Milí přátelé a zájemci o ájurvédu:
Možná dnešní příspěvek, zamyšlení na měsíc srpen by se měl jmenovat o ohni. Věřím, že pocítíte sálající oheň z následujících slov. Tak jako nás vaří, peče a škvaří letošní léto horkem, i já jsem v plamenech.
Geograficky daleko od domoviny, zažívám tu něco s čím máme všichni zkušenost: je mi dobře, ba přímo blaženě uvnitř do momentu, než mi to něco navenek naruší. Možná přesněji někdo neboť za tím něčím je vždy někdo. Často to není konkrétní člověk, ale opatření: kdo vymyslel dlouhé fronty kdekoliv, kde sobci předbíhají? jak je možné, že někdo svojí nedbalostí způsobí škodu nevinné přírodě, která zaměstná stovky ba tisíce lidí a bude se napravovat dlouho či se možná nikdy nenapraví? Mohla bych pokračovat dál, jelikož ale cítím, že přihořívá a mohlo by začít hořet uvnitř mě, tak zde zastavím.
Jistě jste pochopili, o čem mluvím. Mluvím o tom, co se děje kolem nás, co považujeme za dobré a špatné, za normální a nenormální. Mluvím hlavně o tom, jak nás to vnější ovlivňuje, zasahuje, omezuje, jak na nás často negativně působí.
Je třeba si připomenout, že koncept normálnosti je lidsky stvořený. Tím pádem se proměňuje nejen od společnosti ke společnosti, ale i od jednotlivce k jednotlivci. Co je normální pro jednoho je naprosto vyloučené či nenormální pro druhého. Většina lidí přijala od těch, co se dohodli /zdá se, že ne úplně dobrovolně/, co budeme nazývat normální. Hádala bych, že to je ve snaze kontrolovat něco, nad čím kontrolu nemáme. To bude nejspíš důvod, proč když se děje navenek něco "normálního" ta část nás, která je uvnitř a ví, či spíš rozeznává to, co je opravdu normální /rozuměj přirozené/ se postaví na odpor a má s "normálním" problém.
Co myslím přirozeným? Myslím tím to, co je neddiskutovatelné, co je dané, neměnné, stálé, trvalé. Tady začínáme narážet na aktuální dění, jelikož to boří vše, co se nám doposud jevilo jako stálé a trvalé. Dovolená u moře pohoda? Nikoliv. Je nám zima, zapneme si topení? Nikoliv. Máme chuť na jahody, koupíme si je? Nikoliv. Uděláme něco z dobré vůle, vrátí se nám pozitivita? Oh, opravdu nikoliv. Osoba vypadá jako muž, je to však žena. A tak dále, přidejte si nekonečné množství příběhů a situací, jež jsou vaše osobní.
Žijeme něco, co si myslíme, že nějak funguje a potom zjistíme, že to je úplně jinak. Ano, to bych mohla nazvat normální, protože se to běžně děje. Když se ale podíváme na to, co mají všechny situace společné, najdeme tu podobnost. Je to o tom, že jsme si něco mysleli a ono to nakonec bylo jinak. Nenaplnilo to naše očekávání. Dělo se něco jiného, než se dle normálnosti mělo či my jsme očekávali, že tak bude.
To nás vede k jistotám a jejich ztrátě. Žijeme v bezprecedentní době ztráty základních hodnot a tím pádem jistot. My jako fyzické bytosti jistoty potřebujeme. Hledáme je přirozeně v hmotném aspektu, leč tam je právě nacházíme méně a méně. Vzpomínám si na zkušenost z opětovného putování k prameni řeky Gangy. První cesta na mě hluboce zapůsobila a tak druhá výprava byla s určitým očekáváním. Jak velký šok jsem zažila v momentě, kdy jsem se rozhlížela po kilometrech plochy plné kamenů, která zasypala vše, včetně posvátného pramene. Kameny pohřbily rodiště tohoto vodního velikána, něco, co jsem si myslela, že příroda, která je v v tomto místě považovaná za Boha, nikdy nedopustí. Můj omezený náhled šoku a zmatenosti kontrastuje s tím něčím moudrým ve mě co ví, že příroda jako projev reality nemá připoutanost ke své žádné formě. Tudíž ani k prameni posvátné řeky jakou Ganga bezpochyby je.
Proč se děje to, co se děje? To je velmi složitá otázka, na kterou mají rozdílnou odpověď ekonomové, politicy, sociologové, ekologové či jiní vědci. Nám, obyčejným lidem, nezbývá než přijmout, že to co se děje tak prostě je. S tím nemá moc smysl argumentovat. Zbývá nám tak to, čím vládneme a to je možnost volby. Voby rozhodnout se, jaký postoj k této situaci zaujmeme. Tady máme na výběr /pouze do té míry, do jaké si to uvědomíme/: buďte budeme následovat to, co je "normální" nebo to, co je přirozené. Rozdíl mezi těmito postoji je dramaticky odlišný: "normální" v nás bude vyvolávat podráždění zatímco přirozené nám přinese přijetí, uklidnění a pochopení.
