Nerada dělám věci ve spěchu. Dříve byl celý můj život ve spěchu, tak možná proto. Jelikož za několik hodin odlétám zpět do Indie a doma jsem byla opravdu jen na chvíli, zdá se být téměř nemožné zastavit se, zklidnit a obrátit se dovnitř. To je nutné, aby člověk vnímal, co se v něm doopravdy děje, co se děje kolem, o čem to hemžení, snažení a usilování ve skutečnosti je.
Dnešní konec měsíce nepřichází ve vhodný čas, co se bilancování týče. Tři týdny listopadu v Čechách byly nabité prací, učením, ukončováním věcí letošních a plánováním věcí následujících. Byly taky naplněné praktickými záležitostmi – málokdo má nejenom všechny dárky pohromadě, ale zabalené, připravené a hodně z nich již předaných! Být napřed je nutnost, když v Čechách budu v prosinci jen několik dní. Jsem tomu ráda vlastně. Letos je vše jinak, tak i vánoce budou jiné a ta změna pomůže přestát bolestnou skutečnost, že ti nejbližší s námi již nikdy nebudou.
V takovémto čase mi přišlo téměř nemožné /nejenom kvůli času, ale i okolnostem/ si sednout a psát. O čem vlastně, říkala jsem si? Za poslední 2 dny jsem však slyšela z několika zdrojů opakovaně tu samou zprávu, tu samou myšlenku, a tak mi přišlo, že to je to poselství uplynulého času. Jedná se opět o perspektivu ega na plátně mysli a perspektivu srdce. Jak člověk ví, která z nich je právě u moci? Úplně jednoduše.
Ego prostřednictvím mysli vytváří očekávání. Člověk se o to nemusí snažit, děje se to zcela automaticky. Taky nemá smysl se snažit tohoto očekávání zbavit. Zbavit se ho chceme či potřebujeme tehdy, když se naše očekávání nenaplní a my jsme zklamaní. To nám způsobí bolest, a pokud se máme rádi a nejsme v pozici oběti, hledáme cestu k lepšímu pocitu, k lepší perspektivě. Tu nám automaticky dává krajina srdce. Srdce nemá žádná očekávání, má určitý druh otevřenosti, která s sebou přináší naději. Naději ve smyslu, že co přijde, to přijde a je v pořádku. Ono to zní dost nesmyslně, samozřejmě, že co se děje se prostě a jednoduše děje, nicméně to tak vnímáme jen do té doby, než nás to nepříjemně zasáhne. A jsme opět u očekávání, připoutanosti, zklamání a bolesti.
Musím upřímně říci, že tuhle smyčku velmi dobře znám. Zažívám ji docela často. Teď se to odehrává tak, že jsem ve svém radostném žití, ve svém vlastním modu bytí a najednou z čista jasna se uděje něco, co otevře staré hluboké rány a z nich se vyvalí silná dávka bolesti. Vždycky je to o tomtéž: o pocitu nelásky, nepochopení, odmítnutí, zranění, ublížení z nelásky. Jako toxin z chapadel chobotnice bolest zakalí moje vnímání a radostné žití je pryč. Jestli jsem něco slyšela opakovaně během uplynulého měsíce, tak to byl pokyn, že je třeba pustit svoji minulost, odpoutat se od těchto bolestných vazeb, propustit očekávání, na nichž jsou vystavěna a dovolit tak srdci, aby jeho perspektiva byla pocítitelná. Vlastně dovolit sobě vnímat život kolem sebe skrz otevřené srdce. Ti, co jste to zažili či zažíváte, víte, jaká to je lahoda, jaká úleva a přirozenost, jež s tímto vnímáním přichází.
Jsem na cestě. Mnoho z nás je na cestě. A není pochyb o tom, že toto je čas zázraků, požehnání a mimořádných příležitostí. Cítím, že příští rok bude nejenom důležitý, ale dobře zlomový, dá-li se to tak říct. S čím do něj vstoupíme, jaké perspektivy vnímání si s sebou přineseme a co zanecháme za sebou, na to přátelé máme poslední rok tohoto měsíce, který začíná zítra. Já ho budu trávit ve společnosti zvuků posvátných manter v tropickém horku s péřovkou v tašce a vědomím, že někdy ta největší moudrost života je zároveň či zejména ta nejjednodušší. Dala by se vyjádřit takto: srdce nebo ego? To není otázka výběru ale vnímání.
Přeji nám úžasný finiš tohoto neméně úžasného a zároveň hodně těžkého roku a šťastnou ruku při vybírání toho, co si s sebou přibalit do roku 2019 a co s láskou a vděčností nechat již vážně a opravdu jednou pro vždy za sebou.
