Milí přátelé a příznivci ájurvédy:
Je 2. ledna, sotva jsem vstoupili do nového roku a čas jako by se
nezastavil. Kromě dunících petard a pěkně barevných ohňostrojových šou jsme vklouzli do letošního roku téměř nepozorovaně. Předpokládám, že většina z nás si oddychla, že rok 2011 je za námi. Byl to rok mimořádně dynamický adramatický. Můj předchozí rok začal v identickém čase oznámením pokročilé rakoviny u jednoho ze dvou nejbližších lidí. Dvanáct měsíců bylo v tomto smyslu naplněno zkušeností s moderní medicínou, tím nejlepším, co může nabídnout ve smyslu chemoterapie a radioterapie. Po úvodním velmi dobrém úspěchu nemoc pokračuje, nyní v posledním stadiu a bez možnosti následující moderní léčby. Na posledním stadiu je dobré, že je poslední! Dobrý zpráva je, že další již není, jinými slovy hůř už nemůže být.
Jak jsem nedávno slyšela v jednom americkém filmu, poslední, čtvrté stadium znamená jenom to, že člověk prošel předchozími třemi stádii. Kam kráčí dál? To nikdo neví. Podle lékařů k zaručené smrti, podle duchovně věřících k vnitřní obrodě. Podle mě neznámo kam.
Tato zkušenost mi ukázala neuvěřitelně názorně to, co všichni
víme, ale ne již tak 100% praktikujeme: totiž že osobní zkušenost je nepřenositelná a není zcela a jen logická. Setkala jsem se za tu dobu s velmi rozmanitým spektrem reakcí a přístupů lidí, systémů a institucí. Přestože většina či dokonce všechny byly motivovány pozitivní snahou pomoci, málokterý z nich ve skutečnosti pomoc přinesl. Na koncích obou spekter stál definitivní ortel smrti vyslovený na základě statistik moderní medicíny v kontrastu s duchovním přístupem založeným na přesvědčení, že když člověk zůstane pozitivní, vytvoří svou myslí cokoliv, včetně okamžitého
uzdravení se z jakékoliv, včetně smrtelné nemoci. Já sama jsem se několik měsíců potácela mezi dvěma polaritami podobného přístupu, a to konkrétně přijetím všeobecného, nás jednotlivce přesahujícího plánu, který je daný, a na druhé straně mou osobní vůlí, která si tvoří vše - a tudíž může přicházející smrt změnit na život. A nebo obráceně. Neříkám, že jsem našla definitivní odpověď, neboť jakákoliv odpověď je dílčí a moje. Nicméně jsem si všimla určitých obecně použitelných parametrů, o které bych se zde s vámi ráda rozdělila. Jsou to lekce, kterou mi udělila rakovina, za což jí tímto nutno poděkovat.
Žití v přítomném okamžiku
O způsobu života či lépe řečeno přístupu k životu, který je
soustředěn do přítomného okamžiku toho bylo napsáno a řečeno již dost. Nejsem si ale jistá, že opravdu a do hloubky rozumíme, co to ve skutečnosti znamená. Žití v přítomném okamžiku je závislé na jednom parametru, a to důvěře. Důvěře v neviditelné, nehmatatelné, v to, co se nám zdá neskutečné. A přesto
reálné. Hmatatelné a viditelné nikoliv pro rozum, ale pro vnitřní mysl. Vnitřní mysl je ta část naší bytosti, která není uložena v mozku, nýbrž vnímá hlubší a trvalejší impulsy, informace a vjemy, ježvycházejí z neracionální části osobnosti a nehmotného světa. Mohou přicházet i ze světa hmotného, nicméně jejich způsob projevování a vnímání je jiný než běžně navyklý. Přemýšlení či
přemítání nebo analýza nejsou způsoby, jak se dostat k vnitřní mysli. Dveře k ní otvírá naopak inspirace, intuice, a imaginace. To jsou cesty, jak vnímat vnitřní pocitové impulsy, které registrujeme skrze obrazy a vjemy často symbolického rázu či charakteru. Vnitřní mysl tak zkrátka používá svůj vlastní jazyk, který je naprosto odlišný od jazyka racionálního.
