Milí přátelé a příznivci ájurvédy:
Pomalu přichází čas bilancování, uzavírání, plánování a budoucího otevírání.
Čas obrovského vděku, že jsme tu. Sice s modřinami a šrámy, ale většinou stále ještě v jednom kuse.
Pro mě byl letošní rok přelomový - do slova a do písmene.
Lámalo se vše, co je důležité: zdraví, práce a životní směr vůbec. Co se hlavně lámalo je, jak životem procházím: namísto tlaku a zvýšeného úsilí se fokus přestěhoval do nitra. To nejen že nahlíží na to, co je kolem jinak, ale hlavně má jiné priority.
Nitru jde o spojení se zdrojem, o podporu vnitřního vyjádření a pochopení, o posun směrem k pravdě.
Materiální realitou se nitro nezabývá. Není pro něj důležité, co budu dělat, kde budu žít, zda si koupím zelenou nebo modrou čepici, dokonce je mu i jedno, zda budu na tu čepici mít.
Co je ještě horší, že pro nitro není důležité ani to, zda budu zdravá či mít dostatek energie zrealizovat svoje plány. Někdy naopak pošle nemoc či slabost jako prostředek, jak mě obrátit směrem dovnitř, zejména v případě, že kráčím příliš vehementně směrem od sebe.
Přiznám se, že tak, jak si člověk čte takového věci v knížkách, kde mu zní moc hezky - vyjádření typu "žij v souladu sám se sebou", "následuj pravdu", "žij v lásce a svobodě", realita není tak úplně a pouze nádherná. Je provázena mnoha těžkostmi, jelikož kromě té niterné části máme ještě část hmotnou, která musí fungovat v okolním světě. A okolní svět je ve stavu velkého dynamického chaosu. Vezměte si jen jednotlivá opatření ohledně covid epidemie, ať již u nás doma nebo ve světě. Mění se tak rychle, že než si je osvojíte, jsou již obsolentní.
Plánovat v dnešní době jakoukoliv kolektivní akci je téměř nemožné. Nevíte, kdo přijde a kdo na poslední chvíli zruší. Taky nevíte, zda se taková akce bude moci vůbec uskutečnit. Pokud se uskuteční, tak stejně nevíte, kdo na ní přijde...vše je zkrátka v jakémsi neustále proměnlivém chaosu, jež pro nás lidi potřebující bytostně řád a jasný směr, je mimořádně náročné nejen psychicky, ale i biologicky.
Myslím, že nám všem došlo, že způsob, jak jsme žili dříve, se již nevrátí. Již nikdy nebudeme cestovat volně a bezstarostně, jako tomu bylo dříve. Již nikdy nebudeme mít možnost některých voleb, mnoho věcí v našem životě nám bude určováno. Jako vždy, nezbývá nám než se přizpůsobit --- často ani nevíme čemu. V momentě, kdy si najdeme nové ekvilibrium, je již potřeba hledat dál, nové jiné řešení, protože ani to nestačí: vše se mění před očima a pod rukama.
Tak jak se mění svět, tak se měníme i my. Je to přirozené, ale náročné. Jelikož se vyvíjíme dlouhou dobu a nejsme zase tak rychle přizpůsobiví, jak bychom si rádi o sobě mysleli, současný stav života a společnosti, ve které žijeme, je pro nás obrovskou výzvou a zátěží. Čím více jsme ve stresu, tím víc stresu nabízíme životu kolem. Dle mého stresu je již v životě dostatek, a tak z vlastního pudu sebezáchovy bychom měli hledat postoj, který vytváří co nejmenší množství stresu.
Říká se, že cesta nejmenšího odporu /tak, jak ji vnitřně osobně cítíme/ je cesta největšího souladu se Zdrojem. To by z hlediska vibračního zákona rezonance dávalo smysl. Je ovšem nutné připomenout či zdůraznit, že se jedná o osobní postoj, nikoliv kolektivní. Jelikož jsme rozdílně nastavení, život je založený na rozmanitosti, můj vnitřní souladný postoj nemusí odpovídat postoji někoho jiného. Naopak, mohou být naprosto opačné, vzájemně se vylučovat. Přesto je tu místo pro ještě více postojů --- nekonečně mnoho vlastně. Z tohoto faktu přirozeně vychází něco, čemu se říká tolerance nebo spíš respekt. Nikdo jiný nemůže vědět, znát, cítit, chápat a tím pádem žít vaše osobní preference. Proto je důležité, abyste je žili vy, jelikož jsou vaše.
Moje zkušenost --- jak osobní, tak i profesní je ta, že člověk v tomto stavu přirozeně ctí to své a vedle toho přirozeně ctí to jiné. Jak se všichni dohromady domluvíme, toť otázka. Rozhodně postoj "to i ono" versus "buď to nebo ono" v sobě nabízí platformu, jež v zásadě představuje cestu nejmenšího odporu a tudíž největšího sladění se Zdrojem.
