Milá přátelé a zájemci o ájurvédu:
Rozhodla jsem se psát tentokrát spontánně a to přímo do postu.
Slabost je téma, které zažívá nyní hodně lidí. Ať se jedná o postcovidový syndrom, jehož i já jsem nositelem, či změny a závory, které vytváří celospolečenská situace a tím mění zaběhnuté způsoby života nebo nejistota, která ze současné situace vyplývá...to vše v nás vyvolává slabost.
Slabost ve smyslu nedostatku energie či motivace či prány pro každodenní žití.
Slabost může být i hlubší. Může to být vyčerpání vlastních energetických rezerv, jakýsi pocit vyhoření vůči životu zejména ve smyslu ztráty motivace.
Každý fungujeme trochu jinak a tak důvody proč se cítíme nikoliv plní energie a entusiasmu jsou i u každého z nás velmi osobní.
Ještě bych se ráda dotkla jiného druhu slabosti, té o které se málo hovoří a již si člověk těžko připouští: je to slabost ve smyslu zranitelnosti, křehkosti, omezení, jež život přirozeně přináší, ale i osobní hluboké vyčerpání a dojití až na samý konec s žitím založeným na neustálém dosahování většího a lepšího výkonu.
A právě o tento druh slabosti se nyní často jedná.
Došli jsme daleko v životě tlačením sama sebe dál a výš, nyní jsme zjistili, že tento způsob má své limity a v některých situacích je nefunkční.
V jedné z takovým situací se všichni nacházíme: většina z nás zažívá omezení od života, proti kterým nemá žádnou páku a jež v něm vyvolávají silný pocit bez moci.
Bezmoc je o slabosti a není to logický stav. Je to stav založený na tom, jak se cítíme v sobě, emotivně perceptuální viscerální stav. Tedy vnímaný v těle prostřednictvím smyslových orgánů jako pocity. Ty pocity jsou veskrze nepříjemné, vyvolávají v nás hluboký strach, jak budeme žít.
Jsme-li zvyklí se v životě pohybovat za pomocí tlaku na výkon a dosahování a to je naše hodnota, jak budeme existovat v situaci, kdy nejsme schopni podávat žádný výkon, kdy máme energii sotva na základní životní potřeby? Jako třeba v nemoci, která nás obere o většinu síly a schopnosti fungovat nebo ve stavech, kdy nemáme palivo pro život bez jakéhokoliv logického vysvětlení.
Máme v zásadě dvě možnosti: hledat způsob, jak slabost přemoci, přebít ji a vrátit se co nejrychleji do stavu ovládání moci a nebo ji přijmout. To se lehce řekne, ale těžce dělá. Opravdu těžce se s takovou situací zachází.
Zkusme si pomoci představou, že jsme uvízli pod velkým balvanem. Leží na nás a my se nemůžeme pohnout. Naše snaha silou ho odvalit, bojovat s ním a ovládnout ho nepřináší žádný výsledek. Jsme vyčerpanější a frustrovanější, balvan tlačí o to víc a nám ubývá sil.
Někdy se zadaří heroický výkon, kdy v sobě najdeme nečekanou sílu a balvan odvalíme, to není ale pro každodenní žití. To je mimořádný výkon maximálně párkrát za život.
Co v takové situaci potřebujeme je zklidnit se, zavnímat balvan na sobě z vnitřního místa v sobě. Odtud přijde strategie, kterou zkoušíme uplatnit. Začneme třeba kolem sebe hrabat rukama v půdě, ta změní naše těžiště a vztah mezi balvanem a námi se změní natolik, že najdeme cestu jak být vedle sebe namísto pod a nad sebou.
V zásadě potřebujeme přinést vědomí do daného procesu. První krok je ho přijmout a nebojovat proti němu. Najít v sobě někde důvěru a přesvědčení, že ač velmi nepříjemný proces, v zásadě v sobě nese možnost, že je ku našemu prospěchu. To se logické mysli velmi nelíbí, nedává jí to žádný smysl. Volí si totiž vždy jistotu: raději nefunkční známost než potenciálně nový funkční přístup s rizikem neznámého a nezaručeného výsledku.
