Nerada dělám věci ve spěchu. Dříve byl celý můj život ve spěchu, tak možná proto. Jelikož za několik hodin odlétám zpět do Indie a doma jsem byla opravdu jen na chvíli, zdá se být téměř nemožné zastavit se, zklidnit a obrátit se dovnitř. To je nutné, aby člověk vnímal, co se v něm doopravdy děje, co se děje kolem, o čem to hemžení, snažení a usilování ve skutečnosti je.

Dnešní konec měsíce nepřichází ve vhodný čas, co se bilancování týče. Tři týdny listopadu v Čechách byly nabité prací, učením, ukončováním věcí letošních a plánováním věcí následujících. Byly taky naplněné praktickými záležitostmi – málokdo má nejenom všechny dárky pohromadě, ale zabalené, připravené a hodně z nich již předaných! Být napřed je nutnost, když v Čechách budu v prosinci jen několik dní. Jsem tomu ráda vlastně. Letos je vše jinak, tak i vánoce budou jiné a ta změna pomůže přestát bolestnou skutečnost, že ti nejbližší s námi již nikdy nebudou.

V takovémto čase mi přišlo téměř nemožné /nejenom kvůli času, ale i okolnostem/ si sednout a psát. O čem vlastně, říkala jsem si?  Za poslední 2 dny jsem však slyšela z několika zdrojů opakovaně tu samou zprávu, tu samou myšlenku, a tak mi přišlo, že to je to poselství uplynulého času. Jedná se opět o perspektivu ega na plátně mysli a perspektivu srdce. Jak člověk ví, která z nich je právě u moci? Úplně jednoduše.

Ego prostřednictvím mysli vytváří očekávání. Člověk se o to nemusí snažit, děje se to zcela automaticky. Taky nemá smysl se snažit tohoto očekávání zbavit. Zbavit se ho chceme či potřebujeme tehdy, když se naše očekávání nenaplní a my jsme zklamaní. To nám způsobí bolest, a pokud se máme rádi a nejsme v pozici oběti, hledáme cestu k lepšímu pocitu, k lepší perspektivě. Tu nám automaticky dává krajina srdce. Srdce nemá žádná očekávání, má určitý druh otevřenosti, která s sebou přináší naději. Naději ve smyslu, že co přijde, to přijde a je v pořádku. Ono to zní dost nesmyslně, samozřejmě, že co se děje se prostě a jednoduše děje, nicméně to tak vnímáme jen do té doby, než nás to nepříjemně zasáhne. A jsme opět u očekávání, připoutanosti, zklamání a bolesti.

Musím upřímně říci, že tuhle smyčku velmi dobře znám. Zažívám ji docela často. Teď se to odehrává tak, že jsem ve svém radostném žití, ve svém vlastním modu bytí a najednou z čista jasna se uděje něco, co otevře staré hluboké rány a z nich se vyvalí silná dávka bolesti. Vždycky je to o tomtéž: o pocitu nelásky, nepochopení, odmítnutí, zranění, ublížení z nelásky. Jako toxin z chapadel chobotnice bolest zakalí moje vnímání a radostné žití je pryč. Jestli jsem něco slyšela opakovaně během uplynulého měsíce, tak to byl pokyn, že je třeba pustit svoji minulost, odpoutat se od těchto bolestných vazeb, propustit očekávání, na nichž jsou vystavěna a dovolit tak srdci, aby jeho perspektiva byla pocítitelná. Vlastně dovolit sobě vnímat život kolem sebe skrz otevřené srdce. Ti, co jste to zažili či zažíváte, víte, jaká to je lahoda, jaká úleva a přirozenost, jež s tímto vnímáním přichází.

Jsem na cestě. Mnoho z nás je na cestě. A není pochyb o tom, že toto je čas zázraků, požehnání a mimořádných příležitostí. Cítím, že příští rok bude nejenom důležitý, ale dobře zlomový, dá-li se to tak říct. S čím do něj vstoupíme, jaké perspektivy vnímání si s sebou přineseme a co zanecháme za sebou, na to přátelé máme poslední rok tohoto měsíce, který začíná zítra. Já ho budu trávit ve společnosti zvuků posvátných manter v tropickém horku s péřovkou v tašce a vědomím, že někdy ta největší moudrost života je zároveň či zejména ta nejjednodušší. Dala by se vyjádřit takto: srdce nebo ego? To není otázka výběru ale vnímání.

 Přeji nám úžasný finiš tohoto neméně úžasného a zároveň hodně těžkého roku a šťastnou ruku při vybírání toho, co si s sebou přibalit do roku 2019 a co s láskou a vděčností nechat již vážně a opravdu jednou pro vždy za sebou.
​
Krásný adventní čas v sobě nám všem přeji s kufrem v ruce.
Martina

Milí přátelé.

 Ještě možná v mnohých z vás doznívají dušičky, a pokud ne ty, tak Halloween. Obojí svátky představují napojení se na neviditelný svět, svět těch, co již nejsou v těle, nicméně pokračují dále ve formě energie. Je to čas v mnoha tradicích, i těch našich, kdy se – ať chceme či nikoliv – spojujeme s tímto světem nebo možná spíše se tento svět spojuje s námi.

Pro mě to je intenzivní a zvláštní čas. Jsou to tři roky, kdy jsem odjížděla do Himaláje od usmívající se maminky a vrátila se pouze ke vzpomínkám na ni. O den jsem ji nestihla v těle, a i když její energetická přítomnost poté mnoho vynahradila, přeci jen mi chyběla ta zkušenost být u ní. Možná to bylo důležitější pro mě než pro ní, ale dle zkušenosti, že umírající si řídí svoje odchody a já ji dala svobodnou vůli v tomto rozhodnutí, tak odešla kdy ona potřebovala, nikoliv jak já jsem si to přála.

Tátova situace byla jiná. Opět v Indii letos v březnu mě zastihla zpráva o vážné autonehodě, jejíž obětí se stal. Strávil poté ještě měsíc v nemocnici a já měla příležitost uzavřít si, co jsem potřebovala, mnohokrát mu poděkovat, požádat o odpuštění, hladit ho, pomoci mu přejít na druhou stranu a hlavně říci si beze slov to nejdůležitější: láska že je základní energií našich životů a že zůstává, když vše ostatní odejde.

To bylo šest měsíců zpět. Od té doby to nebyl lehký čas. Padlo na nás se sestrou pořádání 55ti let společného života rodičů. Jak se citlivě postarat o to, co jim bylo drahé, co tak dlouho shromažďovali a co v některých případech patřilo pouze jim a nikomu jinému? Objevovat tajemství svých nejbližších není v současném čase nic neobvyklého. Od překvapivě mnoha lidí kolem sebe slyším o zásadně se měnících rodinných dynamikách. Otvírají se dlouho uzavřená témata, která jsou nepříjemná, objevují se dlouho skryté či přímo utajené skutečnosti, které zásadně mění perspektivu toho, co jsme si mysleli, že žijeme a někdy i toho, kdo si myslíme, že jsme.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak kromě těch okolností uchopitelných navenek máme ještě mnohé, které jsou zvnitřnělé. Jak říká brillantní Alice Miller v jedné z jejích psychologických pojednání: „Je to jakoby člověk musel v sobě objevit „špatnost“ rodičů, která mu způsobila maximální utrpení v dětství a které se chtěl za každých okolností v sobě vyhnout. Musí ji objevit v sobě, aby měl šanci na usmíření.“

Ti co ví či alespoň tuší, o čem Alice Miller hovoří, s jistotou ví či mají osobní zkušenost s tím, že právě toto je mimořádně obtížné. Neexistují jednoduché terapie či řešení. Kdo věří, že několik sezení s jakýmkoliv terapeutem mu odpomohlo od všech obtížích nesených nitrně z dětství, tomu blahopřeji k jeho přesvědčení a ráda mu ho ponechám. Zbytek nás ví, že ač často hodně intenzivně hledáme lék na svoje rány, takový úlevný balzám se nachází jen velmi těžko a aplikuje ještě tížeji. Co jsme ale zakusili je opět slovy A. Miller „ten, kdo je osvobozen od traumat dětství necítí žádnou potřebu zabít či ublížit komukoliv kolem sebe a hlavně sobě.“ A neubližovat si neboli žít s klidu a míru sám se sebou a tím pádem vším kolem, to je stav, po němž všichni toužíme, většina z nás ho niterně potřebuje, málokdo je ale schopen ho zažívat víc než jen náhodně.