Pokud se vám tento popis zdá poněkud vágní a složitý, máte
pravdu. Z racionálního hlediska je naprosto nedostačující. Mohla bych také říci, že žití v přítomném okamžiku je založeno na vnímání reality a sebe sama velmi jemným způsobem, který je rozdílný od způsobu racionálního. Například v něm neexistuje dobré a špatné, paradigma duality. Existuje v něm spíše to, co je spojeno s pocitem úlevy, klidu a růstu, nebo naopak pocitem obrany, těžkosti a stresu. Vše co je v tomto světě,existuje zároveň a má svoji hodnotu podle toho, jak je používáno. Přítomný okamžik nám tak nedává
možnost naplánovat a připravit vše dopředu s cílem určitého výsledku. Funguje více na záměru a přání formulovaném v souladu s vnitřní myslí /to samo o sobě je umění/, posléze na pocitovém a myšlenkovém sladění s tímto přáním. Důvěra vychází z toho, že vše bude v součinnosti vesmírného organismu učiněno pro to, aby nám bylo dáno, co si přejeme. Co je pro nás dobré, jinými slovy, v souladu s naší vnitřní myslí či bytostí, se ukazuje v každém okamžiku, tedy okamžik od okamžiku.
V současném žití je tedy plno volných momentů a míst, která nejsou naplněna vlastním usilováním, prací či snažením. Naopak, hlavní práce se děje na úrovni myšlenkové a pocitové vibrace. Realizace nebo-li naplnění daného záměru přenecháno geniálnímu stroji
vesmíru.
Příklad? Řekněme, že člověk zčista jasna onemocní vážnou nemocí,
například rakovinou. Moderní medicína mu říká, že jeho šance na přežití je mizivá, lépe řečeno žádná. On se však cítí jinak. Určitě nechce zemřít /málokdo ve skutečnosti chce/, nicméně má bezdůvodně silný pocit, že nemoc ho nepřišla vyhnat z těla. A tak začne hledat. Oba procesy –racionální a vnitřní se odehrávají zároveň a velmi často oba protichůdnými směry. Fakta ukazují na katastrofu, vnitřní pocit prokousávající se labyrintem myšlenek,
emocí, zkušeností a prožitků míří víc a víc směrem k tomu, že se tu jedná o život, nikoliv smrt. A teď přijde ten hlavní prvek, důvěra. Jak řekl nedávno zemřelý Václav Havel, parafrázuji: „důvěra není důkaz toho, že se něco stane, ale stav bytí, který dává smysl, lhostejno, jak dopadne“. Ano, a to je to hlavní. Nejde o to přesvědčovat se o tom, že věci mohou být, budou nebo dokonce jsou jinak než jak se navenek ukazují být. Důvěra je mít v sobě pocit klidu, pocit, že co se děje, dává smysl, je v souladu s něčím, co je pro nás hodně důležité v situaci, kdy se to zdá být naopak.
Funguje to tak i v jednoduchých případech každodenního žití.
Opakovaně se mi stalo, že mi vnitřní pocit při odchodu z domova ráno při pohledu na deštník pokynul, abych si ho vzala. Jak předpověď, tak pohled na slunečnou oblohu řekly, že deštník je nesmysl. Později se mi vždy zpětně potvrdilo, že nevzít si deštník byla chyba. Nebo pocit říká jeď do práce autem, i když vím, že mám odpolední schůzky ve městě, kam auto nepatří. Teprve během dne se ukáže, že buďto schůzky jsou zrušeny nebo je naruší jiná událost, pro kterou je důležité mít auto u sebe. A tak se člověk učí pomalu a postupně poslouchat nikoliv racionální jazyk, ale vnitřní mysl mluvící prostřednictvím pocitů. Aby se nám to dařilo, potřebujeme se ale zbavit jedné velmi rozšířené nemoci, a to pocitu strachu. Strach a důvěra nejdou dohromady. Možná jdou jen tolik, že v daném okamžiku máne větší důvěru ve strach než v důvěru samotnou. Strach přináší neklid, opak vnitřního klidu, který člověku dává možnost být naladěn na svůj vnitřní radar a přes něj napojen na vesmírný satelit. Jsme v tomto smyslu vibrační bytosti, které jsou buďto napojeny na satelitní vesmírný systém či ztratily signál. Výhodou napojení je, že nám ukazuje směr, tak jako GPS systém ukazuje cestu do žádané destinace. Věřím, že si v principu volíme všichni tytéž konečné cíle, a to klid, radost a lásku.
