Zde uvádím původní článek, který byl s úpravami publikován v časopise
Meduňka, březen 2014
Počátek všeho je v touze
Žijeme v době, kdy je všechno možné.
Možnost cestovat kdykoliv a kamkoliv se dá zrealizovat jedním klikem na počítači či telefonátem. Přesto zůstává otázka, kam cestovat a proč? Cesty turistické jsou za účelem co nejvíce zážitků a pohody, cesty vnitřní jsou jiné. Jejich idea se rodí z vnitřních impulsů,tiše se v nás spřádají, až jednou, za vhodných okolností vyraší ven se silou a jasností, která nás sama překvapuje. Vnitřní kompas nás vede jistým směrem do specifického místa, aniž bychom věděli proč. Cítíme, že potřebujeme jet, cesta nám přinese něco důležitého, přestože logika říká proč nejet. Do vysokých oblastí Himalájí, kde pramení Ganga, vedla taková cesta. Rodila se léta ze střípků informací o tom, jak vysoko v horách člověk potká sám sebe v jiném odlesku. Pomohla loňská cesta s vynikajícím týmem průvodců a zkušenost, která ukázala, že jedině v horách se lidská skořápka otevře tak, že je možné vidět, co jinak není k dohlédnutí. A to stačilo k motivaci vyrazit. Po praktické stránce kromě technického vybavení byla nutná i fyzická příprava – 5000 metrů nadmořské výšky není pro našince obvyklá záležitost, proto natrénovat se zdálo nejenom dobré, ale i nutné.
Himaláje, hory obzvláštní
Himaláje jsou neobvyklé hory. Není to tím, že hostí nevyšší horu světa či že leží na pomezí několika obrovských společenských konglomerátů jako je Indie a Čína, ale možná tím, že přírodní elementy jsou zde považování za Bohy. Příroda a Bůh jsou jedno. 70 milionů let staré, 200 kilometrů táhnoucí se pohoří vzniklo nejspíštím, že se k sobě tlačily dva kontinenty. Důkazem může být fakt, že každým rokem se výška nejvyšších hor zvyšuje o cirka 5 milimetrů. Západní oblast ve státě Uttarakhand patří oblasti Garhwal, kde jsou čtyři posvátná místa související s řekou hor, Gangou. Jedná je o Kedarnat, Jamunotri, Badrinát a Gangotri. Kedarnat si vysloužil v uplynulém létě neblahou pozornost celého světa: byla to právě tato oblast, kde síla řeky a vody při záplavách způsobila největší škodu a vyžádala si životy až 1 milionu lidí. I v doběnašeho putování bylo znatelné, jaká obrovská, v tomto případě ničivá síla, prošla úpatími a údolími a vzala si vše, co jí bylo v cestě. Život musí jít dál, a tak se vytvořily alternativní cesty, solidarita pomohla, i kdyždlouhodobé následky jsou nedohledné a neodčinitelné. Období monsunových deštůnejenom zvýší objem vody víc než o polovinu během několika týdnů, zato minerální nánosy, které jsou odplaveny do nížin a údolí mají za pozitivní následek mimořádně úrodnou půdu. Neúprosný koloběh počasí nutí připravit se na zimu, která vše opět změní, a tak život
v horách je těžký, jak pro muže, tvrdě fyzicky pracující ženy, rodiny, zvířata i celá společenství. Jediní, kdo se zdají být nedotknutelní, jsou věčně bílé vrcholky hor, tyčící se pevně,samostatně, nezávisle, a svobodně.
