Úvod
Již několik měsíců se chystám k sepsání svých pocitů a myšlenek ohledně toho, co přináší rok 2011. Vzhledem k tomu, že máme za sebou druhý měsíc roku, je nejvyšší čas, abych tak učinila. Je to důležité ještě z jednoho důvodu, a to je s ohledem na stále se měnící realitu. K tomu je třeba zmínit, že tak jako mi na přelomu roku bylo jasné, o čem následující rok bude, tak po prožití prvních 60ti dní moje zdánlivě jasné pochopení již tak jasné není. Možná i nejasné, ale rozhodně jiné. Proto berte prosím následující řádky jako v čase a prostoru se vyvíjející úhel pohledu, který odráží momentální náhled spíše než nadčasové pravdy a poznatky. Právě to považuji za jeden z charakteristických znaků letošního roku.
Již několik měsíců se chystám k sepsání svých pocitů a myšlenek ohledně toho, co přináší rok 2011. Vzhledem k tomu, že máme za sebou druhý měsíc roku, je nejvyšší čas, abych tak učinila. Je to důležité ještě z jednoho důvodu, a to je s ohledem na stále se měnící realitu. K tomu je třeba zmínit, že tak jako mi na přelomu roku bylo jasné, o čem následující rok bude, tak po prožití prvních 60ti dní moje zdánlivě jasné pochopení již tak jasné není. Možná i nejasné, ale rozhodně jiné. Proto berte prosím následující řádky jako v čase a prostoru se vyvíjející úhel pohledu, který odráží momentální náhled spíše než nadčasové pravdy a poznatky. Právě to považuji za jeden z charakteristických znaků letošního roku.
Předchozí roky
Není jednoduché přesně říci, o čem předchozí roky byly. Jako hlavní téma jsem v nich vnímala počínající transformaci. Vše se začalo urychlovat, naše pojetí nepochopených témat, jako třeba o čem je život a co je v něm důležité, bylo konfrontováno stále častěji. Zjišťovali jsme víc a víc, co nefunguje, co nám nevyhovuje, a co se nám nelíbí. Dělo se tak obvykle prostřednictvím negativně prožívaných zkušeností, kterým jsme mentálně přikládali pozitivní hodnotu. Vysvětlovali jsme si věci následujícím způsobem: když se něco děje v mém životě co pociťuji jako nepříjemné, musí to přece mít pozitivní význam, jinak by se to nedělo.
Naše usuzování o tom, co se děje, se v předchozích letech řídilo a stále ještě se do značné míry nyní řídí hodnocením toho, co je správné a co je špatné. Systém duality jsme dovedli do dokonalosti. Lépe jsme vnímali a chápali to, co rozděluje mužskou a ženskou polaritu, jak se projevuje vědomí a nevědomí, jak funguje rozum a cit. Čím hlouběji jsme se ponořili, tím lépe jsme viděli příčinu konfliktu vytvářenou protichůdnými póly polarity. Na problematické situace v životě jsme reagovali důkladnou mentální analýzou, obvykle doprovázenou pocitem viny. To bylo často doprovázeno racionalizací typu proč je dobře, že se děje to, co vnímáme jako negativní. Na tomto základě jsme vyvodili konečný úsudek o celé situaci. Ten byl obykle smíšený – částečně dobrý pocit doprovázený špatným, částečně pochopení toho, k čemu by to mohlo být dobré co se děje a ještě doprovázený nenaplněným, často i nevysloveným přáním, aby se tak nedělo. Během posledních let jsme se naučili vyhodnocovat situace jako komputer, zcela systematicky a metodicky určovat, co je vhodné a co nikoliv.
Na druhou stranu, celý tento přístup nepomohl zlepšit nebo dokonce změnit pocity, které jednotlivé situace doprovázely. Sílící dynamika kontrastu nás uváděla do situací, které jsme sice poté vysvětlili jako potenciálně dobré, to ale neubralo na nepříjemných pocitech. Spíš naopak. Pocity bezmoci při konfrontaci s často nečekanými vážnými nemocemi či úrazy, nebo pracovními záležitostmi, které se obvykle vymykaly našemu logickému pochopení, nebo v neposlední řadě vztahové prožitky, které se nečekaně děly mimo naší kontrolu, to vše nám názorně ukazovalo, jak funguje pocitový svět. Není logický, nedá se kontrolovat, a velmi rychle se mění. Žije si jakoby svůj vlastní život na úkor nás a i když mu nevěnujeme žádnou či minimální pozornost, často nás dožene v těch nejméně očekávaných situacích. Naši pozornost si obvykle vynutí, a to buďto projeveným fyzickým problémem či pocitem nepohody nebo nedostatkem energie a chuti do života.