V mnoha duchovních a filosofických systémech se hovoří o
lásce jako o základní transformační ingredienci. Žijeme v duchovní tradici křesťanství, jejíž hlavní představitel, Ježíš, byl nositelem poselství lásky. Ježíš byl ve skutečnosti dokonalým bhakti jogínem, praktikujícím cestu absolutního naplnění srdce a mysli láskou. Většina z nás usiluje o pocit lásky, povětšinou s trvalým neúspěchem. Moje pochopení toho, co je láska, se během let měnilo a stále mění. Při první cestě do Indie v roce 2006, když jsem s úžasem hleděla na nebe plné hvězd v nádherném prostředí Indického oceánu a v srdci cítila všeobjímající a přijímající pocit lásky pro veškerou existenci, ptala jsem se právě hvězdného nebe, proč se tak nemůžu cítit stále. Bylo mi řečeno: „protože málo miluješ“. Byla jsem tou odpovědí překvapena, ba dokonce popuzena. Já, která většinu času trávím prací s lidmi, hledáním jejich - i mého dobra, že neumím milovat?
Při další cestě o rok později moje vzdělání na téma, co je láska,
pokračovalo. Při sestupu z Párvatí chrámu po 108 schodech po vydatném pláči plném bolesti, jsem kolem sebe jako ve filmu vnímala hrající si děti, ležící muže a mezi nimi poskakující zvířata, život pulsující svým vlastním tempem. A hlas řekl: „Láska je přijímat vše, co se děje.“ Další návštěva mi ukázala jiné podoby lásky, tradiční i netradiční pro Indii, jako je zařízené manželství, kastovní systém a homosexualita v silně duchovním kontextu.
Zatím poslední návštěva vloni v létě mi upřesnila vnímání lásky na závazek nesoudit. To je praxe lásky jako vyšitá. Nedělat soud o tom, co je správné a co je špatné. Všechno je relativní, je nějak, je jak je.
To mě ostatně učila celý rok rakovina. Učila mě, že co si myslím,
je jedna věc, a co si myslí ten, koho se to týká, je jiná. A že vlastně nevím. V racionálním světě je láska stále ještě podle mého láskyplná volba, to znamená zvolit si to, co je v souladu s námi, s naší trvalejší verzí, kterou nám ukazuje vnitřní bytost prostřednictvím vnitřní mysli. Nicméně ani tato definice neobstojí v zrcadle předchozího roku. Moje současné pojmenování toho, jak vnímám, co je láska pro vnitřní mysl, je rozpouštění. Nikoliv usilování něčeho dosáhnout, třeba stavu klidu či lásky, ale rozpouštění i tohoto úsilí. O lásku se nedá usilovat, láska se dá pouze dovolit. To, co ji stojí v cestě, jsme ve skutečnosti my sami. A tak láska je v této definici pro mě vnitřní
stav, ve kterém rozpouštíme úsilí a otevíráme tak prostor pro přítomný okamžik. Ten ho naplní klidem, tichou živostí, něčím, co bychom mohli v tom jemném slova smyslu naplnit láskou --- přítomným přijetím či přijetím přítomnosti. Soustředění se na žádoucí
Třetí, nedílnou součástí přítomnosti, k níž patří důvěra,
jež vytváří klid a přijetí, neboli pocit lásky, je vědomé zaměřování se na žádoucí část reality, tedy pokud ji chceme zažívat. Každý objekt, situace, zkušenost má dvě části: žádoucí a nežádoucí. Vše, co existuje, existuje na základě duality v projeveném světě. Zde přichází s jistotou jedna z našich možností spoluvytvářet realitu, a to zásadním způsobem dle zaměření naší mysli. Vesmír funguje na základě zákona přitažlivosti. Tak si ve skutečnosti spoluvytváříme naší zkušenost. Ví to kvantová fyzika, dnes již do určité míry i biologie, zejména molekulární. Nechce se nám použít toto poznání na lidskou biologii a už vůbec ne na medicínu. Proč? Znamenalo by to uzavření kruhu v tom, co tvrdí duchovně zaměření lidé v teorii. A skutečné převedení poznání, že jsme myslící a cítící bytosti, do praxe. Opravdové uchopení toho, že naše biologie, včetně genů, je do největší míry ovlivňována myšlenkami a pocity! Nextonovská fyzika a pojetí živé hmoty jako fixní chemické továrny jsou tak zcela zastaralé. Přestože to víme, nepracujeme s touto
myšlenkou do důsledku. Není to totiž tak jednoduché. V principu to je jednoduché, asi jako když už se naučíte trojitý salchow, není složité ho dělat. Dostat se k němu však vyžaduje plno kroků a většina z nás na bruslích sotva stojí, nemluvě o těch, co je nikdy nevzali na nohy. Ne každý se může stát šampionem v krasobruslení. Mistry našeho myšlení, znalci toho, jak fungujeme, se ale potřebujeme stát všichni bez výjimky. Každý ve svém vlastním rámci, o němž málokdo jiný než my sami, ví. A ti ,co ví, často nemají chuť ani potřebu hodnotit proces ostatních lidí, neb sami ví, že i to, co se jim zdá jasné, často bývá zcela jinak, než jak vypadá. Takže, co my vlastně víme?