Ganga, dcera hor a řeka nejposvátnější
V samém lůnu této oblasti pramení nejdůležitější řeka Indie, Matka Ganga. Táhnoucí se 2 400 km, Ganga je indická řeka života neboť nejvěrněji odráží rozmanitost a kontrast tohoto subkontinentu. Ganga není obyčejná řeka, je považována za Bohyni. Již samotný
příběh jejího původu svědčí o její neobyčejnosti. Ganga přebývala v nebi až do té doby, než si král Sagar uvědomil, že je jí potřeba na Zemi proto, aby posvětila popel 60 tisíc vojáků, jeho synů, kteří zemřeli díky nerespektování příkazů. Dostat jí na zem trvalo tři generace soustředěné duchovní praxe a bylo potřeba i vyrazné Boží intervence. Ganga konečně souhlasila, že sestoupí, jenže její síla je tak velká, že by rozpůlila Zemi a způsobila pohromu. Bůh Šiva nabídl, že ji pojme do svých vlasů, tam ji usměrní, a teprve poté ji nechá vystoupit několika pramínky a lidem na zemi tak dá příležitost nejenom
k rituálům za osvobození duše, ale i k plnohodnotnému životu podél jejího toku. Věří se, že místo, kde Ganga sestoupila na zem, je Gangotri. Přesto její pramen je o nějakých 25 km hlouběji v horách, kde s obrovskou silou vyvěrá z ledovce dravá a hravá voda, která od prvního momentu ukazuje svoji neuvěřitelnou sílu a energii. Gomukh znamená kravská tlama, a je více místem víry než geografie. Zdroj Gangy je opravdu křižovatkou mezi nebem a zemí. V nadmořské výšce 3 900 metrů, o 300 metrů výše nad hranicí stromů,
místo obývá obrovský ledovec, který není imunní změnám klimatu a každoročně
ubývá. Obrovské haldy obyčejných a neobyčejných kamenů obklopují nádherné vršky,
kterým vévodí Bhagirati aŠivlink. Ve výši 6543 metrů je to magická hora, která
má v sobě reliéf boha Ganéši, tak jako tvář dítěte nese rysy svých rodičů. Mount Meru a další velikáni nedotknuti vším, co se děje kolem, majestátně a nepohnutě stojí na svých místech a připomínají nám, že nedotknuté je požehnané. Je pro nás požehnáním být v místech, kam se málokdo nejenom dostane, ale i vydá. Obzvláště letos, po záplavách a sesuvech, jsou stezky mimořádně špatné, mnoho turistů zrušilo své cesty, a tak máme celou scenérii a zkušenost neuvěřitelně téměř jen pro sebe.
Měnící se realita kolem Gangy
Ne vždy tak tomu ale bylo. Dozvídáme se, že ani ne 5 let zpátky, na nyní opuštěných místech proudily denně tisícové davy poutníků ve víře, že návštěva posvátných míst z nich a jejich rodin smyje hříchy. Pro hinduisty je Ganga posvátná a vykonávají u ní a pro ní mnoho obřadů. Nejznámější je ohňový rituál árti, který vzývá ochranu a požehnání řeky jako Boží Matky. S duchovním turismem přichází i opotřebování krajiny, hromadění
odpadků a celkově zněčištováníživotního prostředí z nadměrného používání
cest a stezek. Vláda proto přistoupila k radikálnímu řešení a to znepřístupnění Gangotri Národního parku veřejnosti. To se nelíbilo věřícím, a tak výsledkem je současný kompromis, kdy se přísně reguluje a ještě přísněji povoluje vstup do hor, a to maximálně 150 lidem denně. Jelikož je tu sezona krátká díky nepříznivému počasí, znamená to,že ročně sem nyní zavítá pár tisíc lidí a to za velmi přísných podmínek a vysokých poplatků. Pravdou je, že terén je tak náročný, že se nedá chodit mimo vyznačené cesty /někdy ani po nich, spíše lézt po čtyřech či se držet lan a kolíků/, o nepřístupnosti zvířat jako jsou
koně, muly či oslové nemluvě, tak se sem vydají opravdu pouze velmi motivovaní
či organizovaní jedinci. My jsme naštěstí patřili do obou skupin, a tak naše cesta, ač náročná, byla požehnaná a velmi úspěšná. Hlavní zásluhu na tom měli naši průvodci, kteří si zaslouží extra pojednání.
Bez průvodce nelze putovat
Správa Národního parku zakazuje vstup bez místního průvodce. Má k tomu praktické důvody: neznalost terénu, podmínek, náhlých změn počasí v minulosti vyústila ve zbytečné ztráty na lidských životech. Ani ekonomické nejsou zanedbatelné, vždytˇ80% příjmů v této
oblasti je závislých na turismu. Letos díky povodním a mediálnímu přehánění většina zájemců upustila od cesty neb ji považovali za příliš nebezpečnou nebo nemožnou. My jsme byli přivedeni k nejlepšímu průvodcovskému týmu již vloni, a tak jejich profesionalita, zkušenost a osobní přístup nám byli zárukou, že bude postaráno nejenom o naše fyzické bezpečí, ale vytvořeny podmínky pro nejlepší zkušenost, kterou můžeme mít. Přesto, když pro naši skupinu 10 lidí dorazilo 16 nosičů, mladíků ve věku kolem 16let i méně v žábkách a bez bundy, aby nesli na hlavě náklad 35 až 50 kg, kromě obdivu jsme pocítili i nepříjemné sevření. Pro některé z nás to znamenalo, že jsme vytřídili baťohy na
nejzákladnější potřeby a často putovali s jedním teplým nočním oblečením,
bundou a ponožkami na dobu 5ti dní. Chlapci si udržovali kondici hraním karet,
tancováním a vůbec byli celou dobu v dobré náladě. Náš profesionální tým sestával z 8mi lidí, z nichž ti hlavní nám pomáhali při cestě a ti neméně důležití vařili. Dostat ráno do stanu horký zázvorový čaj, když je venku minus 7 stupňů je malý zázrak. Postupně nám ubývalo rukavic, čepic, bund, nakonec i spacáků a všeho, co jsme nepotřebovali ve prospěch těch, co se o nás starali a měli málo. Vynikající jídlo mělo nejenom potřebnou kalorickou hodnotu, ale díky koření i prohřívací účinek, a tak jediné, co nám scházelo byla vlastní otevřenost ke zkušenosti a nádheře, kterou představuje absolutně modrá obloha, úplné ticho a nebe plné mléčné dráhy a hvězd. Nádhera slovy nepopsatelná, zážitek, který se uloží hluboko do nitra a touží být oživován snad jedině dalšími cestami a putováním.
