Vše se neustále mění - na což se dá ještě zvyknout, jen těžko se dá rozlíčovat proč se to děje a hlavně jak k tomu přistoupit, aby život nebyl jeden velký stres.
Jedna věci, které jsem si všimla, je že moje tendence přistupovat k věcem tak jak jsem zvyklá neboli postaru moc nefunguje. Je to takové tlačení, snažení se, vymýšlení a řešení, které nepřináší kýžený výsledek. To je vždy znamení, že člověk na to musí jinak. Právě to není tak jednoduché.
Jak jinak? Co mám dělat? Co bude fungovat? jsou sice lepší otázky než proč to ksakru nejde jako dřív, nicméně to, že si je položíme ještě neznamená, že přijde dobrá odpověď.
První, co člověk musí udělat, je zklidnit se. Čím větší problém, tím větší nutnost dát se do klidu. To většinu lidí přivádí k šílenosti a právem argumentují "jak si můžu dovolit být v klidu, když se děje tolik zásadních věcí? Musím se soustředit a přijít na řešení, jinak nebude líp."
Právě toto přesvědčení nás drží ve svěráku a vede nás sice prošlapanou, nikoliv však perspektivní cestou. Protlačit se směrem dopředu můžeme sice praktikovat, nicméně ve většině případů to nepřinese to, v co jsme doufali. Věřili jsme, že jakmile vyřešíme problémy, nastane klid a po ní možná i radost.
Jak všichni víme, život obvykle přináší nekonečné množství problémů do té doby, než my nezměníme přístup k této všeobecně známé dynamice.
Vzpomínám si při té příležitosti na návštěvu jedné rodiny na Šrí Lance, v níž byla skvělá atmosféra. Zejména jeden starší muž vypadal jako požehnaný moudrý blázen. Stále se smál, někdy víc někdy méně, nicméně kolem sebe šířil velmi radostnou energii. Když jsem se pomocí překladatele dotazovala na jeho život, dozvěděla jsem se, že pracoval jako přednosta stanice a nyní je v důchodu. "To se mu to směje," říkala jsem si, "nemá žádné povinnosti v důchodu. Jak jednoduché být štastný!" mudrovala jsem si pro sebe.
Přece jen mi to nedalo a využila jsem příležitosti zeptat se ho co dělá, když má problémy. Nikdy nezapomenu na jeho odpověď - tak moudrá a pravdivá totiž byla.
Odpověděl totiž: "Jaké problémy? Když člověk žije jednoduše, problémy nejsou."
Nebyla to poza, byla to jeho životní filosofie a jak se zdálo, tak i praxe.
To samé je pravda s časem.
Já jsem s ním momenálně na štíru, nicméně celý život jsem měla období, kdy jsem si myslela, že moje problémy by se vyřešily přidáním více hodin do každého dne.
Možná sdílíte tentýž pocit, možná je.
Jenže i zde platí teorie poliček - čím víc jich máme, tím víc je zaplníme. Přece nenecháme jednu prázdnou, to by nevypadalo dobře? Tak najdeme vždycky něco, co na ní dáme a pokud nic takového není po ruce, něco nového vytvoříme. Takový tvůrčí duch dříme v každém z nás.
Je mi jasné, že toto není cesta dlouho udržitelná, a tak již léta hledám jak si s obdobími zaplněnými mnoha činnostmi a povinnostmi co nejlépe poradit.
Pár triků jsem si v minulosti úspěšně odzkoušela, několik nových zkoumám.
Pokud jste dočetli až sem, znamená to, že jste si udělali přesto přeze všechno čas na čtení, tak se ráda podělím.
První co pomáhá, a to vždy je přeladit se z pocitu že nestíhám do pocitu většího klidu. Udělat to není někdy jednoduché nicméně vždy to přináší stejný účinek: člověk přestane být štvanec a začne vnímat, kde teď právě je. Stačí se na chvíli úplně zastavit /fyzicky i mentálně/, převést pozornost na něco organického, třeba dech nebo čaj, co piji a frekvence těla se přeladí ze zrychlené na pomalejší.
Druhý krok, jež není obvykle možný bez toho předchozího, je udělat si jasno v prioritách. V takovýchto časech uplatňuji krizový management, kdy se automaticky vytvoří hierarchie potřeb. Chci umýt okna a mám dvě lhůty, které nepočkají. Vysledkem je stres. Okna počkají, lhůty nikoliv, tak se soustředím na tuto práci a na okna na chvíli zapomenu.