Žití založené na tomto, jednoduše řečeno neracionálním přístupu,
však není iracionální a chaotické. Má své zákonitosti, cestu a vývoj, který se dá dokonce odečíst podle určitých jemných známek. Jednou z nich je rozhodně zaměření energie a pozornosti na vnitřní svět. Racionálně fungující člověk se soustředí výlučně na svět kolem sebe, žádný jiný pro něj ve skutečnosti neexistuje, a pokud ano, má jen minimální důležitost nebo ho vnímá jako podporu pro rozvoj a úspěch ve světě vnějším. Naopak vnitřně fungující člověk
vnímá se vzrůstajícím pochopením, že svět kolem něj se stále mění, nedá se kontrolovat - ani zásadním způsobem ovlivnit. Dojde na základě zkušeností k poznání, že soustředit se na vnitřní svět je důležitější v tom slova smyslu, že to je místo, odkud tvoříme svoji životní zkušenost, a ve skutečnosti jediné místo, odkud ji můžeme zásadně změnit.
Další známkou přechodu z racionální do vnitřní mysli je vzrůstající nezávislost na vnějším světě. Souvisí to nejenom s uvědoměním, jak věci fungují, ale i se zkušeností, že vnitřní svět je daleko zajímavější, rozmanitější a tvárnější než svět kolem nás. Svět kolem nás je fascinující a zajímavý, nicméně v určitém slova smyslu jsou vnější zkušenosti jedna druhé podobné a tudíž nenaplňující. Experimentovat s tím, co je naše mysl schopna vytvořit ve vnější realitě, je daleko poučnější a ve skutečnosti i zábavnější. S tím souvisí vzrůstající lehkost vůči problematickým vnějším okolnostem, vzrůstající lehkost vůči sobě samému a vzrůstající spontaneita, tvořivost, život a nadhled, často ve formě humoru. Člověk se dostane do určitého bodu ve své vnitřní cestě, kdy si života váží a žije ho, jak nejlépe umí, nicméně je si velmi dobře vědom, že svět kolem něj je do určité míry sled divadelních představení, která jednou začala, jednou také skončí. A on bude eixtovat dál --- možná nebo určitě, to nikdo neví. Pro vnitřní mysl není důležité hledat důkazy. Místo toho je důležité hledat takový systém praktického filosofického přístupu k životu, který dává předpoklady k tomu, abychom životem prošli jako maximální zkušeností.
Mám pocit, že zatímco rok 2011 odštipoval a odlamoval, často za
velkého třesku to, co do naší autentické životní zkušenosti nepatří, letošní rok bude již založen na vědomí a důvěře v Já a v součinnost vesmíru. Budeme se učit tvořit svoji realitu. Ne, že bychom ji netvořili, budeme se ji učit tvořit vědomě a na základě lásky, tj. v souladu s naším nejvyšším dobrem. Budeme si také jasně vědomi toho, že čím se ve své mysli zaobíráme, to si zveme do své zkušenosti. Tak se budeme soustředit na žádoucí část naší zkušenosti.
To, co je pro nás dobré, se ukáže teprve za dalším rohem, neboť žití v přítomnosti je teď. Nespekuluje o tom, co bude potom, ani nepřemýšlí, co bylo předtím. Mohlo by, ale nedělá to. Čím dříve pochopíme, že to je naše cesta, privilegium a příležitost, pro kterou jsme se sem narodili, tím větší pocit důvěry v sobě budeme mít. Důvěra přináší klid, klid lásku, láska radost a radost zdraví. Do právě začínajícího roku nám všem přeji z důvodu výše popsaných dvě ingredience, které mi rok 2011 ukázal jako nezbytné: zdraví a lásku. Nechť jimi oplýváme, a pokud je ztratíme, nechť nacházíme cestu, jak se k nim vrátit. A zároveň děkujme vnitřnímu vedení, že nás vždy vrací směrem, který je pro nás přirozený: k životu plnému živosti a tepla nebo-li opět ke zdraví a lásce. Za rok si možná řekneme, jak daleko jsem se dostali a co nás čeká za dalším rohem. Nechť je tedy letošní rok plný okamžiků přítomnosti. To přeji nám všem ze srdce s láskou přeji.
