Milí přátelé:
Dovolte mi začít omluvou.
Můj závazek sobě a vám je každý měsíc nabídnout nové zamyšlení.
Jak vidíte, plním tento závazek na poslední chvíli, poslední den v měsíci.
Důvodem není nedostatek zájmu, spíše nedostatek klidného času.
Možná si stejně jako já všímáte, že současný čas je jaksi rozvířený, dynamický až chaotický.
Mohou za to nejenom bezprecedentní politické a ekonomické události, které se dotýkají nás všech, ale i to, že již dlouho, několik let zažíváme pád jistot.
Byli jsme zvyklí, že naše zdraví, bezpečí a další základní lidské potřeby tepla, jídla, přístřešku a ochrany tu byly přítomny. Nyní zažíváme ohrožení ne jedné, ale hned několika těchto potřeb. Výsledkem je silný pocit ohrožení a strachu.
Strach je doména první čakry. V různých obměnách se projevuje jako strach o život. Tento strach je velmi silný. Již otec klasické jógy Pataňjali označil strach za nejsilnější připoutanost, kterou máme: připoutanost k fyzické existenci, fyzickému tělu, životu samotnému. Tato situace představuje pro každého z nás rozdílnou výzvu a zároveň tu je jako příležitost. Jsem o tom naprosto přesvědčena. Čím více chaosu, tím více klidu je třeba. Čím silnější strach, tím větší touha po a potřeba jistoty. Čím větší pocit ohrožení, tím větší ujištění potřebujeme.
Všichni se shodneme v tom, že není většího ujištění, pocitu jistoty a klidu než naše přesvědčení. Dokud jsme přesvědčeni, že vše bude v pořádku, mohou se kolem dít neuvěřitelně chaotické věci a my jimi zůstaneme nedotčeni. V opačném případě, kdy vše kolem nás běží jako na drátkách a my v sobě máme přesto neklid a strach, nic nás neuklidní do té doby, než v sobě najdeme kýžený klid a pocit bezpečí.
Všimněte si, že mluvíme o pocitech klidu a bezpečí, nikoliv o absolutním klidu a bezpečí. To, jak věci vnímáme, odvisí na našem stavu vědomí. Všichni bychom rádi cítili klid a jistotu bez ohledu na to, co se kolem nás děje. Málokdo je toho ale schopen. Podle védského náhledu je na příčině šraddhá neboli moc a síla přesvědčení člověka.
Šraddhá se často překládá jako víra. Díky spojení konceptu víry s náboženstvím je možná vhodnější ji představit jako neochvějnou pevnost mysli. Je to takový stav mysli, který bez ohledu na to, co se děje, pevně drží své přesvědčení a neopouští ho. Stav mysli bez jakýchkoliv pochybností. Není to falešný optimismus, kdy namísto abychom věci řešili, "věříme" že "nějak dobře dopadnou". Není to ani negativní realismus, který tvrdí, že se nemůžeme cítit dobře, když se kolem nás děje tolik špatných věcí.
Šraddhá je jednoduše hluboké přesvědčení, vnitřní postoj, kdy mysl, srdce, zkušenost a pochopení jsou v jednotě. Tento postoj vyjadřuje hlubokou důvěru v život jako takový, v jeho moudrost, vedení, moc a schopnost vést vše, co existuje v řádu a s přehledem. Když to takto napíši, přijde mi absurdní pochybovat o této skutečnosti. Nicméně se tak chováme kdykoliv máme pocit, že to, co se děje se děje špatně nebo že by se nejlépe nemělo dít vůbec či jinak - dle mého přání a přesvědčení.
Atˇsi to uvědomujeme či nikoliv, nějaké přesvědčení vždy řídí náš život. Hodně lidí projde celým životem s přesvědčením, že je nemůže nic dobrého potkat. Vzpomínám si na jednoho muže, který hovořil o tom, že zažívá sedm nešťastných let. Mluvil o tom, že stále čeká, až ten pech skončí. Když jsem se ho zeptala, co dobrého se za těch sedm let stalo, vychrlil na mě litanii ústrků a nespravedlností, jež ho neustále provázejí. Namísto soucitu přišel velmi silný pocit, že "nešťástná série" bude pokračovat, dokud nezmění své přesvědčení. S tímto nastavením by si totiž nevšiml ani toho nejtučnějšího zlatého telete, které by se chtělo stát jeho společníkem. Určitě by ho odehnal či hledal z podezíravosti nějakou chybu nebo ho jednoduše poslal pryč.
Potkala jsem i lidi, vzácné to bytosti, kdo poctivě hledali v každé situaci ten "správný postoj" do té doby, než ho doopravdy našli. To jim dalo určitou zkušenost a ta je vedla v budoucích situacích, kde se cítili ztraceni. I to je šraddhá: odvaha zaujmout postoj, pozitivní přesvědčení a čelit výzvám života s touto jistotou a pevností. Nenechat se zviklat ničím a nikým, pevně a vytrvale stát za tím, co je pravdivé. Takový postoj překvapivě dává člověku velkou energii nejenom překonat překážky, ale upevňuje tento postoj díky pozitivní zpětnou vazbu, jež získáváme prostřednictvím zkušeností. Není nic povzbudivějšího, než když se člověk rozhodne pro něco, co cítí velmi silně a to, co se potom stane mu dá za pravdu, že jeho postoj byl "správný" ve smyslu v souladu s řádem a přirozeností života.