Čím více se zvyšoval náš pocit nepohody, vím více se zvyšovalo naše úsilí ho překonat. Pracovali jsem více hodin, více jsme řešili problémy, více komunikovali a hledali cestu k tomu, co nám vyhovuje, co si přejeme. Přesto jsme nedosahovali dobrých výsledků, uspokojivých a adekvátních k úsilí, které jsme do problémů vložili. Hlavně jsme nebyli dostatečně uspokojení. To nás obvykle vyburcovalo ještě k větší aktivitě, která v mnoha případech vedla k vyššímu stavu vyčerpanosti. Obrátili jsme se k alternativám, hledání odpovědí v různých systémech náboženství, filosofie, a přírodních systémů léčení a žití. Stále větší množství z nás začalo přemýšlet o souvislosti mezi tím, co jíme a jak se cítíme. Víc a víc lidí si začalo volit ekologické potraviny, omezilo příjem masa, bílé mouky a bílého cukru v potravě, masově jsme začali cvičit jogu, číst duchovní literaturu, navštěvovat různé sebevzdělávací kurzy. Rodinné konstalace jako metoda pochopení, kde je příčina našich životních problémů se stala běžně vyhledávaným způsobem, jak jsme trávili víkendy, Bachovy esence či homeopatické léky se staly normou, návštěvy u psychologa či holistického terapeuta pravidelnou součástí našeho života.
Přesto, nebo dovolím si dokonce tvrdit možná právě proto, se náš životní stav a postoj celkově nezměnil tak, aby odpovídal pocitu živosti, radosti, tvořivosti a naplnění, který si přejeme zažívat a který všichni, vědomě či podvědomě hledáme inteligentními či méně inteligentními způsoby. Proč tomu tak je?
Odpovědí je kvantová fyzika, která je sice stále více a více známá, nicméně její praktické dopady nám stále unikají. Kdybychom ji totiž převáděli do praxe, naše životy by vypadaly jinak. Kvantová fyzika tvrdí, že všechno co je, bylo a bude existuje zároveň. Život, forma v jaké se bude odehrávat je tedy založen na teorii pravděpodobnosti. Ta je zase ovlivňována pozorností. Znamená to, že pokud v živém poli existuje vše zároveň, pak to čemu věnujeme pozornost, se stane součástí naší životní reality. Jak se to stane? Stane se tak na základě zákona přitažlivosti. Vibrace stejného charakteru se hmotňují v odpovídající skutečnost stejně jako věci podobného charakteru je přitahují. A opačného se odpuzují. Přestože většina z nás chápe jak tento princip funguje a že existuje, nemáme už tak jasno, jak ho používat v praxi, v každodenním životě, zejména u těch velkých rozhodnutí. A právě o tom je tento a nadcházející roky.
Letošní rok – tvořme si, co chceme zažívat
Většina z nás si přeje zažívat stav dostatku v jakékoliv oblasti života. Přejeme si žít v materiálním nebo finančním dostatku, chceme zažívat nadbytek pocitu živosti a pohody a mít vztahy naplněné láskou. Co nás k takovému chtění motivuje je ale pravý opak. Přejeme si finanční dostatek proto, že zažíváme nedostatek. Přejeme si pocit živosti proto, že se cítíme unaveni a bez invence. Přejeme si lásku, protože ji nemáme v sobě a kolem sebe. Pozitivní hodnota negativního pocitu a myšlenky je v tom, že nás motivují k opačnému pocitu. Chceme zažít něco lepšího než co zažíváme nyní. Pokud ale zůstaneme v pocitu nedostatku, nemůže se naše přání naplnit. Podle zákona přitažlivosti se totiž součástí naší reality stává právě to, čemu věnujeme pozornost. Když věnujeme pozornost nechtěnému, nemůžeme zažívat chtěné. Když naše přání po dostatku vychází z nedostatku, nemůžeme zažívat dostatek. Když se cítíme osamělí, nemůžeme si přivolat lásku, po které toužíme.
