Milí přátelé:
Více a více slyším v poslední době otázky týkající se nového viru. Co by prý doporučovala ájurvéda proti této nemoci a co si o celé situaci myslím? Je pravděpodobné, že virus vypustili z laboratoře nejvlivnější mocnosti proto, aby si vyzkoušeli biologickou zbraň? Proč je napadená nejvíce Čína a jaký má situace význam pro vývoj světa?
Musím přiznat, že na dané otázky nemám odpovědi. Jednoduše nevím. Jsou tací, co mají schopnost vidět za věci, nicméně podle mého názoru je ve hře tolik faktorů, že se pravou podstatu nikdy nedovíme. Vše, co bych řekla, by bylo založeno na spekulaci, úvahách a domněnkách, a to nepovažuji za přínosné. Těch je již kolem nás víc než dost, další nepotřebujeme.
Nicméně považuji celou situaci za podnět k určité reflexi. Svým způsobem je to situace stejná, jako jiné globální fenomény v tom slova smyslu, že je nemůžeme zásadně ovlivnit nebo změnit. Takže to hlavní, co nám zbývá je, jak na ní budeme reagovat. Že se něco děje je skutečností, co tedy mohu či dokonce musím udělat?
Za prvé bych řekla, a zdůraznila jako hlavní a možná nejdůležitější, ZACHOVEJME KLID. Češi mají ke globálním situacím svůj velmi osobitý přístup. Vzpomínám si, jak několik let zpět, náš pan prezident způsobil paniku prohlášením, že se po Čechách potuluje terorista! Bylo to v době, kdy terorismus bylo hlavní téma a příčina našich obav. Jen si to představte: po naší malebné zemi, krásných starobylých vesničkách, lesích a lucích, se potuluje osamělý člověk tmavé pleti /vím, stereotyp, ale jak jinak/ a osnuje, jak zničit tuto malou zemičku. Proč? Nebezpečí číhá přeci všude.
Ten samý přístup jsme měli a stále ještě máme k migrační krizi. Hádali jsme se do krve na nejvyšší úrovni o to, že žádné migranty nepřijmeme, neb jsou teroristi, neasimilují se a určitě rozvrátí naši krásnou a spořádanou společnost. Lidé se vyhraňovali proti islámu, aniž by o něm cokoliv věděli s tím, že přináší nesnášenlivost a agresi. Málokdo si povšiml skutečnosti, že do našich krajin se davy migrantů nehrnuli. Nebylo to proto, že bychom se proti nim tak dobře chránili, bylo to proto, že nepovažovali naši zemi za dobré místo k migraci. Kdybychom o tom přemýšleli, mohli bychom tuto skutečnost považovat nikoliv za pozitivum, ale jako případnou urážku naší úžasné životní reality.
A teď tu máte dalšího nepřítele. Trošku se s ním těžko polemizuje, protože nemluví a zdá se, že si dělá, co chce. Jeho mluvčím a interpretem se daleko více než zdravotní profesionální komunita stala média, která těží z nové senzace. Nejvýnosnější je však jiná komodita a tou je strach. STRACH se stává největší silou, která určuje naše životy.
Kdybychom chtěli k této situaci přistoupit racionálně, jak by to asi vypadalo? Nejezdit do míst prokázaných ložisek nové infekce? Zajisté. To je reálná úvaha. Já si plánuji lyžovačku v Itálii se skupinou profesionálů. Jenže se uskuteční v Lombardii a to znamená potenciální nákazu. Mám jet nebo se mám chovat obezřetně? Vzhledem k tomu, že za několik dní po návratu mě čeká další cesta, tentokrát do UK a nechci skončit v domácí karanténě, by bylo rozumné nejet. Ale co když se infekce objeví v UK a nebudu moci jet tam? Jinými slovy, existují bezpečná místa nebo jsou jenom místa, z kterých ještě není hlášená infekce?