Šraddhá je důležitá nejenom pro život jako takový, ale i pro jakoukoliv činnost, kterou vykonáváme. Všichni víme, že dělat něco s přesvědčením, že nám to nikdy nepůjde či to bude k ničemu, nám dává minimální předpoklady pro úspěch. Naopak když se nám něco daří, jde nám to dobře, tak se nám obvykle daří líp a líp. Je za tím přesvědčení, že to půjde /protože to již jde/, i když naše mysl nám někdy může vytvořit zcela nesmyslnou překážku ve smyslu že to nepůjde již dál.
A proč by to nešlo? Proč by život nemohl být jedná velká zajímavá objevná cesta, kterou si užíváme? To je v rozporu s pocitem přežití, jsem si toho vědoma. A přestože nechci popírat, že nastanou situace, jež nás zaženou do kouta, věřím, že jsme se se narodili nikoliv proto, abychom přežívali, ale abychom žili. Myslím tím, abychom užívali daru života, který je vzácný, křehký a drahý. A nenahraditelný.
Život máme jen jeden. Proto by stálo za zvážení, zda ho naplníme přesvědčením, které nás podpoří či naopak díky negativnímu přesvědčení půjdeme proti přirozenosti života stále se rozvíjet do plnější, autentičtější, a dokonalejší verze. Život je již dokonalý sám o sobě tak jak je, jen my ho tak potřebujeme začít vnímat. To je naše volba, naše šraddhá.
Moje přesvědčení je, že pokud hlava neví, tak srdce ví vždy. Proto nechme srdce zaujmout ten jediný postoj, co umí: postoj lásky, přijetí, podpory a propojenosti. To nám všem jako šraddhá postačí víc než dost. Tady, teď, pro vše co je a vše, co teprve přijde.
To nám všem přeji v magickém čase odchodu starého /pálení "čarodějnic" jako symbolu očisty přírody/ a příchodu nového - květů lásky a naděje, které vyzývají k polibkům jako symbolu splynutí s řádem přírody a přirozenosti. Nechť je naše šraddhá pevná a podpory plná pro mysl stojící neochvějně v řádu pravdy.
V květnu na shledanou - věřím, že dříve než v poslední den.
Vaše Martina Ziska
Dovolte mi začít omluvou.
Můj závazek sobě a vám je každý měsíc nabídnout nové zamyšlení.
Jak vidíte, plním tento závazek na poslední chvíli, poslední den v měsíci.
Důvodem není nedostatek zájmu, spíše nedostatek klidného času.
Možná si stejně jako já všímáte, že současný čas je jaksi rozvířený, dynamický až chaotický.
Mohou za to nejenom bezprecedentní politické a ekonomické události, které se dotýkají nás všech, ale i to, že již dlouho, několik let zažíváme pád jistot.
Byli jsme zvyklí, že naše zdraví, bezpečí a další základní lidské potřeby tepla, jídla, přístřešku a ochrany tu byly přítomny. Nyní zažíváme ohrožení ne jedné, ale hned několika těchto potřeb. Výsledkem je silný pocit ohrožení a strachu.
Strach je doména první čakry. V různých obměnách se projevuje jako strach o život. Tento strach je velmi silný. Již otec klasické jógy Pataňjali označil strach za nejsilnější připoutanost, kterou máme: připoutanost k fyzické existenci, fyzickému tělu, životu samotnému. Tato situace představuje pro každého z nás rozdílnou výzvu a zároveň tu je jako příležitost. Jsem o tom naprosto přesvědčena. Čím více chaosu, tím více klidu je třeba. Čím silnější strach, tím větší touha po a potřeba jistoty. Čím větší pocit ohrožení, tím větší ujištění potřebujeme.
Všichni se shodneme v tom, že není většího ujištění, pocitu jistoty a klidu než naše přesvědčení. Dokud jsme přesvědčeni, že vše bude v pořádku, mohou se kolem dít neuvěřitelně chaotické věci a my jimi zůstaneme nedotčeni. V opačném případě, kdy vše kolem nás běží jako na drátkách a my v sobě máme přesto neklid a strach, nic nás neuklidní do té doby, než v sobě najdeme kýžený klid a pocit bezpečí.
Všimněte si, že mluvíme o pocitech klidu a bezpečí, nikoliv o absolutním klidu a bezpečí. To, jak věci vnímáme, odvisí na našem stavu vědomí. Všichni bychom rádi cítili klid a jistotu bez ohledu na to, co se kolem nás děje. Málokdo je toho ale schopen. Podle védského náhledu je na příčině šraddhá neboli moc a síla přesvědčení člověka.
