušily, aklimatizovaly se na nadmořskou výšku a už si slibovaly, že to problematické máme za sebou. Třetí den treku /čtvrtý cesty/ slunné dopoledne slibovalo očekávanou idylu. Nicméně jsme doputovaly za silného deště, který umocnila skutečnost, že nedorazili koně s našimi stany a spacáky. Tak jsme vytvořily akutní plán a jedině díky pozitivitě a spolupráci celé skupiny noc přečkaly relativně bez úhony. Začínaly se však objevovat první známky zátěže počasí na zdraví a těch co trpěli na nachlazení, kašel, zánět dutin či dýchacích cest přibývalo a zdravých ubývalo.
Další den jsme již všechny skřípaly zuby, když převýšení 200 metrů znamenalo ve skutečnosti 17 km putování nejprve 1000 metrů ostře dolů a poté 700 metrů ostře nahoru. Poslední 2 hodiny v ukrutném lijáku. To již došly nejen síly, ale hlavně zdraví. Největší daň jsme odevzdala já ve formě horečky a infekce dýchacích cest, která nereagovala na antibiotika. Bylo zle a mělo být ještě hůř. Těžko se ten stav popisuje, kdo ho nezažil, těžko si představí jaké to je ve vysoké nadmořské výšce nemoci dýchat, nemít teplo a sucho, neboli základní životní potřeby. Naše zdraví a bezpečnost byly kompromitovány a o dobrém pocitu nemohla být ani řeč. Ku kreditu všech zúčastněných musím říci, že jejich duch zůstal veskrze pozitivní a spolupracující, což nesmírně pomohlo. Hodně jsme se nasmály, i když to byl situační a někdy i tragický humor. Zavzpomínaly jsme na právě zesnulého Karla Gotta a poslaly mu přání klidného života po životě po jedné z padajících hvězd, kterou jsme viděly v přebohaté Mléčné dráze! Noci a rána byla úchvatná na pohled, nikoliv na pocit a stav zdraví.
A tak jsme přemoženi nepřízní počasí a dalšími okolnostmi změnily plán, což se nakonec ukázalo jako to nejmoudřejší, co jsme mohly za daných okolností udělat. Člověk si v takových situacích uvědomí, že opravdu nic nezmůže a musí se podřídit mocným silám přírody a zde i zvířatům a má šanci jedině tehdy, když si vzájemně pomůže. Duch spolupráce byl všude s námi, i když vzdát se vidiny naplnění záměru treku bylo pro všechny zúčastněné těžké! Nicméně zdraví a bezpečnost byly priorita. Počasí se po 20ti letech dobrého standartu chovalo zcela netypicky nepříznivě bez záruky zlepšení, a tak než jít dále a výše do míst, z kterých není návratu, rozhodly jsme se sestoupit a přejet do bezpečnější oblasti.
Naší základnou se tak stal nečekaně Jyoshimath, místo spojené s Adi Šankačárjou a také s nejdelší lanovkou v Ásii. Výšlapy do okolí byly nádherné a výlet do lyžařského střediska Auli, odkud skupina alespoň viděla himálajské panorama byl nezapomenutelný. Já jsem čekala, až zaberou další antibiotika, bylo mi tak zle, že v úvahu připadala nemocnice, ale díky péči kvalifikovaných zdravotníků se mi nakonec ulevilo a mohla jsem pokračovat se skupinou, i když v šetřícím se modu.
Naší poslední zastávkou byl Badrinath. Najednou jsme se ocitly v zimě, introspektivní Neelkanth na nás udělal obrovský dojem, stejně tak jako poslední indická vesnice Mana před hranicemi s Čínou. Všude silná přítomnost indické armády, ale i hmatatelná historie, ať již faktického či mýtického rázu. Když nám náš průvodce Chandan vyprávěl o 25 km vzdáleném místě, které se považuje za vstupní bránu do nebe, neodpustila jsem si otázku, jaká je jeho zkušenost s nebem, když tam již dvakrát byl. Jeho odpověď, jako vždy, byla plná moudrosti, jednoduchosti a čistoty: „Nebe je podle mého názoru spokojenost“.