Tuto skutečnost chápeme do určité míry na základě zkušeností, kterým říkáme synchronicita nebo náhoda. Určitě se nám všem alespoň jednou v životě přihodilo například to, že jsme mysleli na někoho, říkali si, že musíme třeba dané osobě zavolat, a zcela nečekaně jsme danou osobu budˇ potkali nebo nám sama zatelefonovala? Nebo jsme si objednali místo na parkování v ulici, která je chronicky zacpaná a nečekaně se objevilo místo přímo jakoby pro nás? Toto jsou malé důkazy, které si většina z nás vysvětluje jako náhodu. Ti pochybovační vyvracejí možnost toho, že co se děje je výsledek našeho úsilí. Přesněji řečeno je přesným zhmotněním našich myšlenek neboli tomu, čemu věnujeme pozornost. A výsledek pocitového naladění. Neexistuje žádný způsob, jak někoho přesvědčit, že vesmír a tudíž život funguje tímto způsobem, na základě zákona přitažlivosti. Proč? Protože když této skutečnosti nevěří, nabízí myšlenky a pocity které odpovídají NE části a tak nemůže zažít opačnou část, část ANO.
Znamená to ve skutečnosti, že pokud budeme mít vůči něčemu negativní postoj či pocit, budeme zažívat přesně to, co odpovídá našemu negativnímu postoji či pocitu. Budu-li přesvědčen, že něco není možné či se budu zaobírat myšlenkou, že si nepřeji to či ono, pak se to rozhodně stane. Proč? Protože to, čím se zaobíráme, to, na co se soustředíme, se stane součástí naší skutečnosti. To platí pro obě možnosti, ANO i NE. Vesmír nerozlišuje mezi chtěnou a nechtěnou částí. Naše mysl funguje jako magnety a přitahuje na základě myšlenek a pocitů kterým věnujeme pozornost to, co budeme zažívat. Rozdíl je zda to, co budeme zažívat vychází z pocitu dostatku či nedostatku. V tom je základní rozdíl.
Dovolím si uvést malý příklad na vysvětlenou, jak tento princip funguje. Bude-li žena toužit po partnerském vztahu proto, že žádný nemá, připadá si osaměle či v minulosti její zkušenosti nenaplnily tuto touhu, naplňující partnerský vztah se buďto neuskuteční nebo se uskuteční neuspokojivým způsobem. Bude tomu proto, že touží dostat něco co nemá z pocitu nedostatku. Bude-li ovšem toužit po tomtéž z pocitu radosti a představ, jak by to bylo prima, kdyby sdílela sama sebe v láskyplnném vztahu s mužem, nic nestojí v cestě tomu, aby se její přání naplnilo zcela uspokojovým způsobem.
Ti, co si jsou vědomi existence zákona přitažlivosti a pracují s ním, také ví ze své zkušenosti, že neexistuje důvod, proč by se naše myšlenková a pocitová nastavení nezhmotňovala ihned. Vesmír dokáže přinést toužené i nežádané zkušenosti do naší reality s neuvěřitelnou rychlostí. Tato rychlost, s jakou zažíváme a tudíž si uvědomujeme schopnost tvořit si zkušenosti je dalším charakteristickým jevem našeho nově se tvořícího vědomí. Dále k němu patří i uvědomění si, že to co žijeme, je do značné míry ovlivněno námi samými. V tom leží jak příležitost, tak i zároveň zodpovědnost za to, co přizvu či odmítnu, aby se stalo součástí mé životní zkušenosti.