Cesta necesta: kudy kam
Pro představu by bylo možná dobré popsat celou cestu tak, jak probíhala. Naším vychozím bodem byla Rišikéš, světové centrum jogy. Zde Ganga plyne poklidnějako široká vážená řeka, která svým tokem živí půl bilionu lidí. V nadmořské výšce 300 metrů užíváme tepla a lidského a zvířecího chaosu na trzích, ulicích a u řeky s místy ticha a chladnější zeleně a každý večer zpíváme při árti Matce Ganze společně se stovkami místích i zdaleka příchozích. První den cesty je strávený v autobuse, cílem Utarkaši. Stoupáme nejprve po serpentinách připomínajících chorvastké pobřeží. Dole se klikatí řeka, zlatavá ve slunci, až konečně odpoledne vidíme v mracích první zasněžené vrcholky. Ty co nejsou věčně bílé nemají jméno, realita jiná z hor, na něžjsme zvyklí. Navštěvujeme Višvanath Kaši chrám a Šakti chrám, kde poprvé ochutnáváme ženskou tvořivou energii a úctu vůči ní. Noc
v jednoduchém hotelu je stále ještě luxusem ve srovnání s tím, co nás čeká. Další den trávíme ještě v buse, celkem potřebujeme ujet cca 285 km, což je cesta na 1,5 až 2 dny, podle silnic. Ty jsou stále více improvizovanější, učíme se být imunní vůči pocitu, že každou chvíli spadneme z prudkého srázu. Dojíždíme do Gangotri, dál už to nejde jinak než po svých. Vítá nás nádherný slunečný den, silný hukot bouřlivé řeky, horský hotýlek s ledovou postelí a vodou, nicméně jakmile vysvitne sluníčko, užíváme si procházky
cedrovým lesem, kde jsou místa jako stvořená pro přistání vesmírné energie. Den
aklimatizace ve výšce 3100 metrů je vyplněn návštěvou chrámu a speciálním
požehnáním jen pro nás, balením a odpočinkem. Den 4. vyrážíme pěšmo s nosiči do národního parku údolím, které je magické. Podzimní barvy se odrážejí od modré oblohy, dole tiše plyne řeka, do níž se vlévá mnoho pramenů, potoků, říček a řek, a my si pomalu zvykáme na kamenitý náročný terén, kdy jedno uklouznutí znamená konec nejen cesty, ale i života. Konečně dorážíme do prvního tábořištěv Bhodžbase. Již se stmívá, fouká vítr, lezeme do stanů a iglů budovy na večeři, sedíme na zemi, pijeme horkou polévku, jíme zeleninu, dál a rýži, a jsme unavení. V nadmořské výšce 3800 metrů je toto poslední tábořiště s jakýmsi zázemím. Ráno putujeme směrem ke Goumuku, zůstáváme 300 m od pramene u malého chrámu, kde se společně modlíme a potom rituálně okoupeme v ledové vodě. Čeká nás výstup na Tapovan, náročná strmá stěna plná volných kamenů, po které lezeme, jak to jde a nakonec nějak všichni vylezeme na nádhernou plošinu jako z jiného světa. Sluníčko, Amarganga, průzračný potůček pod skalami, volné prostranství, jemuž vévodí Bhagirati I., II., III. komplex a Šivlink hora, jsme v jiném světě, kde je několik modrých kamzíků, havranů a jinak hory, kameny a my. Zůstáváme další den, ráno se musíme probíjet zamrzlou říčkou, vždyť minus 7 má nějaký efekt. Vydáváme se na malou pochůzku, objevujeme další průhledy a místa a přejeme si zůstat dlouho a zároveň jít,
protože ve výši 4500 metrů cítíme sílu přírody a naši slabost. Den 7. vyrážíme dolů, cesta je méně náročná na sílu, horší na koncentraci a klouby. Někteří nemají moc sil, asi ani motivaci – již nic nového před námi, jen cesta zpět tou samou cestou, co jsme přišli. Tentokrát dojdeme až k prameni, vítají nás padající kameny, jako by chtěly připomenout, kdo je tu pánem. Pak jdeme rájem, tichem a úžasnou krajinou zpět dolů. Najednou se mění počasí, mraky a začíná sněžit. Naštěstí docházíme do tábořiště v Čirbase bezpečně, i když silná chumelenice v nás vyvolává lecjaké otázky týkající se následujícího dne. Ráno ale po sněhu ani vidu, zima pořádná, balíme a se sluníčkem jdeme na poslední úsek do Gangotri. Tam se náležitě rozloučíme s nosiči, nasedneme do busu a vyrážíme do Utarkaši. Tentokrát jsme vděčni za teplou vodu a postel, je to jako zázrak po dnech strávených ve stanu a chladu. I poslední den jízdy do Rišikéše jsme zrelaxovaní, odstřel kamenů na cestě dynamitem, stáda opic, neexistující silnice nás již moc nevzrušují. Vezeme si v sobě něco, co má mimořádnou hodnotu a cítíme se jinak. Kromě únavy a fotoaparátů plných fotek máme v sobě vděčnost za to, že jsme byli na tak mimořádném místě. Již teď, pár hodin poté, se nám to zdá neskutečné. Ten pocit pokračuje i nyní, když píši tyto řádky.
