Část II.
Dillí jako hlavní město se nezapře určitými vymoženostmi. Jedním z nich je moderní metro, které denně přepravuje 1 milion z přibližně 16 milionů obyvatel metropole. Většina vlaků je nadzemních a překvapí svou moderností a čistotou. Co také překvapí se systém bezpečnosti na každé stanici, který probíhá nejen odděleně pro muže a ženy, ale zahrnuje i rentgen tašek a osobní tělesnou kontrolu prováděnou na každém cestujícím. Kdyby se nejednalo o dlouhé fronty spěchajících cestujících, člověk by si na chvíli připadal místo v metru jako na letišti.
Přeprava metrem překvapí i v jiných ohledech. Nejen že každý vagon má vyhrazeno místo pro ženy, ale oznámení typu „žádáme cestující aby neplivali ve vagonech“, nebo „neseďte prosím na zemi“ jsou pouze pochopitelné při znalosti místních zvyklostí. Tou je sedět povětšinou na zemi, a to nejen z důvodů duchovních rituálů, ale i praktických důvodu, a dále čistit dutinu ústní žvýkáním ať již tabáku či betelu, který se odplivuje a přispívá tak k barevnému koloritu indické země. Moje dcera k těmto prohlášením přidala ještě jedno, velmi důležité, avšak nikoliv veřejně možné prohlášení, které by znělo asi takto: „Žádáme všechny cestující, aby necivěli na návštěvníky bílé pleti a dále prosíme příslušníky mužského pohlaví, aby se neškrábali v privátních oblastech. Zabraňují tak efektivně civění cestujících bílé pleti na místní...“
Dillí jako hlavní město se nezapře určitými vymoženostmi. Jedním z nich je moderní metro, které denně přepravuje 1 milion z přibližně 16 milionů obyvatel metropole. Většina vlaků je nadzemních a překvapí svou moderností a čistotou. Co také překvapí se systém bezpečnosti na každé stanici, který probíhá nejen odděleně pro muže a ženy, ale zahrnuje i rentgen tašek a osobní tělesnou kontrolu prováděnou na každém cestujícím. Kdyby se nejednalo o dlouhé fronty spěchajících cestujících, člověk by si na chvíli připadal místo v metru jako na letišti.
Přeprava metrem překvapí i v jiných ohledech. Nejen že každý vagon má vyhrazeno místo pro ženy, ale oznámení typu „žádáme cestující aby neplivali ve vagonech“, nebo „neseďte prosím na zemi“ jsou pouze pochopitelné při znalosti místních zvyklostí. Tou je sedět povětšinou na zemi, a to nejen z důvodů duchovních rituálů, ale i praktických důvodu, a dále čistit dutinu ústní žvýkáním ať již tabáku či betelu, který se odplivuje a přispívá tak k barevnému koloritu indické země. Moje dcera k těmto prohlášením přidala ještě jedno, velmi důležité, avšak nikoliv veřejně možné prohlášení, které by znělo asi takto: „Žádáme všechny cestující, aby necivěli na návštěvníky bílé pleti a dále prosíme příslušníky mužského pohlaví, aby se neškrábali v privátních oblastech. Zabraňují tak efektivně civění cestujících bílé pleti na místní...“
Další z nových vymožeností jsou obchodní komplexy. Vyrůstají jako houby po dešti v mnoha oblastech větších měst, a překvapí jak svou velikostí tak i množstvím zboží, které nabízí. Vedle obvyklých sárí a panjabí obleků nabízí i veškeré značky moderního oblečení, od Gucci po Nike, za ceny, které jsou rozhodně nedostupné průměrně vydělávajícímu Indovi. Nicméně ve všech denních dobách pulsují tyto obchodní paláce životem, který ukazuje zejména na to, že být mladý a bohatý není problém ani v Indii. Být bohatý a štíhlý ve středním a pokročilém věku však problém je. A tak mnohé dobře živené, ekonomicky silně situované manželky úspěšných manželů, kteří v pracovní dobře nakupovat nepřicházejí, utrácejí manželovy peníze na hedvábných sárích, která jen stěží zakryjí známky nadbytku na jejich těle a časem i tváři. Já osobně nakupuji daleko raději v malých, osobních krámcích a buticích, a to jak v Indii, tak i na západě.