To je možné pouze, pokud nás existenční tlak nedostane do boje o přežití. Tam neexistuje tolerance, respekt a vzájemná úcta. Tam existuje pouze boj o to, abychom měli podmínky pro přežití: ochranu ve formě domova, kde je teplo, místo jež dává bezpečí a jistotu. Tato základní jistota, ač žijeme v stále ještě velkém komfortu, je nyní zásadně ohrožena pro hodně z nás. Společně s neustále se měnícími podmínkami kolem nás to vytváří potenciálně traumatizující zkušenost nejistoty a obav, jež mají jen krůček ke strachu a úzkosti. Titulky médií tomu nepomáhají, ale člověk nemusí ani sledovat televizní zpravodajství či číst noviny: stačí se podívat na lidi kolem sebe. Spěch, stres a nepohoda jsou téměř hmatatelné.
V situaci, nad níž nemáme zcela kontrolu, tak může pomoci pouze jediné: soustředit se na dostatek namísto nedostatku. Soustředit se na to, co v nás vyvolává dobrý pocit je způsob, jak se cítit lépe. Jeden z paradoxů života je, že čím je situace horší, tím je třeba cítit se lépe --- jedině tak ní projdeme důstojně a lidsky nikoliv v tlaku přežití.
Možná Vám přijde nadnesené mluvit o prožití namísto přežití, ale principy životní rezonance platí stále bez ohledu na to, co se děje kolem nás a v nás. Náš nejvýhodnější životní postoj je stále tentýž: osobní vyladění s vlastním zdrojem a napojení na přesahující Zdroj. Stále můžeme mít radost z nádherných podzimních barev namísto kupy listí, co nám překáží v cestě. Můžeme se radovat z chvilky sluníčka namísto mnohahodinové přítomnosti mraků. Úsměv či dokonce smích neznámého člověka nám může připomenout, že je vždy dostatek věcí, z nichž se můžeme radovat. Nejenom ve smyslu, že vždycky může být ještě hůř, ale naopak podle skutečnosti, že čemu věnujeme pozornost, to zveme do naší životní zkušenosti.
A tak zkusme tam, kde to je nejméně pravděpodobné, když spěcháme, vše jde proti nám, se na chvilku zastavit, rozhlédnout kolem sebe či se podívat do sebe a najít to, co podporuje náš dobrý vnitřní pocit. Bude se nám díky tomuto jednoduchému aktu procházet lehčeji těmi těžkostmi, až se nám třeba podaří na ně na chvíli úplně zapomenout a mít radost z toho, že jsme.
Dokud jsme tady, máme totiž možnost a příležitost, že se nám podaří najít přístup, který odpovídá tomu, o čem život je: nekonečných možnostech, příležitostech namísto problémů, a zajímavém objevování, jež nás v zásadě baví a dává smysl. Pokud si do předsednictví svého života přizvete nitro a necháte ho vyjádřit svůj postoj a perspektivu, pak zjistíte, že co bylo důležité přestalo existovat a naopak, co bylo okrajové ve vašem životě si žádá zásadní prostor ve vašem životě. Jedná se o ticho, tvořivost, reflexi, vnímání vlastní energie a pocitů, soustředěnost na plynutí a radost, jež nezávisí na tom, co se děje kolem.
To je podle mě cesta, možná jedna z mála cest dopředu ve stále dynamičtější proměnlivější realitě, jež nás obklopuje. Nechci říkat "a bude hůř" v roce 2022, to rozhodně ne. Bude pravdivěji, kontrastněji, praktičtěji v tom slova smyslu, že nám život bude nutit souladný postoj či cestu nejmenšího odporu.
Věřím, že jí půjdeme naproti a ušetříme si tak modřiny a šrámy, které jsme si udělali tím, že jsme šli hlavou proti zdi. To je vlastně totéž jako jít proti sobě.
Nevím, kam mě moje nitro povede a dovede příští rok. Je to jedna velká neznámá. Mám důvěru, i když se takto prakticky žije ne úplně jednoduše. Nicméně věřím a vidím, že se na té cestě potkáváme, že nám zkrátka nezbyde nic jiného, než hledat vlastní pochopení, řešení, vlastní soulad. Každý z vám je mi inspirací, jak na to, a za do moc děkuji.
Přeji nám všem, ať z toho procesu máme radost, dává nám smysl a přináší víc klidu, vděčnosti a tichého úžasu nejenom nás, ale životu a světu kolem nás.
Lehký krok a úsměv v srdci nám všem přeji z hloubi svého nitra.