Proč jsou takováto putování důležitá
Když se podíváme zpět na svoji zkušenost, není možné ji vyhodnotit logicky. Proč sičlověk připraví tolik nepohodlí a vydává se na tak dalekou cestu, když vše může zažít daleko jednodušeji v pohodlí svého domova na Discovery televizním kanálu či při jiném
cestopisném pořadu?! Upřímně, na to není dobrá odpověď.Putování je jednoduše o
tom, že člověk dává jednu nohu před druhou a jde. Stále se sune dopředu, je
v pohybu, ve svém přirozeném rytmu. Doprovází ho dech, ticho, ze začátku
jeho myšlenky, ale i ty pomalu ustanou a jediné co zůstává je rytmus pohybu a
dechu a tiché vnímání. Takto se popisuje meditace a v určitém slova smyslu
putování meditační zkušeností je. Zejména tehdy, když se člověk zcela a úplně
otevře neznámé zkušenosti, otevře své srdce, mysl, smysly a nechá se vést tím,
co je kolem něco. Přestane povídat, hodnotit, kritizovat, srovnávat, přemýšlet o
něčem, co není, zkrátka se vyprázdní od sebe a nechá se naplnit tím, co je kolem
něho. V tom vnitřním tichu, které je plné, přicházejí nápady, myšlenky,
pocity či představy, které by jinak nenašly svoji cestu. Nebo nepřijde nic a
stávající moment a zkušenost jsou zcela naplňující. Pokud pojímáme smysl života
ve stavu vědomí, který žijeme, pak takovéto cesty mají větší význam než
dosahování nějakého cíle přes intelektuální úsilí. Z lidského hlediska mají
obrovský význam v tom, že každému tyto mimořádné podmínky nakřápnou jeho
ulitu a na světlo vědomí se odráží to, co se obvykle skrývá. Někdy nepříjemné
pro nás a ty okolo? To si piště. Nicméněpravdivé a úžasné v tom, že máme
příležitost vidět sebe, ostatní, a život z jiného úhlu a tím si pomoci
k rozšířenému vnímání toho, co je realita a co ne. Z tohoto pohledu jsou Himaláje opravdu místem, kde duchovní a přírodní jsou provázané natolik, že se nedají odlišit. A dcera hor,řeka Ganga je duchovní síla nepodobná našemu životu. Rodí se s křikem a energií sobě vlastní, capká nevědomě a instintivně do té doby, než je zkultivovaná interakcemi s okolím, odžívá svůj příběh až do té doby, nežse spojí v mořem a stává se tak opět součástí
nekonečného koloběhu života a smrti, počátku a konce, ničení a obnovy. Na své
cestě nám dává příležitost nejenom poputovat vedle ní, ale putovat k sobě,
k vlasnímu zdroji energie, vlastní řece, která je uvnitř nás ve formě
tvořivosti, spontaneity a kontinuity. Takové cesty, ať již vnitřní či v přírodě, jsou nejenom smysluplnné, ale i navýsost důležité. Připomínají nám nejenom, co je podstatné, ale proč jsme se sem narodili a jak naložit se vzácným darem života. Naše vděčnost je hluboká a touha putovat dále je ukojena pouze další cestou, která zákonitě musí následovat. Neboť jakmile jednou člověk zakusí mimořádnost nedotknutelného, je přitahován zpět. Jak dlouho, to nevím, až jednou budu vědět, tak povím. Do té doby nechť jsou naše cesty požehnané.
