Milí přátelé,
Aniž bych to věděla, vytvořila jsem si minulý rok nový návyk, který je příjemný: každý měsíc se s vámi spojit a podělit se o něco, co mě zaujalo a z nějakého důvodu by mohlo zaujmout i vás. Jedna ze čtenářek dokonce navrhla, abych své úvahy vydala knižně, což mě zavedlo k opravdové úvaze o tom, jaký smysl moje sdílení má. Jak by řekla moje kamarádka „to je strašná otázka, kterou si nepokládej“, jelikož na strašnou otázku člověk dostane přirozeně jenom strašnou odpověď.
Několikrát během uplynulého měsíce se mi v hlavě formovala slova do vět, které jsem cítila, že chci předat vám. Bylo to často ale třeba v metru a než jsem došla a udělala, co jsem měla v plánu, tak tvořivý impuls zmizel. Tvořivost, jak si stále víc a víc uvědomuji, je největší dar, co máme. Je to vloha, kterou se odlišujeme od ostatních živých bytostí. Díky tvořivosti přetváříme naší životní realitu do umění, které může nabýt formy nového obrazu, hradu vystavěného z písku nebo nového receptu na buchty.
Předpokladem tvořivosti je inspirace. Mohli bychom říci, že inspirace je jakýsi záblesk světla vědomí, živá forma životní síly, která osvěcuje naše bytí a pudí nás k originálnímu vyjádření. Nedílnou součástí inspirace je imaginace. To, co si nedokážeme představit, nejsme schopni vytvořit. Pokud se stane v našem životě něco, co bychom si nikdy nepředstavili /ať již raději/ tak to je jenom proto, že někdo jiný byl schopen si vytvořit danou představu. Očividně, jinak by nebyla stvořena! Na otázku proč se stala tato zhmotněná představa součástí mé životní reality, když to je to poslední, co bych si přál nebo přála, odpovídá védská filosofie uniformě jedinou odpovědí, a to je karma.
Karma je zákon příčiny a následku, který má tak hluboké kořeny, že ani Bohové nejsou schopni ho dohlédnout. Naše pochopení je velmi zjednodušené a v zásadě nesprávné. Možná co nám nejvíce pomůže je představit si sebe jako jednu ze součástí obrovského skvěle fungující stroje, něco jako strojek švýcarských hodinek. Hýbe se tam synchronně mnoho koleček, každé z nich je důležité a přitom nikoliv samo o sobě. Je součástí velkého celku, který do sebe musí perfektně zapadat. Jak? To možná nedohlédne ani dobrý mistr hodinář. Stejně tak i my jsme součástí obrovského funkčního mechanismu zvaného život, ve kterém máme jak individuální, tak kolektivní roli.
Všimli jste si někdy, že podle toho na co myslíte, přitahujete dané myšlenky do vaší životní reality? Když zemřel můj partner /jeho cestu jsem popsala v knížce Střemhlav srdcem/, viděla jsem všude jeho značku auta. Ať jsem byla v daleké Černé hoře, v New Yorku nebo v Praze, vždy se zjevilo černé auto stejné značky, jakou řídil a měl on rád. Já jsem věděla, že je poblíž. V jedné situaci několik měsíců po jeho smrti, s níž jsem si nevěděla rady i, jsem ho žádala o pomoc. Když se na osamělé vesnické silnici objevil černý Mercedes, věděla jsem, že mi pomůže, protože tu je se mnou.
Ve své práci s lidmi jsem mnohokrát viděla, že jak muži, tak zejména ženy, potřebují ve svém životě zdroj tvořivosti. Nebo přesněji bych měla říci potřebují se napojit se na svůj vlastní zdroj tvořivosti. Je to jako pramen živé vody. Viděla jsem ženy, které se uzdravily z vážných nemocí či nešťastností v životě tím, že našly pomocí inspirace svůj zdroj tvořivosti. Je to energie, která se projevuje jasným, nikoliv však logickým způsobem. Vzpomínám si, jak Jiří Pomeje, na začátku své nemoci, řekl, že cítí absurdní potřebu sázet stromy. Měla jsem tu čest sdílet kus cesty s mladou ženou, která onemocněla rakovinou tlustého střeva. V průběhu nemoci v sobě objevila talent malování, uspořádala výstavu a sérii přednášek na téma Tvořivost a její důležitost v onkologických onemocněních. Dodnes mám nad pracovním stolem mandalu, kterou mi věnovala, jako připomínku této skutečnosti.
