Milí přátelé.
Ještě možná v mnohých z vás doznívají dušičky, a pokud ne ty, tak Halloween. Obojí svátky představují napojení se na neviditelný svět, svět těch, co již nejsou v těle, nicméně pokračují dále ve formě energie. Je to čas v mnoha tradicích, i těch našich, kdy se – ať chceme či nikoliv – spojujeme s tímto světem nebo možná spíše se tento svět spojuje s námi.
Pro mě to je intenzivní a zvláštní čas. Jsou to tři roky, kdy jsem odjížděla do Himaláje od usmívající se maminky a vrátila se pouze ke vzpomínkám na ni. O den jsem ji nestihla v těle, a i když její energetická přítomnost poté mnoho vynahradila, přeci jen mi chyběla ta zkušenost být u ní. Možná to bylo důležitější pro mě než pro ní, ale dle zkušenosti, že umírající si řídí svoje odchody a já ji dala svobodnou vůli v tomto rozhodnutí, tak odešla kdy ona potřebovala, nikoliv jak já jsem si to přála.
Tátova situace byla jiná. Opět v Indii letos v březnu mě zastihla zpráva o vážné autonehodě, jejíž obětí se stal. Strávil poté ještě měsíc v nemocnici a já měla příležitost uzavřít si, co jsem potřebovala, mnohokrát mu poděkovat, požádat o odpuštění, hladit ho, pomoci mu přejít na druhou stranu a hlavně říci si beze slov to nejdůležitější: láska že je základní energií našich životů a že zůstává, když vše ostatní odejde.
To bylo šest měsíců zpět. Od té doby to nebyl lehký čas. Padlo na nás se sestrou pořádání 55ti let společného života rodičů. Jak se citlivě postarat o to, co jim bylo drahé, co tak dlouho shromažďovali a co v některých případech patřilo pouze jim a nikomu jinému? Objevovat tajemství svých nejbližších není v současném čase nic neobvyklého. Od překvapivě mnoha lidí kolem sebe slyším o zásadně se měnících rodinných dynamikách. Otvírají se dlouho uzavřená témata, která jsou nepříjemná, objevují se dlouho skryté či přímo utajené skutečnosti, které zásadně mění perspektivu toho, co jsme si mysleli, že žijeme a někdy i toho, kdo si myslíme, že jsme.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak kromě těch okolností uchopitelných navenek máme ještě mnohé, které jsou zvnitřnělé. Jak říká brillantní Alice Miller v jedné z jejích psychologických pojednání: „Je to jakoby člověk musel v sobě objevit „špatnost“ rodičů, která mu způsobila maximální utrpení v dětství a které se chtěl za každých okolností v sobě vyhnout. Musí ji objevit v sobě, aby měl šanci na usmíření.“
Ti co ví či alespoň tuší, o čem Alice Miller hovoří, s jistotou ví či mají osobní zkušenost s tím, že právě toto je mimořádně obtížné. Neexistují jednoduché terapie či řešení. Kdo věří, že několik sezení s jakýmkoliv terapeutem mu odpomohlo od všech obtížích nesených nitrně z dětství, tomu blahopřeji k jeho přesvědčení a ráda mu ho ponechám. Zbytek nás ví, že ač často hodně intenzivně hledáme lék na svoje rány, takový úlevný balzám se nachází jen velmi těžko a aplikuje ještě tížeji. Co jsme ale zakusili je opět slovy A. Miller „ten, kdo je osvobozen od traumat dětství necítí žádnou potřebu zabít či ublížit komukoliv kolem sebe a hlavně sobě.“ A neubližovat si neboli žít s klidu a míru sám se sebou a tím pádem vším kolem, to je stav, po němž všichni toužíme, většina z nás ho niterně potřebuje, málokdo je ale schopen ho zažívat víc než jen náhodně.
Kde člověk hledá a nachází léky na hluboké vnitřní rány z nelásky a nepochopení v dětství? Niterné porozumění na základě různých duchovních a filosofických směrů přináší úlevu. Utrpení, které má smysl, se vždy nese lehčeji. Ve védském systému existují rituály, které specifickým způsobem vytváření energii, jejím účelem je čistit tyto karmické uzly a uvolňovat tak cestu našemu vlastnímu žití.
Právě jsem se z takové cesty vrátila. Pitr dóš či pitru dóšam znamená v překladu narušení /dóš/ předky /pitru/. Znamená to, že v naší rodové linii byli předci, kteří jako děti nebyli šťastní či spokojení se svými rodiči. Pokud vám tato myšlenka přijde zvláštní, zkuste si ji jednoduše přiblížit tím, že si připomenete, kdy vy sami jste nebyli spokojení či dokonce nešťastní ze svých rodičů. Obvykle o této skutečnosti přemýšlíme obráceně, co se směru týče: naši rodiče náš činí nešťastnými. To má blízko k pozici oběti. Když obrátíme směrový vektor, dojdeme k téže zkušenosti, nicméně její fokus je jinde: přímo na nás. Kdy my sami jsme nebyli spokojení se svými rodiči? Kdy nám rodiče způsobili bolest či nešťastnost?
