Milí přátelé:
Nový rok ubíhá rychle a dynamicky. Leden se po relativně klidném a harmonickém konci roku rozběhl s takovou silou, že většina z nás vnímá zvýšenou intenzitu. Navenek pro ni není moc důkazů, uvnitř však cítíme pohyb. Je to zvláštní fičák, čas neobvyklé konfrontace.
Hodně lidí zažívá negativní pocity související se vzpomínkami či traumatickými zážitky z dětství. Co je zvláštní, že pro ně nejsou hmatatelné souvislosti. Připomíná mi to jeden velmi zvláštní obraz z Varanasi, posvátného města v Indii. Je to místo, kam chodí umírat věřící v naději, že řeka Ganga odstraní jejich hříchy. Pokud mají peníze, jejich těla jsou spálena na břehu řeky. Pokud nemají peníze, tělo je zabalené do látky, odvezeno loďkou doprostřed řeky a s kamenem svrženo do vody. Jak už tak bývá, kámen se uvolní a při projížďce na řece nejednou vidíte na hladině hlavu či kus těla, které našlo cestu ze dna směrem nahoru. Je to vskutku zvláštní pohled a ještě zvláštnější zážitek.
To, co se v nás vynořuje v tomto čase, mi připomíná plovoucí těla v Ganze. Nečekáme je, není pro ně důvod, nicméně tu jsou. Máme dvě možnosti, jak k nim přistoupit: odvrátit hlavu či rychle odpádlovat opačným směrem a předstírat, že se nic takového nestalo. Ta druhá, pravdivější, těžší reakce je vzít plovoucí mrtvolu na vědomí a dát ji pozornost a respekt, co si zasluhuje.
V našem niterném prostoru to znamená spojit myšlenky s pocity a objevit souvislosti, na co se konkrétně potřebuji podívat. Co potřebuji prozkoumat vnitřní reflexí. Obvykle to není těžké odtušit – stačí se podívat na opakující se situace, jež v nás vyvolají nepříjemné pocity. Další krok představuje podívat se s čím tyto pocity souvisí a jsme doma.
Mám to privilegium, že pracuji s lidmi, co mají potřebu a odvahu nahlížet do sebe. Pomocí ájurvédské psychoterapeutické techniky Smrti meditace vidím opakovaně, že když přenecháme problém vnitřní inteligenci, ukáže nám cestu, jak z něj ven. Pochopení je lék. To zní jednoduše, není-liž pravda. Kéž by existovala taková vnitřní lékárna, kam bychom si zaskočili potřebný vnitřní lék koupit. Jenže ona existuje. Není ani na předpis ani volně, je to jakási kombinace. Člověk musí projít procesem uvědomění a k tomu potřebuje průvodce. Obvykle ho doprovází zkušená osoba směrem k vnitřní inteligenci a pomáhá mu prožít situaci znovu jinak. Pokud k tomu dojde, bolestná zkušenost jako překážka se přemění pochopením v sílu, která je součástí další životní cesty.
Tento proces má svoje náležitosti: ač je v principu jednoduchý /či se dá relativně jednoduše popsat/, není tak snadné jím projít. Potřebuji totiž odvahu a ochotu cítit i nepříjemné pocity, nehodnotit a nesoudit, a vnímat pravdivě, co se děje v těle. Ne všichni jsou toho schopni, i když si myslí opak. Jedná se o proces velké důvěry: získávání nového pochopení od vnitřní inteligence, jež následuje hledající, i průvodce.
Proč píši o tomto nástroji tak podrobně? Je to cesta, jak odstranit překážky mezi vědomou racionální myslí a hluboce v nás uloženým zdrojem světla a radosti. Někdo z vás by si mohl říci: jak může být mým cílem vnitřní radost, když svět je v takovém srabu? Jak vám řeknou ti, co prošli peklem, všechno je volba. Nemůžu si vybrat, co se bude dít ve světě. Můžu si vybrat, jak na to budu reagovat. Volba je jedna z nejdůležitějších věcí, co máme. Díky ní používáme svoji moc buďto pro budování či boření.