Mám si koupit roušku a nakoupit jídlo do zásob? Opravdu, v místě, kde infekce není? Ale mohla by být, viďte…je to jen otázka času, kdy bude všude na světě, říkají autority. V tom případě bude asi nejbezpečnější sedět doma a čekat, až to všechno skončí. Ale to nejde a tak se vracíme k modu jakési polobezpečnosti neboli k přístupu, který není racionální, ale který jsme si vytvořili tak, aby nám vyhovoval. Záleží na naší odolnosti, schopnosti samostatně myslet a informovanosti.
Můj blízký známý, který žije ve svém světě nejen proto, že nedoslýchá, ale i proto, že se nevystavuje mediím, mi nedávno křikem, jak to nedoslýchaví lidé dělají, sděloval v kavárně plné lidí, že do jeho rekreačního zařízení ruší lidé cestu, prý kvůli nějakému viru!!! Musela jsem se hlasitě smát, jak se ostatní na nás dívali. Moc mě potěšilo, že existuje někdo, kdo je imunní /ať již z jakéhokoliv důvodu/ proti všeobecné panice. Vrací mě to zpět k tomu, co považuji za nejdůležitější ingredienci zdravé reakce na současnou situaci, a to je KLID.
Je to celkem překvapivé, že v tomto pokročilém čase pochopení záhad vesmíru a nepředstavitelných technických vymožeností věříme tomu, že nějaká pilulka vitamínu či podpůrného prostředku překoná naši panickou hrůzu z neexistující nemoci. Kdyby to tak fungovalo, musela by se přepsat většina přírodních zákonů tak, jak je známe. Znamenalo by to například, že vnější prostředky jsou silnější než ty vnitřní, hmota nemá nic společného s energií vědomí a všichni jsme chemické továrny, které nereagují na to, co se děje kolem nás! Možná, že jedna z příležitostí, kterou současná situace přináší je uvědomění, že jsme propojeni nejenom problémem, ale i příležitostí. Příležitostí k uvědomění.
Představte si například, že každé místo na globální mapě výskytu viru by zároveň znamenalo příležitost pro uvědomění si, co je v životě důležité. Jeden případ uvědomění si životních prior v Dánsku, dva tisíce v Itálii, tři v severní Kalifornii bez příčiny /tam byli vždy volnomyšlenkáři, mimochodem/, a tak dál. Hezčí, optimističtější a přínosnější, nemyslíte?
Tato myšlenka není tolik od věci i pro ty z nás, co ještě v přímé konfrontaci s korunním virem, jak ho nazývám, nebyli. Vzpomínám si na čas, kdy můj přítel Michal bojoval o život s rakovinou. Bylo to na začátku druhého kola, jak jsem popsala v knize Střemhlav srdcem, kdy jsem se ho ptala, kdyby mu život měl udělit vizum do života, co by napsal jako důvod své žádosti?
Sama jsem podobnou situaci zažila 2. ledna tohoto roku. Začala zcela nevinně. Po hezkém svátečním čase na Šrí Lance jsem večer 1. ledna odlétala z Kolomba zpět do Indie. Moje destinace byla Goa, přestup v Chennaji. Pro ty, co znáte mapu Indie, to znamenalo se přibližovat z jihu směrem na sever. Vše bylo skvěle zařízené s téměř čtyřmi hodinami na přestup. Jenže…první letadlo mělo na odletu několik hodin zpoždění kvůli bouřce /s tím se nedá argumentovat/, a tak jsme doletěli víc než hodinu po odletu spoje. Překvapením bylo, že letecké společnosti spolu neměly domluvu a poté, co jsem v davu hodně nespokojených a agresivních pasažérů pochopila, že mi nepomůže ani stížnost nadřízenému, jsem se vydala na jiný terminál, kde jsem metodou obcházení okének leteckých společností nakonec zakoupila letenku za značnou sumu na dopolední let. Jediné, co mě v té chvíli mrzelo, bylo jednání letecké společnost, moje rozpadající se vidina potenciálního odpočinku a únava, kterou celá situace způsobila.