A tak si často volíme balvan, který víme, že nám brání ve volném svobodném neomezeném žití namísto způsobu a přístupu, který by nás toho balvanu zbavil.
Situace, ve které jsme v posledním rok a jež obnažuje veškerou dysfunkčnost a mnohonásobně ji zvětšuje, nám zcela jasně říká, že je čas na změnu. Změnu našeho přístupu. Je třeba odstoupit od manipulace vnější reality a přistoupit k nahlížení a vnímání vnitřní reality.
Ta nám nejprve ukáže, na co se tak neradi díváme: stíny, nedokonalosti, omezení, slabosti, vše co v nás vyvolává nepříjemné pocity. Pak nás vyzve k hledání postoje, který je založený na objevení vědomí v dané situaci. Co mi dobrého přináší tato negativní situace? jaké nové možnosti či příležitosti v ní vnímám či nacházím? jak s danou situací můžu spolupracovat namísto jak mi můžu přemoci či ovládnout? Tyto a další otázky nám mohou být ku pomoci.
Jedině tak v tom, co je nepříjemné, omezující a negativní budeme schopni vidět příležitost pro náš rozvoj, pro změnu našeho vnímání a tím pádem i přístupu.
Slabost se tak stane nikoliv nepřítelem, ale přijatým stavem, který nabídneme každému okamžiku života. Tak budujeme opravdovou sílu. Neboť pravá síla v sobě obsahuje veškerou slabost, která v životě existuje. To je moudrost, to je realita, to je pravda. To je naše příležitost.
Přeji nám mnoho laskavých momentů spočinutí, přijetí a odevzdání se. Přikládám několik obrazů, které nabízí pražské ulice. Hovoří o paradoxu velmi výmluvně...
S jarní naději Vaše Martina Ziska
Rozhodla jsem se psát tentokrát spontánně a to přímo do postu.
Slabost je téma, které zažívá nyní hodně lidí. Ať se jedná o postcovidový syndrom, jehož i já jsem nositelem, či změny a závory, které vytváří celospolečenská situace a tím mění zaběhnuté způsoby života nebo nejistota, která ze současné situace vyplývá...to vše v nás vyvolává slabost.
Slabost ve smyslu nedostatku energie či motivace či prány pro každodenní žití.
Slabost může být i hlubší. Může to být vyčerpání vlastních energetických rezerv, jakýsi pocit vyhoření vůči životu zejména ve smyslu ztráty motivace.
Každý fungujeme trochu jinak a tak důvody proč se cítíme nikoliv plní energie a entusiasmu jsou i u každého z nás velmi osobní.
Ještě bych se ráda dotkla jiného druhu slabosti, té o které se málo hovoří a již si člověk těžko připouští: je to slabost ve smyslu zranitelnosti, křehkosti, omezení, jež život přirozeně přináší, ale i osobní hluboké vyčerpání a dojití až na samý konec s žitím založeným na neustálém dosahování většího a lepšího výkonu.
A právě o tento druh slabosti se nyní často jedná.
Došli jsme daleko v životě tlačením sama sebe dál a výš, nyní jsme zjistili, že tento způsob má své limity a v některých situacích je nefunkční.
V jedné z takovým situací se všichni nacházíme: většina z nás zažívá omezení od života, proti kterým nemá žádnou páku a jež v něm vyvolávají silný pocit bez moci.
Bezmoc je o slabosti a není to logický stav. Je to stav založený na tom, jak se cítíme v sobě, emotivně perceptuální viscerální stav. Tedy vnímaný v těle prostřednictvím smyslových orgánů jako pocity. Ty pocity jsou veskrze nepříjemné, vyvolávají v nás hluboký strach, jak budeme žít.