Spokojenost byla možná to hlavní učení, které nám tento trek nabídl. Spokojenosti ale předchází přijetí nebo možno říci odevzdání svých představ. Představy jsme museli odevzdat všichni. Ty, co se po první jízdě džípem ptaly po bezpečnostním pásu, se časem spokojily se skutečností, že existuje silnice, i když často zavalená kamením. Pravidelně jsem stály třeba i hodinu v místech, kde se odklízely závaly půdy a kamení a byly jsme rády, že existuje jakákoliv, byť hrbolatá, prašná, děravá a nebezpečná cesta. Některé účastnice a naši průvodci museli přijmout fakt, že nedojdeme, kam jsme původně chtěli a musíme změnit cestu a přizpůsobit se nepříznivým podmínkám. Já jsem se musela spokojit se skutečností, že je lepší marodit v posteli než v mokrém studeném stanu a že můj zdravotní stav mi nedovolí plnit dočasně roli vedoucí skupiny, což znamená , že místo abych se starala o ostatní, ostatní se musí starat o mě. Díky jejich spojeným silám nakonec vše dopadlo relativně dobře, i když zdraví byl slabší článek pro většinu zúčastněných.
Nikoliv však duch. Duch měli všichni silný, taktéž vůli, otevřenost a entusiasmus vůči tomu, co tento kout Indie nabízí. Zažily jsme velké kontrasty, třeba na silnici. Čerstvou hladkou širokou, velmi pohodlnou asfaltu vystřídala neexistující cesta plná hlubokých děr, kamenů a výmolů. Na silnici pracovaly moderní bagry, ale i skupiny žen a můžu, co trpělivě malým kladívkem rozbíjeli obrovský balvan. Do toho se motaly opice, krávy, kozy, bůvoli, traktory, jako ještěrky motorky a nekonečné množství aut, protože existuje pouze jedna silnice, jak se dostat z nížiny do hor. Všichni potřebují zásoby jídla, zboží, plynových bomb a lidí na práci, všichni potřebují pohonné hmoty. A tak nás ani moc nepřekvapilo, že snaha natankovat benzín se proměnila ve více než hodinový spektakt, který by si nezadal s průměrnou akční komedií. Tedy v případě, že máte smysl pro humor. Pokud ne, tak se neuvěřitelně vytočíte a jezdíte potom jako maniak, což se v Indii děje docela často.
Jedna pevná stálice v k modernismu se měnící Indii ale zůstala, a to bylo vynikající jídlo, které nám připravoval náš kuchařský tým. Jejich schopnost vytvořit několikachodová jídla rafinované chuti a podporuplných účinků téměř z ničeho a za krátkou dobu byla až zázračná. Nakonec nás nepřekvapilo, když jsme se dozvěděli, že hlavní kuchař je oficiálním kuchařem ministerského předsedy státu Uttarpradéš, v kterém se nachází část Himaláje Garhwal, kterou jsme navštívily.
Takže konec dobrý, všechno dobré? Určitě, a zároveň nikoliv. Indie je vždy konfrontující. Není to místo jednoduché, odpočinkové, nabízející pouze příjemnou masáž či meditaci. Je to spíše očistný proces, který nás nutí podívat se na ty aspekty sebe, které bychom raději opominuli. Není radno je po návratu ignorovat, ze zkušenosti vlastní a ostatních účastníků vím, že nastartovaná transformace pokračuje po návratu a neskončí, dokud člověk nedojde v sobě do místa, které je žádoucí. Co si každý potřebuje zpracovat je jeho osobní věc. Pro mě to bylo jednoznačně uvědomění, že rezervy mého těla jsou doopravdy menší, než bych si ráda připustila a že je třeba se věnovat údržbě a podpoře tělesné schránky, jelikož bez jejího fungování v životě není nic možné.
Znamená to i uzpůsobit svoje aktivity svým energetickým možnostem. Ačkoliv mám hory ráda a vždy jsem do nich chodila nacházet něco, co jsem jinde nenacházela, tato zkušenost mi výrazně řekla, že je čas to nacházet jinde. Nejprve v sobě, přirozeně. Je na čase přenechat tyto aktivity mladším, silnějším, schopnějším a to s klidným pocitem dělám. Dostala jsem hodně, dala jsem taky hodně, a za vše jsem vděčná. Jak jsem řekla všem zúčastněným na konci naší společné cesty: „Možná jsem letos neviděla vrcholky Himaláje, ale zažila jsem vrcholky lidských srdcí, a to je mimořádný dar, za který děkuji“.
Cesta srdce je cesta, kterou jdeme všichni bez ohledu, v jakém terénu jsme. Nejdůležitější je po ni jít i v těch časech, kdy jdeme po kamení, srázech, v roklinách a temném houští. A tak nám všem přeji s přicházejícím svátkem světel Dívali, nechť nám světlo našeho srdce svítí na cestu a potkává se spolu se světlem ostatních. Děkuji za tuto zkušenost, děkuji skvělé skupině, děkuji našim mimořádným průvodcům a BAS – už dost.
RSS Feed
