Dnes je první den letního času.
Pohled z okna dokazuje, že tato změna je poněkud arbitrální.
Přestože vyjímečně teplé počasí nalákalo stromy a kvetiny k rozpuku, v následujících dnech budou potřebovat teplou peřinu, aby přežily nával zimy a možná i sněhu.
Letošní jaro je jako na houpačce.
A my se houpeme s ním.
Mám za sebou hodně intenzivní práce a před sebou cestu za sebou.
Jelikož pracuji s lidmi, obohacují moji zkušenost o cenná poznání. S čím se u nich potkávám ukazuje na obecné trendy.
Jedním z nich je zvýšená citlivost nás všech.
To věřím, že je nám k dobru, považuji to dokonce za dar.
Naučit se s citlivostí zacházet je ovšem tvrdý oříšek.
Na pomoc nám spěchá starý dobrý kamarád hlava, jež chce vše vyřešit, kontrolovat a rozdělit na dobré a špatné.
Dostáváme se tak do konfliktu sami se sebou: hlava vs. srdce /věrte mi, všichni máme srdce, i ti co tvrdí, že nic necítí --- /
Většina lidí si myslně myslí, že cítění je jakýsi esoterický přežitek.
Člověk přece musí být praktický, věnovat se hmotě, opečovávat ji, hromadit ji.
Jinak nebude mít peníze a bez peněz se nedá žít.
Schovává si tak cítění na volnou chvíli, jakousi přestávku v neustálém boji se životem a překážkami.
Přijde mi škoda, že trávíme tolik času na řešení problémů, když by bylo možná efektivnější si jich tolik netvořit.
"A to mám dělat jak, ty chytráku?" slyším slova mnohých.
"Tolik se snažím, dělám to a ono, vzdělávám se, rozvíjím, pracuji na sobě a život jakoby mě vyřadil z toho dobrého, " obvykle dodají s dávkou hněvu a velkým povzdechem.
Ani nevíte, jak těmto slovům rozumím.
Sama jsem se tak cítila dlouhou dobu a když mi někdo říkal, že by to mohlo být jinak, nevěřila jsem mu.
To se změnilo, když mi nezbylo nic jiného /ano, čtete správně: nebyla to žádná moudrá volba, nýbrž donucení okolnostmi/, než začít k životu přistupovat jinak.
Nikoliv silou, o níž jsem přišla, ale přijetím a vnitřním vnímám založeném na cítění /vnímání pomocí vnitřních smyslů prostřednictvím těla/.
Tehdy jsem se si uvědomila, že jsem byla předchozí dekády přesvědčená, že spolupracuji s životem, když jsem skutečnosti hledala způsob, jak si prosadit to svoje.
Trvalo mi dlouho, než jsem zkušenostmi dospěla do místa, kdy si je jasné, že spolupráce se životem je pro mě velmi výhodná. I to je něco, co se člověk musí učit.
Či spíš si rozpomínat, jelikož to je naše přirozenost.
Rozpomenout se ale můžeme jedině tehdy, když je naše mysl zcela čistá a funguje perfektně. A tak se vracíme k podporuplným nástrojům vnitřního rozvoje jako je kontemplace, sebezpytování, cesta jógy či jiné nauky vycházející z plného pochopení jak funguje svět a proč jsme v něm.
Cesta vnitřního objevování je nekonečná. A překvapivá. Člověk se dostane do místa, kdy se vše vyladí, harmonie mu koluje v žilách a on se cítí skvěle. Konečně, říká si s úlevou.
Bez varování se přihodí něco nečekaného v něm či kolem něj, co mu tu chvíli blaženosti obrátí vzhůru nohama a začíná opět od pomyslného začátku.
Nechtít někam dojít je skvělý cíl.
Nechtít nic pochopit je ještě lepší.
Přijmout beze zbytku, co život nabízí v daném čase je vrchol moudrosti.
Nemyslím tak, jak to často děláme: někde jsme to četli, vytvořili si ideu a snažíme se tak chovat. Tak doopravdy ne.
Myslím tím ten vzácný nezachytitelný okamžik, kdy jsme se proklestili vlastním roštím negativních myšlenek a pocitů a ocitneme na mítině, kde není žádný stín. Na chvíli spočineme ve světle, povzbuzeni na cestě, která nás vede neznámo kam. My víme, že ona ví a tak jí důvěřujeme. Všichni jsme poutníci a naší cestou je náš život.
Život je vlastně svým způsobem o přizpůsobivosti.
O tom ájurvéda ví své.
Je to vlastně nauka, jež nás učí přizpůsobit se jakékoliv životní okolnosti tak, aby nám byla ku prospěchu.
Když můžeme během jednoho dne vystřídat několik ročních období, co se počasí týče, jsme schopni se naučit rozlišovat, co je pro nás vhodné a co nikoliv.
Přeji nám v tomto proměnlivém čase pevnou půdu pod nohama a následování vedení, které nás provede bouřemi, deštěm, horkem i sluncem zalitými dny našeho života.
Martina Ziska
RSS Feed