Je 2. ledna, sotva jsem vstoupili do nového roku a čas jako by se
nezastavil. Kromě dunících petard a pěkně barevných ohňostrojových šou jsme vklouzli do letošního roku téměř nepozorovaně. Předpokládám, že většina z nás si oddychla, že rok 2011 je za námi. Byl to rok mimořádně dynamický adramatický. Můj předchozí rok začal v identickém čase oznámením pokročilé rakoviny u jednoho ze dvou nejbližších lidí. Dvanáct měsíců bylo v tomto smyslu naplněno zkušeností s moderní medicínou, tím nejlepším, co může nabídnout ve smyslu chemoterapie a radioterapie. Po úvodním velmi dobrém úspěchu nemoc pokračuje, nyní v posledním stadiu a bez možnosti následující moderní léčby. Na posledním stadiu je dobré, že je poslední! Dobrý zpráva je, že další již není, jinými slovy hůř už nemůže být.
Jak jsem nedávno slyšela v jednom americkém filmu, poslední, čtvrté stadium znamená jenom to, že člověk prošel předchozími třemi stádii. Kam kráčí dál? To nikdo neví. Podle lékařů k zaručené smrti, podle duchovně věřících k vnitřní obrodě. Podle mě neznámo kam.
Tato zkušenost mi ukázala neuvěřitelně názorně to, co všichni
víme, ale ne již tak 100% praktikujeme: totiž že osobní zkušenost je nepřenositelná a není zcela a jen logická. Setkala jsem se za tu dobu s velmi rozmanitým spektrem reakcí a přístupů lidí, systémů a institucí. Přestože většina či dokonce všechny byly motivovány pozitivní snahou pomoci, málokterý z nich ve skutečnosti pomoc přinesl. Na koncích obou spekter stál definitivní ortel smrti vyslovený na základě statistik moderní medicíny v kontrastu s duchovním přístupem založeným na přesvědčení, že když člověk zůstane pozitivní, vytvoří svou myslí cokoliv, včetně okamžitého
uzdravení se z jakékoliv, včetně smrtelné nemoci. Já sama jsem se několik měsíců potácela mezi dvěma polaritami podobného přístupu, a to konkrétně přijetím všeobecného, nás jednotlivce přesahujícího plánu, který je daný, a na druhé straně mou osobní vůlí, která si tvoří vše - a tudíž může přicházející smrt změnit na život. A nebo obráceně. Neříkám, že jsem našla definitivní odpověď, neboť jakákoliv odpověď je dílčí a moje. Nicméně jsem si všimla určitých obecně použitelných parametrů, o které bych se zde s vámi ráda rozdělila. Jsou to lekce, kterou mi udělila rakovina, za což jí tímto nutno poděkovat.
Žití v přítomném okamžiku
O způsobu života či lépe řečeno přístupu k životu, který je
soustředěn do přítomného okamžiku toho bylo napsáno a řečeno již dost. Nejsem si ale jistá, že opravdu a do hloubky rozumíme, co to ve skutečnosti znamená. Žití v přítomném okamžiku je závislé na jednom parametru, a to důvěře. Důvěře v neviditelné, nehmatatelné, v to, co se nám zdá neskutečné. A přesto
reálné. Hmatatelné a viditelné nikoliv pro rozum, ale pro vnitřní mysl. Vnitřní mysl je ta část naší bytosti, která není uložena v mozku, nýbrž vnímá hlubší a trvalejší impulsy, informace a vjemy, ježvycházejí z neracionální části osobnosti a nehmotného světa. Mohou přicházet i ze světa hmotného, nicméně jejich způsob projevování a vnímání je jiný než běžně navyklý. Přemýšlení či
přemítání nebo analýza nejsou způsoby, jak se dostat k vnitřní mysli. Dveře k ní otvírá naopak inspirace, intuice, a imaginace. To jsou cesty, jak vnímat vnitřní pocitové impulsy, které registrujeme skrze obrazy a vjemy často symbolického rázu či charakteru. Vnitřní mysl tak zkrátka používá svůj vlastní jazyk, který je naprosto odlišný od jazyka racionálního.