Šraddhá se často překládá jako víra. Díky spojení konceptu víry s náboženstvím je možná vhodnější ji představit jako neochvějnou pevnost mysli. Je to takový stav mysli, který bez ohledu na to, co se děje, pevně drží své přesvědčení a neopouští ho. Stav mysli bez jakýchkoliv pochybností. Není to falešný optimismus, kdy namísto abychom věci řešili, "věříme" že "nějak dobře dopadnou". Není to ani negativní realismus, který tvrdí, že se nemůžeme cítit dobře, když se kolem nás děje tolik špatných věcí.
Šraddhá je jednoduše hluboké přesvědčení, vnitřní postoj, kdy mysl, srdce, zkušenost a pochopení jsou v jednotě. Tento postoj vyjadřuje hlubokou důvěru v život jako takový, v jeho moudrost, vedení, moc a schopnost vést vše, co existuje v řádu a s přehledem. Když to takto napíši, přijde mi absurdní pochybovat o této skutečnosti. Nicméně se tak chováme kdykoliv máme pocit, že to, co se děje se děje špatně nebo že by se nejlépe nemělo dít vůbec či jinak - dle mého přání a přesvědčení.
Atˇsi to uvědomujeme či nikoliv, nějaké přesvědčení vždy řídí náš život. Hodně lidí projde celým životem s přesvědčením, že je nemůže nic dobrého potkat. Vzpomínám si na jednoho muže, který hovořil o tom, že zažívá sedm nešťastných let. Mluvil o tom, že stále čeká, až ten pech skončí. Když jsem se ho zeptala, co dobrého se za těch sedm let stalo, vychrlil na mě litanii ústrků a nespravedlností, jež ho neustále provázejí. Namísto soucitu přišel velmi silný pocit, že "nešťástná série" bude pokračovat, dokud nezmění své přesvědčení. S tímto nastavením by si totiž nevšiml ani toho nejtučnějšího zlatého telete, které by se chtělo stát jeho společníkem. Určitě by ho odehnal či hledal z podezíravosti nějakou chybu nebo ho jednoduše poslal pryč.
Potkala jsem i lidi, vzácné to bytosti, kdo poctivě hledali v každé situaci ten "správný postoj" do té doby, než ho doopravdy našli. To jim dalo určitou zkušenost a ta je vedla v budoucích situacích, kde se cítili ztraceni. I to je šraddhá: odvaha zaujmout postoj, pozitivní přesvědčení a čelit výzvám života s touto jistotou a pevností. Nenechat se zviklat ničím a nikým, pevně a vytrvale stát za tím, co je pravdivé. Takový postoj překvapivě dává člověku velkou energii nejenom překonat překážky, ale upevňuje tento postoj díky pozitivní zpětnou vazbu, jež získáváme prostřednictvím zkušeností. Není nic povzbudivějšího, než když se člověk rozhodne pro něco, co cítí velmi silně a to, co se potom stane mu dá za pravdu, že jeho postoj byl "správný" ve smyslu v souladu s řádem a přirozeností života.
Šraddhá je důležitá nejenom pro život jako takový, ale i pro jakoukoliv činnost, kterou vykonáváme. Všichni víme, že dělat něco s přesvědčením, že nám to nikdy nepůjde či to bude k ničemu, nám dává minimální předpoklady pro úspěch. Naopak když se nám něco daří, jde nám to dobře, tak se nám obvykle daří líp a líp. Je za tím přesvědčení, že to půjde /protože to již jde/, i když naše mysl nám někdy může vytvořit zcela nesmyslnou překážku ve smyslu že to nepůjde již dál.
A proč by to nešlo? Proč by život nemohl být jedná velká zajímavá objevná cesta, kterou si užíváme? To je v rozporu s pocitem přežití, jsem si toho vědoma. A přestože nechci popírat, že nastanou situace, jež nás zaženou do kouta, věřím, že jsme se se narodili nikoliv proto, abychom přežívali, ale abychom žili. Myslím tím, abychom užívali daru života, který je vzácný, křehký a drahý. A nenahraditelný.
Život máme jen jeden. Proto by stálo za zvážení, zda ho naplníme přesvědčením, které nás podpoří či naopak díky negativnímu přesvědčení půjdeme proti přirozenosti života stále se rozvíjet do plnější, autentičtější, a dokonalejší verze. Život je již dokonalý sám o sobě tak jak je, jen my ho tak potřebujeme začít vnímat. To je naše volba, naše šraddhá.
Moje přesvědčení je, že pokud hlava neví, tak srdce ví vždy. Proto nechme srdce zaujmout ten jediný postoj, co umí: postoj lásky, přijetí, podpory a propojenosti. To nám všem jako šraddhá postačí víc než dost. Tady, teď, pro vše co je a vše, co teprve přijde.
To nám všem přeji v magickém čase odchodu starého /pálení "čarodějnic" jako symbolu očisty přírody/ a příchodu nového - květů lásky a naděje, které vyzývají k polibkům jako symbolu splynutí s řádem přírody a přirozenosti. Nechť je naše šraddhá pevná a podpory plná pro mysl stojící neochvějně v řádu pravdy.
V květnu na shledanou - věřím, že dříve než v poslední den.
Vaše Martina Ziska
RSS Feed