Kde člověk hledá a nachází léky na hluboké vnitřní rány z nelásky a nepochopení v dětství? Niterné porozumění na základě různých duchovních a filosofických směrů přináší úlevu. Utrpení, které má smysl, se vždy nese lehčeji. Ve védském systému existují rituály, které specifickým způsobem vytváření energii, jejím účelem je čistit tyto karmické uzly a uvolňovat tak cestu našemu vlastnímu žití.

Právě jsem se z takové cesty vrátila. Pitr dóš či pitru dóšam znamená v překladu narušení /dóš/ předky /pitru/. Znamená to, že v naší rodové linii byli předci, kteří jako děti nebyli šťastní či spokojení se svými rodiči. Pokud vám tato myšlenka přijde zvláštní, zkuste si ji jednoduše přiblížit tím, že si připomenete, kdy vy sami jste nebyli spokojení či dokonce nešťastní ze svých rodičů. Obvykle o této skutečnosti přemýšlíme obráceně, co se směru týče: naši rodiče náš činí nešťastnými. To má blízko k pozici oběti. Když obrátíme směrový vektor, dojdeme k téže zkušenosti, nicméně její fokus je jinde: přímo na nás. Kdy my sami jsme nebyli spokojení se svými rodiči? Kdy nám rodiče způsobili bolest či nešťastnost?

Toto obrácení fokusu je důležité, jelikož nám dává možnost se k situaci postavit aktivně /když pomineme tu možnost, že viníme rodiče a opět se kruhem vrátíme do pozice oběti/. Hlavní ingrediencí v tomto procesu je sebeláska. Hluboce intenzivně cítíme osobní právo na to být štˇastný, celistvý, žít život nezatížený traumaty tak, že se svobodně rozhodujeme, co a jak bude žít a prožívat.

Jak se tam dopracovat? Není na to jednoduchý návod. Stručně řečeno se domnívám, že je jedná o individuální medicínu, osobní léky tako říkajíc. Terapie, které někdo provádí za nás a pro nás obvykle fungují do určité míry. Ani rituály nejsou zárukou, že se zbavíme vší bolesti. Mohou nebýt provedeny dobře a naopak se může stát, že je člověku po nich hůř. Nicméně to základní zůstává: člověk  stále hledá, jak si ulevit, stále hledá, jak si dát co potřebuje. Možná někdy z frustrace, že té vnitřní bolesti bylo již dost, nebo ze skutečnosti, že nemá sílu snášet nepřízeň a silné protitlaky již déle, ale hlavně ze sílícího niterného pocitu, že jeho podstata je láska, světlo a harmonie. Láska nebojuje, světlo se nepere s tmou, harmonie neusiluje o to, aby si vydobila svoje místo. Tyto stavy jsou přirozené a představují to, co možná Alice Miller myslí pod slovy „přestat si ubližovat“.

V každém případě se jedná o cestu, o proces, nikoliv o dosažení určitého cíle. Je to navýsost osobní, individuální a originální cesta, na které si každý z nás dělá svoje objevy, které jsou nejenom že nesdělitelné a těžko vysvětlitelné ostatním, často nejsou ani pochopitelné nám samotným.

Přeji nám v tomto čase zvyšující se vnější tmy, aby vnitřní světlo zářilo tak, že se nebudeme na této cestě cítit ztraceni.
​
S pokorou Martina

Milí přátelé:

Když jsem s koncem měsíce přemýšlela, o čem budu tentokrát psát, stále se mi vracelo jedno téma. Přišlo mi zvláštní psát o lásce, není květen. Rok se naopak po létu a chvátajícím září přehoupl ke svému konci a já cítím potřebu zhodnocujícího pohledu. O čem ten letošní rok doposud byl? Jaké trendy a směry se v něm ukazují a na co se tedy máme zaměřit po zbylé tři měsíce?

Letošní rok je zcela jednoznačně o novém vědomí. Ne že bychom byli doposud v bezvědomí či málo vědomí, zdá se ale, že jsme byli JINAK vědomí. Ne úplně celistvě. Doposud jsme hledali cesty, jak dosáhnout zdraví, štěstí, lásky a radosti. Letos jsme myslím konečně pochopili, že se takových věcí dosáhnout nedá. V životě nejde o dokonalost, ale o celistvost. Život nám všem přinášel a přináší různé těžké situace a nové okolnosti, které nám dávají příležitost pilovat právě toto nové vědomí. Čím se vyznačuje?

Řekla bych, že je založené na sebelásce. To je velké slovo, ještě větší koncept a všeobsahující realita. Můžeme říci, že sebeláska sestává ze sebepodpory, sebeporozumění a sebepřijetí. Podpora sebe je třeba to, že co cítíme, naše sny, touhy, preference a přirozenost jsou pro nás důležité. Tak důležité, že se za ně postavíme. A tak se podpoříme. Porozumět sám sobě je projekt na celý život a naštěstí není nikdy nudný. Člověk vždy překvapí sám sebe a vidět sebe a ostatní pokaždé nově je zárukou věčně mladého prožívání našeho času tady a teď. Porozumět sám sobě s láskou znamená, že se nehodnotím, podporuji se v těch tendencích, které jsou zdravé, přirozené a harmonické a hledám cestu pryč od těch opačných. Dělám to s nekonečnou trpělivostí, soucitem a bez jakéhokoliv soudu. Humor je zde velkým přítelem, upřímně čím víc člověk ví o sobě a životě, tím víc zjišťuje, jak je nedokonalý. Naše lidská „situace“ není nijak záviděníhodná: každým dnem naše tělo doslova a do písmene tleje o kousíček víc, a jak říkal guru dr. Svobody, swami Vimalananda:“ V životě jsme jednou nohou neustále v hrobě a ta druhá čeká jen na to, kdy uklouzne tímtéž směrem po šlupce od banánu…“ Sebepřijetí znamená přesně to, co označuje dané slovo: láskyplné přijetí, úplné přijetí sebe bez podmínky.
 