Meduňka, březen 2014
Počátek všeho je v touze
Žijeme v době, kdy je všechno možné.
Možnost cestovat kdykoliv a kamkoliv se dá zrealizovat jedním klikem na počítači či telefonátem. Přesto zůstává otázka, kam cestovat a proč? Cesty turistické jsou za účelem co nejvíce zážitků a pohody, cesty vnitřní jsou jiné. Jejich idea se rodí z vnitřních impulsů,tiše se v nás spřádají, až jednou, za vhodných okolností vyraší ven se silou a jasností, která nás sama překvapuje. Vnitřní kompas nás vede jistým směrem do specifického místa, aniž bychom věděli proč. Cítíme, že potřebujeme jet, cesta nám přinese něco důležitého, přestože logika říká proč nejet. Do vysokých oblastí Himalájí, kde pramení Ganga, vedla taková cesta. Rodila se léta ze střípků informací o tom, jak vysoko v horách člověk potká sám sebe v jiném odlesku. Pomohla loňská cesta s vynikajícím týmem průvodců a zkušenost, která ukázala, že jedině v horách se lidská skořápka otevře tak, že je možné vidět, co jinak není k dohlédnutí. A to stačilo k motivaci vyrazit. Po praktické stránce kromě technického vybavení byla nutná i fyzická příprava – 5000 metrů nadmořské výšky není pro našince obvyklá záležitost, proto natrénovat se zdálo nejenom dobré, ale i nutné.
Himaláje, hory obzvláštní
Himaláje jsou neobvyklé hory. Není to tím, že hostí nevyšší horu světa či že leží na pomezí několika obrovských společenských konglomerátů jako je Indie a Čína, ale možná tím, že přírodní elementy jsou zde považování za Bohy. Příroda a Bůh jsou jedno. 70 milionů let staré, 200 kilometrů táhnoucí se pohoří vzniklo nejspíštím, že se k sobě tlačily dva kontinenty. Důkazem může být fakt, že každým rokem se výška nejvyšších hor zvyšuje o cirka 5 milimetrů. Západní oblast ve státě Uttarakhand patří oblasti Garhwal, kde jsou čtyři posvátná místa související s řekou hor, Gangou. Jedná je o Kedarnat, Jamunotri, Badrinát a Gangotri. Kedarnat si vysloužil v uplynulém létě neblahou pozornost celého světa: byla to právě tato oblast, kde síla řeky a vody při záplavách způsobila největší škodu a vyžádala si životy až 1 milionu lidí. I v doběnašeho putování bylo znatelné, jaká obrovská, v tomto případě ničivá síla, prošla úpatími a údolími a vzala si vše, co jí bylo v cestě. Život musí jít dál, a tak se vytvořily alternativní cesty, solidarita pomohla, i kdyždlouhodobé následky jsou nedohledné a neodčinitelné. Období monsunových deštůnejenom zvýší objem vody víc než o polovinu během několika týdnů, zato minerální nánosy, které jsou odplaveny do nížin a údolí mají za pozitivní následek mimořádně úrodnou půdu. Neúprosný koloběh počasí nutí připravit se na zimu, která vše opět změní, a tak život
v horách je těžký, jak pro muže, tvrdě fyzicky pracující ženy, rodiny, zvířata i celá společenství. Jediní, kdo se zdají být nedotknutelní, jsou věčně bílé vrcholky hor, tyčící se pevně,samostatně, nezávisle, a svobodně.