K návštěvě Dilije patří i prohlídka historických míst. Jedním z velmi působivých památníků je memoriál Mahatma Gandhiho, ministerského předsedy Nehrua, Indiry Gandiové a dalších zavražděných členů této rodiny. Všichni jsou do značné míry obětí politiky a možná to je jeden z důvodů, proč je Indové chovají v takové vážnosti. Jejich památník je navštěvován s velkou úctou a člověk zde cítí atmosféru, která má větší rozměr než obyčejná lidskost. Mně se dotkla zejména závěť Nehrua, ve které píše že si přeje civilní obřad, jehož součástí je rozprášení jeho popela z letadla do indické vesnické krajiny, neboť „se tak vrátí kam patří, ke svému indickému lidu“. Představovala jsem si při té příležitosti, jak by se podobná situace či přístup odehrávala v české politice a i při diskuzích se současnými Indy bylo slyšel smutek z toho, že takto oddaných politiků, těch, kteří věřili natolik v službu lidu, že byli za ní ochotni zatlatit i životem, dnes v současné politice již není mnoho, pokud vůbec ještě existují. Do reality v této připomínce velikosti Indie vrátí návštěva místní toalety, která ač se jedná o mezinárodní památník je životu nebezpečná nejenom na pohled, o vstupu a použití nemluvě.
V Diliji jsme byli v době World Book Fair, Světového Knižního Veletrhu, který na obrovské ploše výstavního areálu představil více než 3 200 vystavovatelů ze asijského kontinentu, ale i ostatních koutů světa, včetně USA a Evropy. Pro mě jako knihomola a aspirujícího studenta sanskrtu byla návštěva výstavy přímo utrpením, neboť váhový limit je přísný, a tak jsem si domů přivezla pouze 20 knih a dalších asi 40 je na cestě lodí, která během dosavadních 3 měsíců zatím ještě nedorazila. Moje knižní vášeň byla uspokojena i tím, že naším hostitelem byl majitel nakladatelství knih specializující se na indologii, který měl předsíň svého domu plnou nových i starších vytisků, a kdyby nebylo limitů, přivezla bych si domů celou knihovnu. Jedním ze stánků, kde jsme strávili hodně času kromě našeho hostitele, bylo nakladatelství Motilal Brothers a jejich dceřinná pobočka Nex Age Books. Právě tato rodinná firma s více než stoletou tradicí se specializuje na védské texty, sanskrt a filosofii Indie a buddhismu a návštěva u jednoho z majitelů firmy byla nejen uspokojením pro milovníka indické filosofie, ale i zkušeností, která otevře oči nekonečně existujícímu množství vědomostí, moudrosti a informací, které existují.
K návštěvě Dilije patří i prohlídka historických míst. Jedním z velmi působivých památníků je memoriál Mahatma Gandhiho, ministerského předsedy Nehrua, Indiry Gandiové a dalších zavražděných členů této rodiny. Všichni jsou do značné míry obětí politiky a možná to je jeden z důvodů, proč je Indové chovají v takové vážnosti. Jejich památník je navštěvován s velkou úctou a člověk zde cítí atmosféru, která má větší rozměr než obyčejná lidskost. Mně se dotkla zejména závěť Nehrua, ve které píše že si přeje civilní obřad, jehož součástí je rozprášení jeho popela z letadla do indické vesnické krajiny, neboť „se tak vrátí kam patří, ke svému indickému lidu“. Představovala jsem si při té příležitosti, jak by se podobná situace či přístup odehrávala v české politice a i při diskuzích se současnými Indy bylo slyšel smutek z toho, že takto oddaných politiků, těch, kteří věřili natolik v službu lidu, že byli za ní ochotni zatlatit i životem, dnes v současné politice již není mnoho, pokud vůbec ještě existují. Do reality v této připomínce velikosti Indie vrátí návštěva místní toalety, která ač se jedná o mezinárodní památník je životu nebezpečná nejenom na pohled, o vstupu a použití nemluvě.
V Diliji jsme byli v době World Book Fair, Světového Knižního Veletrhu, který na obrovské ploše výstavního areálu představil více než 3 200 vystavovatelů ze asijského kontinentu, ale i ostatních koutů světa, včetně USA a Evropy. Pro mě jako knihomola a aspirujícího studenta sanskrtu byla návštěva výstavy přímo utrpením, neboť váhový limit je přísný, a tak jsem si domů přivezla pouze 20 knih a dalších asi 40 je na cestě lodí, která během dosavadních 3 měsíců zatím ještě nedorazila. Moje knižní vášeň byla uspokojena i tím, že naším hostitelem byl majitel nakladatelství knih specializující se na indologii, který měl předsíň svého domu plnou nových i starších vytisků, a kdyby nebylo limitů, přivezla bych si domů celou knihovnu. Jedním ze stánků, kde jsme strávili hodně času kromě našeho hostitele, bylo nakladatelství Motilal Brothers a jejich dceřinná pobočka Nex Age Books. Právě tato rodinná firma s více než stoletou tradicí se specializuje na védské texty, sanskrt a filosofii Indie a buddhismu a návštěva u jednoho z majitelů firmy byla nejen uspokojením pro milovníka indické filosofie, ale i zkušeností, která otevře oči nekonečně existujícímu množství vědomostí, moudrosti a informací, které existují.
RSS Feed