Moc se mi nelíbila skutečnost, že jsme nastoupili do malého letadla typu Bombardér, nicméně spokojení cestující mě uchlácholili k příjemnému naladění. Asi za deset minut jsem pocítila náraz, po kterém následoval pocit, že letadlo nekontrolovaně pluje ve vzduchu jako list papíru. Nikdo kolem mě nebyl znepokojen, tak jsem vše vyhodnotila jako nadměrnou únavu a tím pádem citlivost. Po několika minutách se ozvalo z pilotní kabiny krátké a lakonické „we have technical“ neboli „máme technickou závadu“. Vnímala jsem zcela jasně, že něco není v pořádku. Žádné další oznámení, spolucestující se věnovali většinou svým mobilům. Po dalších 10 minutách další krátké oznámení, že budeme nouzově přistávat, posádka ať se připoutá. To již většina lidí zaregistrovala a začala se chovat způsobem, který mi způsobil stejně zasmušilou představu jako to, že bychom mohli nepřistát. Přepadl mě strach, který jsme se snažila přehlušit opakováním ochranné mantry. Zároveň moje mysl vysílala silné rakety touhy, aby můj život neskončil tady a takhle. Byla jsem překvapená, jaké myšlenky mi procházely oněch 10 dlouhých minut hlavou. Jsou příliš osobní na to, abych se o ně dělila, byla to moje osobní žádost o udělení víza do života či milosrdné odmítnutí. Reakce ostatních cestujících mě šokovala: naprostá většina z nich začala vyvádět, že jim někdo vstoupil do plánů a vehementně se domáhala toho, aby jim původní plán byl splněn. Kdybych byla autorita života, bez mrknutí oka bych naše letadlo pustila k zemi. Nenašla bych v něm žádný dobrý argument, proč tuto lidskou čeládku udržet při životě.
To pokračovalo po přistání, kdy se ukázalo, že za celou situací byla tzv. kolize ptáka s letadlem. Naštěstí se vše obešlo bez lidských ztrát /myslela jsem i na zástupce okřídlených/, pro mě to kromě obrovského stresu představovalo neuvěřitelnou lekci. Možná takový dar do začátku roku /věděla jsem, že to nebude jednoduchý rok podle toho, jak začal!/ nebo spíše důrazné připomenutí. Tatam byla rozmrzelost ze zpoždění, ze změny plánů, ze zásahu do mého života /“jak se kdo opovažuje, budu si stěžovat“ jak jsem slyšela od většiny spolucestujících/. Nahradila ji absolutní vděčnost, přijetí a okamžité narovnání priorit. Byla jsem vděčná, že jsem dorazila ve zdraví a bezpečí na místo s 12ti hodinovým zpožděním. Bylo mi jedno, že mě to stálo extra peníze, čas a nepohodlí, protože jsme měla to nejdražší, co mám, a to je můj život. Dokud žiji, mám možnost být! Vždy jsem život považovala za obrovský dar a tuto chvíli jsem si ho vážila nade vše.
Nevím proč, ale současná situace kolem koronaviru mi připomněla moji lednovou nadílku. Nemůžeme změnit zásadně to, co se děje, nemůžeme se uchránit krizím, které život přináší, potenciálním nebezpečím a rizikům, jako je toto /a další, co přijdou/. Můžeme si ale zvolit, jak na ně zareagujeme. První je klid. Klid je opakem strachu, paniky, iracionality. Protože nemáme jasné odpovědi a záruky, co potřebujeme kromě informací je ještě intuice. Divná medicína, řeknete si, možná ale nikoliv.