Ganga, dcera hor a řeka nejposvátnější
V samém lůnu této oblasti pramení nejdůležitější řeka Indie, Matka Ganga. Táhnoucí se 2 400 km, Ganga je indická řeka života neboť nejvěrněji odráží rozmanitost a kontrast tohoto subkontinentu. Ganga není obyčejná řeka, je považována za Bohyni. Již samotný
příběh jejího původu svědčí o její neobyčejnosti. Ganga přebývala v nebi až do té doby, než si král Sagar uvědomil, že je jí potřeba na Zemi proto, aby posvětila popel 60 tisíc vojáků, jeho synů, kteří zemřeli díky nerespektování příkazů. Dostat jí na zem trvalo tři generace soustředěné duchovní praxe a bylo potřeba i vyrazné Boží intervence. Ganga konečně souhlasila, že sestoupí, jenže její síla je tak velká, že by rozpůlila Zemi a způsobila pohromu. Bůh Šiva nabídl, že ji pojme do svých vlasů, tam ji usměrní, a teprve poté ji nechá vystoupit několika pramínky a lidem na zemi tak dá příležitost nejenom
k rituálům za osvobození duše, ale i k plnohodnotnému životu podél jejího toku. Věří se, že místo, kde Ganga sestoupila na zem, je Gangotri. Přesto její pramen je o nějakých 25 km hlouběji v horách, kde s obrovskou silou vyvěrá z ledovce dravá a hravá voda, která od prvního momentu ukazuje svoji neuvěřitelnou sílu a energii. Gomukh znamená kravská tlama, a je více místem víry než geografie. Zdroj Gangy je opravdu křižovatkou mezi nebem a zemí. V nadmořské výšce 3 900 metrů, o 300 metrů výše nad hranicí stromů,
místo obývá obrovský ledovec, který není imunní změnám klimatu a každoročně
ubývá. Obrovské haldy obyčejných a neobyčejných kamenů obklopují nádherné vršky,
kterým vévodí Bhagirati aŠivlink. Ve výši 6543 metrů je to magická hora, která
má v sobě reliéf boha Ganéši, tak jako tvář dítěte nese rysy svých rodičů. Mount Meru a další velikáni nedotknuti vším, co se děje kolem, majestátně a nepohnutě stojí na svých místech a připomínají nám, že nedotknuté je požehnané. Je pro nás požehnáním být v místech, kam se málokdo nejenom dostane, ale i vydá. Obzvláště letos, po záplavách a sesuvech, jsou stezky mimořádně špatné, mnoho turistů zrušilo své cesty, a tak máme celou scenérii a zkušenost neuvěřitelně téměř jen pro sebe.
Měnící se realita kolem Gangy
Ne vždy tak tomu ale bylo. Dozvídáme se, že ani ne 5 let zpátky, na nyní opuštěných místech proudily denně tisícové davy poutníků ve víře, že návštěva posvátných míst z nich a jejich rodin smyje hříchy. Pro hinduisty je Ganga posvátná a vykonávají u ní a pro ní mnoho obřadů. Nejznámější je ohňový rituál árti, který vzývá ochranu a požehnání řeky jako Boží Matky. S duchovním turismem přichází i opotřebování krajiny, hromadění
odpadků a celkově zněčištováníživotního prostředí z nadměrného používání
cest a stezek. Vláda proto přistoupila k radikálnímu řešení a to znepřístupnění Gangotri Národního parku veřejnosti. To se nelíbilo věřícím, a tak výsledkem je současný kompromis, kdy se přísně reguluje a ještě přísněji povoluje vstup do hor, a to maximálně 150 lidem denně. Jelikož je tu sezona krátká díky nepříznivému počasí, znamená to,že ročně sem nyní zavítá pár tisíc lidí a to za velmi přísných podmínek a vysokých poplatků. Pravdou je, že terén je tak náročný, že se nedá chodit mimo vyznačené cesty /někdy ani po nich, spíše lézt po čtyřech či se držet lan a kolíků/, o nepřístupnosti zvířat jako jsou
koně, muly či oslové nemluvě, tak se sem vydají opravdu pouze velmi motivovaní
či organizovaní jedinci. My jsme naštěstí patřili do obou skupin, a tak naše cesta, ač náročná, byla požehnaná a velmi úspěšná. Hlavní zásluhu na tom měli naši průvodci, kteří si zaslouží extra pojednání.
Bez průvodce nelze putovat
Správa Národního parku zakazuje vstup bez místního průvodce. Má k tomu praktické důvody: neznalost terénu, podmínek, náhlých změn počasí v minulosti vyústila ve zbytečné ztráty na lidských životech. Ani ekonomické nejsou zanedbatelné, vždytˇ80% příjmů v této
oblasti je závislých na turismu. Letos díky povodním a mediálnímu přehánění většina zájemců upustila od cesty neb ji považovali za příliš nebezpečnou nebo nemožnou. My jsme byli přivedeni k nejlepšímu průvodcovskému týmu již vloni, a tak jejich profesionalita, zkušenost a osobní přístup nám byli zárukou, že bude postaráno nejenom o naše fyzické bezpečí, ale vytvořeny podmínky pro nejlepší zkušenost, kterou můžeme mít. Přesto, když pro naši skupinu 10 lidí dorazilo 16 nosičů, mladíků ve věku kolem 16let i méně v žábkách a bez bundy, aby nesli na hlavě náklad 35 až 50 kg, kromě obdivu jsme pocítili i nepříjemné sevření. Pro některé z nás to znamenalo, že jsme vytřídili baťohy na
nejzákladnější potřeby a často putovali s jedním teplým nočním oblečením,
bundou a ponožkami na dobu 5ti dní. Chlapci si udržovali kondici hraním karet,
tancováním a vůbec byli celou dobu v dobré náladě. Náš profesionální tým sestával z 8mi lidí, z nichž ti hlavní nám pomáhali při cestě a ti neméně důležití vařili. Dostat ráno do stanu horký zázvorový čaj, když je venku minus 7 stupňů je malý zázrak. Postupně nám ubývalo rukavic, čepic, bund, nakonec i spacáků a všeho, co jsme nepotřebovali ve prospěch těch, co se o nás starali a měli málo. Vynikající jídlo mělo nejenom potřebnou kalorickou hodnotu, ale díky koření i prohřívací účinek, a tak jediné, co nám scházelo byla vlastní otevřenost ke zkušenosti a nádheře, kterou představuje absolutně modrá obloha, úplné ticho a nebe plné mléčné dráhy a hvězd. Nádhera slovy nepopsatelná, zážitek, který se uloží hluboko do nitra a touží být oživován snad jedině dalšími cestami a putováním.