Vaše Martina Ziska
Pomalu přichází čas bilancování, uzavírání, plánování a budoucího otevírání.
Čas obrovského vděku, že jsme tu. Sice s modřinami a šrámy, ale většinou stále ještě v jednom kuse.
Pro mě byl letošní rok přelomový - do slova a do písmene.
Lámalo se vše, co je důležité: zdraví, práce a životní směr vůbec. Co se hlavně lámalo je, jak životem procházím: namísto tlaku a zvýšeného úsilí se fokus přestěhoval do nitra. To nejen že nahlíží na to, co je kolem jinak, ale hlavně má jiné priority.
Nitru jde o spojení se zdrojem, o podporu vnitřního vyjádření a pochopení, o posun směrem k pravdě.
Materiální realitou se nitro nezabývá. Není pro něj důležité, co budu dělat, kde budu žít, zda si koupím zelenou nebo modrou čepici, dokonce je mu i jedno, zda budu na tu čepici mít.
Co je ještě horší, že pro nitro není důležité ani to, zda budu zdravá či mít dostatek energie zrealizovat svoje plány. Někdy naopak pošle nemoc či slabost jako prostředek, jak mě obrátit směrem dovnitř, zejména v případě, že kráčím příliš vehementně směrem od sebe.
Přiznám se, že tak, jak si člověk čte takového věci v knížkách, kde mu zní moc hezky - vyjádření typu "žij v souladu sám se sebou", "následuj pravdu", "žij v lásce a svobodě", realita není tak úplně a pouze nádherná. Je provázena mnoha těžkostmi, jelikož kromě té niterné části máme ještě část hmotnou, která musí fungovat v okolním světě. A okolní svět je ve stavu velkého dynamického chaosu. Vezměte si jen jednotlivá opatření ohledně covid epidemie, ať již u nás doma nebo ve světě. Mění se tak rychle, že než si je osvojíte, jsou již obsolentní.
Plánovat v dnešní době jakoukoliv kolektivní akci je téměř nemožné. Nevíte, kdo přijde a kdo na poslední chvíli zruší. Taky nevíte, zda se taková akce bude moci vůbec uskutečnit. Pokud se uskuteční, tak stejně nevíte, kdo na ní přijde...vše je zkrátka v jakémsi neustále proměnlivém chaosu, jež pro nás lidi potřebující bytostně řád a jasný směr, je mimořádně náročné nejen psychicky, ale i biologicky.
Myslím, že nám všem došlo, že způsob, jak jsme žili dříve, se již nevrátí. Již nikdy nebudeme cestovat volně a bezstarostně, jako tomu bylo dříve. Již nikdy nebudeme mít možnost některých voleb, mnoho věcí v našem životě nám bude určováno. Jako vždy, nezbývá nám než se přizpůsobit --- často ani nevíme čemu. V momentě, kdy si najdeme nové ekvilibrium, je již potřeba hledat dál, nové jiné řešení, protože ani to nestačí: vše se mění před očima a pod rukama.
Tak jak se mění svět, tak se měníme i my. Je to přirozené, ale náročné. Jelikož se vyvíjíme dlouhou dobu a nejsme zase tak rychle přizpůsobiví, jak bychom si rádi o sobě mysleli, současný stav života a společnosti, ve které žijeme, je pro nás obrovskou výzvou a zátěží. Čím více jsme ve stresu, tím víc stresu nabízíme životu kolem. Dle mého stresu je již v životě dostatek, a tak z vlastního pudu sebezáchovy bychom měli hledat postoj, který vytváří co nejmenší množství stresu.
Říká se, že cesta nejmenšího odporu /tak, jak ji vnitřně osobně cítíme/ je cesta největšího souladu se Zdrojem. To by z hlediska vibračního zákona rezonance dávalo smysl. Je ovšem nutné připomenout či zdůraznit, že se jedná o osobní postoj, nikoliv kolektivní. Jelikož jsme rozdílně nastavení, život je založený na rozmanitosti, můj vnitřní souladný postoj nemusí odpovídat postoji někoho jiného. Naopak, mohou být naprosto opačné, vzájemně se vylučovat. Přesto je tu místo pro ještě více postojů --- nekonečně mnoho vlastně. Z tohoto faktu přirozeně vychází něco, čemu se říká tolerance nebo spíš respekt. Nikdo jiný nemůže vědět, znát, cítit, chápat a tím pádem žít vaše osobní preference. Proto je důležité, abyste je žili vy, jelikož jsou vaše.
Moje zkušenost --- jak osobní, tak i profesní je ta, že člověk v tomto stavu přirozeně ctí to své a vedle toho přirozeně ctí to jiné. Jak se všichni dohromady domluvíme, toť otázka. Rozhodně postoj "to i ono" versus "buď to nebo ono" v sobě nabízí platformu, jež v zásadě představuje cestu nejmenšího odporu a tudíž největšího sladění se Zdrojem.