Toto obrácení fokusu je důležité, jelikož nám dává možnost se k situaci postavit aktivně /když pomineme tu možnost, že viníme rodiče a opět se kruhem vrátíme do pozice oběti/. Hlavní ingrediencí v tomto procesu je sebeláska. Hluboce intenzivně cítíme osobní právo na to být štˇastný, celistvý, žít život nezatížený traumaty tak, že se svobodně rozhodujeme, co a jak bude žít a prožívat.
Jak se tam dopracovat? Není na to jednoduchý návod. Stručně řečeno se domnívám, že je jedná o individuální medicínu, osobní léky tako říkajíc. Terapie, které někdo provádí za nás a pro nás obvykle fungují do určité míry. Ani rituály nejsou zárukou, že se zbavíme vší bolesti. Mohou nebýt provedeny dobře a naopak se může stát, že je člověku po nich hůř. Nicméně to základní zůstává: člověk stále hledá, jak si ulevit, stále hledá, jak si dát co potřebuje. Možná někdy z frustrace, že té vnitřní bolesti bylo již dost, nebo ze skutečnosti, že nemá sílu snášet nepřízeň a silné protitlaky již déle, ale hlavně ze sílícího niterného pocitu, že jeho podstata je láska, světlo a harmonie. Láska nebojuje, světlo se nepere s tmou, harmonie neusiluje o to, aby si vydobila svoje místo. Tyto stavy jsou přirozené a představují to, co možná Alice Miller myslí pod slovy „přestat si ubližovat“.
V každém případě se jedná o cestu, o proces, nikoliv o dosažení určitého cíle. Je to navýsost osobní, individuální a originální cesta, na které si každý z nás dělá svoje objevy, které jsou nejenom že nesdělitelné a těžko vysvětlitelné ostatním, často nejsou ani pochopitelné nám samotným.
Přeji nám v tomto čase zvyšující se vnější tmy, aby vnitřní světlo zářilo tak, že se nebudeme na této cestě cítit ztraceni.
S pokorou Martina
Ještě možná v mnohých z vás doznívají dušičky, a pokud ne ty, tak Halloween. Obojí svátky představují napojení se na neviditelný svět, svět těch, co již nejsou v těle, nicméně pokračují dále ve formě energie. Je to čas v mnoha tradicích, i těch našich, kdy se – ať chceme či nikoliv – spojujeme s tímto světem nebo možná spíše se tento svět spojuje s námi.
Pro mě to je intenzivní a zvláštní čas. Jsou to tři roky, kdy jsem odjížděla do Himaláje od usmívající se maminky a vrátila se pouze ke vzpomínkám na ni. O den jsem ji nestihla v těle, a i když její energetická přítomnost poté mnoho vynahradila, přeci jen mi chyběla ta zkušenost být u ní. Možná to bylo důležitější pro mě než pro ní, ale dle zkušenosti, že umírající si řídí svoje odchody a já ji dala svobodnou vůli v tomto rozhodnutí, tak odešla kdy ona potřebovala, nikoliv jak já jsem si to přála.
Tátova situace byla jiná. Opět v Indii letos v březnu mě zastihla zpráva o vážné autonehodě, jejíž obětí se stal. Strávil poté ještě měsíc v nemocnici a já měla příležitost uzavřít si, co jsem potřebovala, mnohokrát mu poděkovat, požádat o odpuštění, hladit ho, pomoci mu přejít na druhou stranu a hlavně říci si beze slov to nejdůležitější: láska že je základní energií našich životů a že zůstává, když vše ostatní odejde.