Myslím, že se shodneme na tom, že v životě nám jde všem o totéž: o lásku. Ať je to cítit se dobře, být úspěšný, být pochopený či někomu podat pomocnou ruku, nakonec se všechny pocity přetaví v jeden společný, a tím je láska. Předstupněm lásky je laskavost. Laskavost znamená například, že od sebe neočekáváme příliš, jdeme spát, když jsme unavení nebo nevypijeme druhou kávu, když nám po ní není dobře. Jednoduché činy a přístupy, přirozené tendence a konání v souladu s naší přirozeností a kapacitou je to čemu ájurvéda říká harmonické žití. Příroda se tak chová, pokud jí to nenarušíme. Má svůj řád, přirozený chod, dává a bere. My jsme její součástí, a přesto jaksi pozapomínáme, že ač naše schopnost sebereflexe a tvořivosti nás vyděluje od ostatních tvorů, tak jsme tu díky láskyplné milosti velkého vesmírného plánu.
​
A právě toto vědomí je možná ono nové vědomí. Ne že bychom toto nevěděli dřív. Četli jsme to, diskutovali jsme o tom, nějak si to představovali. Nyní to však zažíváme a učíme se to systematicky žít. Nové vědomí bych mohla pojmenovat i on-line stav naší mysli. Logicky to předchozí či dosavadní vědomí přestavuje off-line stav. Není to jen technicistní přirovnání, je to doslovný popis. Co znamená on a off-line z hlediska lásky? Za prvé představuje pocit propojenosti a otevřenosti. Cítíme se průchodní, plyneme s tím, co se děje, neklademe odpor, ani nemáme strach či očekávání. Znáte tento stav? Určitě jste ho alespoň někdy zažili, ať již při meditaci nebo pomocí přírodních látek rozšiřujících vědomí. Někomu stačí pobýt v přírodě či pomilovat se s drahým protějškem. Všechny tyto okolnosti způsobují jedno jediné a to je otevřené srdce. A tak bychom mohli říci, že láska je neustálé vnímání prostřednictvím otevřeného srdce. Láska je otevřené srdce.
 
Off-line stav snad nemusím popisovat, všichni ho známe až moc dobře. Přemýšlení, argumentace, pocit odpojení se, strach, hodnocení, plánování či dosahování, to vše přináší naplno pracující mysl a ego a uzavřené srdce. Určitě nejde žít neustále se srdcem dokořán otevřeným, svět je někdy nepříznivé místo. Hovořím tu o stavu otevřenosti vůči sobě. Vesmír, život, Bůh v mém vnímání je všeobsažný. Jelikož jsme miniaturní verze téhož, všeobsažnost je přirozený stav pro nás. Popisuje se tak rozšířené vědomí dosažené avatáry, jogíny a sádhuy. Pro mě je to ale stav dosažitelný pro nás všechny v tomto praktickém životě tady a teď. A nejen dosažitelný, ale potřebný. Chceme se tak cítit, máme na pocit celistvosti právo. A proč bychom nemohli? Nikdo nám ho neupírá, jedině naše omezené podmíněnosti nám stojí v cestě. Překonat je, s láskou integrovat na základě pochopení do svého života, osvobodit se tak a žít s rozšířeným vědomím každodenní realitu praktického životě představuje dle mého ono nové vědomí.
 
Možná zbytek roku je na pilování, kdo ví? Hezké je, že toto není jen moje zkušenost, ale mnohých z vás. Ve své práci, u lidí s nimiž se potkávám, v knihách a svém životě vnímám toto nové vědomí víc a víc. Je krásné, že ho lidé zažívají například v partnerských vztazích nebo v přístupu k těžkým životním okolnostem, nicméně vychází a vztahuje se ke každému z nás, k našemu nitru. Neexistuje návod, jak toto nové vědomí „pěstovat“, ve skutečnosti každá účelná snaha je marná. Přichází samo o sobě jako produkt láskyplného přístupu k sobě, který je přirozeně možný jedině tehdy, když jsme kus toho důležitého o sobě pochopili a bez podmínek přijali.
 
Pak myslím, že může přijít či přichází poslední stupeň lásky, a to je compassion. Není to soucit, české slovo tu není výstižné. Je to přístup k životu s /com/ vášní. Vášnivé zaujetí pro život. Vnímání života jako daru.  Posvátnost v samotné existenci, v čistém bytí. Neomezená tvořivost bez potřeby cokoliv dělat. Člověk již nehledá lásku, stává se jí. O těchto věcech se nedá psát – žádná slova nejsou dost výstižná. Ti, co jste se tohoto aspektu dotkli, víte, co se snažím tak neuměle vyjádřit. Tam směřujeme a naše on-line vědomí je cesta či způsob nikoliv jak se tam dostat /to je opět snažení/, ale jak tam být.
 
A tak nám všem přeji co nejvíce online momentů, času propojenosti a přítomného bytí. Pak není co řešit, dosahovat, dělat či vytvářet neboť vše již je. Vše stejně je jak je, to víme…žít to, toť jiná. Nejlepší na tom je, že naše připojení nepotřebuje žádný satelit, internetového providera či hard drive. Vše máme k dispozici kdykoliv a kdekoliv. Pokud nevíme úplně přesně jak na to, tak doporučuji začít se sebeláskou. Zaručuji vám, že si s ní vystačíte alespoň do konce tohoto roku.
 
Tentokrát s mírným úsměvem Vaše Martina Zisková 

Milí přátelé,

V loňském roce se na Tapovanu v nadmořské výšce 4 500 m. pod horou Meeru /6 660 m.n.m./ zrodila touha vrátit se zpět do lůna horských velikánů. S myšlenkou, že si chceme užít ojedinělou krásu Himaláje, přišla od našich šerpů nabídka podniknout okruh zvaný Khauri pass. Jeho výhodou je, že stále putujeme dál a střídáme různé krajiny a prostředí, které mají společného jmenovatele, nejvyšší pohoří světa. Ráda bych tedy nabídla motivovaným a připraveným /fyzicky a psychicky/ zájemcům možnost společně se vydat na trek, který proběhne od 1. do 12. října 2019. Tento termín je vybrán kvůli vhodnosti počasí. Trek kombinuje vysokohorskou pěší turistiku do nadmořské výšky kolem 4 000 m., spaní ve stanech a ubytovacích zařízeních, návštěvu postávného chrámu v Badrinathu a zavítání do míst, která na turistických mapách opravdu neexistují.

Sadhguru, novodobý duchovní mistr řekl, že účelem pouti je nechat vše za sebou, vyprázdnit sám sebe a nechat se naplnit pouze přítomným okamžikem z cesty. Zkušenost z Himaláje je pro mě přesně taková: je to volání srdce, touha, kterou lze naplnit pouze spočinutím na úpatí hory, v momentech nečekaného vytržení či ochrnutí, které ač často nepříjemné se do mě zapíše permanentním fixem zkušenosti, jež je podstatná pro moji existenci. Indie navíc na své rychlé cestě do moderního světa ztrácí přirozeně část své unikátnosti a v horách, v zapadlých vesničkách nedotčených současným časem, ještě najdeme jak ducha, tak realitu přirozeného moudrého žití, které je pro nás tak inspirující.
Pokud v sobě cítíte potřebu vydat se na takovou cestu, bez očekávání a strachu, pojďme tedy příští rok spolu. Z praktického hlediska je třeba, abyste měli dost dobrou fyzickou kondici, neb jak řekl jeden cestovatel, nadmořská výška 2 000 metrů je v Himaláji nížina. Pokud máte i psychickou zvídavost a odolnost vůči neznámému a nečekanému, pak je předpoklad, že budete mít ojedinělou zkušenost, která vás obohatí a s největší pravděpodobností i podstatně změní.

Z praktického hlediska tato cesta znamená vyrazit cca 5 dní dopředu, tj. kolem 25. Září a po příletu do Nové Dilije se přesunout do světového centra jógy Rišikéše. Tam po odpočinku a aklimatizaci vyrazit na 12tidenní trek, který je hlavní náplní cesty. Po návratu z hor a několika dnech aklimatizace pak již následuje cesta zpět. Celkovou dobu cesty tedy odhaduji kolem 3 týdnů.

