Nacházíme se v zajímavém čase. Den před druhým kolem prezidentské volby je jasné, že slovo a jeho význam představují velmi fluidní kategorie. Ty tam jsou časy, kdy slovo gentlemana bylo více než sepsaná dohoda. Dnes se zdá neplatí již téměř nic. Vše je možné, často jsme překvapeni daleko nad naše očekávání tím vším, co se nejenom děje, ale prochází bez následků. Jakoby život byl o tom, co vše si člověk dovolí než se ho podaří chytit – a protože většina lidí se společenskou mocí se účastní této hry, tak těch, co je nachytají na švestkách je opravdu málo.
Asi bychom nečekali, že v době neuvěřitelných technologických pokroků jsme zpět na úrovni nepokrytí základních potřeb, jako je teplo, voda a i elektřina. Vyrostla jsem v čase vynucených uhelných prázdnin, omezení dostupnosti oblečení i potravin, tak mám naštěstí výcvik, jak se k takovým okolnostem postavit. Není to o tom, že bychom to nezvládli, můžeme žít v absolutním minimu. Někdo si dokonce dobrovolně volí život téměř bez materiálních věcí pro jednoduchost a jako boj proti šílenému konzumu. Je to o tom, že život bez základních jistot je několik kroků zpět, regres namísto progresu. S největší pravděpodobností ne úplně nutný.
Vedle chaosu, kterým zcela jasně procházíme, se nadále vyvíjí i názory a návody na to, jak si zařídit život snů. Každý si něco přečetl, pochopil nebo slyšel od svých duchovních rádců a ostatním dává zaručený rychlý bezbolestný návod na to, jak se cítit jen dobře, lépe či nejlépe úplně skvěle stále a pořád. Je zajímavé, že přestože máme k dispozici téměř neomezené množství moudrosti, nijak zvlášť se obecná spokojenost sám se sebou a životem nezvyšuje. Čím to asi bude?
Nemám žádné kolektivní odpovědi, nevěřím v jednu pravdu aplikovatelnou na všechny. Všichni víme, že existuje rozmanitost a ta je tu proto, že jako lidé máme různé potřeby a nastavení a tak nám budou vyhovovat různé věci. Přestože jaro na různých místech světa má rozdílné podoby, existují tu viditelné shody. Jednou z nich je zvyšující se potřeba klidu, a to jak vnitřního, tak kolem nás. Jak člověk postupuje ve svém životě od vnějšího dovnitř, sám do sebe, neomylně dojde do místa, kdy pocítí potřebu setrvávat v klidu. Rozhodne se díky tomu pro změny ve svém životě, někdy i zásadní jako je například opuštění nefunkčního vztahu či toxického pracovního prostředí, tak důležité ticho pro něj bude.
To je dokladem zvyšující se nezávislosti, odpoutání se od okolních vlivů. Neznamená to, že člověk se přestane života účastnit /někdy i to se přihodí na čas či delší dobu/, znamená to, že život a to co se v něm děje nebude určujícím faktorem jeho priorit a toho, jak se cítí. Namísto všeobecného diktátu to může být intuice či inspirace, jež ho budou vést specifických jazykem vlastních vnitřních vjemů a obrazů. V člověku tak bude zrát jakési vědomí či pocit, že ač navenek či vnějšími parametry jeho život není až zas tak úspěšný či uspořádaný, vnitřní indikátor ukazuje na dobrý směr.
Pokud se dokáže ponořit do ticha, zažije stav, kdy si je vědom všeho kolem, aniž by tím byl ovlivňován. Některé směry nazývají tento přístup vnímáním iluze reality nebo hry života, co to přesně znamená, se dá těžko vyjádřit slovy. Možná sou-bytí a zároveň nezávislost i blízkou spolupráci. Když se mu občas podaří zažít, že žádné mraky mu nevadí, dotkl se svého zdroje, své duše. Jsou to velká slova, velká koncepty, a přitom zcela jasná realita. Je to stav, ve kterém nebi mraky nevadí. Ne proto, že se rozhodlo rozumem nebo vůlí nebo díky nějaké moudrosti, jež ho k tomu nabádá. Důvod je velmi prostý: nebe si je vědomo samo sebe a i když jsou kolem něj mraky, nebem zůstává. Opět dosti krkolomný pokus o popis stavu, jež se dost dobře nedá vyjádřit slovy.
Přesto či právě proto nám všem přeji co největší vědomí nebe v sobě. Pak není totiž třeba bojovat s mraky, ani se jimi zaobírat či je strategicky ignorovat. V tomto slova smyslu pravda a láska vždy zvítězí – jen budou mít rozdílnou podobu podle toho, kde bude těžiště našeho vnímání. A tak ať je to otřepená fráze, přeji nám všem tolik potřebný vnitřní klid – bez něho nebe sice existuje, ale zůstává pro nás daleko vzdálené.
Pro rok 2023 mi přišlo motto od Rabindranátha Thákura, bengálského spisovatele, básníka a filosofa, který řekl:
„Everything comes to us that belongs to us, if we create capacity to receive it,“ což bych mohla volně přeložit následovně:
„Vše, co nám náleží, dostaneme, pokud máme schopnost to přijmout.“ Moudře a zároveň šalamounky řečeno. Asi tak jako myšlenka „můžeme mít vše, jen musíme vědět, jak na to.“
A o tom tento rok bude – zjišťování jak na to, nikoliv v teorii, ale praxí. Je to rok elementu země a vody, kdy nám dvěma jasnými vodítky budou materiální okolnosti a pocitové vjemy. Zapadá do toho hezky i Zajíc, jež představuje nečekané možnosti a řešení, ale i paralýzu strachem. O tom ale zase víc příště.