Tady je třeba praktikovat třetí dovednost a to je soustředění na jednu věc. Pokud to člověk udělá, obvykle ho napadne nějaké další často elegentní řešení: kam delegovat další práci, jak přistoupit k úkolu tak, aby byl splněný a zároveň jsme mu dala jen tolik energie, kolik potřebuje, atd.
Možná bych na vysvětlenou měla nastínit alespoň trochu, co se děje.
Momentálně pracuji na dvou nových velkých programech. Příprava je obrovská, nejistota velká. Pokud se soustředím na tento aspekt, cítím stres zodpovědnosti. Pokud si uvědomím, že jsem to vše vymyslela sama, mám k tomu důvod a je to cesta ujasňování si a objevování důležitých věcí, tak se vrátí radost a duch zvídavosti, z kterého oba projekty vzešly. Jedná se o program o tvořivosti. Máme za sebou zajímavou a obohacující první část, včetně záznamu pro ty, kdo by chtěli ještě naskočit. Vedle toho na konci září budu v Bratislavě jako host ájurvédského centra Darsana dělat také úplně nový program Psychologie tkání. I zde je příprava obrovská a cesta zcela neprošlapaná.
Do toho vchází mnoho dalších projektů - soustavná práce pro Klub Ájurvédských Informací a hostování na Prague Spirit Festivalu, oba s tématy týkající se výživy.
Konzultační práce s lidmi pokračuje a já s radostí mohu sdělit, že používáním ájurvédské psychoterapeutické metody Smrti Meditace neboli Kontemplace paměti, jak jsem jí nazvala se dozvídám spolu s těmi, co ji používají mnoho důležitého o našem nitru.
Tam se ukazuje, že když si to dovolíme, to moudré v nás ví, jak vyřešit jakoukoliv výzvu. Potřebujeme na to hádejte co? Klid, obrátit se do nitra, naslouchat, s důvěrou volit a konat. Zpětnou vazbou od života se učíme, jak věci fungují.
V současné době rozhodně ne podle předem připraveného plánu, ale v jakémsi proudu plynutí, který se občas otevře jako voda tekoucí ze studánku či vodovodu.
Jsem za tyto příležitosti vděčná. Připomínají mi totiž, že pokud mám pocit tlaku z čehokoliv, například z toho, že nestíhám, mám to štěstí použít mnoho vnitřních nástrojů, od vědomé praxe jogy a dechu po práci s myslí tak, abych ihned poznala, jakou cestou jít dále.
Chaos jako znamení změny znamená čas, kdy více energie se spotřebovává a méně se vrací. Je proto třeba velmi vědomě rozhodovat, čemu dáme svoji pozornost. Vesmír ani život nás netrestá - dává nám to, čemu věnujeme pozornost. Ne vědomě, ale pod hladinou, často i tak, že si toho sami nejsme vědomi. Jinými slovy to, co si myslíme je něco jiného, než co si myslíme, že si myslíme. Pokud je to na vás moc složité, naprosto Vás chápu. Vratˇme se k jednoduché přirozenosti, která říká: všechen čas je můj, nenexistují žádná omezení než tak, co si sama vytvořím.
Pokud Vás stejně jako mě baví objevování, tak jste na správné adrese: život je o neustálé změně a ájurvéda, jóga a další védské systému tu jsou proto, aby nám pomohly se v tomto neustále se měnícím labyrintu orientovat.
Možná nestíhám všechny úkoly, co se mi daří všímat si, jak jiné to je, když dám fokus na věci důležité namísto těch dočasných. V tom případě není co nestihnout: každý následující okamžik je příležitost, abych v něm byla o trochu uspořádanější, vědomější a tím pádem přirozeně vděčnější. Život se nedá nestihnout, protože je.
A tak nám všem přeji podzim a konec roku, který je ve znamení mého letošního motta: "Vše, co mi náleží, ke mě přijde samo, pokud si vytvořím schopnost to přijmout." Tolik moudrý nositel Nobelovy ceny za literaturu indický filosof R. Thakur.
Přeji nám všem hlavně klid a přirozenou jednoduchost. Vše ostatní má pak šanci přijít o mnoho jednodušeji.
Upřímně dr. Martina Ziska