Zdá se, že život nás kolektivně staví do fáze nového stavění po období odstraňování nefunkčních vzorců myšlení a chování. Možná lépe je označit nefunkční vzorce za obsoletní, zastaralé. Čím víc se svět polarizuje, tím víc od nás potřebuje přístup z jednoty a jednotící. Mysl obvykle není schopna dosáhnout jednoty sama o sobě. To je doména srdce.
Srdce potřebuje být nezatíženo smutkem a bolestí či potřebuje najít způsob, jak negativní pocity přetavit v něco jiného, pozitivního. K tomu slouží rituály, jak vidíme třeba v citlivém přístupu k uctění obětí masakru na filosofické fakultě. Od přímých účastníků jsem slyšela, že stát se součástí společenství lidí, co se vzájemně respektují a podporují v procesu vyrovnávání se s následky tragické události a zároveň nechávají každému prostor pro vlastní cestu je velmi nápomocné k najití cesty integrace tmy do světla a zla do existujícího života.
Rok 2024 má být o sklizni. Já vnímám, že je o budování pevného základu. Ten je v nás, nikoliv ve spasmickém okolním světě. Pokud vnímáte při cestě do práce stále se měnící oblaka a příroda ve vás vyvolává pocit náležitosti, řádu a klidu, jste na dobré cestě. Pokud jste schopni se ve shonu každodenního života naplněného nekonečným množstvím úkolů dívat kolem sebe a upřímně obdivovat, co vše jsme schopni vytvořit, je to dobré znamení. Pokud se usmíváte vděčností z přítomného okamžiku a neznámí lidé se usmívají zpět, jste již rovnýma nohama v potenciálu roku 2024.
Momentálně se zdá, že zpevňujeme základy tak, že z nich vytahujeme vše, co do nich nepatří. Třeba plovoucí mrtvoly v Ganze. Ač je to nepříjemný proces, je to i obrovská příležitost opustit vše, co již není užitečné. Jednoduše řečeno můžeme říci, že to je vše, co nevychází z jednoty, není v jednotě a do jednoty se nevrací. Pokud nevíte, co to znamená, zeptejte se svého srdce – odpoví vám.
Přestože píši o hlubokých konceptech, tento proces probíhá na všech rovinách. Nejvíce v té praktické, která zrcadlově odráží, jak máme věci uspořádané v sobě. Vše je příležitost k opravdové přítomnosti, ať to je moment tiché kontemplace nebo strouhání zeleniny na přípravu oběda. Vše opravdové znamená tichou radost. Radost se tak může stát strategií, něčím, co podporujeme a budujeme do té doby, než se v tom staneme zruční a zběžní.
Zkuste to – astrologicky na to prý máme následujících 20 let. Já bych začala příští myšlenkou a činem. Pokud vychází z pocitu dostatku, nekonfliktu a vděčnosti, máme vyhráno. Pokud vychází z konfliktu, hledejme celistvější a laskavější přístup. Někdy to jde hned, jindy musíme hledat hlouběji, jak jsem popsala výše.
Radost byla v historii definovaná nejrůznějším způsobem. I každý z nás ji vnímá jinak. Mohli bychom zjednodušeně říci, že to je přijetí toho, co je a vnímání souladu v sobě /poté, co jsme odstranili překážky nebo to, co vytvářelo nesoulad/. Radost je pocit naplnění z plynutí životem. Pokud těch pramínků, kde plyneme, je víc, radost se násobí. Ta nejdůležitější radost je žití v klidu a respektující laskavosti sám se sebou.
Přeji nám radost z objevování mnoho radostných strategií.
Nechtˇletos najdeme pevnou kotvu ve svém Já. Není větší stability, jistoty a úlevy, než se hluboce ukotvit v sobě. Potom možná budeme vnímat kolem plovoucí mrtvoly jako příležitost k důležitému uvědomění a nebudeme od nich odvracet hlavu.