Vaše dr. Martina Ziska
Asi bychom nečekali, že v době neuvěřitelných technologických pokroků jsme zpět na úrovni nepokrytí základních potřeb, jako je teplo, voda a i elektřina. Vyrostla jsem v čase vynucených uhelných prázdnin, omezení dostupnosti oblečení i potravin, tak mám naštěstí výcvik, jak se k takovým okolnostem postavit. Není to o tom, že bychom to nezvládli, můžeme žít v absolutním minimu. Někdo si dokonce dobrovolně volí život téměř bez materiálních věcí pro jednoduchost a jako boj proti šílenému konzumu. Je to o tom, že život bez základních jistot je několik kroků zpět, regres namísto progresu. S největší pravděpodobností ne úplně nutný.
Vedle chaosu, kterým zcela jasně procházíme, se nadále vyvíjí i názory a návody na to, jak si zařídit život snů. Každý si něco přečetl, pochopil nebo slyšel od svých duchovních rádců a ostatním dává zaručený rychlý bezbolestný návod na to, jak se cítit jen dobře, lépe či nejlépe úplně skvěle stále a pořád. Je zajímavé, že přestože máme k dispozici téměř neomezené množství moudrosti, nijak zvlášť se obecná spokojenost sám se sebou a životem nezvyšuje. Čím to asi bude?
Nemám žádné kolektivní odpovědi, nevěřím v jednu pravdu aplikovatelnou na všechny. Všichni víme, že existuje rozmanitost a ta je tu proto, že jako lidé máme různé potřeby a nastavení a tak nám budou vyhovovat různé věci. Přestože jaro na různých místech světa má rozdílné podoby, existují tu viditelné shody. Jednou z nich je zvyšující se potřeba klidu, a to jak vnitřního, tak kolem nás. Jak člověk postupuje ve svém životě od vnějšího dovnitř, sám do sebe, neomylně dojde do místa, kdy pocítí potřebu setrvávat v klidu. Rozhodne se díky tomu pro změny ve svém životě, někdy i zásadní jako je například opuštění nefunkčního vztahu či toxického pracovního prostředí, tak důležité ticho pro něj bude.
To je dokladem zvyšující se nezávislosti, odpoutání se od okolních vlivů. Neznamená to, že člověk se přestane života účastnit /někdy i to se přihodí na čas či delší dobu/, znamená to, že život a to co se v něm děje nebude určujícím faktorem jeho priorit a toho, jak se cítí. Namísto všeobecného diktátu to může být intuice či inspirace, jež ho budou vést specifických jazykem vlastních vnitřních vjemů a obrazů. V člověku tak bude zrát jakési vědomí či pocit, že ač navenek či vnějšími parametry jeho život není až zas tak úspěšný či uspořádaný, vnitřní indikátor ukazuje na dobrý směr.
Pokud se dokáže ponořit do ticha, zažije stav, kdy si je vědom všeho kolem, aniž by tím byl ovlivňován. Některé směry nazývají tento přístup vnímáním iluze reality nebo hry života, co to přesně znamená, se dá těžko vyjádřit slovy. Možná sou-bytí a zároveň nezávislost i blízkou spolupráci. Když se mu občas podaří zažít, že žádné mraky mu nevadí, dotkl se svého zdroje, své duše. Jsou to velká slova, velká koncepty, a přitom zcela jasná realita. Je to stav, ve kterém nebi mraky nevadí. Ne proto, že se rozhodlo rozumem nebo vůlí nebo díky nějaké moudrosti, jež ho k tomu nabádá. Důvod je velmi prostý: nebe si je vědomo samo sebe a i když jsou kolem něj mraky, nebem zůstává. Opět dosti krkolomný pokus o popis stavu, jež se dost dobře nedá vyjádřit slovy.
Přesto či právě proto nám všem přeji co největší vědomí nebe v sobě. Pak není totiž třeba bojovat s mraky, ani se jimi zaobírat či je strategicky ignorovat. V tomto slova smyslu pravda a láska vždy zvítězí – jen budou mít rozdílnou podobu podle toho, kde bude těžiště našeho vnímání. A tak ať je to otřepená fráze, přeji nám všem tolik potřebný vnitřní klid – bez něho nebe sice existuje, ale zůstává pro nás daleko vzdálené.
Pro rok 2023 mi přišlo motto od Rabindranátha Thákura, bengálského spisovatele, básníka a filosofa, který řekl:
„Everything comes to us that belongs to us, if we create capacity to receive it,“ což bych mohla volně přeložit následovně:
„Vše, co nám náleží, dostaneme, pokud máme schopnost to přijmout.“ Moudře a zároveň šalamounky řečeno. Asi tak jako myšlenka „můžeme mít vše, jen musíme vědět, jak na to.“
A o tom tento rok bude – zjišťování jak na to, nikoliv v teorii, ale praxí. Je to rok elementu země a vody, kdy nám dvěma jasnými vodítky budou materiální okolnosti a pocitové vjemy. Zapadá do toho hezky i Zajíc, jež představuje nečekané možnosti a řešení, ale i paralýzu strachem. O tom ale zase víc příště.
Vaše dr. Martina Ziska
RSS Feed
