Milí přátelé a příznivky ájurvédy:
Tentokrát se s vámi chci podělit o poznatky z cesty do Indie. Byla jsem v ní necharakteristicky v létě, kdy kvůli horku tam mnoho Evropanů nejezdí. Vůbec se jim nedivím. Uvítací teplota 43 stupňů v Nové Díliji ze mě udělala milovníka klimatizace. Je sice nezdravá, ale když si člověk má vybrat mezi upečením horkem nebo bolestí v krku, volba je jasná. V Díliji jsem se zúčastnila konference o umělé inteligenci, organizované organizací Magická pro ženy z různých sektorů indické společnosti. Byla to pro mě zajímavá, i když v mnohém, negativní zkušenost. Indická společnost, zejména ta, co žije v metropolích, jako je například Dílije, na cestě za moderním způsobem života, totiž zcela zapomněla na svoje kořeny a zažívá obrovskou krizi. Nejenom identity, ale hlavně své individuální prosperity. U tak obrovského počtu lidí to je masový problém, který potřebuje systémové řešení. I to bylo obsahem mého příspěvku na konferenci: vedle AI neboli umělé inteligence potřebujeme užívat i II – vrozenou inteligenci neboli zdravý selský rozum. Ájurvéda je systém, který je založen na používání přirozené inteligence, jež má jasno například v tom, že jakákoliv konference o zdravých řešeních není zdravá, když se děje ve 100% umělém prostředí celý den a oběd se podává a konzumuje ve stoje v 16 hodin…asi si dovedete představit malou revoluci, kterou jsem tam způsobila.
Přišlo mi to absurdní. Jezdíme se do Indie učit, nasávat starobylou moudrost a zkušenost tisíciletí a je nyní na nás, abychom jim připomínali, co je dobře a co nikoliv? Přesně tak mi to bylo řečeno z několika zdrojů: Indie potřebuje lidi jako jsi ty, dostala jsi, tak nám něco dej zpátky. Říkej nám, co jsme zapomněli a když to bude z tvých úst, tak to uslyšíme! Silně o tom pochybuji, faktem ale zůstává, že Indie potřebuje změnit svůj směr a vrátit se k původním kořenům přirozeného, klidného a rovnovážného žití.
Další zastávka byla Mumbai. Pouhých 34 stupňů se najednou dalo relativně dobře snést, i když člověk se naučí již moc se venku v horku nepohybovat, hlavně ne rychle. Dva dny s mým mentorem, profesorem Solankim v nejstarší ájurvédské nemocnici ve státu Maharaštra Podar byly vyplněny přípravou návštěvy ájurvédské lékařské fakulty ve státě Goa, kam jsme odletěli domlouvat studijní pobyt pro členy Gurukuly. Málokdy člověk vidí instituci, která je vedena s respektem pro autenticitu, nekomerčně a s láskou k ájurvédě. Jsem ráda, že taková místa ještě existují a ještě raději, že mi můj průvodce profesor Solanki toto úžasné místo pomohl najít. Extra bonusem je fakt, že děkankou lékařské fakulty je žena, která se zdá pochopila můj záměr a loučila se se slovy: „Neboj se, uděláme všechno, co potřebujete. O vše se postaráme, vaši studenti budou mít výborný program.“ Nemám pochybností, že se to naplní a již se těším v lednu 202, jak touto zkušeností završíme několikaleté intenzivní úsilí poskytnout kvalitní ájurvédské vzdělání na terapeutické úrovni.
Třetí v pořadí a nejdelší zastávka byla již tradičně Čenaj. Jezdím tam studovat učitelský kurz védských manter. Být v roli žáka je pro učitele velmi zajímavé a důležité. Najednou zažívá učení z druhé strany, vidí nespokojené tváře vyučujících, sleduje jejich snahu dovést nás k pochopení, slyší jejich apely na studium a dostatečnou přípravu. Tento semestr byl věnovaný mentálnímu aspektu naší existence neboli manomaja kóša. A byl to mazec! Recitace manter z Upanišád starých několik tisíc let fungovala jako čistící mechanismus pro mysl. Mnohé nánosy se uvolňovaly. Člověk se při tom necítí dobře a možná to byl důvod, proč se moje tělo uchýlilo k infekční nemoci. Mít vysokou horečku v teplotě 38 stupňů a chodit přitom do intenzivního kurzu je extra nepříjemné. Ve mně to vyvolalo pocit velké zranitelnosti a křehkosti, což vzdáleno od známosti domova ještě umocnila. Člověk se musí rozhodnout, jak k takové situaci přistoupí. Já jsem nechala rozhodnout tělo. To si určilo čas v posteli jako řádný pacient. S otevřeným srdcem a pokorou jsem přišla na závěrečné zkoušky a odešla z nich s pocitem, že někdy přijmout svoje omezení je důležitější než silou hledat cestu, jak je překonat.