Tento rok nám tedy podle mého názoru dává ojedinělou příležitost nejenom si uvědomit, že jsme tvořivé bytosti, které si pomocí záměru, pozornosti a pocitového naladění tvoří svůj život, ale začít se učit i efektivní způsob, jakým naše přání realizovat. Dosavadní metoda zvýšeného úsilí není funkční a my se učíme, že výsledek je ovlivněn více tím, čemu věnujeme pozornost než tím, jak usilovně pracujeme. Chceme-li zažívat klid, nadbytek všeho a radost ze života, tak těmto aspektům potřebujeme věnovat většinu naší pozornosti. A činit tak z pocitu dostatku, radosti, a příležitosti než z pocitu či zkušenosti nedostatku. Potom skutečně zažijeme to, proč tu jsme: prožít radost z naší nekonečné schopnosti tvořit si svoji životní realitu. Staneme se tak zdrojem inspirace nejenom pro sebe samé, ale i pro ty kolem nás. A zároveň uděláme radost i vesmíru v tom, že mu umožníme dávat nám to, po čem použíme. Myslím, že to stojí za to nejenom z těchto důvodů ale hlavně proto, že nám vpodstatě nic jiného nezbývá. Zamysleme se nad touto výzkou, berme ji jako příležitost, a začněme ji realizovat ve všech aspektech našich životů.
.
Není jednoduché přesně říci, o čem předchozí roky byly. Jako hlavní téma jsem v nich vnímala počínající transformaci. Vše se začalo urychlovat, naše pojetí nepochopených témat, jako třeba o čem je život a co je v něm důležité, bylo konfrontováno stále častěji. Zjišťovali jsme víc a víc, co nefunguje, co nám nevyhovuje, a co se nám nelíbí. Dělo se tak obvykle prostřednictvím negativně prožívaných zkušeností, kterým jsme mentálně přikládali pozitivní hodnotu. Vysvětlovali jsme si věci následujícím způsobem: když se něco děje v mém životě co pociťuji jako nepříjemné, musí to přece mít pozitivní význam, jinak by se to nedělo.
Naše usuzování o tom, co se děje, se v předchozích letech řídilo a stále ještě se do značné míry nyní řídí hodnocením toho, co je správné a co je špatné. Systém duality jsme dovedli do dokonalosti. Lépe jsme vnímali a chápali to, co rozděluje mužskou a ženskou polaritu, jak se projevuje vědomí a nevědomí, jak funguje rozum a cit. Čím hlouběji jsme se ponořili, tím lépe jsme viděli příčinu konfliktu vytvářenou protichůdnými póly polarity. Na problematické situace v životě jsme reagovali důkladnou mentální analýzou, obvykle doprovázenou pocitem viny. To bylo často doprovázeno racionalizací typu proč je dobře, že se děje to, co vnímáme jako negativní. Na tomto základě jsme vyvodili konečný úsudek o celé situaci. Ten byl obykle smíšený – částečně dobrý pocit doprovázený špatným, částečně pochopení toho, k čemu by to mohlo být dobré co se děje a ještě doprovázený nenaplněným, často i nevysloveným přáním, aby se tak nedělo. Během posledních let jsme se naučili vyhodnocovat situace jako komputer, zcela systematicky a metodicky určovat, co je vhodné a co nikoliv.
Na druhou stranu, celý tento přístup nepomohl zlepšit nebo dokonce změnit pocity, které jednotlivé situace doprovázely. Sílící dynamika kontrastu nás uváděla do situací, které jsme sice poté vysvětlili jako potenciálně dobré, to ale neubralo na nepříjemných pocitech. Spíš naopak. Pocity bezmoci při konfrontaci s často nečekanými vážnými nemocemi či úrazy, nebo pracovními záležitostmi, které se obvykle vymykaly našemu logickému pochopení, nebo v neposlední řadě vztahové prožitky, které se nečekaně děly mimo naší kontrolu, to vše nám názorně ukazovalo, jak funguje pocitový svět. Není logický, nedá se kontrolovat, a velmi rychle se mění. Žije si jakoby svůj vlastní život na úkor nás a i když mu nevěnujeme žádnou či minimální pozornost, často nás dožene v těch nejméně očekávaných situacích. Naši pozornost si obvykle vynutí, a to buďto projeveným fyzickým problémem či pocitem nepohody nebo nedostatkem energie a chuti do života.
