This is your new blog post. Click here and start typing, or drag in elements from the top bar.
Jelikož jsem na tuto cestu s sebou přivzala svoji 15ti letou dceru, myslela jsem na to, jak si ozvláštnit společný čas. V předchozím roce nás zaujal film Slumdog Millionnaire /Milionář z chatrče/, který poeticko reálně vypráví příběh chudého chlapce, jehož životní zkušenosti přijdou jako zázrakem vhod při televizní show, ve které se hraje o milion rupijí. Podkladem pro tento film je kniha indického diplomata Vikase Swarupa pod názvem Question and Answer /Otázky a odpovědi. Jednou z nejlepších částí knihy je kapitola o Taj Mahalu, jednom z architektonických divů světa. Právě tato kapitola mě inspirovala k návštěvě této možná nejvyhledávanější turistické atrakce v celé Indii.
Realita je vždy jiná než očekávání. Někdy lepší, někdy horší, ale stoprocentně jiná. Vše začalo již v Diliji, před cestou vlakem do Agry. Dcera Monika si v turistických průvodcích přečetla mnohá důrazná, leč vždy výstražná varování na pasti připravené na turisty v Agře. Pokud byste chtěli navštívit jedno z hlavních míst, kde se provozuje umění, jak napálit, ošálit, oškudlit, odrbat či otrhat, jednoduše vyzrát nad turisty, tak jeďte to Agry. To vystrašilo Moniku natolik, že se na tuto část cesty netěšila a po jejím absolvování, ač bez úhony, si důrazně oddychla.
A pověst nezůstala daleko za realitou. Čeští zaměstnanci pracující v hotelích či obchodech by měli poznat alespoň částečně umění, jak se věnovat jakýmkoliv způsobem zákazníkům a tudíž z nich vylákat jakékoliv množství peněz. Snad jde o prestiž, snad o hobby, snad o způsob, jak živit sám sebe či rodinu, nevím. Některé způsoby byly i na mne, na leccos v Indii zvyklou, poněkud příliš. Třeba když jsem udělala chybu a vytáhla z peněženky sto bankovku při kupování dvou jablek u pouličního stánku. Na otázku kolik špinavé, špatně zvážené dva kusy ovoce stojí, mi lakonicky prodavač odvětil, že stovku! Byl poněkud překvapen, když jsem naštvaně odkráčela bez jablek. Napadlo mě, jestli by řekl pětset, kdybych vytáhla pětistovku, nicméně tento experiment jsem raději nezkusila. Nemít drobné se vůbec nevyplácí v takovémhle místě. Při vstupu do hotelu se našich zavazadel hbitě chopil pomocník, vyběhl s nimi pět schodů do 1. patra, kde jsme byly ubytované, nebylo mu trapné počkat několik minut, než jsem našla spropitné, a jak se dalo očekávat, se zbytkem na velkou bankovku se již nikdy nevrátil.
Poněkud horší byli však lapači turistů, kterých bylo na každých pěti metrech několik. Nejen že nejprve sladce, vemlouvavě, později důrazněji, a nakonec velmi zle nabízeli špatně reprodukovaný aršík barevných fotografií za výhodnou cenu, ale po případené koupi vyžadovali, abychom učinily další nákup. Jedním z nejčastěji nabízených artiklů byl přívěšek na klíče s maketou Taje, kterých bylo potřeba koupit nejméně šest, a později o roh dále dalších šest od dalšího prodavače. Moje kapsy přívěsků ho nezajímaly, musíme si přece koupit přímo od něho. Ten jeho je lepší…proč, to už jsme se nedozvěděly. Klasickou léčkou byl vstup do Taje. Indická vláda využila popularity tohoto monumentu a lístek pro cizince ohodnotila mnohonásobně vyšší cennou než pro domácí. Toto je pravda i pro jiné zejména nově otevřené, moderní monumenty. Naše cena se měla zvýšit dosti podstatně o přednostní odbavení, neboť fronta na zakoupení vstupenky „je víc než dvě hodiny, madam. Za malý poplatek půjdete hned dopředu a ještě dostanete zasvěcený výklad od našeho průvodce“. Kdo by mohl odolat takové úžasné nabídce? My jsme odolaly a dobře jsme udělaly. Fronta byla dvouminutová, prohlídka opatřená dostatečnými informačními tabulemi, a tak jsme zažívaly pravou turistickou volnost, která nás zanesla tam, kam směřoval neustále proudící příval nových turistů.