Finanční odhad je následující: letenka 15 000 Kč /je možné i levnější, budeme se snažit/, trek 18 000 Kč /vybrala bych 20 000 Kč, neb jsou vždy nějaké extra výdaje/, plus cesty busem a ubytování, tak do 5 000 Kč. Za moje služby 5 000 Kč. Takže celkem odhadem 45 000 Kč, s kapesným se do 50 000  Kč vejdete.

Pokud máte zájem napište, pošlu přihlášku, podrobný popis cesty a začneme s organizací. Ta bude vypadat následovně: přihláška a organizační poplatek 5 000 Kč /nevratný/. Skupina utvořená do konce února 2019. V té době peníze na letenku, kterou zařizujeme pro vás. Někdy v květnu či červnu peníze za trek, které pošleme do Indie šerpům na přípravu naší cesty. Zbytek s sebou. Toto je přibližné, může se stát, že se situace změní, tak prosím o flexibilnost.
​
Cena treku je 4 500 INR za den, vycházím z přepočtu 3 INR za korunu, což je maximálně optimistické. Při jiném kurzu se cena může změnit /mírně nahoru, nepředpokládám, že by tento skvělý kurz vydržel či se ještě vylepšil/. Trek je 12 dní, plus transfer busem --- tak jsem došla v 20 000 Kč. Některé výdaje budeme muset platit v eurech /v Indii česká koruna není směnitelná/, tak možná bude výhodnější, když rovnou vybereme eura namísto mnoho převodů. Organizovat takovou cestu není jednoduché, není to moje první /a nebudu již říkat ani, že poslední/ a dělám to z lásky k horám a našim šerpům, kteří jsou mimořádní svůj kout Himalájí milující lidé. A dělám to taky proto, že se do těch magických míst potřebuji vracet a vždy si s sebou vezmu skupinku lidí. Maximálně nás může být 14 až 16.
 
Tak to je v tomto prvním informačním momentu vše. Pokud máte zájem se zúčastnit, napište či se ptejte. Skupinu potřebujeme dát dohromady nejpozději do konce února 2019. Doufám, že se nám to podaří a budeme mít další důležitý společný zážitek z míst, která jsou opravdu nezapomenutelná.
 
S láskou,
Martina Zisková

Na konci prázdnin má být člověk občerstven, odpočat a připraven na další fázi aktivit. A hlavně vyprázdněn – od toho je odvozeno slovo prázdniny. Cítím se zcela naopak, až na to vyprázdnění.

Můj srpen byl naplněn nadměrným úsilím na dvou frontách: příprava výuky pro počínající dva ročníky Ájurvédské gurukuly a uzavírání života mých rodičů. Oba procesy mě stály mnoho sil a tak na počátku podzimu se cítím jako předčasně uschlý strom. Ostatně pohled z okna tomu odpovídá. Díky suchu způsobenému dlouhým horkem se příroda „usušila“. Těch pár kapek, které spadly, jí zdaleka nedaly, co potřebuje, a tak snad podzim přinese hodně vláhy, aby se mohla vrátit ke své rovnováze.
​
Já a moje sestra máme za sebou „pracovní prázdniny“. Obě pracujeme v učitelské profesi, a tak během roku je náš čas určován vyučujícími povinnostmi. Z toho důvodu volný čas léta padl na nutný, o to méně příjemný úkol, a to uspořádat víc než půlstoletí společného života rodičů archivovaného v jejich bytě, po nečekaném odchodu našeho táty na jaře. Říká se tomu životní úklid, který – ideálně – má člověk udělat sám pro sebe, průběžně či ve speciálních časech, aby odpomohl sobě a těm zbylým od dilematu, jak naložit se všemi věcmi, které za svůj život shromáždil. A že jich je! Když žijete tak, jako mí rodiče, intenzivně, aktivně, společensky a naplněně, čas na životní úklid vám nezbude. Říkáte si, až někdy, a pokud vám osud zamíchá karty rychle a nečekaně, padne to další generace. Probírat se takovýmto způsobem životem rodičů, životem kohokoliv je velmi zvláštní věc. Před vámi je nejenom praktická otázka, jak citlivě a smysluplně naložit s mnoha materiálními věcmi, které mají především sentimentální hodnotu, ale i otázka silně emotivní: každou věc, kterou vezmete do ruky, každou fotografii, kterou obrátíte, přináší vzpomínky, radostné či méně radostné a alespoň na chvíli vás přinutí prožít si ten okamžik či dobu znovu. To je náročné na čas, energii a hlavně srdce, pokud jste jen trochu citliví. Pokud jste hodně citliví, tak to je mimořádně obtížný proces.
 
Vstoupila jsem do něj se záměrem, vypořádat se s tímto úkolem se ctí a citlivě s respektem vůči tomu, co mí rodiče ctili a co pro ně bylo za života důležité. Zároveň však člověk musí být praktický a hledat tu správnou rovnováhu mezi postaráním se o věci a sloužit jim a podřídit tak svůj život materii, což všichni víme je nesmyslné. Jeden z problémů je, že věcí je na světě příliš, alespoň v našich končinách, a většina z nich nemá víc než sentimentální hodnotu. Mí rodiče byli sběratelé životních zkušeností a svůj život naplnili službou lidem, a tak materiální hodnoty pro ně byly opravdu marginální. Jejich sbírky tak měly osobitou hodnotu, s kterou jsem často nevěděla, jak naložit. Připomnělo mi to tu skutečnost, kterou všichni víme, a to že materiální věci mají hodnotu pouze do té míry, do jaké podporují náš vnitřní život. Jsou opravdu pomíjivé a je až šokující, jak jejich smysl končí v momentě, kdy dokončíme svoji pozemskou cestu a odložíme tělo.  Jsou opravdu dočasné. A tak je moudré, možná i nutné, udělat si pořádek ve věcech kolem sebe neboť to odráží určitý druh řádu v sobě. Říká se tomu životní úklid a já jsem toto léto byla životní uklizečkou.
 
Ten vnitřní úklid se nedělá tak rychle a razantně, jako ten vnější. Když se podívám na prázdné místnosti obydlí mých rodičů, cítím smutek. Zhmotňují mi tu skutečnost, že tu již opravdu nejsou, nic, kromě vzpomínek, po nich již nezbylo. Uspořádávání jejich věcí, ač náročné, bylo smysluplné a naplňující, neboť to byla služba těm, koho jsme milovali. Teď zbývá již jen tíživý fakt skutečnosti, kterou je třeba nějak integrovat to svého nitra, a to že tu již opravdu nejsou a nikdy nebudou. Zejména srdce se s tím těžko vyrovnává. Smutek přichází nečekaně, sám od sebe. Nedá se odehnat, dá se jen uctít respektem a prožitím. Naštěstí praktický život nedává mnoho prostoru na truchlení /a vy, kdo víte, o čem mluvím také víte kolik sil si tato bolest srdce bere/, a tak mě někdy smutek doprovází jako stín, který ač občas přede mnou je stále za mnou ve své tiché přítomnosti.
 