Pokud se vám tento popis zdá poněkud vágní a složitý, máte
pravdu. Z racionálního hlediska je naprosto nedostačující. Mohla bych také říci, že žití v přítomném okamžiku je založeno na vnímání reality a sebe sama velmi jemným způsobem, který je rozdílný od způsobu racionálního. Například v něm neexistuje dobré a špatné, paradigma duality. Existuje v něm spíše to, co je spojeno s pocitem úlevy, klidu a růstu, nebo naopak pocitem obrany, těžkosti a stresu. Vše co je v tomto světě,existuje zároveň a má svoji hodnotu podle toho, jak je používáno. Přítomný okamžik nám tak nedává
možnost naplánovat a připravit vše dopředu s cílem určitého výsledku. Funguje více na záměru a přání formulovaném v souladu s vnitřní myslí /to samo o sobě je umění/, posléze na pocitovém a myšlenkovém sladění s tímto přáním. Důvěra vychází z toho, že vše bude v součinnosti vesmírného organismu učiněno pro to, aby nám bylo dáno, co si přejeme. Co je pro nás dobré, jinými slovy, v souladu s naší vnitřní myslí či bytostí, se ukazuje v každém okamžiku, tedy okamžik od okamžiku.
V současném žití je tedy plno volných momentů a míst, která nejsou naplněna vlastním usilováním, prací či snažením. Naopak, hlavní práce se děje na úrovni myšlenkové a pocitové vibrace. Realizace nebo-li naplnění daného záměru přenecháno geniálnímu stroji
vesmíru.
Příklad? Řekněme, že člověk zčista jasna onemocní vážnou nemocí,
například rakovinou. Moderní medicína mu říká, že jeho šance na přežití je mizivá, lépe řečeno žádná. On se však cítí jinak. Určitě nechce zemřít /málokdo ve skutečnosti chce/, nicméně má bezdůvodně silný pocit, že nemoc ho nepřišla vyhnat z těla. A tak začne hledat. Oba procesy –racionální a vnitřní se odehrávají zároveň a velmi často oba protichůdnými směry. Fakta ukazují na katastrofu, vnitřní pocit prokousávající se labyrintem myšlenek,
emocí, zkušeností a prožitků míří víc a víc směrem k tomu, že se tu jedná o život, nikoliv smrt. A teď přijde ten hlavní prvek, důvěra. Jak řekl nedávno zemřelý Václav Havel, parafrázuji: „důvěra není důkaz toho, že se něco stane, ale stav bytí, který dává smysl, lhostejno, jak dopadne“. Ano, a to je to hlavní. Nejde o to přesvědčovat se o tom, že věci mohou být, budou nebo dokonce jsou jinak než jak se navenek ukazují být. Důvěra je mít v sobě pocit klidu, pocit, že co se děje, dává smysl, je v souladu s něčím, co je pro nás hodně důležité v situaci, kdy se to zdá být naopak.
Funguje to tak i v jednoduchých případech každodenního žití.
Opakovaně se mi stalo, že mi vnitřní pocit při odchodu z domova ráno při pohledu na deštník pokynul, abych si ho vzala. Jak předpověď, tak pohled na slunečnou oblohu řekly, že deštník je nesmysl. Později se mi vždy zpětně potvrdilo, že nevzít si deštník byla chyba. Nebo pocit říká jeď do práce autem, i když vím, že mám odpolední schůzky ve městě, kam auto nepatří. Teprve během dne se ukáže, že buďto schůzky jsou zrušeny nebo je naruší jiná událost, pro kterou je důležité mít auto u sebe. A tak se člověk učí pomalu a postupně poslouchat nikoliv racionální jazyk, ale vnitřní mysl mluvící prostřednictvím pocitů. Aby se nám to dařilo, potřebujeme se ale zbavit jedné velmi rozšířené nemoci, a to pocitu strachu. Strach a důvěra nejdou dohromady. Možná jdou jen tolik, že v daném okamžiku máne větší důvěru ve strach než v důvěru samotnou. Strach přináší neklid, opak vnitřního klidu, který člověku dává možnost být naladěn na svůj vnitřní radar a přes něj napojen na vesmírný satelit. Jsme v tomto smyslu vibrační bytosti, které jsou buďto napojeny na satelitní vesmírný systém či ztratily signál. Výhodou napojení je, že nám ukazuje směr, tak jako GPS systém ukazuje cestu do žádané destinace. Věřím, že si v principu volíme všichni tytéž konečné cíle, a to klid, radost a lásku.