Poslední zastávka, jež nebyla úplně v plánu, ale nakonec se ukázala jako velmi blahodárná, byla na ostrově Šrí Lanka. Jak všichni víte, o velikonocích zde proběhly teroristické útoky, které ovlivnily nejen bezpečnost v celé zemi, ale hlavně se mimořádně negativně dotkly turismu. Lidé se bojí cestovat do míst, kde se něco takového stane, a tak houfně rušili svoje cesty. Nerada podléhám panice a tak po ujištění místními, že život tam plyne mimo místa útoku nadále normálně, jsem se vydala do osvědčeného českého resortu. Pro moje unavené tělo fakt, že jsem u moře byla úplně sama, v hotelu taktéž a potkávala se jen s pár místními, byl blahodárně působící. Většinu času jsem sice strávila u počítače přípravou zkoušek do Gurukuly, nicméně moci si ráno, v poledne a večer či kdykoliv se člověku zachce do moře zaplavat a být ničím a nikým nerušený pouze s přírodními elementy je mimořádné. Přišlo mi paradoxní, kolik z nás se v létě tlačí v hlučných letoviscích a bojuje o lehátko u bazénu, když o kousíček dál za možná lepší cenu může mít vše: tropický ráj, sluníčko, příjemné stále klima, vynikající jídlo a hlavně ticho a soukromí. Vřele doporučuji, pokud chcete krásné mimořádné prázdniny, abyste se vydali na ŠríLanku. Český hotel je ideální zázemí, které naplní všechna vaše přání. Pokud zním jako reklama, tak to je i můj záměr: vezměme rozum do hrsti a jeďme tam, kam nikdo nejede…kdybyste vážně chtěli kontakt na toto místo, ozvěte se prosím.
A tak jsem se jakýmsi okruhem vrátila na začátek mé cesty do Indie, do paradoxu, který všichni zažíváme. Ano, máme horké léto, moc se v něm neumíme chovat. Potřebujeme se to naučit. Indové byli odpradávna společnost, která velmi dobře rozuměla tomu, co je v životě důležité a praktikovala to. Nyní to jaksi pozapomněli a možná jim to budeme muset my, cizí návštěvníci připomenout. Čeká mě další léto doma, pracovní, jak jinak. A tak nám všem přeji, aby paradoxy, které nás obklopují, byly zdrojem pochopení a uvědomění toho, co je důležité a my se podle toho chovali. Přeji nám klidný čas a pokud možno i relaxaci, pro kterou je léto jako stvořené. Na podzim zase nashledanou.
S láskou a úctou vaše Martina Zisková
Tentokrát se s vámi chci podělit o poznatky z cesty do Indie. Byla jsem v ní necharakteristicky v létě, kdy kvůli horku tam mnoho Evropanů nejezdí. Vůbec se jim nedivím. Uvítací teplota 43 stupňů v Nové Díliji ze mě udělala milovníka klimatizace. Je sice nezdravá, ale když si člověk má vybrat mezi upečením horkem nebo bolestí v krku, volba je jasná. V Díliji jsem se zúčastnila konference o umělé inteligenci, organizované organizací Magická pro ženy z různých sektorů indické společnosti. Byla to pro mě zajímavá, i když v mnohém, negativní zkušenost. Indická společnost, zejména ta, co žije v metropolích, jako je například Dílije, na cestě za moderním způsobem života, totiž zcela zapomněla na svoje kořeny a zažívá obrovskou krizi. Nejenom identity, ale hlavně své individuální prosperity. U tak obrovského počtu lidí to je masový problém, který potřebuje systémové řešení. I to bylo obsahem mého příspěvku na konferenci: vedle AI neboli umělé inteligence potřebujeme užívat i II – vrozenou inteligenci neboli zdravý selský rozum. Ájurvéda je systém, který je založen na používání přirozené inteligence, jež má jasno například v tom, že jakákoliv konference o zdravých řešeních není zdravá, když se děje ve 100% umělém prostředí celý den a oběd se podává a konzumuje ve stoje v 16 hodin…asi si dovedete představit malou revoluci, kterou jsem tam způsobila.
Přišlo mi to absurdní. Jezdíme se do Indie učit, nasávat starobylou moudrost a zkušenost tisíciletí a je nyní na nás, abychom jim připomínali, co je dobře a co nikoliv? Přesně tak mi to bylo řečeno z několika zdrojů: Indie potřebuje lidi jako jsi ty, dostala jsi, tak nám něco dej zpátky. Říkej nám, co jsme zapomněli a když to bude z tvých úst, tak to uslyšíme! Silně o tom pochybuji, faktem ale zůstává, že Indie potřebuje změnit svůj směr a vrátit se k původním kořenům přirozeného, klidného a rovnovážného žití.