Informací zvenčí máme hodně, možná až moc. Většinou jsou stejného rázu --- situace se zhoršuje, připravte se na nejhorší a zároveň zachovejte klid – to vše řečeno velmi dramatickým tonem. Paradox, určitě. A tak v případě rozporných informací nám může pomoci náš vnitřní informační systém, a tou je intuice. Intuice dává informace vycházející zevnitř týkající se vnějších situací. Zpracovává jiná data a tak poskytuje jiné informace. Je to prodloužená ruka vnitřní inteligence a inteligence celkově /to řekl moudrý dr. Vasant Lad, nikoliv já/. Nicméně intuice je systém, který slouží jedině nám samotným a představuje tak unikátní osobní informační systém. Jelikož vychází z nás, dává nám odpovědi, které nám nemůže poskytnout nikdo jiný. Má pro nás tak mimořádnou hodnotu neb nám pomáhá učinit osobní rozhodnutí, která za nás nikdo jiný udělat nemůže.
Můj osobní informační systém říká, že nový virus je korunní virus, protože korunuje naší cestu za pravou inteligencí. Možná se opravdu jedná o globální epidemii nákazy nepochopení, která představuje příležitost k pravému pochopení. Pochopení co jsou moje priority v životě, jak je důležité myslet rovnovážně, ale ještě důležitější v rovnováze žít a vytvořit tak osobní atmosféru přijetí, vděčnosti, propojenosti a tím pádem opravdové spolupráce a tolerance. I mikroorganismy mají právo na existenci.
A tak nemám odpovědi, nemám super silné tablety na mega silnou imunitní soustavu /i když je ájurvéda vlastní, bylo by nesmyslné k dané situaci takto přistoupit/. Není to boj kdo z koho, je to příležitost k pochopení. Čeho? To je jiné pro každého z nás. Přeji nám, ať zůstaneme zdraví /daleko lépe se totiž přemýtá nad důležitými životními otázkami, když je člověk v kondici/ a hlavně vědomí! Nechtˇse ke každé situaci, která nastane, dokážeme postavit se světlem vědomí, přijetím a pokorou, jež je nezbytná tam, kde jsme svědky něčeho, co nás daleko přesahuje.
Více a více slyším v poslední době otázky týkající se nového viru. Co by prý doporučovala ájurvéda proti této nemoci a co si o celé situaci myslím? Je pravděpodobné, že virus vypustili z laboratoře nejvlivnější mocnosti proto, aby si vyzkoušeli biologickou zbraň? Proč je napadená nejvíce Čína a jaký má situace význam pro vývoj světa?
Musím přiznat, že na dané otázky nemám odpovědi. Jednoduše nevím. Jsou tací, co mají schopnost vidět za věci, nicméně podle mého názoru je ve hře tolik faktorů, že se pravou podstatu nikdy nedovíme. Vše, co bych řekla, by bylo založeno na spekulaci, úvahách a domněnkách, a to nepovažuji za přínosné. Těch je již kolem nás víc než dost, další nepotřebujeme.
Nicméně považuji celou situaci za podnět k určité reflexi. Svým způsobem je to situace stejná, jako jiné globální fenomény v tom slova smyslu, že je nemůžeme zásadně ovlivnit nebo změnit. Takže to hlavní, co nám zbývá je, jak na ní budeme reagovat. Že se něco děje je skutečností, co tedy mohu či dokonce musím udělat?
Za prvé bych řekla, a zdůraznila jako hlavní a možná nejdůležitější, ZACHOVEJME KLID. Češi mají ke globálním situacím svůj velmi osobitý přístup. Vzpomínám si, jak několik let zpět, náš pan prezident způsobil paniku prohlášením, že se po Čechách potuluje terorista! Bylo to v době, kdy terorismus bylo hlavní téma a příčina našich obav. Jen si to představte: po naší malebné zemi, krásných starobylých vesničkách, lesích a lucích, se potuluje osamělý člověk tmavé pleti /vím, stereotyp, ale jak jinak/ a osnuje, jak zničit tuto malou zemičku. Proč? Nebezpečí číhá přeci všude.