Tvořivost je výrazem síly, která přináší život a je individuálním vyjádřením naší osobnosti. Není originálnější síla a vyjádření než je naše tvořivost. Může nabývat a nabývá jakékoliv formy, pokud jít to dovolíme. Nemusí to být hned velká umělecká díla, může to být způsob, jakým člověk uspořádá květiny ve váze či zametá místnost. To, co je důležité, je že to je JEHO vlastní vyjádření, které vychází z jeho Já. Není podmíněné ani zatížené výchovou, vzděláním, společností. Je to jeho vlastní hlas, který stejně jako DNA a otisk palce, jsou nezaměnitelné a patří jen a jenskému nositeli.
Čas, kterým procházíme, nás přímo nutí obrátit se dovnitř, do nitra, ke svému zdroji. Cesta dovnitř se děje prostřednictvím inspirace, intuice a imaginace. To jsou všechno hlasy tvořivosti. Tvořivost je síla, kterou vyjadřujeme, že jsme naživu, kdo jsme a jak vnímáme život. Pokud se od této síly odpojíme, budeme mít stále pocit, že nám něco zásadního v životě chybí. Jakmile se s ní spojíme, budeme mít přístup ke kohoutku živé vody, která nás vždy osvěží. Neznamená to, že náš život bude bez problému, znamená to, že nás život bude plynout směrem k smysluplnému naplnění.
Ze studia sanskrtu na indologii před lety si pamatuji velmi zajímavě jednu jedinou větu, která ve mně zůstala až doteď. Z přepisu zní Sarve nadyáh samudram drávanti. V překladu znamená Všechny řeky plynou do moře. A tak stejně jako kolečko ve švýcarských hodinkách je nutnou součástí velkého dobře sladěného strojku, tak i my, jako živé bytosti se schopní sebereflexe jsem v pozici, kdy si nejprve musíme uvědomit Sebe, abychom pochopili, jak jsme propojení s životem. Tento proces probíhá zároveň – čím víc se díváme na sebe, tím víc si uvědomujeme naše místo v soukolí života, v osudu, v dannosti. Z tohoto procesu se paradoxně vynořuje svobodná vůle, naše schopnost a nutnost reagovat na to, co přichází do našeho života. Stáváme se tak víc a víc spolustvořiteli našeho života a to je tvořivost ve své nejryzejší podobě.
Přeji nám mnoho inspirace na této cestě. Nechť slyšíme hlas intuice a jsme otevřeni obrazům, které nás vedou směrem ke zdroji.
Děkuji za sdílení.
S údivem nad bílou krásou za okny Martina Zisková
Aniž bych to věděla, vytvořila jsem si minulý rok nový návyk, který je příjemný: každý měsíc se s vámi spojit a podělit se o něco, co mě zaujalo a z nějakého důvodu by mohlo zaujmout i vás. Jedna ze čtenářek dokonce navrhla, abych své úvahy vydala knižně, což mě zavedlo k opravdové úvaze o tom, jaký smysl moje sdílení má. Jak by řekla moje kamarádka „to je strašná otázka, kterou si nepokládej“, jelikož na strašnou otázku člověk dostane přirozeně jenom strašnou odpověď.
Několikrát během uplynulého měsíce se mi v hlavě formovala slova do vět, které jsem cítila, že chci předat vám. Bylo to často ale třeba v metru a než jsem došla a udělala, co jsem měla v plánu, tak tvořivý impuls zmizel. Tvořivost, jak si stále víc a víc uvědomuji, je největší dar, co máme. Je to vloha, kterou se odlišujeme od ostatních živých bytostí. Díky tvořivosti přetváříme naší životní realitu do umění, které může nabýt formy nového obrazu, hradu vystavěného z písku nebo nového receptu na buchty.
Předpokladem tvořivosti je inspirace. Mohli bychom říci, že inspirace je jakýsi záblesk světla vědomí, živá forma životní síly, která osvěcuje naše bytí a pudí nás k originálnímu vyjádření. Nedílnou součástí inspirace je imaginace. To, co si nedokážeme představit, nejsme schopni vytvořit. Pokud se stane v našem životě něco, co bychom si nikdy nepředstavili /ať již raději/ tak to je jenom proto, že někdo jiný byl schopen si vytvořit danou představu. Očividně, jinak by nebyla stvořena! Na otázku proč se stala tato zhmotněná představa součástí mé životní reality, když to je to poslední, co bych si přál nebo přála, odpovídá védská filosofie uniformě jedinou odpovědí, a to je karma.
Karma je zákon příčiny a následku, který má tak hluboké kořeny, že ani Bohové nejsou schopni ho dohlédnout. Naše pochopení je velmi zjednodušené a v zásadě nesprávné. Možná co nám nejvíce pomůže je představit si sebe jako jednu ze součástí obrovského skvěle fungující stroje, něco jako strojek švýcarských hodinek. Hýbe se tam synchronně mnoho koleček, každé z nich je důležité a přitom nikoliv samo o sobě. Je součástí velkého celku, který do sebe musí perfektně zapadat. Jak? To možná nedohlédne ani dobrý mistr hodinář. Stejně tak i my jsme součástí obrovského funkčního mechanismu zvaného život, ve kterém máme jak individuální, tak kolektivní roli.