Další zastávka byla Mumbai. Pouhých 34 stupňů se najednou dalo relativně dobře snést, i když člověk se naučí již moc se venku v horku nepohybovat, hlavně ne rychle. Dva dny s mým mentorem, profesorem Solankim v nejstarší ájurvédské nemocnici ve státu Maharaštra Podar byly vyplněny přípravou návštěvy ájurvédské lékařské fakulty ve státě Goa, kam jsme odletěli domlouvat studijní pobyt pro členy Gurukuly. Málokdy člověk vidí instituci, která je vedena s respektem pro autenticitu, nekomerčně a s láskou k ájurvédě. Jsem ráda, že taková místa ještě existují a ještě raději, že mi můj průvodce profesor Solanki toto úžasné místo pomohl najít. Extra bonusem je fakt, že děkankou lékařské fakulty je žena, která se zdá pochopila můj záměr a loučila se se slovy: „Neboj se, uděláme všechno, co potřebujete. O vše se postaráme, vaši studenti budou mít výborný program.“ Nemám pochybností, že se to naplní a již se těším v lednu 202, jak touto zkušeností završíme několikaleté intenzivní úsilí poskytnout kvalitní ájurvédské vzdělání na terapeutické úrovni.
Třetí v pořadí a nejdelší zastávka byla již tradičně Čenaj. Jezdím tam studovat učitelský kurz védských manter. Být v roli žáka je pro učitele velmi zajímavé a důležité. Najednou zažívá učení z druhé strany, vidí nespokojené tváře vyučujících, sleduje jejich snahu dovést nás k pochopení, slyší jejich apely na studium a dostatečnou přípravu. Tento semestr byl věnovaný mentálnímu aspektu naší existence neboli manomaja kóša. A byl to mazec! Recitace manter z Upanišád starých několik tisíc let fungovala jako čistící mechanismus pro mysl. Mnohé nánosy se uvolňovaly. Člověk se při tom necítí dobře a možná to byl důvod, proč se moje tělo uchýlilo k infekční nemoci. Mít vysokou horečku v teplotě 38 stupňů a chodit přitom do intenzivního kurzu je extra nepříjemné. Ve mně to vyvolalo pocit velké zranitelnosti a křehkosti, což vzdáleno od známosti domova ještě umocnila. Člověk se musí rozhodnout, jak k takové situaci přistoupí. Já jsem nechala rozhodnout tělo. To si určilo čas v posteli jako řádný pacient. S otevřeným srdcem a pokorou jsem přišla na závěrečné zkoušky a odešla z nich s pocitem, že někdy přijmout svoje omezení je důležitější než silou hledat cestu, jak je překonat.
Poslední zastávka, jež nebyla úplně v plánu, ale nakonec se ukázala jako velmi blahodárná, byla na ostrově Šrí Lanka. Jak všichni víte, o velikonocích zde proběhly teroristické útoky, které ovlivnily nejen bezpečnost v celé zemi, ale hlavně se mimořádně negativně dotkly turismu. Lidé se bojí cestovat do míst, kde se něco takového stane, a tak houfně rušili svoje cesty. Nerada podléhám panice a tak po ujištění místními, že život tam plyne mimo místa útoku nadále normálně, jsem se vydala do osvědčeného českého resortu. Pro moje unavené tělo fakt, že jsem u moře byla úplně sama, v hotelu taktéž a potkávala se jen s pár místními, byl blahodárně působící. Většinu času jsem sice strávila u počítače přípravou zkoušek do Gurukuly, nicméně moci si ráno, v poledne a večer či kdykoliv se člověku zachce do moře zaplavat a být ničím a nikým nerušený pouze s přírodními elementy je mimořádné. Přišlo mi paradoxní, kolik z nás se v létě tlačí v hlučných letoviscích a bojuje o lehátko u bazénu, když o kousíček dál za možná lepší cenu může mít vše: tropický ráj, sluníčko, příjemné stále klima, vynikající jídlo a hlavně ticho a soukromí. Vřele doporučuji, pokud chcete krásné mimořádné prázdniny, abyste se vydali na ŠríLanku. Český hotel je ideální zázemí, které naplní všechna vaše přání. Pokud zním jako reklama, tak to je i můj záměr: vezměme rozum do hrsti a jeďme tam, kam nikdo nejede…kdybyste vážně chtěli kontakt na toto místo, ozvěte se prosím.
A tak jsem se jakýmsi okruhem vrátila na začátek mé cesty do Indie, do paradoxu, který všichni zažíváme. Ano, máme horké léto, moc se v něm neumíme chovat. Potřebujeme se to naučit. Indové byli odpradávna společnost, která velmi dobře rozuměla tomu, co je v životě důležité a praktikovala to. Nyní to jaksi pozapomněli a možná jim to budeme muset my, cizí návštěvníci připomenout. Čeká mě další léto doma, pracovní, jak jinak. A tak nám všem přeji, aby paradoxy, které nás obklopují, byly zdrojem pochopení a uvědomění toho, co je důležité a my se podle toho chovali. Přeji nám klidný čas a pokud možno i relaxaci, pro kterou je léto jako stvořené. Na podzim zase nashledanou.
S láskou a úctou vaše Martina Zisková
RSS Feed