Životní úklid je důležité udělat v určitých přechodových fázích svého života. Cokoliv, co člověk nedodělá, se mu dříve nebo později vrátí v nějaké formě problému. I to je charakteristické pro toto období: potřebujeme být důslední ve svých myšlenkách a činech, potřebujeme být v jednotě. Jinak jsme otevřeni dualitě, která se nyní projevuje v tak silném kontrastu. Věřím, že to je vše za účelem pomoci. Přesto mám někdy pocit, že je toho na jednoho člověka až příliš. Cítím se tak často a nejsem si úplně jistá, jak úkoly a výzvy posledních 4 měsíců roku, které mám před sebou, zvládnu. Kde najdu sílu…nezbývá, než ubírat, kde to jde, žádat o pomoc ty kolem mě a očekávat pomoc od nejvyšší autority. Na to člověk potřebuje víru a pozitivní myšlenky, což se těžko realizuje zvláště, když je vyčerpaný. Cítím, jako by tento proces bořil přepážky v mém srdci, jen se to někdy děje silou pneumatického kladiva. Očekávám, upřímně potřebuji pokračování tohoto procesu s menší razancí a intensitou, větší jemností a něžností.
 
Říká se, že každé situaci vždy chybí jedině to, co jí člověk sám nedá. A tak hledám, co potřebuji v sobě a vždy to nacházím i kolem sebe. Ve smíchu dětí, spontaneitě projevů, hudbě, ochlazujícím větru na kůži, vůni květin a lidského zacházení.  Čas ticha, spočinutí, uvolnění a bytí sama se sebou je stejně důležitý, někdy i důležitější než vnitřní práce. Toto léto mě obdařilo poznáním, že není přirozené strávit ho celé ve městě. Člověk se potřebuje občerstvit, obnovit a to možné jedině vypřáhnutím a pobytem v přírodě. Být v létě venku je přirozené, musí to být ale příroda, nikoliv Václavák. A tak doufám, že příští rok pamětliva této zkušenosti bude můj čas uspořádán jinak. Všem vám, kteří čtete tyto řádky po řádně prožitém létě, přeji ten důležitý čas.
 
Před námi je čas sklizně, poslední část tohoto roku. Plody jsou těžce nabyté, vyschlé, sežehlé intenzitou a extrémem nejen počasí, ale i okolností našich zkušeností. Potřebujeme jakoukoliv stabilitu, opravdovou úlevu a pochopení, které přináší možnost zcela vypnout. Přestat se zaobírat čímkoliv, o nic neusilovat a JEN být. Ten čas, tato zkušenost se stane životodárnou. Cítím, že jedině to nám zachrání život. Přivede nás to o krok blíže k naplnění toho, co v sobě někde víc a víc tušíme: že nemá smysl usilovat o pochopení a lásku neboť jsme život, vědomí, láska, vše a nic. Rozloučila bych se příznačně vyjádřením indického mistra Šrí Ramány Maharišhiho: „Svět je iluzorní. Jedině Brahma /stvořitel/ je skutečný. Brahma je svět“.
 
Klidný podzim vespolek nám všem přeji.
S úctou a respektem pro vše, co je
Vaše  Martina Zisková

Milí přátelé, tak jako minulý měsíc jsem měla pocit, že se nemám o mnoho co podělit, na konci tohoto měsíce si připadám jako broskvoň ověšená plody. Kde začít trhat, sbírat, ochutnávat?

Možná je dobré začít tou nejčerstvější událostí, a to je včerejší zatmění měsíce. Tak dlouho trvající úplné zatmění Měsíce se v tomto století již opakovat nebude. Další si příroda naplánovala na 9. června 2123. Takže pokud ho budeme sledovat, určitě to bude v nové inkarnační podobě. K tomuto fenoménu se přidala skutečnost, že planeta Mars byla jasně viditelná a zároveň se dostala do opozice se Saturnem. Ve védské astrologii za tím stojí souhvězdí Punarvas, které v překladu značí „návrat světla“. Aby toho nebylo málo, i jižní uzel démona Ketu zde má svoje slovo, a tím je múla neboli kořen.

K těmto všem fenoménům se váže mnoho legend, jež svým způsobem vyjadřují význam toho, co se děje na nebesích. Jak někdo hezky vyjádřil, naším úkolem je sladit se s astrologickým počasím. Proč? Tak například zatmění, v tomto případě Měsíce, se ve védském systému nazývá chandra grahanam.  To znamená být uhranut či přivlastněn planetou. Můžeme si to zkusit představit tak, že vesmírná tělesa generují obrovské množství energie, jež na nás působí. Při určitých situacích, a ta včerejší, 27. 7., je jedna z nich, překážky mezi působením planet na nás človíčky na Zemi jsou tak malé, že jsme touto energií výrazně ovlivněni.

V pradávných dobách dvorní astrologové byli potrestaní useknutím hlavy za to, když zapomněli včas varovat panovníky o přicházejících zatměních a jiných úkazech na nebesích. Zatměních tedy specialně, neboť se ve védském systému považuje za nedobrý úkaz /z toho důvodu se na ně nechodí dívat, jen tak mimochodem/. Mohli bychom jednoduše říci, že světlo je zablokované a tudíž se daří tmě. Tma představuje nejenom to nevědomé, ale i to neviděné, co nás ovládá neboli naše démony. A jak nedávno řekl moudrý a zkušený muž Viliam Poltikovič při návštěvě naší školy Gurukula, „vědomí roste na této planetě mezi lidmi, o tom není pochyb. Ale tak jako se snaží světlo a dobro, stejně tak se snaží i ta druhá strana!“

Ano, žijeme v čase velké polarity. Já sama ji vnímám velmi silně. Jakoby čas klidu, radosti a vytržení z čistého bytí byl nahrazen časem hluboké vnitřní bolesti ze vzpomínek, zážitků či jen tak, jako nečekaně přicházející host. Doporučení, jak si pomoci za takovýchto časů, je obrátit se dovnitř, k sobě, ke své duchovní podstatě nejlépe naší osvědčenou vnitřní praxí. Zbavit se démonů je poselství tohoto zatmění a to můžeme udělat tak, že si uklidíme stůl, skříň, či život kolem nás  a nebo /lépe i/ tak, že se probereme prioritami svého života a tam, kde vnímáme stagnaci, napřeme svoji pozornost. Jedním z nejdůležitějších prostředků našeho vnitřního pokroku je odpuštění. Možná jsme odpustili ostatním, je třeba odpustit hlavně sobě. Všechnu tu bolest, co jsme si způsobili z nepochopení života a sebe a začít žít jinak. Tak, že budeme podporovat svoje světlo, své sny, své opravdové vnitřní potřeby. Postavíme se za sebe a zároveň se sladíme s vesmírem a dovolíme mu, aby nám ukazoval cestu. I to znamená být v souladu s astrologickým počasím.

Moudrost souhvězdí Šravana, které se účastní současného nebeského dění, je tří-krokový proces vývoje. Prvním krokem je naslouchání, ať již sobě, okolí, životu, všem impulsům, které k nám přicházejí. Druhý krok je reflexe. To znamená vztažení těchto impulsů k našemu nitru a projití procesem vnitřního zpracovávání pochopením a vyhodnocením. No a třetí, poslední krok je logicky následovat to, co nám z předchozího kroku vzešlo. Neboli konat v souladu s naším poznáním. Následovat svoji moudrost, následovat vedení života. Pro mnohé to přinese zásadní změny v životě. Možná ne navenek, ale v životě obecně. Mohli bychom říci, že se budou týkat vztahu či přístupu k penězům a lásce, což jsou dvě základní energie hmotného a nehmotného světa. Energie, s kterými přicházíme neustále do styku a jež jsou tudíž nedílnou součástí našich životů.