Ten samý přístup jsme měli a stále ještě máme k migrační krizi. Hádali jsme se do krve na nejvyšší úrovni o to, že žádné migranty nepřijmeme, neb jsou teroristi, neasimilují se a určitě rozvrátí naši krásnou a spořádanou společnost. Lidé se vyhraňovali proti islámu, aniž by o něm cokoliv věděli s tím, že přináší nesnášenlivost a agresi. Málokdo si povšiml skutečnosti, že do našich krajin se davy migrantů nehrnuli. Nebylo to proto, že bychom se proti nim tak dobře chránili, bylo to proto, že nepovažovali naši zemi za dobré místo k migraci. Kdybychom o tom přemýšleli, mohli bychom tuto skutečnost považovat nikoliv za pozitivum, ale jako případnou urážku naší úžasné životní reality.
A teď tu máte dalšího nepřítele. Trošku se s ním těžko polemizuje, protože nemluví a zdá se, že si dělá, co chce. Jeho mluvčím a interpretem se daleko více než zdravotní profesionální komunita stala média, která těží z nové senzace. Nejvýnosnější je však jiná komodita a tou je strach. STRACH se stává největší silou, která určuje naše životy.
Kdybychom chtěli k této situaci přistoupit racionálně, jak by to asi vypadalo? Nejezdit do míst prokázaných ložisek nové infekce? Zajisté. To je reálná úvaha. Já si plánuji lyžovačku v Itálii se skupinou profesionálů. Jenže se uskuteční v Lombardii a to znamená potenciální nákazu. Mám jet nebo se mám chovat obezřetně? Vzhledem k tomu, že za několik dní po návratu mě čeká další cesta, tentokrát do UK a nechci skončit v domácí karanténě, by bylo rozumné nejet. Ale co když se infekce objeví v UK a nebudu moci jet tam? Jinými slovy, existují bezpečná místa nebo jsou jenom místa, z kterých ještě není hlášená infekce?
Mám si koupit roušku a nakoupit jídlo do zásob? Opravdu, v místě, kde infekce není? Ale mohla by být, viďte…je to jen otázka času, kdy bude všude na světě, říkají autority. V tom případě bude asi nejbezpečnější sedět doma a čekat, až to všechno skončí. Ale to nejde a tak se vracíme k modu jakési polobezpečnosti neboli k přístupu, který není racionální, ale který jsme si vytvořili tak, aby nám vyhovoval. Záleží na naší odolnosti, schopnosti samostatně myslet a informovanosti.
Můj blízký známý, který žije ve svém světě nejen proto, že nedoslýchá, ale i proto, že se nevystavuje mediím, mi nedávno křikem, jak to nedoslýchaví lidé dělají, sděloval v kavárně plné lidí, že do jeho rekreačního zařízení ruší lidé cestu, prý kvůli nějakému viru!!! Musela jsem se hlasitě smát, jak se ostatní na nás dívali. Moc mě potěšilo, že existuje někdo, kdo je imunní /ať již z jakéhokoliv důvodu/ proti všeobecné panice. Vrací mě to zpět k tomu, co považuji za nejdůležitější ingredienci zdravé reakce na současnou situaci, a to je KLID.
Je to celkem překvapivé, že v tomto pokročilém čase pochopení záhad vesmíru a nepředstavitelných technických vymožeností věříme tomu, že nějaká pilulka vitamínu či podpůrného prostředku překoná naši panickou hrůzu z neexistující nemoci. Kdyby to tak fungovalo, musela by se přepsat většina přírodních zákonů tak, jak je známe. Znamenalo by to například, že vnější prostředky jsou silnější než ty vnitřní, hmota nemá nic společného s energií vědomí a všichni jsme chemické továrny, které nereagují na to, co se děje kolem nás! Možná, že jedna z příležitostí, kterou současná situace přináší je uvědomění, že jsme propojeni nejenom problémem, ale i příležitostí. Příležitostí k uvědomění.