V mnoha duchovních a filosofických systémech se hovoří o
lásce jako o základní transformační ingredienci. Žijeme v duchovní tradici křesťanství, jejíž hlavní představitel, Ježíš, byl nositelem poselství lásky. Ježíš byl ve skutečnosti dokonalým bhakti jogínem, praktikujícím cestu absolutního naplnění srdce a mysli láskou. Většina z nás usiluje o pocit lásky, povětšinou s trvalým neúspěchem. Moje pochopení toho, co je láska, se během let měnilo a stále mění. Při první cestě do Indie v roce 2006, když jsem s úžasem hleděla na nebe plné hvězd v nádherném prostředí Indického oceánu a v srdci cítila všeobjímající a přijímající pocit lásky pro veškerou existenci, ptala jsem se právě hvězdného nebe, proč se tak nemůžu cítit stále. Bylo mi řečeno: „protože málo miluješ“. Byla jsem tou odpovědí překvapena, ba dokonce popuzena. Já, která většinu času trávím prací s lidmi, hledáním jejich - i mého dobra, že neumím milovat?
Při další cestě o rok později moje vzdělání na téma, co je láska,
pokračovalo. Při sestupu z Párvatí chrámu po 108 schodech po vydatném pláči plném bolesti, jsem kolem sebe jako ve filmu vnímala hrající si děti, ležící muže a mezi nimi poskakující zvířata, život pulsující svým vlastním tempem. A hlas řekl: „Láska je přijímat vše, co se děje.“ Další návštěva mi ukázala jiné podoby lásky, tradiční i netradiční pro Indii, jako je zařízené manželství, kastovní systém a homosexualita v silně duchovním kontextu.
Zatím poslední návštěva vloni v létě mi upřesnila vnímání lásky na závazek nesoudit. To je praxe lásky jako vyšitá. Nedělat soud o tom, co je správné a co je špatné. Všechno je relativní, je nějak, je jak je.
To mě ostatně učila celý rok rakovina. Učila mě, že co si myslím,
je jedna věc, a co si myslí ten, koho se to týká, je jiná. A že vlastně nevím. V racionálním světě je láska stále ještě podle mého láskyplná volba, to znamená zvolit si to, co je v souladu s námi, s naší trvalejší verzí, kterou nám ukazuje vnitřní bytost prostřednictvím vnitřní mysli. Nicméně ani tato definice neobstojí v zrcadle předchozího roku. Moje současné pojmenování toho, jak vnímám, co je láska pro vnitřní mysl, je rozpouštění. Nikoliv usilování něčeho dosáhnout, třeba stavu klidu či lásky, ale rozpouštění i tohoto úsilí. O lásku se nedá usilovat, láska se dá pouze dovolit. To, co ji stojí v cestě, jsme ve skutečnosti my sami. A tak láska je v této definici pro mě vnitřní
stav, ve kterém rozpouštíme úsilí a otevíráme tak prostor pro přítomný okamžik. Ten ho naplní klidem, tichou živostí, něčím, co bychom mohli v tom jemném slova smyslu naplnit láskou --- přítomným přijetím či přijetím přítomnosti. Soustředění se na žádoucí
Třetí, nedílnou součástí přítomnosti, k níž patří důvěra,
jež vytváří klid a přijetí, neboli pocit lásky, je vědomé zaměřování se na žádoucí část reality, tedy pokud ji chceme zažívat. Každý objekt, situace, zkušenost má dvě části: žádoucí a nežádoucí. Vše, co existuje, existuje na základě duality v projeveném světě. Zde přichází s jistotou jedna z našich možností spoluvytvářet realitu, a to zásadním způsobem dle zaměření naší mysli. Vesmír funguje na základě zákona přitažlivosti. Tak si ve skutečnosti spoluvytváříme naší zkušenost. Ví to kvantová fyzika, dnes již do určité míry i biologie, zejména molekulární. Nechce se nám použít toto poznání na lidskou biologii a už vůbec ne na medicínu. Proč? Znamenalo by to uzavření kruhu v tom, co tvrdí duchovně zaměření lidé v teorii. A skutečné převedení poznání, že jsme myslící a cítící bytosti, do praxe. Opravdové uchopení toho, že naše biologie, včetně genů, je do největší míry ovlivňována myšlenkami a pocity! Nextonovská fyzika a pojetí živé hmoty jako fixní chemické továrny jsou tak zcela zastaralé. Přestože to víme, nepracujeme s touto
myšlenkou do důsledku. Není to totiž tak jednoduché. V principu to je jednoduché, asi jako když už se naučíte trojitý salchow, není složité ho dělat. Dostat se k němu však vyžaduje plno kroků a většina z nás na bruslích sotva stojí, nemluvě o těch, co je nikdy nevzali na nohy. Ne každý se může stát šampionem v krasobruslení. Mistry našeho myšlení, znalci toho, jak fungujeme, se ale potřebujeme stát všichni bez výjimky. Každý ve svém vlastním rámci, o němž málokdo jiný než my sami, ví. A ti ,co ví, často nemají chuť ani potřebu hodnotit proces ostatních lidí, neb sami ví, že i to, co se jim zdá jasné, často bývá zcela jinak, než jak vypadá. Takže, co my vlastně víme?