S přáním požehnaného 2024
Vaše dr. Martina Ziska
Nový rok ubíhá rychle a dynamicky. Leden se po relativně klidném a harmonickém konci roku rozběhl s takovou silou, že většina z nás vnímá zvýšenou intenzitu. Navenek pro ni není moc důkazů, uvnitř však cítíme pohyb. Je to zvláštní fičák, čas neobvyklé konfrontace.
Hodně lidí zažívá negativní pocity související se vzpomínkami či traumatickými zážitky z dětství. Co je zvláštní, že pro ně nejsou hmatatelné souvislosti. Připomíná mi to jeden velmi zvláštní obraz z Varanasi, posvátného města v Indii. Je to místo, kam chodí umírat věřící v naději, že řeka Ganga odstraní jejich hříchy. Pokud mají peníze, jejich těla jsou spálena na břehu řeky. Pokud nemají peníze, tělo je zabalené do látky, odvezeno loďkou doprostřed řeky a s kamenem svrženo do vody. Jak už tak bývá, kámen se uvolní a při projížďce na řece nejednou vidíte na hladině hlavu či kus těla, které našlo cestu ze dna směrem nahoru. Je to vskutku zvláštní pohled a ještě zvláštnější zážitek.
To, co se v nás vynořuje v tomto čase, mi připomíná plovoucí těla v Ganze. Nečekáme je, není pro ně důvod, nicméně tu jsou. Máme dvě možnosti, jak k nim přistoupit: odvrátit hlavu či rychle odpádlovat opačným směrem a předstírat, že se nic takového nestalo. Ta druhá, pravdivější, těžší reakce je vzít plovoucí mrtvolu na vědomí a dát ji pozornost a respekt, co si zasluhuje.
V našem niterném prostoru to znamená spojit myšlenky s pocity a objevit souvislosti, na co se konkrétně potřebuji podívat. Co potřebuji prozkoumat vnitřní reflexí. Obvykle to není těžké odtušit – stačí se podívat na opakující se situace, jež v nás vyvolají nepříjemné pocity. Další krok představuje podívat se s čím tyto pocity souvisí a jsme doma.
Mám to privilegium, že pracuji s lidmi, co mají potřebu a odvahu nahlížet do sebe. Pomocí ájurvédské psychoterapeutické techniky Smrti meditace vidím opakovaně, že když přenecháme problém vnitřní inteligenci, ukáže nám cestu, jak z něj ven. Pochopení je lék. To zní jednoduše, není-liž pravda. Kéž by existovala taková vnitřní lékárna, kam bychom si zaskočili potřebný vnitřní lék koupit. Jenže ona existuje. Není ani na předpis ani volně, je to jakási kombinace. Člověk musí projít procesem uvědomění a k tomu potřebuje průvodce. Obvykle ho doprovází zkušená osoba směrem k vnitřní inteligenci a pomáhá mu prožít situaci znovu jinak. Pokud k tomu dojde, bolestná zkušenost jako překážka se přemění pochopením v sílu, která je součástí další životní cesty.
Tento proces má svoje náležitosti: ač je v principu jednoduchý /či se dá relativně jednoduše popsat/, není tak snadné jím projít. Potřebuji totiž odvahu a ochotu cítit i nepříjemné pocity, nehodnotit a nesoudit, a vnímat pravdivě, co se děje v těle. Ne všichni jsou toho schopni, i když si myslí opak. Jedná se o proces velké důvěry: získávání nového pochopení od vnitřní inteligence, jež následuje hledající, i průvodce.
Proč píši o tomto nástroji tak podrobně? Je to cesta, jak odstranit překážky mezi vědomou racionální myslí a hluboce v nás uloženým zdrojem světla a radosti. Někdo z vás by si mohl říci: jak může být mým cílem vnitřní radost, když svět je v takovém srabu? Jak vám řeknou ti, co prošli peklem, všechno je volba. Nemůžu si vybrat, co se bude dít ve světě. Můžu si vybrat, jak na to budu reagovat. Volba je jedna z nejdůležitějších věcí, co máme. Díky ní používáme svoji moc buďto pro budování či boření.