Fakta o Taj Mahalu jsou známá. Nechal ho postavit maharádža Shah Janan jako památník své manželce, která ve věku 39ti let zemřela po porodu 13tého dítěte. Jejich láska prý byla tak veliká a jeho žal tak ohromný, že jedině obrovská bílá mramorová budova trochu utišila jeho ztrátu. První pohled na budovu vyrazí člověku dech. Pak si přivykne, po několika hodinách návštěvy, kdy vidí monument za všech stran a úhlů je tolik nasycen, že má pocit, že už to stačí. Říká se, že bílý mramor byl vybrán záměrně neboť v měnící se barvě slunce se proměňuje jeho vyzařování. To nám vyvrátil pár Novozélanďanů, kteří trávili rok cestou kolem světa. Přivstali si ráno ve 4 hodiny a barva byla prý stejná jako ve čtyři odpoledne, kdy jsme s nimi seděli na střeše restaurace, odháněli opice, a poslouchali jejich zážitky zatím z poloviny světa. My tento postřeh nemůžeme ani potvrdit ani vyvrátit, neb jsme v brzkém ránu pokojně spaly a jako správné turistky dorazily k monumentu před polednem, abychom po několika hodinách v horku vyčerpaně odešly. Mně připadala budova zvenčí velkolepá a spíše vyznáním lásky než žalu. Zářila svou impozantostní dodaleka, jako kdyby chtěla všem ukázat, že i láska mezi maharádžou a jeho ženou byla mimořádně velká. Rozhodně na ní není nic smutného či truchlivého, je to oslava spíš než památník. O to větší kontrast je v potemnělé kryptě, kde těžké ticho a trvalost, nezměnitelnost faktu, že jednou všichni ztratíme to, co je nám drahé, byla tak hmatatelná, že mi nevadilo, že nám policejní hlídka vymezila v husím zástupu na prohlídku pouze velmi krátký čas.
Tato část cesty mě přivedla k novým myšlenkám, neboť zkušenost turismu mi je dosti vzdálená. Vždy jsem cestovala za určitým účelem a jako průvodce měla místní lidi, obeznámené a mně obeznamující, nebo jsem měla štěstí a v průběhu cesty narazila na průvodce, kteří převzali podobnou roli. Organizovaný turismus má svoje výhody v tom, že leccos je zajištěno, nicméně člověk ztrácí možnost objevovat sám, a to náhodně, například díky ztracení se a nečekaného objevení nových míst a možností. Dost záleží na místě, v kterém člověk je, a jeho nátuře. Když člověk objevuje nová místa obvykle než se zorientuje, je čas odjet. Je to tak podobné jako v životě. Jakmile si zpracujeme určité téma nebo problém a obrátíme je v příležitost, ještě než můžeme zažívat plody této práce, typicky se objeví zkušenost nová, která nám opět dává příležitost k dalšímu růstu. Stejně tomu bylo i v případě naší cesty, kde po několika dnech strávených v Agře jsme se vydaly na poslední část putování, a to do posvátného města Varanasi na řece Ganze.
A pověst nezůstala daleko za realitou. Čeští zaměstnanci pracující v hotelích či obchodech by měli poznat alespoň částečně umění, jak se věnovat jakýmkoliv způsobem zákazníkům a tudíž z nich vylákat jakékoliv množství peněz. Snad jde o prestiž, snad o hobby, snad o způsob, jak živit sám sebe či rodinu, nevím. Některé způsoby byly i na mne, na leccos v Indii zvyklou, poněkud příliš. Třeba když jsem udělala chybu a vytáhla z peněženky sto bankovku při kupování dvou jablek u pouličního stánku. Na otázku kolik špinavé, špatně zvážené dva kusy ovoce stojí, mi lakonicky prodavač odvětil, že stovku! Byl poněkud překvapen, když jsem naštvaně odkráčela bez jablek. Napadlo mě, jestli by řekl pětset, kdybych vytáhla pětistovku, nicméně tento experiment jsem raději nezkusila. Nemít drobné se vůbec nevyplácí v takovémhle místě. Při vstupu do hotelu se našich zavazadel hbitě chopil pomocník, vyběhl s nimi pět schodů do 1. patra, kde jsme byly ubytované, nebylo mu trapné počkat několik minut, než jsem našla spropitné, a jak se dalo očekávat, se zbytkem na velkou bankovku se již nikdy nevrátil.