To je možné pouze, pokud nás existenční tlak nedostane do boje o přežití. Tam neexistuje tolerance, respekt a vzájemná úcta. Tam existuje pouze boj o to, abychom měli podmínky pro přežití: ochranu ve formě domova, kde je teplo, místo jež dává bezpečí a jistotu. Tato základní jistota, ač žijeme v stále ještě velkém komfortu, je nyní zásadně ohrožena pro hodně z nás. Společně s neustále se měnícími podmínkami kolem nás to vytváří potenciálně traumatizující zkušenost nejistoty a obav, jež mají jen krůček ke strachu a úzkosti. Titulky médií tomu nepomáhají, ale člověk nemusí ani sledovat televizní zpravodajství či číst noviny: stačí se podívat na lidi kolem sebe. Spěch, stres a nepohoda jsou téměř hmatatelné.
V situaci, nad níž nemáme zcela kontrolu, tak může pomoci pouze jediné: soustředit se na dostatek namísto nedostatku. Soustředit se na to, co v nás vyvolává dobrý pocit je způsob, jak se cítit lépe. Jeden z paradoxů života je, že čím je situace horší, tím je třeba cítit se lépe --- jedině tak ní projdeme důstojně a lidsky nikoliv v tlaku přežití.
Možná Vám přijde nadnesené mluvit o prožití namísto přežití, ale principy životní rezonance platí stále bez ohledu na to, co se děje kolem nás a v nás. Náš nejvýhodnější životní postoj je stále tentýž: osobní vyladění s vlastním zdrojem a napojení na přesahující Zdroj. Stále můžeme mít radost z nádherných podzimních barev namísto kupy listí, co nám překáží v cestě. Můžeme se radovat z chvilky sluníčka namísto mnohahodinové přítomnosti mraků. Úsměv či dokonce smích neznámého člověka nám může připomenout, že je vždy dostatek věcí, z nichž se můžeme radovat. Nejenom ve smyslu, že vždycky může být ještě hůř, ale naopak podle skutečnosti, že čemu věnujeme pozornost, to zveme do naší životní zkušenosti.
A tak zkusme tam, kde to je nejméně pravděpodobné, když spěcháme, vše jde proti nám, se na chvilku zastavit, rozhlédnout kolem sebe či se podívat do sebe a najít to, co podporuje náš dobrý vnitřní pocit. Bude se nám díky tomuto jednoduchému aktu procházet lehčeji těmi těžkostmi, až se nám třeba podaří na ně na chvíli úplně zapomenout a mít radost z toho, že jsme.
Dokud jsme tady, máme totiž možnost a příležitost, že se nám podaří najít přístup, který odpovídá tomu, o čem život je: nekonečných možnostech, příležitostech namísto problémů, a zajímavém objevování, jež nás v zásadě baví a dává smysl. Pokud si do předsednictví svého života přizvete nitro a necháte ho vyjádřit svůj postoj a perspektivu, pak zjistíte, že co bylo důležité přestalo existovat a naopak, co bylo okrajové ve vašem životě si žádá zásadní prostor ve vašem životě. Jedná se o ticho, tvořivost, reflexi, vnímání vlastní energie a pocitů, soustředěnost na plynutí a radost, jež nezávisí na tom, co se děje kolem.
To je podle mě cesta, možná jedna z mála cest dopředu ve stále dynamičtější proměnlivější realitě, jež nás obklopuje. Nechci říkat "a bude hůř" v roce 2022, to rozhodně ne. Bude pravdivěji, kontrastněji, praktičtěji v tom slova smyslu, že nám život bude nutit souladný postoj či cestu nejmenšího odporu.
Věřím, že jí půjdeme naproti a ušetříme si tak modřiny a šrámy, které jsme si udělali tím, že jsme šli hlavou proti zdi. To je vlastně totéž jako jít proti sobě.
Nevím, kam mě moje nitro povede a dovede příští rok. Je to jedna velká neznámá. Mám důvěru, i když se takto prakticky žije ne úplně jednoduše. Nicméně věřím a vidím, že se na té cestě potkáváme, že nám zkrátka nezbyde nic jiného, než hledat vlastní pochopení, řešení, vlastní soulad. Každý z vám je mi inspirací, jak na to, a za do moc děkuji.
Přeji nám všem, ať z toho procesu máme radost, dává nám smysl a přináší víc klidu, vděčnosti a tichého úžasu nejenom nás, ale životu a světu kolem nás.
Lehký krok a úsměv v srdci nám všem přeji z hloubi svého nitra.
Vaše Martina Ziska
RSS Feed