Cesta necesta: kudy kam
Pro představu by bylo možná dobré popsat celou cestu tak, jak probíhala. Naším vychozím bodem byla Rišikéš, světové centrum jogy. Zde Ganga plyne poklidnějako široká vážená řeka, která svým tokem živí půl bilionu lidí. V nadmořské výšce 300 metrů užíváme tepla a lidského a zvířecího chaosu na trzích, ulicích a u řeky s místy ticha a chladnější zeleně a každý večer zpíváme při árti Matce Ganze společně se stovkami místích i zdaleka příchozích. První den cesty je strávený v autobuse, cílem Utarkaši. Stoupáme nejprve po serpentinách připomínajících chorvastké pobřeží. Dole se klikatí řeka, zlatavá ve slunci, až konečně odpoledne vidíme v mracích první zasněžené vrcholky. Ty co nejsou věčně bílé nemají jméno, realita jiná z hor, na něžjsme zvyklí. Navštěvujeme Višvanath Kaši chrám a Šakti chrám, kde poprvé ochutnáváme ženskou tvořivou energii a úctu vůči ní. Noc
v jednoduchém hotelu je stále ještě luxusem ve srovnání s tím, co nás čeká. Další den trávíme ještě v buse, celkem potřebujeme ujet cca 285 km, což je cesta na 1,5 až 2 dny, podle silnic. Ty jsou stále více improvizovanější, učíme se být imunní vůči pocitu, že každou chvíli spadneme z prudkého srázu. Dojíždíme do Gangotri, dál už to nejde jinak než po svých. Vítá nás nádherný slunečný den, silný hukot bouřlivé řeky, horský hotýlek s ledovou postelí a vodou, nicméně jakmile vysvitne sluníčko, užíváme si procházky
cedrovým lesem, kde jsou místa jako stvořená pro přistání vesmírné energie. Den
aklimatizace ve výšce 3100 metrů je vyplněn návštěvou chrámu a speciálním
požehnáním jen pro nás, balením a odpočinkem. Den 4. vyrážíme pěšmo s nosiči do národního parku údolím, které je magické. Podzimní barvy se odrážejí od modré oblohy, dole tiše plyne řeka, do níž se vlévá mnoho pramenů, potoků, říček a řek, a my si pomalu zvykáme na kamenitý náročný terén, kdy jedno uklouznutí znamená konec nejen cesty, ale i života. Konečně dorážíme do prvního tábořištěv Bhodžbase. Již se stmívá, fouká vítr, lezeme do stanů a iglů budovy na večeři, sedíme na zemi, pijeme horkou polévku, jíme zeleninu, dál a rýži, a jsme unavení. V nadmořské výšce 3800 metrů je toto poslední tábořiště s jakýmsi zázemím. Ráno putujeme směrem ke Goumuku, zůstáváme 300 m od pramene u malého chrámu, kde se společně modlíme a potom rituálně okoupeme v ledové vodě. Čeká nás výstup na Tapovan, náročná strmá stěna plná volných kamenů, po které lezeme, jak to jde a nakonec nějak všichni vylezeme na nádhernou plošinu jako z jiného světa. Sluníčko, Amarganga, průzračný potůček pod skalami, volné prostranství, jemuž vévodí Bhagirati I., II., III. komplex a Šivlink hora, jsme v jiném světě, kde je několik modrých kamzíků, havranů a jinak hory, kameny a my. Zůstáváme další den, ráno se musíme probíjet zamrzlou říčkou, vždyť minus 7 má nějaký efekt. Vydáváme se na malou pochůzku, objevujeme další průhledy a místa a přejeme si zůstat dlouho a zároveň jít,
protože ve výši 4500 metrů cítíme sílu přírody a naši slabost. Den 7. vyrážíme dolů, cesta je méně náročná na sílu, horší na koncentraci a klouby. Někteří nemají moc sil, asi ani motivaci – již nic nového před námi, jen cesta zpět tou samou cestou, co jsme přišli. Tentokrát dojdeme až k prameni, vítají nás padající kameny, jako by chtěly připomenout, kdo je tu pánem. Pak jdeme rájem, tichem a úžasnou krajinou zpět dolů. Najednou se mění počasí, mraky a začíná sněžit. Naštěstí docházíme do tábořiště v Čirbase bezpečně, i když silná chumelenice v nás vyvolává lecjaké otázky týkající se následujícího dne. Ráno ale po sněhu ani vidu, zima pořádná, balíme a se sluníčkem jdeme na poslední úsek do Gangotri. Tam se náležitě rozloučíme s nosiči, nasedneme do busu a vyrážíme do Utarkaši. Tentokrát jsme vděčni za teplou vodu a postel, je to jako zázrak po dnech strávených ve stanu a chladu. I poslední den jízdy do Rišikéše jsme zrelaxovaní, odstřel kamenů na cestě dynamitem, stáda opic, neexistující silnice nás již moc nevzrušují. Vezeme si v sobě něco, co má mimořádnou hodnotu a cítíme se jinak. Kromě únavy a fotoaparátů plných fotek máme v sobě vděčnost za to, že jsme byli na tak mimořádném místě. Již teď, pár hodin poté, se nám to zdá neskutečné. Ten pocit pokračuje i nyní, když píši tyto řádky.