Poněkud horší byli však lapači turistů, kterých bylo na každých pěti metrech několik. Nejen že nejprve sladce, vemlouvavě, později důrazněji, a nakonec velmi zle nabízeli špatně reprodukovaný aršík barevných fotografií za výhodnou cenu, ale po případené koupi vyžadovali, abychom učinily další nákup. Jedním z nejčastěji nabízených artiklů byl přívěšek na klíče s maketou Taje, kterých bylo potřeba koupit nejméně šest, a později o roh dále dalších šest od dalšího prodavače. Moje kapsy přívěsků ho nezajímaly, musíme si přece koupit přímo od něho. Ten jeho je lepší…proč, to už jsme se nedozvěděly. Klasickou léčkou byl vstup do Taje. Indická vláda využila popularity tohoto monumentu a lístek pro cizince ohodnotila mnohonásobně vyšší cennou než pro domácí. Toto je pravda i pro jiné zejména nově otevřené, moderní monumenty. Naše cena se měla zvýšit dosti podstatně o přednostní odbavení, neboť fronta na zakoupení vstupenky „je víc než dvě hodiny, madam. Za malý poplatek půjdete hned dopředu a ještě dostanete zasvěcený výklad od našeho průvodce“. Kdo by mohl odolat takové úžasné nabídce? My jsme odolaly a dobře jsme udělaly. Fronta byla dvouminutová, prohlídka opatřená dostatečnými informačními tabulemi, a tak jsme zažívaly pravou turistickou volnost, která nás zanesla tam, kam směřoval neustále proudící příval nových turistů.
Fakta o Taj Mahalu jsou známá. Nechal ho postavit maharádža Shah Janan jako památník své manželce, která ve věku 39ti let zemřela po porodu 13tého dítěte. Jejich láska prý byla tak veliká a jeho žal tak ohromný, že jedině obrovská bílá mramorová budova trochu utišila jeho ztrátu. První pohled na budovu vyrazí člověku dech. Pak si přivykne, po několika hodinách návštěvy, kdy vidí monument za všech stran a úhlů je tolik nasycen, že má pocit, že už to stačí. Říká se, že bílý mramor byl vybrán záměrně neboť v měnící se barvě slunce se proměňuje jeho vyzařování. To nám vyvrátil pár Novozélanďanů, kteří trávili rok cestou kolem světa. Přivstali si ráno ve 4 hodiny a barva byla prý stejná jako ve čtyři odpoledne, kdy jsme s nimi seděli na střeše restaurace, odháněli opice, a poslouchali jejich zážitky zatím z poloviny světa. My tento postřeh nemůžeme ani potvrdit ani vyvrátit, neb jsme v brzkém ránu pokojně spaly a jako správné turistky dorazily k monumentu před polednem, abychom po několika hodinách v horku vyčerpaně odešly. Mně připadala budova zvenčí velkolepá a spíše vyznáním lásky než žalu. Zářila svou impozantostní dodaleka, jako kdyby chtěla všem ukázat, že i láska mezi maharádžou a jeho ženou byla mimořádně velká. Rozhodně na ní není nic smutného či truchlivého, je to oslava spíš než památník. O to větší kontrast je v potemnělé kryptě, kde těžké ticho a trvalost, nezměnitelnost faktu, že jednou všichni ztratíme to, co je nám drahé, byla tak hmatatelná, že mi nevadilo, že nám policejní hlídka vymezila v husím zástupu na prohlídku pouze velmi krátký čas.
Tato část cesty mě přivedla k novým myšlenkám, neboť zkušenost turismu mi je dosti vzdálená. Vždy jsem cestovala za určitým účelem a jako průvodce měla místní lidi, obeznámené a mně obeznamující, nebo jsem měla štěstí a v průběhu cesty narazila na průvodce, kteří převzali podobnou roli. Organizovaný turismus má svoje výhody v tom, že leccos je zajištěno, nicméně člověk ztrácí možnost objevovat sám, a to náhodně, například díky ztracení se a nečekaného objevení nových míst a možností. Dost záleží na místě, v kterém člověk je, a jeho nátuře. Když člověk objevuje nová místa obvykle než se zorientuje, je čas odjet. Je to tak podobné jako v životě. Jakmile si zpracujeme určité téma nebo problém a obrátíme je v příležitost, ještě než můžeme zažívat plody této práce, typicky se objeví zkušenost nová, která nám opět dává příležitost k dalšímu růstu. Stejně tomu bylo i v případě naší cesty, kde po několika dnech strávených v Agře jsme se vydaly na poslední část putování, a to do posvátného města Varanasi na řece Ganze.
RSS Feed