Tento vliv bude trvat následující tři měsíce v koncentrované podobě, a tak pokud máte pocit, že jste včerejší krvavý Měsíc na obloze zameškali /i kvůli mrakům/, můžete stále benefitovat z jeho poselství. Možná by se celá situace dala vyjádřit ještě jinak: „Pod řevem nejistoty a chaosu současného světa je slyšet tichý šepot pravdy a harmonie. Poslouchej pozorně a zaslechneš je!“

V tomto momentě se stávám obalenou broskvoní a z uvnitř svého kmene se dívám na plody, jimiž jsem obalena. Vím, že tato fáze vrcholu šťávy, plození a formování, je součástí širšího procesu. Přijde sklizeň, po ní odpočinek a po ní se cyklus znovu obnoví tak, jak to velí příroda ve své přirozenosti a moudrosti po věky věků. To mi dává pocit stability a kořenů /múla – Ketu/ v daném procesu, schopnost jednat tam, kde třeba /Mars/, dělat to s důsledností bez očekávání /Saturn/ z niterného pochopení a prociťování /Měsíc/. Potřebuji se nadále dívat na stín, na překážky, na to, co mě ovládá z minulosti, z nitra, z nedostatečného uvědomění či nevědomí ve formě strachů a přitažlivostí.

Musím říci, že se mi v těchto tropicky horkých časech těžko usilovně pracuje v přípravách na školu, když všechno /kromě mysli/ ve mně touží po pravém opaku. Po spočinutí, zchlazení, mírnému tempu a přiblížení se k bytí. A tak hledám vhodný přístup a chvíli stojím před broskvoní a přemýšlím, kde trhat a sbírám. Jindy se zase stávám broskvoní a naplňuji se vůní, která ze mě vychází, pozoruji, co se děje okolo mě. Přála bych si více stability, pevné kořeny, a zároveň mi je jasné, že ty staré omezující se nejprve musí rozplést a osekat, než se do existence mohou zapustit kořeny nové, které mě podpoří a vyživí v mé opravdovosti. Pokud máte podobný čas, užijte si ho – je to vzácná příležitost.
 
Toto léto na jeho vrcholu vnímám opravdu jako požehnané a tak zakončím slovy, která jsem četla a slýchávala od dětství, ale nevnímala je až do teď ve svém pravém významu a to „Léto, budiž pochváleno!“ Dejme mu každý z nás svůj vlastní význam a formu a zároveň nechť nás spojuje prožitek radostného poznání vedoucí ke spočinutí.

Krásný čas světla a tmy nám všem přeji. S láskou Martina
 

Končí školní rok. Vzpomínám si na dny dětství, kdy se před námi rozprostíraly dva měsíce prázdnin. Prázdno bylo obvykle rozplánováno na cesty za poznáním, odpočinkem, a přípravou na další část roku, návrat do školy. Byl to čas jahod, třešní, rybníků a letních táborů, čas pohlednic, odjezdů a návratů na neobvyklá místa. Ne úplně bezstarostný čas.

Volno mělo v sobě zabudovanou časomíru stresu. Cítila jsem tlak využít ten drahocenný čas co nejvíce a zároveň na mě čekaly pracovní úkoly: dohnat, na co nebyl čas, udělat něco dopředu, vykonat to extra co vyžaduje více času. Vzpomínám si, jak každým rokem prázdniny uběhly příliš rychle, a na počátku srpna jsem s hrůzou zjistila, že se „to“ již nezadržitelně blíží.

Stejně se cítím i letos. Čekají mě totiž pracovní prázdniny. Během šesti týdnů mám za úkol připravit výuku pro dva ročníky, úkol vhodný pro tým zdatných pracovníků. Zároveň cítím potřebu využít léto k tomu, k čemu je stvořené: k uvolněnému bytí, k vypřáhnutí. Jak se s tím popasuji, to ukáže čas budoucí.

Vrátila jsem se totiž z jiné planety. Ano, vážně, dá se to tak říci. Cesta do Indie, ponoření se do védských manter, které byly subjektem mého studia, mi totiž objevily úplně nový svět. Člověk pozná, když potká to „svoje“. Cítí se dobře, je doma. To se nedá popsat ani vysvětlit. Je to jakýsi niterně hluboce známý pocit, i když jste tam třeba poprvé. Reprodukovat tisíce let staré mantry není jenom koupání se v moři nekonečného nedotčeného vědomí, je to i detailní práce, která vyžaduje veškerou pozornost a tím pádem je značně unavující. Když člověk ale vkládá energii do něčeho, co je mu vlastní, co je mu blízké, co je tak říkajíc jeho, není to práce. Pokud ano, tak to je „labor of love“. Objevovat tento svět znamená poznávat sebe. Potkávat se v známé i zcela nové podobě. Znamená to nacházet to, co nás spojuje se vším, co existuje a spočinout v tom. To je dar. Znamená to taky vidět zcela jasně překážky, které si vytváříme vůči tomuto spojení, ať již vycházejí z minulosti nebo z nevědomí. Díky nim k tomuto spojení nedojde nebo se přeruší a člověk to úžasné, čeho se právě dotkl, opět ztratí. Jak si znovu otevřít vnitřní cestu a udržet se na ní, to je jedna z věcí, kterou každý v tomto procesu musíme pro sebe objevit.
​
Jak tuto zkušenost přinést zpět do Evropy, do Prahy, do mé omezené existence, do každodenního praktického života, to budou moje letošní prázdniny. Prázdno ve smyslu nenaplněno, neznámého, čekající na objevení. Ne, že bych věděla jak na to. Mám však důvěru, že jakmile začnu, něco se ukáže. To mi bude vodítkem dál. A tak se těším, jakou cestu podniknu, aniž bych se pohnula z místa, protože nakonec ta nejdůležitější, nejvíce vzrušující a nejobjevnější cesta je cesta k sobě.
 
Přeji nám všem na prahu letošního léta ty nejpodařenější cesty. Bon voyage a příznivý vítr do plachet!
 
Vaše Martina Zisková

Možná že téměř uplynulý měsíc charakterizuje nejlépe moje současná situace. Přestože dnes mám být v Indii, nečekaně sedím doma v Praze. Nějaká stále nevyjasněná administrativní chyba na vízu mi zabránila včera odcestovat. V čisté víře doufám, že se tak uskuteční za několik dní po mnoha peripetiích a obrovských výdajích.

Jedu tam totiž tentokrát zcela pro sebe, studovat něco, co mi je blízké. Ráda bych se tam přes velkou únavu a vyčerpání dostala. Dnešní doba je zvláštní v tom, že vše je možné tak jednoduše. Totéž platí pro opak. Vše se může jednoduše změnit, zastavit. Člověk se v jednom okamžiku ocitne v situaci, kterou vůbec nečekal. Jako by neexistoval a přitom je nějak dál. Vyvolalo to ve mně intenzivní pocit, že je možná jedno, co člověk dělá. Z určitého úhlu pohledu je jedno, jestli budu v Indii, v Praze nebo někde jinde. Co je potom důležité? Totˇotázka, kterou je obtěžkán tento měsíc.

Nečekaný a násilný odchod otce odkrývá více a více nesrovnalostí. Jak k nim přistoupit tak, aby dávaly smysl, to opravdu zatím nevím.  Vedle jeho smrti je třeba integrovat do sebe jeho život. Jak se ukazuje, měl ještě jiné dimenze než  ty viditelné. Nejsme upřímní před ostatními obvykle proto, že nejsme upřímní před sebou. Jak to tedy bylo, jak to tedy je? Tato otázka přede mnou leží jako poražené zvíře, které nevím, jak se ke mně dostalo a co s ním mám dělat. Kuchání nepřináší odpovědi, popírání taky ne, přijetí mi nejde bez pochopení --- a tak jsem, kde jsem.