Čím více se zvyšoval náš pocit nepohody, vím více se zvyšovalo naše úsilí ho překonat. Pracovali jsem více hodin, více jsme řešili problémy, více komunikovali a hledali cestu k tomu, co nám vyhovuje, co si přejeme. Přesto jsme nedosahovali dobrých výsledků, uspokojivých a adekvátních k úsilí, které jsme do problémů vložili. Hlavně jsme nebyli dostatečně uspokojení. To nás obvykle vyburcovalo ještě k větší aktivitě, která v mnoha případech vedla k vyššímu stavu vyčerpanosti. Obrátili jsme se k alternativám, hledání odpovědí v různých systémech náboženství, filosofie, a přírodních systémů léčení a žití. Stále větší množství z nás začalo přemýšlet o souvislosti mezi tím, co jíme a jak se cítíme. Víc a víc lidí si začalo volit ekologické potraviny, omezilo příjem masa, bílé mouky a bílého cukru v potravě, masově jsme začali cvičit jogu, číst duchovní literaturu, navštěvovat různé sebevzdělávací kurzy. Rodinné konstalace jako metoda pochopení, kde je příčina našich životních problémů se stala běžně vyhledávaným způsobem, jak jsme trávili víkendy, Bachovy esence či homeopatické léky se staly normou, návštěvy u psychologa či holistického terapeuta pravidelnou součástí našeho života.
Přesto, nebo dovolím si dokonce tvrdit možná právě proto, se náš životní stav a postoj celkově nezměnil tak, aby odpovídal pocitu živosti, radosti, tvořivosti a naplnění, který si přejeme zažívat a který všichni, vědomě či podvědomě hledáme inteligentními či méně inteligentními způsoby. Proč tomu tak je?
Odpovědí je kvantová fyzika, která je sice stále více a více známá, nicméně její praktické dopady nám stále unikají. Kdybychom ji totiž převáděli do praxe, naše životy by vypadaly jinak. Kvantová fyzika tvrdí, že všechno co je, bylo a bude existuje zároveň. Život, forma v jaké se bude odehrávat je tedy založen na teorii pravděpodobnosti. Ta je zase ovlivňována pozorností. Znamená to, že pokud v živém poli existuje vše zároveň, pak to čemu věnujeme pozornost, se stane součástí naší životní reality. Jak se to stane? Stane se tak na základě zákona přitažlivosti. Vibrace stejného charakteru se hmotňují v odpovídající skutečnost stejně jako věci podobného charakteru je přitahují. A opačného se odpuzují. Přestože většina z nás chápe jak tento princip funguje a že existuje, nemáme už tak jasno, jak ho používat v praxi, v každodenním životě, zejména u těch velkých rozhodnutí. A právě o tom je tento a nadcházející roky.
Letošní rok – tvořme si, co chceme zažívat
Většina z nás si přeje zažívat stav dostatku v jakékoliv oblasti života. Přejeme si žít v materiálním nebo finančním dostatku, chceme zažívat nadbytek pocitu živosti a pohody a mít vztahy naplněné láskou. Co nás k takovému chtění motivuje je ale pravý opak. Přejeme si finanční dostatek proto, že zažíváme nedostatek. Přejeme si pocit živosti proto, že se cítíme unaveni a bez invence. Přejeme si lásku, protože ji nemáme v sobě a kolem sebe. Pozitivní hodnota negativního pocitu a myšlenky je v tom, že nás motivují k opačnému pocitu. Chceme zažít něco lepšího než co zažíváme nyní. Pokud ale zůstaneme v pocitu nedostatku, nemůže se naše přání naplnit. Podle zákona přitažlivosti se totiž součástí naší reality stává právě to, čemu věnujeme pozornost. Když věnujeme pozornost nechtěnému, nemůžeme zažívat chtěné. Když naše přání po dostatku vychází z nedostatku, nemůžeme zažívat dostatek. Když se cítíme osamělí, nemůžeme si přivolat lásku, po které toužíme.
Tuto skutečnost chápeme do určité míry na základě zkušeností, kterým říkáme synchronicita nebo náhoda. Určitě se nám všem alespoň jednou v životě přihodilo například to, že jsme mysleli na někoho, říkali si, že musíme třeba dané osobě zavolat, a zcela nečekaně jsme danou osobu budˇ potkali nebo nám sama zatelefonovala? Nebo jsme si objednali místo na parkování v ulici, která je chronicky zacpaná a nečekaně se objevilo místo přímo jakoby pro nás? Toto jsou malé důkazy, které si většina z nás vysvětluje jako náhodu. Ti pochybovační vyvracejí možnost toho, že co se děje je výsledek našeho úsilí. Přesněji řečeno je přesným zhmotněním našich myšlenek neboli tomu, čemu věnujeme pozornost. A výsledek pocitového naladění. Neexistuje žádný způsob, jak někoho přesvědčit, že vesmír a tudíž život funguje tímto způsobem, na základě zákona přitažlivosti. Proč? Protože když této skutečnosti nevěří, nabízí myšlenky a pocity které odpovídají NE části a tak nemůže zažít opačnou část, část ANO.