Proč jsou takováto putování důležitá
Když se podíváme zpět na svoji zkušenost, není možné ji vyhodnotit logicky. Proč sičlověk připraví tolik nepohodlí a vydává se na tak dalekou cestu, když vše může zažít daleko jednodušeji v pohodlí svého domova na Discovery televizním kanálu či při jiném
cestopisném pořadu?! Upřímně, na to není dobrá odpověď.Putování je jednoduše o
tom, že člověk dává jednu nohu před druhou a jde. Stále se sune dopředu, je
v pohybu, ve svém přirozeném rytmu. Doprovází ho dech, ticho, ze začátku
jeho myšlenky, ale i ty pomalu ustanou a jediné co zůstává je rytmus pohybu a
dechu a tiché vnímání. Takto se popisuje meditace a v určitém slova smyslu
putování meditační zkušeností je. Zejména tehdy, když se člověk zcela a úplně
otevře neznámé zkušenosti, otevře své srdce, mysl, smysly a nechá se vést tím,
co je kolem něco. Přestane povídat, hodnotit, kritizovat, srovnávat, přemýšlet o
něčem, co není, zkrátka se vyprázdní od sebe a nechá se naplnit tím, co je kolem
něho. V tom vnitřním tichu, které je plné, přicházejí nápady, myšlenky,
pocity či představy, které by jinak nenašly svoji cestu. Nebo nepřijde nic a
stávající moment a zkušenost jsou zcela naplňující. Pokud pojímáme smysl života
ve stavu vědomí, který žijeme, pak takovéto cesty mají větší význam než
dosahování nějakého cíle přes intelektuální úsilí. Z lidského hlediska mají
obrovský význam v tom, že každému tyto mimořádné podmínky nakřápnou jeho
ulitu a na světlo vědomí se odráží to, co se obvykle skrývá. Někdy nepříjemné
pro nás a ty okolo? To si piště. Nicméněpravdivé a úžasné v tom, že máme
příležitost vidět sebe, ostatní, a život z jiného úhlu a tím si pomoci
k rozšířenému vnímání toho, co je realita a co ne. Z tohoto pohledu jsou Himaláje opravdu místem, kde duchovní a přírodní jsou provázané natolik, že se nedají odlišit. A dcera hor,řeka Ganga je duchovní síla nepodobná našemu životu. Rodí se s křikem a energií sobě vlastní, capká nevědomě a instintivně do té doby, než je zkultivovaná interakcemi s okolím, odžívá svůj příběh až do té doby, nežse spojí v mořem a stává se tak opět součástí
nekonečného koloběhu života a smrti, počátku a konce, ničení a obnovy. Na své
cestě nám dává příležitost nejenom poputovat vedle ní, ale putovat k sobě,
k vlasnímu zdroji energie, vlastní řece, která je uvnitř nás ve formě
tvořivosti, spontaneity a kontinuity. Takové cesty, ať již vnitřní či v přírodě, jsou nejenom smysluplnné, ale i navýsost důležité. Připomínají nám nejenom, co je podstatné, ale proč jsme se sem narodili a jak naložit se vzácným darem života. Naše vděčnost je hluboká a touha putovat dále je ukojena pouze další cestou, která zákonitě musí následovat. Neboť jakmile jednou člověk zakusí mimořádnost nedotknutelného, je přitahován zpět. Jak dlouho, to nevím, až jednou budu vědět, tak povím. Do té doby nechť jsou naše cesty požehnané.
RSS Feed