Je to čas na praktikování všech podpůrných technik od pozitivního myšlení, přes koncentraci a tvořivou činnost až k jógické praxi. Introspekce přináší odpovědi:  problémy je možné vnímat jako příležitosti, vše je jinak, než vypadá. Zažívaná izolace je příležitost zbavit se pocitu osamělosti, moje banální chyba s dalekosáhlými následky představuje možnost pustit pocit viny a špatnosti. Horentní finanční výdaje pociťuji  jako hojnost, kterou si dám příležitost prožít a nečekané komplikace a změny plánu mi pomohou přinést uvědomění, že není tak důležité co dělám, ale jak se u toho cítím. To zní dobře, nemyslíte?

Přesto se mi zdá, že se učím novou perspektivu těžko. Možná na ni nahlížím předchozími brýlemi, které nejsou schopny rozeznat, oč tu ve skutečnosti jde. Připadám si suspendovaná v jakémsi mezičase a meziprostoru, který  mi svým momentálním hermetickým uzávěrem dává příležitost podívat se na věci jinak. Ne proto, že bych chtěla, ale protože musím. Možná je vše jednoduše výsledek dlouhodobého nakupeného vyčerpání. Vyčerpaná žena je anténou pokud ne pro negativitu, tak určitě alespoň pro pocit neharmonie. Po velkém vzepjetí přichází čas útlumu. V jedné moudré knize jsem četla, že projekty a aktivity, které jsou udržované při životě neustálým úsilím, jsou neudržitelné. Možná že stejně tak život, který je naplněný neustálými aktivitami, není dlouhodobě udržitelný. I když mnoho lidí tak žije či se zdá, že tak žije.

A tak mě to vrací k otázce, kterou tento měsíc reklamuje na velkém billboardu u vnitřní silnice, otázce možná nejpodstatnější v našem životě: co je důležité? A jak to žít? Co v životě děláme, vychází z našeho pochopení. To je výsledkem zkušeností, jak jsme je strávili, v co jsme je přetavili. Za vším projeveným je myšlenková forma, která je spojena s pocitem a obojí je vyjádřením touhy. Co je moje touha, touha každého z nás, pro tuto existenci? Spojit se se Zdrojem, to je moje odpověď. Jak to uděláme, to je naše osobní volba a tvoření.
​
Ano, a vedle toho je moje momentální banální touha odjet v klidu do Indie a zažít tam, proč tam jedu. A pochopit, co je třeba, aby mě hermetická komora propustila celistvější, vědomější a tím pádem i radostnější. Jelikož vím, že podstatou všeho bytí, vší existence je láska, tak o co v tomto čase v mém životě, v životech nás všech jde, je najít svoji verzi, svoji cestu, svoji formu láskyplného života  – a žít je s odvahou a na 100%. Tak možná ten čas nečekaných problémů nebyl úplně k zahození. Co se stane navenek, to se ukáže.
 
Dovolte mi rozloučit se slovy moudrého muže, který ví  a proto říká: „Pravda má mnoho cest a proto je nekonečně proměnlivá a nese v sobě vše, co se kdy stalo. Moudrý hledač nesleduje utvořenou představu o pravdě, ale je otevřen všem možnostem.“
 
Na čtenou za měsíc se v hluboké pokoře těší Martina 
 

Dnes je prvního máje, máj lásky čas. Vše se zelená, kvete, voní intenzivně, vše jde tak trochu mimo. Moji vnitřní i vnější krajinu zaplnil proces, který bude probíhat ještě dlouho. Vnitřní zrak je rozmazaný, vše je příliš nedávné, blízké a moc velké na to, abych tomu jakkoliv rozuměla.

A tak tentokrát píši z potřeby reflexe a vnitřního závazku poohlédnutí se za uplynulým měsícem.
​
Přistála jsem z Indie zpět do velikonočního času. Byl to čas plný nadějí, možnost znovuvzkříšení vypadala reálně. Nádherné setkání s tátou, mluvil očima, jinak nemohl, já mu žvatlala o fotbalové lize a jiném sportovním dění, abych mu tak dala alespoň kousíček toho, co má rád a k čemu se nemůže dostat. Vše vypadalo nejdříve nadějně, pak se zhlouplo. Tělo bylo vyčerpané, zranění příliš velká. Něco v nás ví dříve, než je jasno. To, co vědělo, plakalo, loučilo se a bylo mu neskutečně teskno. Pomohla mi hudba. A pak, jedním pohledem, z očí do očí, jsme si řekli všechno. Byla tam jenom láska. Takový dar…
 
Ten moment přišel, když jsem zapalovala svíčku v kostele Sacre de Coure. Myslela jsem na tátu, ať ho na druhé straně přijmou s otevřenou náručí a nás, co tu zůstaneme, ať žijeme tak, abychom mu dělali radost. Probíhala mše, zpíval sbor, já si četla o andělích a v tom zazvonil telefon. Volala nemocnice. Nemohl si vybrat nádhernější okamžik. Byla polovina dubna.
 
Zbytek měsíce si vzal proces, který následoval. Praktické věci, rozhodování, rozmotávání, které nastane, když se člověk na takovou věc nepřipraví. Je možné se připravit? Nevím. Mnoho procesů zároveň, práce, která se nezastaví, život, kde možná na chvilinku udělá maličkou pauzu…a stále jde dál. Bolest, smutek střídající se s vděčností. Dary, dary, mnoho darů. Ten největší je v srdci. Ten proces bude pokračovat dál, nevím, jak ho sdílet s vámi, anonymními čtenáři. Upřímně nevím ani, jak ho sdílet v sobě. Je to o mnoho větší okamžik, než jaký jsem schopna do sebe pojmout. A tak mi dovolte vyjádřit toto a ne víc z respektu pro tu skutečnost, že to, co je v životě důležité, je nesdělitelné.
 
V tomto okamžiku, kdy píši tato slova, cítím velkou sílu, vnitřní potřebu obrátit se do sebe, do ticha a respektovat to, co život tak nečekaně přinesl. Rozrazil srdce velkou silou --- nádherný máj, lásky čas. Příležitost pro nás všechny.
 
Vaše s úctou M.
 

Milí přátelé,

Tentokrát úplně nevím, kde bych začala. Do konce měsíce zbývají ještě tři dny, většinu března jsem ale strávila v Indii, odkud píši i tato slova, tak mi přijde fair podělit se s vámi ještě odsud. Abych vám to tu nějak přiblížila, začnu s tím nejviditelnějším rozdílem – počasím.  Denní UV faktor 12 a teploty okolo 40 stupňů Celsia si jen těžko představuje našinec, chvějící se v pokračující nadměrné české zimě. Věřte mi, není co závidět – přílišné horko je zrovna tak nepříjemné jako přílišná zima. Vedle horka je typickým místním fenoménem prach, hluk a chaos. Vždy po návratu domů mám několik dní pocit, jak jsou české silnice a ulice extrémně prázdné a tiché. Chybí mi barevnost, vůně, rozmanitost indického běžného života. Pak si přivyknu na místní kolorit a po návratu do Indie si opět musím zvykat na velkou proměnlivost a barevnost.