Představte si například, že každé místo na globální mapě výskytu viru by zároveň znamenalo příležitost pro uvědomění si, co je v životě důležité. Jeden případ uvědomění si životních prior v Dánsku, dva tisíce v Itálii, tři v severní Kalifornii bez příčiny /tam byli vždy volnomyšlenkáři, mimochodem/, a tak dál. Hezčí, optimističtější a přínosnější, nemyslíte?
Tato myšlenka není tolik od věci i pro ty z nás, co ještě v přímé konfrontaci s korunním virem, jak ho nazývám, nebyli. Vzpomínám si na čas, kdy můj přítel Michal bojoval o život s rakovinou. Bylo to na začátku druhého kola, jak jsem popsala v knize Střemhlav srdcem, kdy jsem se ho ptala, kdyby mu život měl udělit vizum do života, co by napsal jako důvod své žádosti?
Sama jsem podobnou situaci zažila 2. ledna tohoto roku. Začala zcela nevinně. Po hezkém svátečním čase na Šrí Lance jsem večer 1. ledna odlétala z Kolomba zpět do Indie. Moje destinace byla Goa, přestup v Chennaji. Pro ty, co znáte mapu Indie, to znamenalo se přibližovat z jihu směrem na sever. Vše bylo skvěle zařízené s téměř čtyřmi hodinami na přestup. Jenže…první letadlo mělo na odletu několik hodin zpoždění kvůli bouřce /s tím se nedá argumentovat/, a tak jsme doletěli víc než hodinu po odletu spoje. Překvapením bylo, že letecké společnosti spolu neměly domluvu a poté, co jsem v davu hodně nespokojených a agresivních pasažérů pochopila, že mi nepomůže ani stížnost nadřízenému, jsem se vydala na jiný terminál, kde jsem metodou obcházení okének leteckých společností nakonec zakoupila letenku za značnou sumu na dopolední let. Jediné, co mě v té chvíli mrzelo, bylo jednání letecké společnost, moje rozpadající se vidina potenciálního odpočinku a únava, kterou celá situace způsobila.
Moc se mi nelíbila skutečnost, že jsme nastoupili do malého letadla typu Bombardér, nicméně spokojení cestující mě uchlácholili k příjemnému naladění. Asi za deset minut jsem pocítila náraz, po kterém následoval pocit, že letadlo nekontrolovaně pluje ve vzduchu jako list papíru. Nikdo kolem mě nebyl znepokojen, tak jsem vše vyhodnotila jako nadměrnou únavu a tím pádem citlivost. Po několika minutách se ozvalo z pilotní kabiny krátké a lakonické „we have technical“ neboli „máme technickou závadu“. Vnímala jsem zcela jasně, že něco není v pořádku. Žádné další oznámení, spolucestující se věnovali většinou svým mobilům. Po dalších 10 minutách další krátké oznámení, že budeme nouzově přistávat, posádka ať se připoutá. To již většina lidí zaregistrovala a začala se chovat způsobem, který mi způsobil stejně zasmušilou představu jako to, že bychom mohli nepřistát. Přepadl mě strach, který jsme se snažila přehlušit opakováním ochranné mantry. Zároveň moje mysl vysílala silné rakety touhy, aby můj život neskončil tady a takhle. Byla jsem překvapená, jaké myšlenky mi procházely oněch 10 dlouhých minut hlavou. Jsou příliš osobní na to, abych se o ně dělila, byla to moje osobní žádost o udělení víza do života či milosrdné odmítnutí. Reakce ostatních cestujících mě šokovala: naprostá většina z nich začala vyvádět, že jim někdo vstoupil do plánů a vehementně se domáhala toho, aby jim původní plán byl splněn. Kdybych byla autorita života, bez mrknutí oka bych naše letadlo pustila k zemi. Nenašla bych v něm žádný dobrý argument, proč tuto lidskou čeládku udržet při životě.