Všimli jste si někdy, že podle toho na co myslíte, přitahujete dané myšlenky do vaší životní reality? Když zemřel můj partner /jeho cestu jsem popsala v knížce Střemhlav srdcem/, viděla jsem všude jeho značku auta. Ať jsem byla v daleké Černé hoře, v New Yorku nebo v Praze, vždy se zjevilo černé auto stejné značky, jakou řídil a měl on rád. Já jsem věděla, že je poblíž. V jedné situaci několik měsíců po jeho smrti, s níž jsem si nevěděla rady i, jsem ho žádala o pomoc. Když se na osamělé vesnické silnici objevil černý Mercedes, věděla jsem, že mi pomůže, protože tu je se mnou.
Ve své práci s lidmi jsem mnohokrát viděla, že jak muži, tak zejména ženy, potřebují ve svém životě zdroj tvořivosti. Nebo přesněji bych měla říci potřebují se napojit se na svůj vlastní zdroj tvořivosti. Je to jako pramen živé vody. Viděla jsem ženy, které se uzdravily z vážných nemocí či nešťastností v životě tím, že našly pomocí inspirace svůj zdroj tvořivosti. Je to energie, která se projevuje jasným, nikoliv však logickým způsobem. Vzpomínám si, jak Jiří Pomeje, na začátku své nemoci, řekl, že cítí absurdní potřebu sázet stromy. Měla jsem tu čest sdílet kus cesty s mladou ženou, která onemocněla rakovinou tlustého střeva. V průběhu nemoci v sobě objevila talent malování, uspořádala výstavu a sérii přednášek na téma Tvořivost a její důležitost v onkologických onemocněních. Dodnes mám nad pracovním stolem mandalu, kterou mi věnovala, jako připomínku této skutečnosti.
Tvořivost je výrazem síly, která přináší život a je individuálním vyjádřením naší osobnosti. Není originálnější síla a vyjádření než je naše tvořivost. Může nabývat a nabývá jakékoliv formy, pokud jít to dovolíme. Nemusí to být hned velká umělecká díla, může to být způsob, jakým člověk uspořádá květiny ve váze či zametá místnost. To, co je důležité, je že to je JEHO vlastní vyjádření, které vychází z jeho Já. Není podmíněné ani zatížené výchovou, vzděláním, společností. Je to jeho vlastní hlas, který stejně jako DNA a otisk palce, jsou nezaměnitelné a patří jen a jenskému nositeli.
Čas, kterým procházíme, nás přímo nutí obrátit se dovnitř, do nitra, ke svému zdroji. Cesta dovnitř se děje prostřednictvím inspirace, intuice a imaginace. To jsou všechno hlasy tvořivosti. Tvořivost je síla, kterou vyjadřujeme, že jsme naživu, kdo jsme a jak vnímáme život. Pokud se od této síly odpojíme, budeme mít stále pocit, že nám něco zásadního v životě chybí. Jakmile se s ní spojíme, budeme mít přístup ke kohoutku živé vody, která nás vždy osvěží. Neznamená to, že náš život bude bez problému, znamená to, že nás život bude plynout směrem k smysluplnému naplnění.
Ze studia sanskrtu na indologii před lety si pamatuji velmi zajímavě jednu jedinou větu, která ve mně zůstala až doteď. Z přepisu zní Sarve nadyáh samudram drávanti. V překladu znamená Všechny řeky plynou do moře. A tak stejně jako kolečko ve švýcarských hodinkách je nutnou součástí velkého dobře sladěného strojku, tak i my, jako živé bytosti se schopní sebereflexe jsem v pozici, kdy si nejprve musíme uvědomit Sebe, abychom pochopili, jak jsme propojení s životem. Tento proces probíhá zároveň – čím víc se díváme na sebe, tím víc si uvědomujeme naše místo v soukolí života, v osudu, v dannosti. Z tohoto procesu se paradoxně vynořuje svobodná vůle, naše schopnost a nutnost reagovat na to, co přichází do našeho života. Stáváme se tak víc a víc spolustvořiteli našeho života a to je tvořivost ve své nejryzejší podobě.
Přeji nám mnoho inspirace na této cestě. Nechť slyšíme hlas intuice a jsme otevřeni obrazům, které nás vedou směrem ke zdroji.
Děkuji za sdílení.
S údivem nad bílou krásou za okny Martina Zisková
Jedna z forem tvořivosti dostupná pro každého
RSS Feed