Pokud to zní složitě, můžu jen potvrdit, co všichni již víme: ano, děláme si to zbytečně složité. Naše mysl často není nástrojem pochopení, ale neovládanou zbraní našich podvědomých tendencí, která napájejí zranění a bolesti nasbíraná z předchozích zkušeností, kdy co nebylo normální nám bylo předkládáno jako zcela normální. Nutí nás to tak rozhodnout se, čemu věřit: tomu okolo, tomu co se po nás chce/žádá nebo tomu, co v sobě cítíme, co opravdu víme, že je projevem hlubokého celistého pochopení. Pokud necháme promluvit to v nás, co ví víc než my, řekne nám zcela jasně, že naše jistoty odpovídají úrovni našeho vnímání. Tak to je do té doby, než budeme vnímat realitu jako projev vědomí. Pak se obrátíme směrem dovnitř, k vědomí a necháme život, aby nám ukazoval, co je a co není normální. Zcela to změní naši perspektivu, tím pádem i identitu. A to je obrovská věc, změna identity.
Pokud totiž v našem vnímání uvolníme místo z nekonečně problematické já perspektivy, otevře se nám opravdová nekonečnost neustálého objevování, co opravdu skutečné je. Nemoc normálnosti se tak stane příležitostí k ujasnění si vlastní perspektivy a naučí nás, že jediné, čemu má smysl věřit je té inteligenci v nás, která je napojená přímo do zdroje vědění. Tam uvidíme, pocítíme, zažijeme jedinou postatu existence a to energii lásky. Láskou naplněnýma očima pak uvidíme cestu pokrytou trním. Jak bylo řečeno v Bhagavadghítě /parafrázuji/: tak jako lotos vykvétá z bahna a jeho okvětní lístky jsou čistě bílé neposkvrněné, tak i lidská existence prochází mnoha úžinami a utrpeními než dojde do bodu své pravé podstaty, duše jež je neposkvrněná vším co není věčné a tím pádem podstatné.
Přeji nám na cestě léčby z normalitidy, aby se z ní nestala chronická normalosa, ale aby nám dala - stejně jako každá jiná nemoc - impuls k nacházení opravdových léků. Ty jak víme jsou jedině v pochopení: kdo jsme, odkud jsme přišli, proč jsme tady. Tyto velké otázky sestávají z malých střípečků, kdy se rozhodneme udělat něco, co není běžné tedy "normální". Použijme oheň k pálení nepravého a vytvořme tak místo pro to, co je trvalé. Věřme tomu, následujme to a uvidíme, jak se náš život změní.
Chvála budiž vyslovena Agni, velké veličeně naší existence.
Martina Ziska
Možná dnešní příspěvek, zamyšlení na měsíc srpen by se měl jmenovat o ohni. Věřím, že pocítíte sálající oheň z následujících slov. Tak jako nás vaří, peče a škvaří letošní léto horkem, i já jsem v plamenech.
Geograficky daleko od domoviny, zažívám tu něco s čím máme všichni zkušenost: je mi dobře, ba přímo blaženě uvnitř do momentu, než mi to něco navenek naruší. Možná přesněji někdo neboť za tím něčím je vždy někdo. Často to není konkrétní člověk, ale opatření: kdo vymyslel dlouhé fronty kdekoliv, kde sobci předbíhají? jak je možné, že někdo svojí nedbalostí způsobí škodu nevinné přírodě, která zaměstná stovky ba tisíce lidí a bude se napravovat dlouho či se možná nikdy nenapraví? Mohla bych pokračovat dál, jelikož ale cítím, že přihořívá a mohlo by začít hořet uvnitř mě, tak zde zastavím.
Jistě jste pochopili, o čem mluvím. Mluvím o tom, co se děje kolem nás, co považujeme za dobré a špatné, za normální a nenormální. Mluvím hlavně o tom, jak nás to vnější ovlivňuje, zasahuje, omezuje, jak na nás často negativně působí.
Je třeba si připomenout, že koncept normálnosti je lidsky stvořený. Tím pádem se proměňuje nejen od společnosti ke společnosti, ale i od jednotlivce k jednotlivci. Co je normální pro jednoho je naprosto vyloučené či nenormální pro druhého. Většina lidí přijala od těch, co se dohodli /zdá se, že ne úplně dobrovolně/, co budeme nazývat normální. Hádala bych, že to je ve snaze kontrolovat něco, nad čím kontrolu nemáme. To bude nejspíš důvod, proč když se děje navenek něco "normálního" ta část nás, která je uvnitř a ví, či spíš rozeznává to, co je opravdu normální /rozuměj přirozené/ se postaví na odpor a má s "normálním" problém.
Co myslím přirozeným? Myslím tím to, co je neddiskutovatelné, co je dané, neměnné, stálé, trvalé. Tady začínáme narážet na aktuální dění, jelikož to boří vše, co se nám doposud jevilo jako stálé a trvalé. Dovolená u moře pohoda? Nikoliv. Je nám zima, zapneme si topení? Nikoliv. Máme chuť na jahody, koupíme si je? Nikoliv. Uděláme něco z dobré vůle, vrátí se nám pozitivita? Oh, opravdu nikoliv. Osoba vypadá jako muž, je to však žena. A tak dále, přidejte si nekonečné množství příběhů a situací, jež jsou vaše osobní.