Krásný adventní čas v sobě nám všem přeji s kufrem v ruce.
Martina
Dnešní konec měsíce nepřichází ve vhodný čas, co se bilancování týče. Tři týdny listopadu v Čechách byly nabité prací, učením, ukončováním věcí letošních a plánováním věcí následujících. Byly taky naplněné praktickými záležitostmi – málokdo má nejenom všechny dárky pohromadě, ale zabalené, připravené a hodně z nich již předaných! Být napřed je nutnost, když v Čechách budu v prosinci jen několik dní. Jsem tomu ráda vlastně. Letos je vše jinak, tak i vánoce budou jiné a ta změna pomůže přestát bolestnou skutečnost, že ti nejbližší s námi již nikdy nebudou.
V takovémto čase mi přišlo téměř nemožné /nejenom kvůli času, ale i okolnostem/ si sednout a psát. O čem vlastně, říkala jsem si? Za poslední 2 dny jsem však slyšela z několika zdrojů opakovaně tu samou zprávu, tu samou myšlenku, a tak mi přišlo, že to je to poselství uplynulého času. Jedná se opět o perspektivu ega na plátně mysli a perspektivu srdce. Jak člověk ví, která z nich je právě u moci? Úplně jednoduše.
Ego prostřednictvím mysli vytváří očekávání. Člověk se o to nemusí snažit, děje se to zcela automaticky. Taky nemá smysl se snažit tohoto očekávání zbavit. Zbavit se ho chceme či potřebujeme tehdy, když se naše očekávání nenaplní a my jsme zklamaní. To nám způsobí bolest, a pokud se máme rádi a nejsme v pozici oběti, hledáme cestu k lepšímu pocitu, k lepší perspektivě. Tu nám automaticky dává krajina srdce. Srdce nemá žádná očekávání, má určitý druh otevřenosti, která s sebou přináší naději. Naději ve smyslu, že co přijde, to přijde a je v pořádku. Ono to zní dost nesmyslně, samozřejmě, že co se děje se prostě a jednoduše děje, nicméně to tak vnímáme jen do té doby, než nás to nepříjemně zasáhne. A jsme opět u očekávání, připoutanosti, zklamání a bolesti.
Musím upřímně říci, že tuhle smyčku velmi dobře znám. Zažívám ji docela často. Teď se to odehrává tak, že jsem ve svém radostném žití, ve svém vlastním modu bytí a najednou z čista jasna se uděje něco, co otevře staré hluboké rány a z nich se vyvalí silná dávka bolesti. Vždycky je to o tomtéž: o pocitu nelásky, nepochopení, odmítnutí, zranění, ublížení z nelásky. Jako toxin z chapadel chobotnice bolest zakalí moje vnímání a radostné žití je pryč. Jestli jsem něco slyšela opakovaně během uplynulého měsíce, tak to byl pokyn, že je třeba pustit svoji minulost, odpoutat se od těchto bolestných vazeb, propustit očekávání, na nichž jsou vystavěna a dovolit tak srdci, aby jeho perspektiva byla pocítitelná. Vlastně dovolit sobě vnímat život kolem sebe skrz otevřené srdce. Ti, co jste to zažili či zažíváte, víte, jaká to je lahoda, jaká úleva a přirozenost, jež s tímto vnímáním přichází.
Jsem na cestě. Mnoho z nás je na cestě. A není pochyb o tom, že toto je čas zázraků, požehnání a mimořádných příležitostí. Cítím, že příští rok bude nejenom důležitý, ale dobře zlomový, dá-li se to tak říct. S čím do něj vstoupíme, jaké perspektivy vnímání si s sebou přineseme a co zanecháme za sebou, na to přátelé máme poslední rok tohoto měsíce, který začíná zítra. Já ho budu trávit ve společnosti zvuků posvátných manter v tropickém horku s péřovkou v tašce a vědomím, že někdy ta největší moudrost života je zároveň či zejména ta nejjednodušší. Dala by se vyjádřit takto: srdce nebo ego? To není otázka výběru ale vnímání.
Přeji nám úžasný finiš tohoto neméně úžasného a zároveň hodně těžkého roku a šťastnou ruku při vybírání toho, co si s sebou přibalit do roku 2019 a co s láskou a vděčností nechat již vážně a opravdu jednou pro vždy za sebou.
Krásný adventní čas v sobě nám všem přeji s kufrem v ruce.
Martina
RSS Feed