Zdá se, že život nás kolektivně staví do fáze nového stavění po období odstraňování nefunkčních vzorců myšlení a chování. Možná lépe je označit nefunkční vzorce za obsoletní, zastaralé. Čím víc se svět polarizuje, tím víc od nás potřebuje přístup z jednoty a jednotící. Mysl obvykle není schopna dosáhnout jednoty sama o sobě. To je doména srdce.
Srdce potřebuje být nezatíženo smutkem a bolestí či potřebuje najít způsob, jak negativní pocity přetavit v něco jiného, pozitivního. K tomu slouží rituály, jak vidíme třeba v citlivém přístupu k uctění obětí masakru na filosofické fakultě. Od přímých účastníků jsem slyšela, že stát se součástí společenství lidí, co se vzájemně respektují a podporují v procesu vyrovnávání se s následky tragické události a zároveň nechávají každému prostor pro vlastní cestu je velmi nápomocné k najití cesty integrace tmy do světla a zla do existujícího života.
Rok 2024 má být o sklizni. Já vnímám, že je o budování pevného základu. Ten je v nás, nikoliv ve spasmickém okolním světě. Pokud vnímáte při cestě do práce stále se měnící oblaka a příroda ve vás vyvolává pocit náležitosti, řádu a klidu, jste na dobré cestě. Pokud jste schopni se ve shonu každodenního života naplněného nekonečným množstvím úkolů dívat kolem sebe a upřímně obdivovat, co vše jsme schopni vytvořit, je to dobré znamení. Pokud se usmíváte vděčností z přítomného okamžiku a neznámí lidé se usmívají zpět, jste již rovnýma nohama v potenciálu roku 2024.
Momentálně se zdá, že zpevňujeme základy tak, že z nich vytahujeme vše, co do nich nepatří. Třeba plovoucí mrtvoly v Ganze. Ač je to nepříjemný proces, je to i obrovská příležitost opustit vše, co již není užitečné. Jednoduše řečeno můžeme říci, že to je vše, co nevychází z jednoty, není v jednotě a do jednoty se nevrací. Pokud nevíte, co to znamená, zeptejte se svého srdce – odpoví vám.
Přestože píši o hlubokých konceptech, tento proces probíhá na všech rovinách. Nejvíce v té praktické, která zrcadlově odráží, jak máme věci uspořádané v sobě. Vše je příležitost k opravdové přítomnosti, ať to je moment tiché kontemplace nebo strouhání zeleniny na přípravu oběda. Vše opravdové znamená tichou radost. Radost se tak může stát strategií, něčím, co podporujeme a budujeme do té doby, než se v tom staneme zruční a zběžní.
Zkuste to – astrologicky na to prý máme následujících 20 let. Já bych začala příští myšlenkou a činem. Pokud vychází z pocitu dostatku, nekonfliktu a vděčnosti, máme vyhráno. Pokud vychází z konfliktu, hledejme celistvější a laskavější přístup. Někdy to jde hned, jindy musíme hledat hlouběji, jak jsem popsala výše.
Radost byla v historii definovaná nejrůznějším způsobem. I každý z nás ji vnímá jinak. Mohli bychom zjednodušeně říci, že to je přijetí toho, co je a vnímání souladu v sobě /poté, co jsme odstranili překážky nebo to, co vytvářelo nesoulad/. Radost je pocit naplnění z plynutí životem. Pokud těch pramínků, kde plyneme, je víc, radost se násobí. Ta nejdůležitější radost je žití v klidu a respektující laskavosti sám se sebou.
Přeji nám radost z objevování mnoho radostných strategií.
Nechtˇletos najdeme pevnou kotvu ve svém Já. Není větší stability, jistoty a úlevy, než se hluboce ukotvit v sobě. Potom možná budeme vnímat kolem plovoucí mrtvoly jako příležitost k důležitému uvědomění a nebudeme od nich odvracet hlavu.
S přáním požehnaného 2024
Vaše dr. Martina Ziska
RSS Feed