To bylo šest měsíců zpět. Od té doby to nebyl lehký čas. Padlo na nás se sestrou pořádání 55ti let společného života rodičů. Jak se citlivě postarat o to, co jim bylo drahé, co tak dlouho shromažďovali a co v některých případech patřilo pouze jim a nikomu jinému? Objevovat tajemství svých nejbližších není v současném čase nic neobvyklého. Od překvapivě mnoha lidí kolem sebe slyším o zásadně se měnících rodinných dynamikách. Otvírají se dlouho uzavřená témata, která jsou nepříjemná, objevují se dlouho skryté či přímo utajené skutečnosti, které zásadně mění perspektivu toho, co jsme si mysleli, že žijeme a někdy i toho, kdo si myslíme, že jsme.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak kromě těch okolností uchopitelných navenek máme ještě mnohé, které jsou zvnitřnělé. Jak říká brillantní Alice Miller v jedné z jejích psychologických pojednání: „Je to jakoby člověk musel v sobě objevit „špatnost“ rodičů, která mu způsobila maximální utrpení v dětství a které se chtěl za každých okolností v sobě vyhnout. Musí ji objevit v sobě, aby měl šanci na usmíření.“
Ti co ví či alespoň tuší, o čem Alice Miller hovoří, s jistotou ví či mají osobní zkušenost s tím, že právě toto je mimořádně obtížné. Neexistují jednoduché terapie či řešení. Kdo věří, že několik sezení s jakýmkoliv terapeutem mu odpomohlo od všech obtížích nesených nitrně z dětství, tomu blahopřeji k jeho přesvědčení a ráda mu ho ponechám. Zbytek nás ví, že ač často hodně intenzivně hledáme lék na svoje rány, takový úlevný balzám se nachází jen velmi těžko a aplikuje ještě tížeji. Co jsme ale zakusili je opět slovy A. Miller „ten, kdo je osvobozen od traumat dětství necítí žádnou potřebu zabít či ublížit komukoliv kolem sebe a hlavně sobě.“ A neubližovat si neboli žít s klidu a míru sám se sebou a tím pádem vším kolem, to je stav, po němž všichni toužíme, většina z nás ho niterně potřebuje, málokdo je ale schopen ho zažívat víc než jen náhodně.
Kde člověk hledá a nachází léky na hluboké vnitřní rány z nelásky a nepochopení v dětství? Niterné porozumění na základě různých duchovních a filosofických směrů přináší úlevu. Utrpení, které má smysl, se vždy nese lehčeji. Ve védském systému existují rituály, které specifickým způsobem vytváření energii, jejím účelem je čistit tyto karmické uzly a uvolňovat tak cestu našemu vlastnímu žití.
Právě jsem se z takové cesty vrátila. Pitr dóš či pitru dóšam znamená v překladu narušení /dóš/ předky /pitru/. Znamená to, že v naší rodové linii byli předci, kteří jako děti nebyli šťastní či spokojení se svými rodiči. Pokud vám tato myšlenka přijde zvláštní, zkuste si ji jednoduše přiblížit tím, že si připomenete, kdy vy sami jste nebyli spokojení či dokonce nešťastní ze svých rodičů. Obvykle o této skutečnosti přemýšlíme obráceně, co se směru týče: naši rodiče náš činí nešťastnými. To má blízko k pozici oběti. Když obrátíme směrový vektor, dojdeme k téže zkušenosti, nicméně její fokus je jinde: přímo na nás. Kdy my sami jsme nebyli spokojení se svými rodiči? Kdy nám rodiče způsobili bolest či nešťastnost?
Toto obrácení fokusu je důležité, jelikož nám dává možnost se k situaci postavit aktivně /když pomineme tu možnost, že viníme rodiče a opět se kruhem vrátíme do pozice oběti/. Hlavní ingrediencí v tomto procesu je sebeláska. Hluboce intenzivně cítíme osobní právo na to být štˇastný, celistvý, žít život nezatížený traumaty tak, že se svobodně rozhodujeme, co a jak bude žít a prožívat.
Jak se tam dopracovat? Není na to jednoduchý návod. Stručně řečeno se domnívám, že je jedná o individuální medicínu, osobní léky tako říkajíc. Terapie, které někdo provádí za nás a pro nás obvykle fungují do určité míry. Ani rituály nejsou zárukou, že se zbavíme vší bolesti. Mohou nebýt provedeny dobře a naopak se může stát, že je člověku po nich hůř. Nicméně to základní zůstává: člověk stále hledá, jak si ulevit, stále hledá, jak si dát co potřebuje. Možná někdy z frustrace, že té vnitřní bolesti bylo již dost, nebo ze skutečnosti, že nemá sílu snášet nepřízeň a silné protitlaky již déle, ale hlavně ze sílícího niterného pocitu, že jeho podstata je láska, světlo a harmonie. Láska nebojuje, světlo se nepere s tmou, harmonie neusiluje o to, aby si vydobila svoje místo. Tyto stavy jsou přirozené a představují to, co možná Alice Miller myslí pod slovy „přestat si ubližovat“.
V každém případě se jedná o cestu, o proces, nikoliv o dosažení určitého cíle. Je to navýsost osobní, individuální a originální cesta, na které si každý z nás dělá svoje objevy, které jsou nejenom že nesdělitelné a těžko vysvětlitelné ostatním, často nejsou ani pochopitelné nám samotným.
Přeji nám v tomto čase zvyšující se vnější tmy, aby vnitřní světlo zářilo tak, že se nebudeme na této cestě cítit ztraceni.
S pokorou Martina
RSS Feed