Žijeme něco, co si myslíme, že nějak funguje a potom zjistíme, že to je úplně jinak. Ano, to bych mohla nazvat normální, protože se to běžně děje. Když se ale podíváme na to, co mají všechny situace společné, najdeme tu podobnost. Je to o tom, že jsme si něco mysleli a ono to nakonec bylo jinak. Nenaplnilo to naše očekávání. Dělo se něco jiného, než se dle normálnosti mělo či my jsme očekávali, že tak bude.
To nás vede k jistotám a jejich ztrátě. Žijeme v bezprecedentní době ztráty základních hodnot a tím pádem jistot. My jako fyzické bytosti jistoty potřebujeme. Hledáme je přirozeně v hmotném aspektu, leč tam je právě nacházíme méně a méně. Vzpomínám si na zkušenost z opětovného putování k prameni řeky Gangy. První cesta na mě hluboce zapůsobila a tak druhá výprava byla s určitým očekáváním. Jak velký šok jsem zažila v momentě, kdy jsem se rozhlížela po kilometrech plochy plné kamenů, která zasypala vše, včetně posvátného pramene. Kameny pohřbily rodiště tohoto vodního velikána, něco, co jsem si myslela, že příroda, která je v v tomto místě považovaná za Boha, nikdy nedopustí. Můj omezený náhled šoku a zmatenosti kontrastuje s tím něčím moudrým ve mě co ví, že příroda jako projev reality nemá připoutanost ke své žádné formě. Tudíž ani k prameni posvátné řeky jakou Ganga bezpochyby je.
Proč se děje to, co se děje? To je velmi složitá otázka, na kterou mají rozdílnou odpověď ekonomové, politicy, sociologové, ekologové či jiní vědci. Nám, obyčejným lidem, nezbývá než přijmout, že to co se děje tak prostě je. S tím nemá moc smysl argumentovat. Zbývá nám tak to, čím vládneme a to je možnost volby. Voby rozhodnout se, jaký postoj k této situaci zaujmeme. Tady máme na výběr /pouze do té míry, do jaké si to uvědomíme/: buďte budeme následovat to, co je "normální" nebo to, co je přirozené. Rozdíl mezi těmito postoji je dramaticky odlišný: "normální" v nás bude vyvolávat podráždění zatímco přirozené nám přinese přijetí, uklidnění a pochopení.
Pokud to zní složitě, můžu jen potvrdit, co všichni již víme: ano, děláme si to zbytečně složité. Naše mysl často není nástrojem pochopení, ale neovládanou zbraní našich podvědomých tendencí, která napájejí zranění a bolesti nasbíraná z předchozích zkušeností, kdy co nebylo normální nám bylo předkládáno jako zcela normální. Nutí nás to tak rozhodnout se, čemu věřit: tomu okolo, tomu co se po nás chce/žádá nebo tomu, co v sobě cítíme, co opravdu víme, že je projevem hlubokého celistého pochopení. Pokud necháme promluvit to v nás, co ví víc než my, řekne nám zcela jasně, že naše jistoty odpovídají úrovni našeho vnímání. Tak to je do té doby, než budeme vnímat realitu jako projev vědomí. Pak se obrátíme směrem dovnitř, k vědomí a necháme život, aby nám ukazoval, co je a co není normální. Zcela to změní naši perspektivu, tím pádem i identitu. A to je obrovská věc, změna identity.
Pokud totiž v našem vnímání uvolníme místo z nekonečně problematické já perspektivy, otevře se nám opravdová nekonečnost neustálého objevování, co opravdu skutečné je. Nemoc normálnosti se tak stane příležitostí k ujasnění si vlastní perspektivy a naučí nás, že jediné, čemu má smysl věřit je té inteligenci v nás, která je napojená přímo do zdroje vědění. Tam uvidíme, pocítíme, zažijeme jedinou postatu existence a to energii lásky. Láskou naplněnýma očima pak uvidíme cestu pokrytou trním. Jak bylo řečeno v Bhagavadghítě /parafrázuji/: tak jako lotos vykvétá z bahna a jeho okvětní lístky jsou čistě bílé neposkvrněné, tak i lidská existence prochází mnoha úžinami a utrpeními než dojde do bodu své pravé podstaty, duše jež je neposkvrněná vším co není věčné a tím pádem podstatné.
Přeji nám na cestě léčby z normalitidy, aby se z ní nestala chronická normalosa, ale aby nám dala - stejně jako každá jiná nemoc - impuls k nacházení opravdových léků. Ty jak víme jsou jedině v pochopení: kdo jsme, odkud jsme přišli, proč jsme tady. Tyto velké otázky sestávají z malých střípečků, kdy se rozhodneme udělat něco, co není běžné tedy "normální". Použijme oheň k pálení nepravého a vytvořme tak místo pro to, co je trvalé. Věřme tomu, následujme to a uvidíme, jak se náš život změní.
Chvála budiž vyslovena Agni, velké veličeně naší existence.
Martina Ziska
RSS Feed