Jsme-li zvyklí se v životě pohybovat za pomocí tlaku na výkon a dosahování a to je naše hodnota, jak budeme existovat v situaci, kdy nejsme schopni podávat žádný výkon, kdy máme energii sotva na základní životní potřeby? Jako třeba v nemoci, která nás obere o většinu síly a schopnosti fungovat nebo ve stavech, kdy nemáme palivo pro život bez jakéhokoliv logického vysvětlení.
Máme v zásadě dvě možnosti: hledat způsob, jak slabost přemoci, přebít ji a vrátit se co nejrychleji do stavu ovládání moci a nebo ji přijmout. To se lehce řekne, ale těžce dělá. Opravdu těžce se s takovou situací zachází.
Zkusme si pomoci představou, že jsme uvízli pod velkým balvanem. Leží na nás a my se nemůžeme pohnout. Naše snaha silou ho odvalit, bojovat s ním a ovládnout ho nepřináší žádný výsledek. Jsme vyčerpanější a frustrovanější, balvan tlačí o to víc a nám ubývá sil.
Někdy se zadaří heroický výkon, kdy v sobě najdeme nečekanou sílu a balvan odvalíme, to není ale pro každodenní žití. To je mimořádný výkon maximálně párkrát za život.
Co v takové situaci potřebujeme je zklidnit se, zavnímat balvan na sobě z vnitřního místa v sobě. Odtud přijde strategie, kterou zkoušíme uplatnit. Začneme třeba kolem sebe hrabat rukama v půdě, ta změní naše těžiště a vztah mezi balvanem a námi se změní natolik, že najdeme cestu jak být vedle sebe namísto pod a nad sebou.
V zásadě potřebujeme přinést vědomí do daného procesu. První krok je ho přijmout a nebojovat proti němu. Najít v sobě někde důvěru a přesvědčení, že ač velmi nepříjemný proces, v zásadě v sobě nese možnost, že je ku našemu prospěchu. To se logické mysli velmi nelíbí, nedává jí to žádný smysl. Volí si totiž vždy jistotu: raději nefunkční známost než potenciálně nový funkční přístup s rizikem neznámého a nezaručeného výsledku.
A tak si často volíme balvan, který víme, že nám brání ve volném svobodném neomezeném žití namísto způsobu a přístupu, který by nás toho balvanu zbavil.
Situace, ve které jsme v posledním rok a jež obnažuje veškerou dysfunkčnost a mnohonásobně ji zvětšuje, nám zcela jasně říká, že je čas na změnu. Změnu našeho přístupu. Je třeba odstoupit od manipulace vnější reality a přistoupit k nahlížení a vnímání vnitřní reality.
Ta nám nejprve ukáže, na co se tak neradi díváme: stíny, nedokonalosti, omezení, slabosti, vše co v nás vyvolává nepříjemné pocity. Pak nás vyzve k hledání postoje, který je založený na objevení vědomí v dané situaci. Co mi dobrého přináší tato negativní situace? jaké nové možnosti či příležitosti v ní vnímám či nacházím? jak s danou situací můžu spolupracovat namísto jak mi můžu přemoci či ovládnout? Tyto a další otázky nám mohou být ku pomoci.
Jedině tak v tom, co je nepříjemné, omezující a negativní budeme schopni vidět příležitost pro náš rozvoj, pro změnu našeho vnímání a tím pádem i přístupu.
Slabost se tak stane nikoliv nepřítelem, ale přijatým stavem, který nabídneme každému okamžiku života. Tak budujeme opravdovou sílu. Neboť pravá síla v sobě obsahuje veškerou slabost, která v životě existuje. To je moudrost, to je realita, to je pravda. To je naše příležitost.
Přeji nám mnoho laskavých momentů spočinutí, přijetí a odevzdání se. Přikládám několik obrazů, které nabízí pražské ulice. Hovoří o paradoxu velmi výmluvně...
S jarní naději Vaše Martina Ziska
RSS Feed