Žití založené na tomto, jednoduše řečeno neracionálním přístupu,
však není iracionální a chaotické. Má své zákonitosti, cestu a vývoj, který se dá dokonce odečíst podle určitých jemných známek. Jednou z nich je rozhodně zaměření energie a pozornosti na vnitřní svět. Racionálně fungující člověk se soustředí výlučně na svět kolem sebe, žádný jiný pro něj ve skutečnosti neexistuje, a pokud ano, má jen minimální důležitost nebo ho vnímá jako podporu pro rozvoj a úspěch ve světě vnějším. Naopak vnitřně fungující člověk
vnímá se vzrůstajícím pochopením, že svět kolem něj se stále mění, nedá se kontrolovat - ani zásadním způsobem ovlivnit. Dojde na základě zkušeností k poznání, že soustředit se na vnitřní svět je důležitější v tom slova smyslu, že to je místo, odkud tvoříme svoji životní zkušenost, a ve skutečnosti jediné místo, odkud ji můžeme zásadně změnit.
Další známkou přechodu z racionální do vnitřní mysli je vzrůstající nezávislost na vnějším světě. Souvisí to nejenom s uvědoměním, jak věci fungují, ale i se zkušeností, že vnitřní svět je daleko zajímavější, rozmanitější a tvárnější než svět kolem nás. Svět kolem nás je fascinující a zajímavý, nicméně v určitém slova smyslu jsou vnější zkušenosti jedna druhé podobné a tudíž nenaplňující. Experimentovat s tím, co je naše mysl schopna vytvořit ve vnější realitě, je daleko poučnější a ve skutečnosti i zábavnější. S tím souvisí vzrůstající lehkost vůči problematickým vnějším okolnostem, vzrůstající lehkost vůči sobě samému a vzrůstající spontaneita, tvořivost, život a nadhled, často ve formě humoru. Člověk se dostane do určitého bodu ve své vnitřní cestě, kdy si života váží a žije ho, jak nejlépe umí, nicméně je si velmi dobře vědom, že svět kolem něj je do určité míry sled divadelních představení, která jednou začala, jednou také skončí. A on bude eixtovat dál --- možná nebo určitě, to nikdo neví. Pro vnitřní mysl není důležité hledat důkazy. Místo toho je důležité hledat takový systém praktického filosofického přístupu k životu, který dává předpoklady k tomu, abychom životem prošli jako maximální zkušeností.
Mám pocit, že zatímco rok 2011 odštipoval a odlamoval, často za
velkého třesku to, co do naší autentické životní zkušenosti nepatří, letošní rok bude již založen na vědomí a důvěře v Já a v součinnost vesmíru. Budeme se učit tvořit svoji realitu. Ne, že bychom ji netvořili, budeme se ji učit tvořit vědomě a na základě lásky, tj. v souladu s naším nejvyšším dobrem. Budeme si také jasně vědomi toho, že čím se ve své mysli zaobíráme, to si zveme do své zkušenosti. Tak se budeme soustředit na žádoucí část naší zkušenosti.
To, co je pro nás dobré, se ukáže teprve za dalším rohem, neboť žití v přítomnosti je teď. Nespekuluje o tom, co bude potom, ani nepřemýšlí, co bylo předtím. Mohlo by, ale nedělá to. Čím dříve pochopíme, že to je naše cesta, privilegium a příležitost, pro kterou jsme se sem narodili, tím větší pocit důvěry v sobě budeme mít. Důvěra přináší klid, klid lásku, láska radost a radost zdraví. Do právě začínajícího roku nám všem přeji z důvodu výše popsaných dvě ingredience, které mi rok 2011 ukázal jako nezbytné: zdraví a lásku. Nechť jimi oplýváme, a pokud je ztratíme, nechť nacházíme cestu, jak se k nim vrátit. A zároveň děkujme vnitřnímu vedení, že nás vždy vrací směrem, který je pro nás přirozený: k životu plnému živosti a tepla nebo-li opět ke zdraví a lásce. Za rok si možná řekneme, jak daleko jsem se dostali a co nás čeká za dalším rohem. Nechť je tedy letošní rok plný okamžiků přítomnosti. To přeji nám všem ze srdce s láskou přeji.
RSS Feed