Znamená to ve skutečnosti, že pokud budeme mít vůči něčemu negativní postoj či pocit, budeme zažívat přesně to, co odpovídá našemu negativnímu postoji či pocitu. Budu-li přesvědčen, že něco není možné či se budu zaobírat myšlenkou, že si nepřeji to či ono, pak se to rozhodně stane. Proč? Protože to, čím se zaobíráme, to, na co se soustředíme, se stane součástí naší skutečnosti. To platí pro obě možnosti, ANO i NE. Vesmír nerozlišuje mezi chtěnou a nechtěnou částí. Naše mysl funguje jako magnety a přitahuje na základě myšlenek a pocitů kterým věnujeme pozornost to, co budeme zažívat. Rozdíl je zda to, co budeme zažívat vychází z pocitu dostatku či nedostatku. V tom je základní rozdíl.
Dovolím si uvést malý příklad na vysvětlenou, jak tento princip funguje. Bude-li žena toužit po partnerském vztahu proto, že žádný nemá, připadá si osaměle či v minulosti její zkušenosti nenaplnily tuto touhu, naplňující partnerský vztah se buďto neuskuteční nebo se uskuteční neuspokojivým způsobem. Bude tomu proto, že touží dostat něco co nemá z pocitu nedostatku. Bude-li ovšem toužit po tomtéž z pocitu radosti a představ, jak by to bylo prima, kdyby sdílela sama sebe v láskyplnném vztahu s mužem, nic nestojí v cestě tomu, aby se její přání naplnilo zcela uspokojovým způsobem.
Ti, co si jsou vědomi existence zákona přitažlivosti a pracují s ním, také ví ze své zkušenosti, že neexistuje důvod, proč by se naše myšlenková a pocitová nastavení nezhmotňovala ihned. Vesmír dokáže přinést toužené i nežádané zkušenosti do naší reality s neuvěřitelnou rychlostí. Tato rychlost, s jakou zažíváme a tudíž si uvědomujeme schopnost tvořit si zkušenosti je dalším charakteristickým jevem našeho nově se tvořícího vědomí. Dále k němu patří i uvědomění si, že to co žijeme, je do značné míry ovlivněno námi samými. V tom leží jak příležitost, tak i zároveň zodpovědnost za to, co přizvu či odmítnu, aby se stalo součástí mé životní zkušenosti.
Tento rok nám tedy podle mého názoru dává ojedinělou příležitost nejenom si uvědomit, že jsme tvořivé bytosti, které si pomocí záměru, pozornosti a pocitového naladění tvoří svůj život, ale začít se učit i efektivní způsob, jakým naše přání realizovat. Dosavadní metoda zvýšeného úsilí není funkční a my se učíme, že výsledek je ovlivněn více tím, čemu věnujeme pozornost než tím, jak usilovně pracujeme. Chceme-li zažívat klid, nadbytek všeho a radost ze života, tak těmto aspektům potřebujeme věnovat většinu naší pozornosti. A činit tak z pocitu dostatku, radosti, a příležitosti než z pocitu či zkušenosti nedostatku. Potom skutečně zažijeme to, proč tu jsme: prožít radost z naší nekonečné schopnosti tvořit si svoji životní realitu. Staneme se tak zdrojem inspirace nejenom pro sebe samé, ale i pro ty kolem nás. A zároveň uděláme radost i vesmíru v tom, že mu umožníme dávat nám to, po čem použíme. Myslím, že to stojí za to nejenom z těchto důvodů ale hlavně proto, že nám vpodstatě nic jiného nezbývá. Zamysleme se nad touto výzkou, berme ji jako příležitost, a začněme ji realizovat ve všech aspektech našich životů.
.
RSS Feed