Indii mám ráda, jinak bych sem nejezdila. Přestože to není místo, které by na mě působilo romanticky a pobyt v něm byl jednoduchý, někde hluboko zavlažuje kořínky mé existence tím nejvýživnějším způsobem. Dovedu si představit /a zažila jsem to s nejedním návštěvníkem/, že pokud nemá člověk jakýsi hlubší vztah s tímto kontinentem, návštěva ho hluboce zklame. Vidí špínu, bídu, chaos, kupy odpadků – což o to, všechno tu je v bohaté míře. Vedle toho jsou tu i skrytá bohatství, která jsou viditelná pouze vnitřním zrakem a to ještě ne úplně jasně.

V tomto směru Indie nezklamala ani tentokrát. Naopak pobyt zde mi dal mnoho příležitostí k vnitřnímu ponoru. Jeden mudrc řekl „jediná cesta ven z utrpení je cesta dovnitř“. Svatá pravda. A tak si představte situaci, kdy odjedete 7 000 kilometrů daleko a zcela nečekaně vám během té cesty odejde jeden z vašich rodičů. Odjíždíte, rodič je v nejlepším rozmaru, růžolící, žijící bez jakýchkoliv omezení. Po týdnu vaší cesty jde do nemocnice, tam pobyde krátkých intenzivních 10 dní a než se stihnete vrátit, den před vaším příjezdem, tu není. Jak šokující a pro naši lidskost, která potřebuje hmatatelný proces, těžko přijatelné. Je potom zcela pochopitelné, že při příští cestě máte v pozadí své mysli uloženou obavu, že totéž by se mohlo stát s vaším druhým rodičem /naštěstí máme jen dva, jaká to úleva v tomto slova smyslu!/

 A pokud máte to „štěstí“, tak se vám přihodí totéž, co mě: druhý rodič v těžké autonehodě utrpí vážná zranění a nad jeho dalším životem visí velký otazník. Přežije? Jakou bude mít kvalitu života? Co pro něj mohu udělat? Jaký je smysl toho, co se stalo, když nic není náhoda – pro něj a pro mě? Jak se k tomu mám postavit? Co je moje zodpovědnost a příležitost a co není? Nemluvě o praktických okolnostech. Co bude potřebovat z mého času a energie? Jak mu budu schopna dát cokoliv, když můj život je zatížen mnoha povinnostmi a právě se nacházím v procesu nutného odlehčování a zjednodušování?
 
Těch otázek je opravdu mnoho. Kde hledat odpovědi? V sobě. Určitě pomáhá obrátit se na někoho, kdo rozumí životním procesům a ideálně rozumí i vám. Když se člověk dostane do hraniční životní situace, je těžké zůstav v klidu. Proto, jak říká dr. Svoboda, by si člověk měl cvičit reakci na stres, když se nachází v klidu. Měl by si ze cvičných důvodů způsobit nějaké trauma či problém a ten vnést do absolutní pohody a cvičit si tak schopnost reagovat na zátěžové situace. To přirozeně nikdo z nás nedělá. Naopak, když je nám dobře, doufáme, že ten stav bude trvat co nejdéle. Jakmile se naruší, hledáme způsob, jak se do něj opět vrátit. To je přirozený lidský instinkt, který vychází z našeho vrozeného práva cítit se dobře, prožívat život jako obohacující zkušenost.

A tak hledáme. Smysl, odpovědi, směr, kterým se ubrat, další krok či postoj, který v sobě zaujmout. Nemusíme chodit daleko pro odpovědi. Jedním z nejvýmluvnějších nástrojů, které máme, je naše tělo. Vždycky mě fascinovala jeho mluva, jeho specifický výrazový slovník. Tělo hovoří zcela jasně. Nepříjemným faktem je, že když tělo hodně bolí, těžko se člověku jde dovnitř, do ticha, k vnitřnímu vedení a tím pádem pochopení a přijetí. Tělo to nedělá ale jako prostředek narušení či diverse, tělo pouze reaguje svým vlastním způsobem na to, co se děje. Pro lepší názornost zkusím uvést příklad. Řekněme, že váš rodič je v procesu ohrožení života. Máte o něj strach, bojíte se o jeho život. Upřímně se ale nebojíte o něj, protože nevíte, co je jeho životní příběh, co je pro něj dobré. Bojíte se o sebe, o svoji příležitost mít s ním naplňující vztah, o jeho lásku, pozornost, přijetí a přítomnost. Čím méně máte pocit, že tuto část máte naplněnou, tím více se budete bát. Tato ohrožující situace vynese váš strach zcela napovrch, zcela do vašeho vědomí  a když budete mít štěstí, budete prožívat v přímém přenosu a přítomném čase bolestné vzpomínky, které zhmotní vaše pocity do zcela konkrétních situací. To vše se děje za účelem očištění těchto zasutých zkušeností a tím pádem jejich přijetí. Děje se tak přes tělo, které bolí jako čert a nepustí vás pozorností jinam do té doby, než dojdete k prožití, uvědomění a přijetí. Někdy to stačí, jindy musíte použít léky, jakékoliv léky, protože mimořádné situace si žádají mimořádné intervence.
 
Jedná se o mimořádně bolestivý proces. Jelikož tělo má v sobě zabudované mechanismy, jež nás chrání před utrpením, někdy nám pomáhat tak, že tento proces blokuje. Jak? Velmi jednoduše tím, že vytvoří fyzickou bolest, která nám nepustí do samé hloubky té původní emotivní bolesti, hlubokého zoufalství a deprese. Intenzivní fyzická bolest nás vlastně chrání tím, že odvede pozornost od bolesti původní, niterné, vnitřní. Nevím, zda máte zkušenost se situací, již popisuji. Je velmi niterná, hluboká a intenzivní a děje se pouze těm, kdo jsou na opravdové cestě hledání a nacházení. Tato cesta je lemovaná opravdovou bolestí a v určité fázi vnitřní transformace člověk nenachází pocit úlevy téměř nikde. Naštěstí toto období netrvá věčně a co se v něm neztrácí je hluboký pocit důvěry, že přestože člověk je zcela ztracen je na cestě k nalezení Sebe.
Tato skutečnost je jiná než logická či psychologicky uchopitelná záležitost. Odehrává se opravdu na jakési jiné planetě, než na jakou jsme zvyklí. A tak tentokrát píši nejenom o jiné realitě z jiného kontinentu, ale i z jiné planety, té veskrze vnitřní. Světlo v temnotě je nikdy nehasnoucí záře vnitřního vedení, které i když ztrácíme víru, má vždy důvěru v to, kudy, kam a jak vede naše cesta.
 
A tak za okny tropické horko, hluk a žvatlající hlásky dětí v marátštině, vnější život ohrožující situace s nejasným rozuzlením, a přesto – nebo možná právě proto – někde hluboko ve mně sílí pocit, že vše, co se děje, je ku dobru všech zúčastněných, tedy i mě. A to mi dává sílu do tohoto okamžiku, do neznáma, do bolesti, která čas od času zaplavuje mé srdce s takovou intenzitou, že sotva lapám po dechu. V takových chvílích si uvědomuji víc než kdy jindy, že jediné, co je v životě důležité, co se počítá, co má smysl, je to co si nesu uvnitř stále s sebou. Že jediná cesta ven je doopravdy do slova a písmene dovnitř.
Nechtˇjsou tudíž naše vnitřní cesty uspokojivé pro to v nás, co potřebuje pohlazení a povzbuzení.
​
S láskou Martina