To pokračovalo po přistání, kdy se ukázalo, že za celou situací byla tzv. kolize ptáka s letadlem. Naštěstí se vše obešlo bez lidských ztrát /myslela jsem i na zástupce okřídlených/, pro mě to kromě obrovského stresu představovalo neuvěřitelnou lekci. Možná takový dar do začátku roku /věděla jsem, že to nebude jednoduchý rok podle toho, jak začal!/ nebo spíše důrazné připomenutí. Tatam byla rozmrzelost ze zpoždění, ze změny plánů, ze zásahu do mého života /“jak se kdo opovažuje, budu si stěžovat“ jak jsem slyšela od většiny spolucestujících/. Nahradila ji absolutní vděčnost, přijetí a okamžité narovnání priorit. Byla jsem vděčná, že jsem dorazila ve zdraví a bezpečí na místo s 12ti hodinovým zpožděním. Bylo mi jedno, že mě to stálo extra peníze, čas a nepohodlí, protože jsme měla to nejdražší, co mám, a to je můj život. Dokud žiji, mám možnost být! Vždy jsem život považovala za obrovský dar a tuto chvíli jsem si ho vážila nade vše.
Nevím proč, ale současná situace kolem koronaviru mi připomněla moji lednovou nadílku. Nemůžeme změnit zásadně to, co se děje, nemůžeme se uchránit krizím, které život přináší, potenciálním nebezpečím a rizikům, jako je toto /a další, co přijdou/. Můžeme si ale zvolit, jak na ně zareagujeme. První je klid. Klid je opakem strachu, paniky, iracionality. Protože nemáme jasné odpovědi a záruky, co potřebujeme kromě informací je ještě intuice. Divná medicína, řeknete si, možná ale nikoliv.
Informací zvenčí máme hodně, možná až moc. Většinou jsou stejného rázu --- situace se zhoršuje, připravte se na nejhorší a zároveň zachovejte klid – to vše řečeno velmi dramatickým tonem. Paradox, určitě. A tak v případě rozporných informací nám může pomoci náš vnitřní informační systém, a tou je intuice. Intuice dává informace vycházející zevnitř týkající se vnějších situací. Zpracovává jiná data a tak poskytuje jiné informace. Je to prodloužená ruka vnitřní inteligence a inteligence celkově /to řekl moudrý dr. Vasant Lad, nikoliv já/. Nicméně intuice je systém, který slouží jedině nám samotným a představuje tak unikátní osobní informační systém. Jelikož vychází z nás, dává nám odpovědi, které nám nemůže poskytnout nikdo jiný. Má pro nás tak mimořádnou hodnotu neb nám pomáhá učinit osobní rozhodnutí, která za nás nikdo jiný udělat nemůže.
Můj osobní informační systém říká, že nový virus je korunní virus, protože korunuje naší cestu za pravou inteligencí. Možná se opravdu jedná o globální epidemii nákazy nepochopení, která představuje příležitost k pravému pochopení. Pochopení co jsou moje priority v životě, jak je důležité myslet rovnovážně, ale ještě důležitější v rovnováze žít a vytvořit tak osobní atmosféru přijetí, vděčnosti, propojenosti a tím pádem opravdové spolupráce a tolerance. I mikroorganismy mají právo na existenci.
A tak nemám odpovědi, nemám super silné tablety na mega silnou imunitní soustavu /i když je ájurvéda vlastní, bylo by nesmyslné k dané situaci takto přistoupit/. Není to boj kdo z koho, je to příležitost k pochopení. Čeho? To je jiné pro každého z nás. Přeji nám, ať zůstaneme zdraví /daleko lépe se totiž přemýtá nad důležitými životními otázkami, když je člověk v kondici/ a hlavně vědomí! Nechtˇse ke každé situaci, která nastane, dokážeme postavit se světlem vědomí, přijetím a pokorou, jež je nezbytná tam, kde jsme svědky něčeho, co nás daleko přesahuje.
RSS Feed
